Jakub Kydlíček: Nenacházím omluvu pro neautentickou interpretaci

Jakub Kydlíček patří mezi naše nejlepší hráče na staré zobcové flétny. Specializuje se hlavně na barokní a starší hudbu, spolupracuje s našimi předními soubory v dané oblasti (Collegium 1704, Capela Regia, Collegium marianum, Czech Ensemble Baroque atd.). Vystudoval hru na flétnu a dirigování na konzervatoři, následně studoval zobcovou flétnu ve Schole cantorum v Basileji, ve třídě Coriny Marti. Dnes vyučuje na Pražské konzervatoři, kde vede třídu zobcových fléten. Navíc už šest let diriguje Barokní orchestr Pražské konzervatoře, který se stal poměrně rychle výrazným hudebním fenoménem. Krom toho vede soubor Concerto Aventino, jehož koncert se objeví na letošním programu festivalu Lípa Musica.

Která z tvých rolí dnes pro tebe stojí nejvýše? Jsi především hráč na flétnu, vedoucí třídy flétnistů, nebo dirigent orchestru? Cítíš se být více umělcem, nebo pedagogem? Ono je to v podstatě dáno rozložením rolí v reálném čase. Nejvíc času mi zabírá výuka flétny na konzervatoři, což je doplněno o aktivity v Barokním orchestru konzervatoře. Od letošního roku jsem navíc přijal post na Masarykově univerzitě. Zhruba polovinu času věnuji hraní v ansámblech, sólovým projektům a čím dál více dirigování. Osobně se moc jako typický pedagog necítím, řekl bych, že na mne nejlépe sedí označení „vyučující interpret“.

Co tě přivedlo k založení Barokního orchestru pražské konzervatoře? Kde a kdy se ten nápad vlastně zrodil a pro jaké účely jste jej založili? Vlastně se nejednalo o mou přímou iniciativu. V květnu 2012 mě vedení pozvalo takříkajíc „na kobereček“, přičemž jsem byl pověřen řízením nově ustaveného komorního barokního orchestru. To mě samozřejmě mile překvapilo. Jisté pokusy o vytvoření něčeho podobného „zdola“ už předtím proběhly, ale tentokrát to mělo jasný institucionální rámec. Těch šest let mělo jisté vývojové etapy, ale poslední tři roky už probíhá relativně stabilizovaně. Barokní orchestr vznikl současně s orchestrem moderní hudby a jeho smyslem je hlavně vzdělávat studenty. Máme za úkol nastudovat alespoň 4 celovečerní programy za rok, z čehož pak plyne také postupně víc a víc koncertních možností.

Jakub Kydlíček

Proč je pro tebe podstatné respektovat pravidla tzv. autentické interpretace staré hudby? Vždyť i dnes ještě najdeme poměrně dost hudebníků, kteří tvrdí, že nepotřebují starý nástroj a spoustu pouček, že vezmou noty a hrají tak, jak jim jejich muzikalita napovídá. Měl bys pro ně nějakou odpověď? Žádnou omluvu pro tento postoj nenacházím. Zdá se mi, že pokud je hudebník v určité pozici, kde se od něj čeká „patent na rozum“, tak jen těžko přiznává, že něco neví nebo že se v dané problematice neorientuje. A tenhle princip platí nejen pro starou hudbu, souvisí s všeobecným vzděláním, o kterém jsme mluvili na začátku. Opravdu jsem přesvědčen, že drtivá většina „odmítačů“ autentické interpretace staré hudby se pouze bojí přiznání, že v něčem nejsou školení nebo že ten svět je pro ně neznámý a cizí. A všechny ty pseudoargumenty, například že na barokní housle se hraje falešně nebo že barokní flétna není slyšet, vnímám spíše jako kousání myši, která je zahnaná do kouta.

Rádi bychom se vnímali jako velmoc ve staré hudbě, občas to někteří optimisté dokonce veřejně tvrdí, ale ruku na srdce, tohle přece není poctivý obraz skutečnosti. Krom malé Akademie staré hudby v Brně se to vlastně u nás nikde neučí. Jsou na konzervatoři kantoři, kteří třeba rozumí generálbasu a učí hrát studenty basso continuo nebo třeba barokní interpretaci na smyčcové nástroje, dá se zde potkat nějaký gambista? Chtěl bych zdůraznit, že pokud někdo mluví o velmocenské pozici Česka v oblasti staré hudby, tak mu můžu dát zapravdu zejména v tom, že se zde odehrává poměrně čilý starohudební ruch. Je zde poměrně dost ansámblů, a to i když připustíme, že ve většině z nich se střídají téměř ti samí lidé. Koncertních a natáčecích příležitostí tu najdeme mnoho. A na takové množství hudby nám tu takříkajíc trochu chybí vzdělávací instituce. Já to ovšem nevnímám zase tak negativně. Zdá se mi, že model, dle kterého je nutno za dalším vzděláním vyjet do zahraničí, nám zaručuje neustálý kontakt s cizinou a evropskými trendy. Naopak si myslím, že zavedení separovaného oddělení staré hudby na akademii by z nás mohlo udělat to, čeho se tak bojíme. Jakési „sekty pazourkářů“, kteří se uzavírají do sebe.

Co vlastně s barokním orchestrem v nejbližší době chystáte zajímavého? Chystáme mimo jiné provedení Bendova melodramu, na jaro máme pozvání na brněnský Velikonoční festival duchovní hudby. A obecně vzato, je o nás značný zájem mimo konzervatoř. To mě na jednu stranu těší, zároveň však vede k větší obezřetnosti a musím ty jednotlivé možnosti citlivě vyhodnocovat. Tedy nepodlehnout přílišnému „kšeftaření“ a pořád sledovat pedagogický smysl celého orchestru. To může pro mě osobně sice znamenat jakési kariérní přešlapování na místě, ale podstatnější mi připadá držet v rámci orchestru určitou laťku a poskytovat právě to, k čemu se vlastně v definici orchestru zavazujeme.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 10/2018 (koupit)

Sdílet článek: