středa, 9. říjen 2019

Jan Bartoš o Janáčkovi, nevyšlapaných cestách, vizích a nových projektech

Napsal(a) 

 , foto Vojtěch Havlík foto: Vojtěch Havlík

Na české hudební scéně je klavírista Jan Bartoš nepřehlédnutelný. Nabídka udělat s ním rozhovor pro říjnové číslo Harmonie byla pro mě skutečně vítaným potěšením, protože čím dál více oceňuji osobnosti, které jsou natolik mnohovrstevnaté, že je nelze nijak schematizovat či zaškatulkovat. Jaké může být větší potěšení pro tazatele než to, když od dotazovaného přicházejí odpovědi, jež nejsou předvídatelné, nutí vás o věci dále přemýšlet a často úplně jinak, než byl člověk zvyklý?

Nedávno Supraphon vydal vaše sólové album - souborné provedení klavírního díla Leoše Janáčka. Z mého pohledu je to skutečně velký počin. Takový, kterému předchází mnohaletá a hodně obtížná cesta. Základní podmínkou je patřičná míra životní zralosti, která teprve umožní skutečné pochopení tohoto skladatele. Jak vypadala vaše osobní cesta k Leoši Janáčkovi? Janáčkovu hudbu skutečně v sobě nosím téměř celý život. Jeho klavírní skladby jsem hrál již jako teenager. Měl jsem také štěstí, že jsem jeho hudbu mohl studovat se všemi svými pedagogy. Každý z nich na něj měl odlišný názor. Postupně jsem se seznamoval i s jeho operami a orchestrálními díly, četl jsem korespondenci, eseje a fejetony. Trvalo mi docela dlouho, než jsem našel tu správnou rovnováhu mezi živelností a řádem. Janáček občas bývá hrán buď příliš striktně, nebo naopak příliš rozvolněně. Dalším nebezpečím může být ostentativní dramatičnost a vášnivost, Janáčkova hudba má ale nekonečně mnoho poloh - je často introspektivní, zádumčivá až mysteriózní. Byl nesmírně komplikovanou osobností a jeho hudba je mnohovrstevnatá.

Zkuste se prosím zamyslet nad vaší praktickou přípravou janáčkovského projektu. Jak vznikla myšlenka realizovat celé jeho klavírní dílo? Dá se říci, kolik let vám to v souhrnu zabralo? Co bylo v celém projektu nejobtížnější? Přemýšlel jsem o tom již před několika lety, ale čekal jsem na příznivou konstelaci. Ten důležitý impuls přišel, když jsem obdržel pozvání Janáčkovy filharmonie, abych v Ostravě provedl kompletní Janáčkovo dílo pro sólový klavír. Navíc Český rozhlas koncert přenášel v přímém přenosu. Cítil jsem, že nadešel čas propojit důležité koncertní provedení s nahráváním. V tomto záměru mě podpořil i Supraphon s šéfproducentem Matoušem Vlčinským. Samotnému natáčení předcházelo mnoho živých provedení na tuzemských i zahraničních festivalech. Janáček se hraje moc dobře na koncertech – adrenalin, který je s živým vystupováním spojený, dobře koresponduje s impulzivností jeho tvorby. Přenést tuto spontaneitu i do nahrávky považuji za nejobtížnější úkol.

 , foto Vojtěch Havlík foto: Vojtěch Havlík

V jakém nahrávacím studiu jste Janáčka nahrál? Jaký byl technický tým? Záleží vždy na samotných umělcích, kde nahrávku chtějí realizovat. Všechna svá dosavadní alba jsem nahrával v sále Martinů na Akademii múzických umění v Praze. Sál má dobrou akustiku a klavír, se kterým si rozumím. Dnes je velmi těžké najít nástroj, který by mi svou barvou a charakterem vyhovoval. Na Akademii jsou dva Steinwaye, nový a starší. Já natáčím na starší model, který má vzácně temnou barvu. Není „uřvaný“ jako většina nových nástrojů a lze na něm hrát intimně a sofistikovaně. Na tvorbě mých desek mají velký podíl čtyři lidé: šéfproducent Matouš Vlčinský, hudební režisér Jiří Gemrot a mistr zvuku Aleš Dvořák. Klavír mi připravuje Jan Machart, který byl nepostradatelným technikem a ladičem Ivana Moravce. Umí připravit nástroj podle mých představ.

Provázely projekt některé zajímavé momenty? Ano, bylo jich několik. Osobně jsem se seznámil s naším největším janáčkovským badatelem Jiřím Zahrádkou, který v té době pracoval na notových edicích několika Janáčkových klavírních děl pro vydavatelství Henle Verlag. Jeho poznámky a názory pro mě byly velkou pomocí. Víte, Janáček v minulosti neměl štěstí na editory. Dám vám jeden konkrétní příklad, kdy nastal zmatek ohledně druhé řady cyklu Po zarostlém chodníčku. Běžně se hraje pět částí, ale v brněnském archivu jsem zjistil, že Janáček autorizoval pouze první dvě části a třetí zůstala nedokončená. Po Janáčkově smrti ale editoři postupovali následovně: na základě Janáčkových špatně čitelných poznámek se rozhodli třetí část dokončit za něj a dopsat hudbu i v prázdných taktech.  Výsledek je pro mě rozpačitý. Poté do druhé řady zařadili samotným Janáčkem vypuštěné a neautorizované dvě části z první řady Chodníčku. Vznikl tak umělý a hudebně nesourodý cyklus. Další editoři tyto tři sporné části později alespoň oddělili jako Paralipomena. Pokud bych byl editorem, považoval bych za logičtější dodatek provést u první řady, z které je Janáček původně vyřadil. Rozhodl jsem se ale, že tyto skladby na mé album vůbec nezařadím, vůči Janáčkovi mi to přijde nejvíce čisté.

V minulosti se také spojily dva druhy mého bádání – janáčkovského a rodinného. Zjistil jsem, že náš rod z matčiny strany se setkává s Leošem Janáčkem, a to sice v osobě etnografky a choreografky Lucie Bakešové, která byla naší vzdálenou příbuznou. Janáček se s ní seznámil v roce 1888 na představení, kde Bakešová společně s padesáti dívkami zahrála a zatančila starodávný pohanský tanec nazvaný Královničky. Janáčka jejich vystoupení nadchlo a později k deseti písním tohoto cyklu zkomponoval i klavírní doprovod. O dva roky později Bakešové svěřil choreografii Lašských tanců a začali spolu připravovat sbírku Národní tance na Moravě. Objevil jsem práci brněnské muzikoložky Simony Sedláčkové Kostrhunové, která se Janáčkem a Bakešovou dlouhodobě zabývá. Díky ní jsem si tak mohl přečíst i jejich rozsáhlou korespondenci.

 V zahraničí vyšly velmi pozitivní recenze vašeho janáčkovského alba, například britský Gramophone nebo BBC Music Magazine. Je složité v dnešní přehlcené době zařídit, aby se kritici z hudebních médií tohoto typu dostali k vašemu CD? Z úspěchu desky mám ohromnou radost. U Gramophone jsem obdržel i ocenění Editor’s Choice, které každý měsíc získá pouze deset alb. Velký vliv na úspěch desky mívá nejen kvalita samotné nahrávky, ale i prestiž vydavatelství. Supraphon je náš nejvýznamnější label a většina jeho produkce je v zahraničních médiích reflektována.

Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 10/2019.

Magdalena Nováčková

Pochází z Prahy, kde také žije. Vystudovala hudební produkci na HAMU a řízení kultury na Université Bordeaux III ve Francii. Pracuje v managementu jednoho z velkých českých festivalů klasické hudby. Pod vedením muzikologa prof. Petra Daňka si dělá doktorát. Ve svém výzkumu se věnuje fenoménu osobní spirituality hudebníka ve vztahu k jeho uměleckému výkonu. Těžištěm jejího zájmu jsou také hudebně sociologická a hudebně psychologická témata související s dynamikou života člověka na přelomu 20. a 21. století. Ve své novinářské praxi jednoznačně preferuje rozhovor jakožto autentické svědectví o muzikantově životě a duši.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.