pátek, 11. září 2015

Jan Martiník: basista, který nespěchá

Napsal(a) 

Jan Martiník, foto Jana Kaňoková Jan Martiníkfoto: Jana Kaňoková

Před nějakou dobou k sobě obrátil pozornost, když se dostal do finále dvou renomovaných akcí pro mladé zpěváky, napřed soutěže Plácida Dominga Operalia (2007) a následně pěvecké soutěže v britském Cardiffu (2009), jejíž písňovou kategorii nadto vyhrál. Dalo se tedy tušit, že se objevila osobnost s pěveckým i osobnostním potenciálem. Od té doby se ale basista Jan Martiník domácímu publiku poněkud ztratil z očí, jakkoli občas v Česku vystupuje. Šest let už také uběhlo od jeho posledního rozhovoru pro HARMONII (12/2009). Tehdy byl sólistou berlínské Komické opery, kde rok předtím požádal o předzpívání a byl přijat. Ke zpěvu se paradoxně dostal víceméně náhodou, na přání hudbymilovné rodiny to nejprve zkoušel na ZUŠ s klavírem a klarinetem, ale s nevalným úspěchem. Až zpěv ho začal bavit. Vyrazit do světa se rozhodl brzo, vlastně hned po ukončení studií v rodné Ostravě. Chtěl získat jiné zkušenosti, navázat kontakty. Co tedy vlastně dělá v současnosti Jan Martiník? Je stále angažován v Berlíně, pouze z Komické opery přešel do větší a světovější Státní opery Pod lipami, jejímž hudebním ředitelem je dirigent Daniel Barenboim. V Česku zazpívá 4. ledna 2016 Dvořákovy Biblické písně na slavnostním koncertě ke 120. výročí založení České filharmonie. Ale ještě předtím, 13. září 2015, se představí s pianistou Ivo Kahánkem na Dvořákově Praze. Koncert je součástí festivalové komorní řady.

Znáte se s Ivo Kahánkem? Už jste někdy společně koncertovali? Potkali jsme se jednou v Ostravě, ale zatím jsme nespolu­pracovali. Byl to on, kdo mne oslovil s nabídkou, abychom připravili program pro Dvořákovu Prahu. Zpočátku jsem si nebyl jist, zda to půjde, protože v Berlíně zrovna v té době zpívám v Mistrech pěvcích norimberských. Ponocný je sice malá role, ale jakožto člen ansámblu jsem nevěděl, jestli mne divadlo uvolní. Nicméně podařilo se. Těším se, protože Ivo je výborný klavírista.

Byl úspěch na soutěži v Cardiffu důležitý pro rozjezd vaší kariéry? Určitě ano, i když jsem v té době už byl v angažmá v berlínské Komické opeře. Hlavně to ale byla velká zkušenost, vládla tam skvělá atmosféra, na tu budu vzpomínat celý život. Vybavuji si, jak lidé v Cardiffu soutěží doslova žili, to mne nejvíc potěšilo.

Od roku 2012 jste sólistou Státní opery Pod lipami. Zazpíval jste si ale někdy v historické budově, která stojí na stejnojmenné berlínské třídě? Vlastně ne. Tedy až na jednu výjimku, kdy jsem tam předzpívával ještě jako člen Komické opery. Od té doby je tahle scéna v rekonstrukci, takže hrajeme v Schillerově divadle. To není operní divadlo, původně tam byla činohra. Akustika není sice špatná, ale ani nijak zvlášť vynikající, hodně záleží na tom, jak je navržena scénografie.

Co se v Berlíně povídá o rekonstrukci Státní opery, která se prodlužuje a prodražuje? Že je to takový malý Schönefeld (neustále se protahující výstavba nového letiště na jižním okraji Berlína, které by mělo nahradit dosavadní letiště Schönefeld a Tegel – pozn.red.). A že státní zakázky se na rozdíl od těch privátních vždy ukáží jako výrazně předražené. Byl jsem na jednom setkání, kam přišel i hlavní architekt se svým týmem a vysvětlovali nám, že v průběhu rekonstrukce se objevily problémy, s nimiž nepočítali. No, nevím. Konečný termín znovuotevření byl stanoven na rok 2017, tak jsme všichni zvědavi, zda bude dodržen.

Jaké jsou povinnosti člena souboru Státní opery Pod lipami? Neliší se příliš od provozu jiných divadel. Vždycky v dubnu nebo květnu dostanu plán na další sezonu, dozvím se, v jakých operách budu vystupovat. O tom se přirozeně bavíme už dříve. Plány se ovšem někdy mění, takže člověk musí být flexibilní a včas si vyjednat povolení, aby mohl odjet.

Z pohledu do hracího plánu vyplývá, že jste hodně vytížen. Zpíváte většinou menší či střední role. Jste spokojen? Chci být opatrný a nezpívat role, na kterých bych se mohl takříkajíc „uřvat“. Dostal jsem už třeba nabídku na Velkého inkvizitora v Donu Carlosovi. Řekl jsem, že rád, ale až za dvacet let. Proč by tuhle postavu měl zpívat třicetiletý kluk? I tak mám pěkné role, třeba Collina v Bohémě, to je úloha přesně pro mne, nebo Sarastra a Basilia. Různé nesmyslné nabídky přicházely i v Česku, třeba už ve 23 letech jsem mohl dělat Zachariáše v Nabuccovi. Samozřejmě jsem odmítl. Vím, že jsou zpěváci, kteří takovou roli vezmou, nějak ji zazpívají, jenže pak se může klidně stát, že ve čtyřiceti se jim hlas začne kývat a už je nevezmou ani do sboru. Proto byl vždy jedním z mých vzorů basista Richard Novák, který i ve svém věku zpívá výborně.

Jan Martiník, foto Hana Smejkalová Jan Martiníkfoto: Hana Smejkalová

Máte nicméně nějakou představu, jaké role byste chtěl zpívat v dalších letech? Rozhodně jsem si nic nenalinkoval, třeba že teď budu zpívat tuhle roli a za dva roky zase tamtu. Těším se na Vodníka z Rusalky, to je role, o které vím, že mi bude sedět, je mi i charakterově blízká. Moc bych si přál zpívat víc italského bel canta, bohužel ve Státní opeře Pod lipami se tento styl příliš nepěstuje. Nedávno jsme sice dělali Belliniho operu La straniera, ale to bylo koncertní provedení v titulní roli s Editou Gruberovou. Rád bych si zazpíval třeba v Belliniho Puritánech, postupně a hodně pomalu bych si přibral některé Verdiho role, třeba Banqua v Macbethovi, ale pouze na menších scénách. Je totiž rozdíl, když zpíváte s menším orchestrem a když stojíte na scéně velkého divadla, kde navíc i očekávání jsou jiná.

Orchestr Státní opery Pod lipami působí pod názvem Staatskapelle Berlin i jako renomované symfonické těleso. Jak se s ním zpívá? Je opravdu velice dobrý, samozřejmě i v jeho případě záleží na tom, kdo zrovna diriguje, i na dalších okolnostech. Třeba někdy se na představení objeví jiní hudebníci než ti, kteří byli na zkoušce. Vždycky ale vědí, co mají dělat, co si dirigent přál. Vládne tu prostě disciplína. Některá představení se povedou méně, ale pod určitou úroveň nikdy neklesají. A to se mi líbí.

Jak se vyrovnáváte s moderními inscenačními postupy, jimž se dnes nelze vyhnout skoro na žádné scéně? Snažím se říct svůj názor a dosáhnout toho, že když se mi něco nelíbí, tak to nebudu dělat. Celkově vzato ale zpěvák dnes nemá příliš šancí prosadit se proti režisérovi. A když režisér třeba ani nezná noty, tak to je problém. Nechci, aby to vyznělo příliš pesimisticky, ale v opeře je přece nejdůležitější hudba a ta je dnes mnohdy odsunutá na poslední místo. Pokud tyto trendy budou pokračovat, tak se obávám, že opery se budou dělat už jenom koncertně.

Jste jediný Čech v ansámblu? Momentálně ano, občas u nás ale hostují další, Magdalena Kožená, Pavel Černoch nebo Adam Plachetka, a také pěvci ze Slovenska.

Ještě před pádem železné opony byla Státní opera Pod lipami „nejzápadnější“ a nejvýznamnější scénou tehdejšího východního bloku. Do jejích dějin se zapsali i někteří čeští pěvci. Zůstala tato éra nějak v povědomí nebo už je zcela jiná doba? Spíš to druhé, Německo navíc není příliš sentimentální země. V opeře Pod lipami samozřejmě i dříve vystupovali dobří zpěváci, ale nezapomínejte, že za světovou scénu byla v časech železné opony považována Deutsche Oper v Západním Berlíně.

Tuto sezonu figuruje v hracím plánu i Jullieta Bohuslava Martinů, pod taktovkou Daniela Barenboima, s Magdalenou Koženou v titulní roli a Rolandem Villazónem jako Michelem. Ve výčtu dalších zpěváků je i vaše jméno… Zatím ale nevím, co přesně budu zpívat. Bude to ale každopádně víc postav, ostatně tak to i Martinů předpokládal. Uvidím, jak se rozhodne dirigent Barenboim. Juliettu budeme dělat ve francouzštině, což je z mého pohledu trochu paradox. Měli jsme tu dost českých oper, v nichž jsem nezpíval, a když mne konečně do nějaké obsadili, tak ji budu dělat ve francouzštině (smích).

Jan Martiník, foto Jana Kaňoková Jan Martiníkfoto: Jana Kaňoková
Který z významných kolegů, s nimiž se ve Státní opeře potkáváte, je pro vás největší inspirací? Basista René Pape, ten je pro mne číslo jedna.

Chtěl byste se věnovat soustavněji písňové interpretaci? Chtěl, i když písňový svět je dost uzavřený, není moc zpěváků, kteří na špičkové úrovni dělají jak písně, tak operu. A mne opera také baví, rád se vyřádím na jevišti třeba jako Leporello.

Čtete poezii? Dřív jsem hodně četl české básníky, teď se přiznám, že mi nějak nezbývá čas. Když jsem se ale naučil německy, tak jsem objevil – také s pomocí své ženy, která je Rakušanka – krásu této řeči a německy psané literatury. Přečetl jsem si v originále Goethova Fausta a zjistil jsem, jak nádherná je to báseň, i když samozřejmě pro našince složitá. Příklad toho, že jazyk může být ošklivý a krásný současně.

Cizí jazyky berete očividně velmi vážně… Ano, také proto se snažím zpívat jen v těch, které aspoň trochu ovládám, nebo jim aspoň pasivně rozumím. Proto velmi nerad zpívám ve francouzštině, ale něco s tím budu muset do budoucna udělat, protože ve francouzském repertoáru by pro mne byla spousta rolí i písní. Zatím je ale tahle řeč pro mne jakoby zakletá. V němčině je všechno jasně dané, a když se jednou naučíte pravidla, tak platí. Kdežto francouzština má spoustu výjimek a pak navíc člověk přijede do Paříže a zjistí, že se tam v běžné komunikaci mluví úplně jinak…

Měl jste svůj bas tak pěkně usazený od počátku? Jasně, už když jsem se narodil, tak jsem zapěl hlubokým basem Tak tady mne máte! (smích). Ale vážně, u mne se mutace skutečně neprojevovala tak nápadně v tom smyslu, že by mi hlas vyloženě přeskakoval. Bylo to spíš takové pozvolné a hlas si pomalinku a přirozeně sedal. Takže to byla výhoda. Však mi také moje paní profesorka pořád říkala, abych zpíval, jako když mluvím, protože jsem měl hlas od přírody posazený. Ovšem ve zpěvu je všechno strašně individuální.

Jsou ve vaší rodině nějací další zpěváci? Kdepak, hlas mám sice po tatínkovi, ale ten je lékař-gynekolog a maminka je překladatelka. Nikdo nebyl profesionální hudebník, i když vztah k umění byl u nás vždycky. Moje sestra pro změnu vystudovala v Brně malířství, takže se podobně jako já „zbláznila“, jen v jiném oboru.

Nakolik byl pro váš pěvecký vývoj důležitý fakt, že jste se začal učit zpívat až později? To je relativní. Když třeba v Itálii řeknete, že jste bas, a je vám třicet, tak to znamená, že jste na úplném začátku. Já jsem šel na konzervatoř po gymnáziu, takže se může zdát, že to bylo později. Jsem ale rád, že jsem gymnáziem prošel. Nebyl jsem sice bůhvíjak dobrý student, ale přesto mi to mnohé dalo, získal jsem přehled nejen v uměleckých oborech, ale i v dalších disciplínách. Právě širší vzdělání je věc, kterou posluchači konzervatoří často postrádají.

Jan Martiník, foto Jana Kaňoková Jan Martiníkfoto: Jana Kaňoková

Jde mi spíš o to, jestli je správné, když se někdo začne učit zpívat ve 14 letech s výhledem, že se pak bude celý život živit hlasivkami. Je to zase individuální, ale obecně vzato si to nemyslím. Byly sice zpěvačky jako třeba Mirella Freni, kterým nebylo ještě dvacet a už debutovaly na velkých scénách, a zůstaly pak na výši celý život, neskončily někdy ve třiceti. Ovšem málokdo je v patnácti psychicky vyzrálý. Na konzervatoři jsem někdy měl dojem, jako by tam spousta kluků i děvčat byla omylem, jako by ani nevěděli, proč se vlastně učí zpívat. Pak třeba zjistí, že to není pro ně, a musejí se učit něco jiného. Tohle není systémově dobře. Já jsem sice na gymplu nezářil, ale na konzervatoři jsem se opravdu snažil, protože jsem se to chtěl naučit. Hlavní problém ale je, že u nás máme nedostatek kvalitních pedagogů.

Je v Německu lepší situace? Ne, je to celosvětové a vždy tomu tak bylo. Spousta zpěváků si myslí, že když přijedou do Vídně nebo do Milána, tak najdou dobrého učitele, ale tahle profese je vždycky o štěstí a o náhodě, prostě o tom, jak si učitel a žák vzájemně porozumí. Jsou slavní pedagogové, kteří jezdí po světě, vyučují, berou za hodiny velké peníze. Tomu jsem však nikdy příliš nedůvěřoval. Není to podle mne záruka úspěchu.

Vy jste měl štěstí, protože se svou pedagožkou Eliškou Pappovou, která vás učila na konzervatoři v Ostravě, jste si zjevně porozuměl. V čem vás nejvíc ovlivnila? Především mne naučila techniku. Měla pro ni neochvějný smysl, vždy perfektně slyšela, co je dobře a co špatně. Rozhodující je zpívat na dechu a nesnažit se měnit přirozenou barvu hlasu. Zní to jednoduše, ale ve skutečnosti je to dost složité. Pořád se za paní profesorkou snažím jezdit, i když z Berlína je to složité. Ona ale vždycky najde něco, co je třeba opravit.

S kým se radíte, když je paní profesorka daleko? Moje manželka je rovněž zpěvačka, v divadle máme výborné korepetitory, ale člověk si také musí umět poradit sám. Vždycky jsem se snažil přemýšlet, jestli je role pro můj hlas pohodlná, koho bych si v ní představoval, kdybych dělal obsazení já sám. Přál bych si, aby můj hlas byl nejvyzrálejší přibližně mezi čtyřiceti a dejme tomu pětapadesáti lety, proto není důvod spěchat. Nějaký ten kompromis už jsem ovšem také udělal. Nechtěl jsem třeba zpívat Komtura v Donu Giovannim, i když pan Barenboim si to přál. Rok jsem váhal, protože v této roli si představuji spíš takového Kurta Molla, kdežto já mám lyrický hlas a také zjevově by asi měl na jeviště přijít někdo jiný než mladý muž. Nakonec jsem se ale nechal přemluvit a zjistil jsem, že mi tahle role přeci jen něco dala, posunul jsem se zase dál. Takže příliš opatrný člověk také nesmí být…

A co budoucnost? Plánujete ve Státní opeře Pod lipami zůstat i další roky? Zatím ano, ale ne moc dlouho. Být členem ansámblu má své výhody, ale i nevýhody, protože je pak složité hostovat jinde. A když mám nějakých šedesát představení ročně, tak to ani nejde. Teď mi začíná čtvrtá sezona, takže mám v úmyslu si s vedením divadla pohovořit. Pomalu přichází čas na změnu.

Věra Drápelová

Vystudovala fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Je editorkou rubrik Kultura, Názory a Rozhovor v redakci MF Dnes. Autorsky se věnuje klasické hudbě a opeře.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.