úterý, 20. březen 2018

Jan Kučera má štěstí na lidi kolem sebe

Napsal(a) 

Jan Kučera je český dirigent, skladatel, pianista, aranžér a rozhodně jeden z nejpracovitějších umělců, které jsem kdy potkala. Jeho skladatelská činnost zahrnuje desítky děl z okruhu komorní, symfonické, operní, scénické, ale i baletní hudby, a jeho dirigentská dráha vede skrze neobvykle rozmanité spektrum hudebních žánrů. Od roku 2015 působí jako šéfdirigent Karlovarského symfonického orchestru a spolupracuje s mnoha dalšími hudebními tělesy, například Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK či Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Dlouhodobě se zaměřuje také na provádění děl soudobých skladatelů a v oblasti crossoverových projektů je u nás řazen, jako dirigent i aranžér, ke špičce.

Váš absolventský koncert, na němž jste dirigoval své vlastní skladby a ukončil tak Pražskou konzervatoř, obsahoval tři symfonické básně komponované pod dojmem z knih Milana Kundery, Bohumila Hrabala a Jiřího Koláře. O jaká konkrétní literární díla šlo? Inspirace přišla mezi mými zhruba osmnácti až dvaceti lety, kdy jsem se s těmito spisovateli čtenářsky seznámil. V případě Kundery šlo o knihu Směšné lásky, podle ní vznikla symfonická báseň Eduard a Bůh. Nejde o programní záležitost, spíše o hudební sdělení dojmu z celé té knížky. Podle díla Bohumila Hrabala pak vznikla symfonická báseň Na Hrázi věčnosti. Měl jsem to štěstí ho ještě osobně potkat v pivnici U zlatého tygra, v místě, kam často chodil na pivo a kam já rád chodím dodnes. Hrabala zkrátka miluju a mám jeho tvorbu kompletně přečtenou. Osobnost Jiřího Koláře je zas trochu jiného uměleckého charakteru, protože byl také výrazným výtvarníkem a básníkem. Třetí symfonická báseň má název Prométheova játra, což je sbírka Kolářových básní a krátkých próz. Velmi mě ovlivnily také jeho surrealistické výtvarné vize. Nejúžasnější na tom všem bylo, že díky Vladimíru Válkovi a SOČRu se můj absolventský koncert, kde jsem tato tři díla dirigoval, odehrál v plném sále Rudolfina. Dodnes na ten večer vzpomínám s velkým sentimentem a jsem za tuto příležitost, kterou jsem jako mladý skladatel a dirigent dostal, nesmírně vděčný. Ze strany Vladimíra Válka to byla obrovská pomoc pro začátek mého profesního snažení. Přeji každému, ať v pravý čas do jeho života vstoupí člověk, který jeho začátečnické snahy nasměruje a podpoří. 

Od dob prvních návštěv pivnice U zlatého tygra se váš pozitivní přístup k pivu zřejmě nezměnil, soudě podle jednoho z vašich dalších děl s názvem Pivní oratorium, které jste v premiéře uvedl v roce 2015. Přístup se nezměnil, toto téma mě zajímá dlouhodobě (smích). Několik let jsem sbíral materiály – básně, prózy – vztahující se k pivu, a to od středověku, kdy se u nás pivo začalo vařit, až po současnost. Našel jsem několik zajímavých knih, které se historii piva věnují, a objevil v nich specifickou poetiku. Mám na mysli například pivní humor, ten bývá vnímán pejorativně jako něco upachtěného a upoceného, přitom pivo má lidi stmelovat úplně stejně jako víno, které má neprávem status výhradního nápoje intelektuálů. Pivní oratorium je samozřejmě psáno s velkou nadsázkou, ale na druhou stranu je zamýšleno jako jistá pocta tomuto našemu národnímu nápoji. Najdete tam velmi vtipné i dojemné texty ze středověku i z romantického období. Zatím bohužel neexistuje nahrávka.

Jako šéfdirigent Karlovarského symfonického orchestru určitě sbíráte mnoho nových manažersko-provozních zkušeností. Jak se s tím sžíváte? Během svého působení v SOČRu na pozici asistenta dirigenta, a později druhého dirigenta, jsem samozřejmě pod pokličku fungování orchestru a přípravy jednotlivých sezon nahlédnul. Když už je pak ale orchestr přímo „váš“, tak je to daleko více spjato s vaší osobností. Je to sice výsostně týmová práce, ale celková úroveň orchestru je především vizitka uměleckého a manažerského vedení. V KSO nemáme dramaturga, takže program sezony tvoříme společně s ředitelem Petrem Polívkou a částečně i s uměleckou radou. První dramaturgický návrh dělám já. Myslím si, že pokud má šéfdirigent orchestr systematicky ovlivňovat, musí s ním být v kontaktu co nejčastěji. Měl by se podílet na chodu orchestru po stránce personální, řešit i věci méně příjemné, zajímat se alespoň částečně o financování či marketing. Věnuji orchestru hodně času a upřímně neuznávám typ „létajícího šéfdirigenta“, který nazkouší s orchestrem čtyři koncerty v sezoně, přičemž stráví s orchestrem týden a zase odcestuje na jinou štaci. Snažím se nejen být vždy u všech konkurzů, ale například řešit i téma mezilidských vztahů uvnitř orchestru. Ty jsou pro jakoukoli práci podstatné a mám radost, že jsou v současné době na výtečné úrovni, naplněny vzájemným kolegiálním respektem.

Jste spokojen s financováním orchestru? Naším zřizovatelem je Magistrát města Karlovy Vary a myslím, že je k nám poměrně vstřícný, stejně tak podpora našich partnerů. Vždy je ale co zlepšovat. Potřebujeme nové nástroje, nový klavír, nový sál a zázemí, o důstojnějším ohodnocení profesionálních hudebníků nemluvě. Často řešíme situaci, že nemůžeme hrát nějakou skladbu na základě toho, že půjčovné not je drahé. To se bavíme v řádech tisícikorun. Rád bych hrál s orchestrem mnohem více třeba americkou hudbu, Bernsteina, Gershwina, Ivese, ale to není z výše uvedených provozních důvodů možné. Jsem ale optimista a věřte, že se všichni snažíme postupně vrátit KSO prestiž, která mu náleží. 

Jaké máte koncertní zázemí? Zkoušíme v Lázních III a koncerty hrajeme v sále Orpheum v Grandhotelu Ambassador Národní dům. Je to krásný sál, který není z důvodu své multifunkčnosti zvukově ideální, ale přinesl nám i publiku výrazně větší komfort z estetického i praktického hlediska. Jsme sice v určitých aspektech limitováni hotelovým provozem, který od koncertních prostor nelze zcela oddělit, ale s Lázněmi III, kde probíhaly koncerty v minulosti, se to opravdu nedá srovnávat. Tradičně hráváme i v sále Grandhotelu Pupp, kde jsou i varhany. Nyní se vedou intenzivní jednání o rekonstrukci Císařských lázní a jejich využití. Tam by jeden z nejstarších orchestrů na světě nepochybně našel odpovídající domov a veřejnost stánek kultury evropského formátu.

Jaký je to orchestr? S radostí mohu říct, že je to parta lidí, kteří mají velkou chuť do práce. Jako dirigent neodpouštím ignorantství, to se pak ve mně vzbudí i vlastnosti, které bych do sebe nikdy neřekl. Jakmile vidím u někoho laxnost, která kazí kolektivní práci, umím být velmi nepříjemný. Kvalita je vždy posuzována podle nejslabšího článku a já jsem rád, že u nás v orchestru se momentálně u nikoho žádná z výše uvedených vlastností nevyskytuje. Další ze skvělých specifik KSO je, že s bravurou interpretuje mnohdy velmi náročné partitury soudobé hudby.

Byl jste několik let studentem a poté také v SOČRu asistentem dirigenta Vladimíra Válka. Čeho si na něm nejvíce ceníte? Vladimíra Válka jsem obdivoval již v době, když jsme se ještě osobně neznali. Chodil jsem, ještě jako posluchač konzervatoře, do Rudolfina na všechny jím dirigované koncerty. Už tehdy jsem obdivoval jeho dirigentské gesto, vždy věcné a srozumitelné, žádné tanečky, žádné kudrlinky. Další důležitou věcí, které si na něm cením, je úroveň, na kterou vyzdvihl SOČR. Dnes se na to trochu zapomíná, ale já rád připomenu, že ten orchestr je tam, kde je, díky Vladimíru Válkovi. Měl vždy jasno o tom, koho v orchestru chce a měl jednoznačně instinkt na talentované mladé lidi, kterým dal šanci. Také v mém případě projevil velkou odvahu a hodil mě, dirigentsky ještě velmi nezkušeného mladíčka, do vody, abych ukázal, zda na to mám, nebo ne.

Máte na mysli váš absolventský koncert? Ano, ale i mé pozdější působení coby jeho asistenta v SOČRu. Díky němu jsem najednou stál před špičkovým tělesem, kde byli samozřejmě všichni starší než já, a ustát takovou výzvu je psychicky i technicky velká zkouška. Trvalo mi zhruba tři roky intenzivní práce s orchestrem, než jsem byl schopen nějak konstruktivně zanalyzovat tu zvukovou masu, která se na mě z orchestru valila, osvojit si zkouškový proces a jeho psychologii. Byla to jedinečná možnost žít s orchestrem zevnitř a vidět spoustu dirigentů při ­práci.

V březnu minulého roku měl v Národním divadle moravskoslezském premiéru balet Tři mušketýři, ke kterému jste vytvořil hudbu. Podle mě je balet nejtěžší z uměleckých profesí a před tvrdou prací tanečníků hluboce smekám. Chtěl jsem svou hudbou baletu v nejlepším slova smyslu posloužit. S choreografem Paulem Chalmerem jsme se dohodli, že hudbu stylizovaně zasadíme na dvůr Ludvíka XIII., takže jsem vycházel z typických prvků pozdně renesanční či raně barokní hudby. Použil jsem ale i prvky hudby dvacátého století a určitou akčnost hudby filmové. Ten známý příběh je velmi romantický a témata jako láska, souboje a intriky se zhudebňují sama. Celek obsahuje asi padesát hudebních čísel představujících dvě hodiny symfonické hudby.

Jak dlouho jste na tom pracoval? Necelý rok, s menšími pauzami. Jako dirigent jsem balet i hudebně nastudoval, takže jsem měl ten luxus možnosti drobných změn při zkouškách. K mé velké radosti uvede Tři mušketýry na podzim Litevské národní divadlo v Rize.

A můžeme prozradit, že píšete další balet pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni, jehož premiéra bude v listopadu. Je to Zkrocení zlé ženy, zatím jsem ovšem ve fázi, kdy hledám správný koncept. Než napíšu první notu, je pro mě důležité najít, co a jak chci hudebně sdělit. S choreografkou Alenou Peškovou jsme si již nastínili základní představu, která mi může při hledání pomoci.

Jak moc máte v tomto případě volnou ruku? Shodli jsme se na nějakém druhu hudby, a zbytek už je na mně. Strašně nerad píši hudbu „ve stylu“ něčeho, například „á la třicátá léta“. Vždy se snažím o originalitu, čistě svůj hudební svět. 

Jak vzpomínáte na provedení vaší první opery Rudá Marie? Národní divadlo zařadilo Rudou Marii do sezony, kdy jsme si připomínali dvacet pět let od Sametové revoluce. Opera docela rezonovala s dobou, publikum se bavilo a pochopilo tu nadsázku s podtextem, že komunisté v dnešní době zase bez skrupulí vystrkují růžky. Diváci se smáli přesně tam, kde jsem si to přál, ztvárnění bylo příjemně fantasmagorické a pěvci úžasní. Původně jsem si to psal jen tak pro sebe do šuplíku, protože zbožňuji rozhlasový seriál Tlučhořovi Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse. Vybral jsem jeden díl a ten byl předlohou pro celé dílo. Provést svou první operu na půdě Národního divadla byl opravdu nádherný ­zážitek.

Zaujala mě vaše skladba pro symfonický orchestr a big band Tokyo Pulsing. Inspirací vám bylo japonské turné se SOČRem? Ano. Je to konkrétní obrázek pulsujícího ­Tokia, ale zároveň jsem to zamýšlel také jako poctu česko–japonskému přátelství. Pro muzikanta je vždy úžasné hrát v Japonsku, protože ho čekají ty nejkrásnější sály a publikum, které českou hudbu velmi dobře zná a umí ji ocenit. Když sedíte v japonské koncertní síni, tak máte pocit, že jste na jiné planetě. Ten dokonalý zvuk nelze nahradit sebelepší reprodukcí. Je mi velice líto, že u nás je tak markantní rozdíl. Brno se snad nového sálu dočká, ale v Praze se v tomto ohledu neděje nic. Ironicky a hořce zde vyzní rčení, že česká hudba má ve světě zvuk. Doma totiž ne. Miluji Rudolfinum i Obecní dům, ale moderní koncertní sál se špičkovou akustikou vyžaduje zcela jiné parametry a my ho prostě v Praze nemáme a ještě dlouho mít nebudeme. Je ostuda, že lidé, kteří o tom rozhodují, za to nebojují. Ono je to ale kvůli naší nekulturní politické reprezentaci docela těžké. Prezidentův hudební rozhled skončil u skupiny ABBA a pro premiéra je vrcholem kultury koncert v O2 aréně s Michalem Davidem. To nelze bohužel definovat jiným slovem než zmar. 

Jako dirigent jste velmi často oslovován také v souvislosti s multižánrovými hudebními projekty. Je pravda, že spojovat zdánlivě nespojitelné hudební světy mě velice baví. Kombinace „frakounů“ a jazzmanů nebo rockerů může velmi hezky fungovat, a asi jsem se tímto svým názorem již zapsal do podvědomí dramaturgů a organizátorů. Tak zvaný crossover koncertů jsem opravdu dělal a dělám mnoho, ale zároveň bych nerad dostal nálepku dirigenta, který takové koncerty dělá výhradně. Devadesát procent mé dirigentské práce stále tvoří hudba klasická.

Můžete popsat projekt 3FREE MEN aneb Symfonické harašení s Ondřejem Brzobohatým a Ondřejem Brouskem? S oběma Ondřeji se znám dlouho a musím říct, že oba mají v hudbě obrovský přehled. Píší filmovou hudbu, většinu jsem jako dirigent natočil. Vytvořili jsme si jakousi show, v níž všichni tři figurujeme jako moderátoři, a spolu s orchestrem se snažíme zábavnou formou představit filmovou hudbu a hlavně to, jak může na posluchače fungovat. Pohráváme si například s myšlenkou, jak může různá hudba ovlivnit vyznění jednoho dialogu nebo konkrétní filmové scény. Myslím, že se u toho baví jak posluchači, tak členové orchestru. V menším měřítku a pouze s Ondřejem Brouskem představíme tyto filmové principy letos na koncertech pro děti s orchestrem FOK.

Smetanova Litomyšl letos uvede premiéru skladby Český poutník, na níž se autorsky podílíte. Prozraďte o ní něco konkrétního? S radostí, protože to považuji za jednu z nejprestižnějších objednávek, jaké mohou skladatele potkat. Dramaturg Smetanovy Litomyšle Vojtěch Stříteský vymyslel koncept skladby, na níž bude pracovat čtveřice autorů. Jde o čtyři oddělené části na texty českých básníků, které budou dohromady tvořit jeden celek. Dalšími autory jsou Jiří Gemrot, Sylvie Bodorová a Jan Ryant Dřízal. Sešli jsme se pouze jednou, když jsme dostali každý svou část libreta. Sám jsem na to moc zvědavý, protože nikdo neví, co napsali ti ostatní a celkové vyznění tedy bude překvapením pro všechny.

Kdo skladbu provede? Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor, Adam Plachetka, recitátor Jan Šťastný a dirigent Tomáš Netopil. Je to pro mě velká čest.

A vaše další novinka zazní i na Pražském jaru… Ano, premiéru bude mít skladba Sluneční hodiny, kterou jsem napsal pro můj milovaný a jedinečný Epoque Quartet. Znamená pro mě skutečně hodně, a to nejen z profesního hlediska. Jsou to moji celoživotní přátelé.

Láká vás i filmová hudba? Jednoznačně. Jako dirigent už jsem natočil filmové hudby opravdu hodně, ale skladatelsky mě tato oblast zatím nějak míjí. Pravidelně nahrávám s kolegy z Epoque Orchestra, což je flexibilní těleso, které se vždy utvoří podle konkrétního projektu či filmu.

Autorsky tedy nic nechystáte? Nechci prozrazovat něco, co se zatím nenápadně ­klube.

Dirigentsky a částečně i aranžérsky jste měl na svých bedrech projekt Wanted, kabaretní revue s Dagmar Peckovou, barytonistou Jiřím Hájkem, Epoque Orchestra a Miroslav Hloucal Jazz Bandem. Měl jste při přípravách z něčeho obavy? Na to, jak bylo celé představení po všech stránkách náročné na provedení, proběhlo vše absolutně hladce. Po technické a organizační stránce bylo všechno perfektně připravené, což jsem obdivoval, protože například jen získání autorských práv trvalo asi rok. Přiznám se, že Weillova hudba je docela nepoddajná a zprvu mě jeho písně trochu vyděsily. Objevuje se v nich hodně zahuštěné harmonie, melodických neobvyklostí a podivností, to vše s nádechem těžké dekadence.

V těchto dnech jste na internetu zveřejnil svou skladbu Traveling Blues, u které jste uvedl, že jde o přenesení pocitu z muzikantského cestování. Je to skvěle zahrané a působí to na mě velmi pohodově a optimisticky, hned bych byla muzikantem na cestách…  Nahrávka byla pořízena v Obecním domě před necelým rokem a podíleli se na ní SOČR a Rozhlasový Big Band Gustava Broma. Vše pod taktovkou Vladimíra Válka. Cestování je nedílná součást naší profese, někdy únavná, ale vždy objevná. Použitím monotónního rytmu jsem chtěl nastínit pocit další a další muzikantské štace.

A ten motiv z Novosvětské uprostřed skladby? To je jakýsi pokus o poklonu mému nejmilejšímu skladateli. Dvořák byl na cestách neustále, byl v Rusku, devětkrát v Anglii! A byl to skutečně jiný druh cestování než dnes, plavba do Ameriky trvala devět dní…

Komponujete ještě i jen tak „kondičně“, nebo už jde vždy o práci na objednávku? Poslední dva roky už jsem psal všechny skladby na objednávku. A musím říci, že mě hodně inspiruje, když píši s vidinou toho, kdo a kde to bude hrát.

Co víc si přát. Přesně tak, pro skladatele ideální. Navíc mám i v případě děl na objednávku velkou kompoziční svobodu.

Cítíte se jako dítě štěstěny? Oba obory, které jste vystudoval, děláte na vysoké úrovni, své skladby nejen slyšíte na velkých pódiích, ale máte možnost si je i dirigovat... V prvé řadě cítím ohromný vděk za to, že potkávám na své hudební cestě tolik skvělých a kvalitních lidí, to je bezesporu velké štěstí. Protože co je dirigent bez orchestru, bez muzikantů? Nejvíce si to uvědomuji v momentech, kdy se nám společnými silami podaří vyvolat v posluchačích silnou pozitivní emoci. Všech svých hudebních kolegů, díky nimž můžu ve vzájemné úctě takové okamžiky zažívat, si nesmírně vážím a děkuji jim za to.

Irena Černíčková

Její životní cesta, která ji nakonec zavedla do Prahy, začala v jihomoravském Uherském Hradišti. Díky lásce ke klavíru, ale i hudbě samotné, vedly další kroky na Konzervatoř P. J. Vejvanovského v Kroměříži. Studiu klavírní hry a současně hudební vědy se poté věnovala na pedagogické a filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Profese pianistky a spontánní zájem o folklor, utvářený prostředím rodného Slovácka, později ohraničily tematický okruh její doktorské disertační práce, v níž se zabývala Uherskými rapsodiemi Franze Liszta. Klavíru se v současnosti věnuje jako pedagožka, korepetitorka i sólistka. Do Harmonie přispívá svými texty od roku 2012. Kromě profesní a osobní přitažlivosti k vážné hudbě přiznává také slabost pro hudbu jazzovou.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.