středa, 2. říjen 2013

Jakub Hrůša - Rád ve všem hledám balanc

Napsal(a) 

Jakub Hrůša - Rád ve všem hledám balanc Jakub Hrůša - Rád ve všem hledám balanc

Narodil se v roce 1981 v Brně, Hudební fakultu Akademie múzických umění v Praze studoval mimo jiné u Jiřího Bělohlávka, byl hudebním ředitelem Glyndebourne on Tour, měl být hudebním ředitelem operního domu Royal Danish Theatre a Royal Danish Orchestra, ale člověk míní a Dánové mění, zastupuje ho IMG Artists; nejvíce nahrávek má zatím u Supraphonu (zvláště první „komorní“ Má vlast!), ale jeho jméno je i v katalozích Deccy a Octavia Records, je prezidentem International Martinů Circle; dirigoval například Philharmonia Orchestra, se kterým v současné době spolupracuje s obzvláštním potěšením, Orchestre philharmonique de Radio France, Finnish Radio Symphony, Radio-Sinfonieorchester SWR Stuttgart, Orchestre philharmonique du Luxembourg, The Cleveland Orchestra, Los Angeles Philharmonic a další americké a australské orchestry, samozřejmě i řadu českých orchestrů, je hlavním hostujícím dirigentem Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, v roce 2008 se stal šéfdirigentem PKF – Prague Philharmonia. To vše už stihl dirigent Jakub Hrůša. Setkali jsme se jednoho teplého červencového podvečera. Krátce poté, 4. srpna, se stal otcem dcery, blažené Beaty Julie.

Sezona 2013/2014 je pro PKF – Prague Philharmonia jubilejní dvacátou. Rozhodli jste se ji oslavit kromě zajímavé dramaturgie změnou loga a korporátního designu. Jste s tím spokojen? Rozhodně jsem velmi rád za změnu názvu. S podvojným názvem Pražská komorní filharmonie a Prague Philharmonia jsme zažívali v zahraničí neustále problémy. Pletli si nás s různými, a to i pofidérními orchestry různých jmen, a protože viděli, že je možnost nás nazývat jinak než ustáleným anglickým titulem, tak zejména v německy hovořících zemích, ale i ve Francii, nám neustále připisovali označení, která nám nepříslušela. Takže jsme byli Prager Philharmonie, Prager Kammerphilharmonie, jindy dokonce Prager Kammerorchester, Orchestre philharmonique de Prague a podobně. Unifikace jistě může znamenat pro domácí publikum lehkou dočasnou obtíž, ale problémy, které jsem zmínil, se snad do značné míry potlačí. A nejfrekventovanější část našeho jména, zkratka PKF, zůstává.

I když mi naše materiály a design vždycky připadaly vkusné, tak po dvaceti letech stálo za to učinit krok jiným směrem. A to i s určitou dávkou zdravé rivality vůči jiným českým orchestrům. Do vlastního výběru jsem příliš nezasahoval, ale z materiálů, které vzešly z vnitřního výběrového řízení, se podařilo vybrat rozhodně pádné a sugestivní řešení. Každopádně je to design, jenž nemá alespoň v rámci tuzemských hudebních institucí paralelu. Na mě coby nevýtvarníka působí velmi pozitivně.

I když je forma prezentace jistě důležitá, vám nejspíš leží na srdci obsah, tedy herní a interpretační schopnosti orchestru, případně mezilidské vztahy. Začnu u vztahů mezi lidmi. Jak pozoruji své kolegy a běžné situace v branži, tak mohu s velkou hrdostí prohlásit, že vztah mezi orchestrem a mnou má prostě pozitivní rozměr. Lidská „chemie“ je výborná, čímž nechci tvrdit, že nemáme žádné problémy. Je to jako v každém vztahu, ale principiálně jsme na tom velmi dobře. Totéž, myslím, platí i pro vnitřní vztahy mezi členy orchestru, i když do nich nevidím tak dokonale, takže nemohu generalizovat. Mám pocit, že vzhledem k faktu, že titíž lidé spolu hrají, rostou a dozrávají víceméně už dvacet let, se vztahy nemění k horšímu, ba naopak. To je krásná vizitka, protože instituce tohoto typu často procházejí obdobím, kdy pomalu všechno omrzí a někdy i vyhnívá.

Co se týká hudební kvality, orchestr získal nezměrné množství zkušeností a během celé té dvacetileté cesty určitou zralost, která samozřejmě přináší velkou flexibilitu, akceschopnost, v dobrém slova smyslu cit pro improvizaci na zkouškách i na pódiu, to jest rychlejší reakci na podněty, osobitý názor na interpretované skladby, a to hlavně u „mainstreamového“ repertoáru. Na počátku mu bylo ono vidění dirigenty, hlavně pak Jiřím Bělohlávkem, permanentně a důsledně vtiskáváno. Dnes už je orchestr schopen sám prezentovat určitý koncept, jak by se měla ta která skladba hrát. Takový poměrně pevný názor se ovšem taky nerad mění, a to je patrné hlavně v běžném repertoáru, u symfonií Mozarta, Beethovena, Schuberta atd. Tím se jistě dostáváme na pozitivně sporné pole – člověk musí mít dostatečnou erudici, hudební i psychologické schopnosti, aby orchestr přesvědčil o změně názoru. U některých těles se lpění na názoru může stát negativním, když je jejich přesvědčení slepé, například při existenci tradice nereflektované mnoho desítek let. Takové orchestry nechtějí nic měnit přímo z principu. To v PKF neexistuje. Když přijde přesvědčivý dirigent nebo sólista se smysluplnou vizí, tak za tím uměleckým názorem jdou. To je rys dospělosti, který je mi sympatický. Nemám rád orchestry bez vlastní identity.

Se sebevědomím mohu říci, že když má PKF svůj den, když je dobrá konstelace (o což se snažíme samozřejmě vždycky), tak v Česku v našem „srdcovém“ repertoáru (klasicismus, raný romantismus s výběhy do vrcholného romantismu a hudba 20. století a současnosti – pozn. LS) v podstatě nemáme konkurenci. Samozřejmě by ale bylo slepé se takto „prsit“ obecně. Je to spíše projev hrdosti na práci orchestru, jež je v českém prostředí stále výjimečná. Od doby, kdy jsem nastoupil jako šéfdirigent, si přeji oprávnění k této hrdosti rozšiřovat do zahraničí. To je z pochopitelných důvodů konkurence úkol mnohonásobně náročnější. Zahraniční akční rádius je dnes stále těžší věc i kvůli ekonomickému zázemí či kvůli skomírajícímu institutu nahrávání, které vždy pomáhalo v propagaci mimo domovské teritorium. Toto přání tedy zůstává ne zcela naplněným dluhem.

Jaký význam má pro rozvoj tělesa šéfdirigent a hostující dirigenti? Platí přímá úměra „čím výraznější dirigent, tím lepší orchestr“? Jistě je důležité, kdo stojí v čele orchestru. Řekl bych, že tato přímá úměra platí, ale ne plošně, ne pro všechny aspekty fungování. Co je myšleno slovem „výrazný“? Někteří dirigenti jsou výrazní v kontaktech, v napojení na hudební byznys, někteří umělecky planou, ale mohou zase ztroskotat ve světě byznysu... Další téma, které prochází mou kariérou jako nit k řešení, je otázka, jak často a v jaké intenzitě může vedoucí osobnost s orchestrem pracovat. Ačkoli se nám daří nacházet určitý kompromis, tak mým idealistickým přáním by bylo trávit s orchestrem více času, než je realita. Bohužel moje další závazky mi nedovolují být orchestru k dispozici, kdykoli to potřebuje. Prostě plánování orchestru se časově často opozdí za mým již vyplněným pracovním diářem.

Jak se vám daří naplňovat vizi, se kterou jste přišel k „pékáefce“? Už jsem na to částečně odpověděl. První částí mých plánů bylo prohlubovat její pozici na české hudební scéně a zároveň posilovat roli orchestru v zahraničí. Dále rozšiřovat naši repertoárovou flexibilitu. V roce 2008 byl repertoárový akcent dán daleko více počtem hráčů a byl výrazněji omezen na klasiku a 20. století. Přál jsem si jakousi dvoukolejní strategii. Jednak utužovat a kultivovat rozměr menšího (ovšem ne nutně přímo komorního!) symfonického orchestru, jednak rozšířit profilaci typově do oblasti Brahmsových symfonií, Dvořákových symfonií, příležitostně až ke skladbám typu Mahlerovy Čtvrté či Smetanovy Mé vlasti, aniž by se ztratila ona kultivace typická v menší sféře. Důvodem byl nejen širší interes hráčů, našich posluchačů i mě samotného, ale i pragmatická snaha vydělat si úspěšněji na chléb vezdejší. PKF musí mít z povahy věci podstatně vyšší míru soběstačnosti než jiné pražské orchestry. (I v západním zahraničí vzbuzuje míra soběstačnosti PKF údiv.) V mé vizi byly i další věci, jako třeba výkrok do manipulace s historickými nástroji nebo širší pole působnosti na poli soudobé hudby (kde jsme narazili na strop finančních možností). Nicméně doufám, že jestli se někdy podaří zvýšit nebo alespoň stabilizovat rozpočet orchestru, tak se snad naplní i tyto „detaily“.

Nemálo lidí si klade otázku, jak dlouho ještě povedete PKF. Jinak řečeno, jak se rozhodnete, dostanete-li nabídku z prestižního orchestru? Není tajemstvím, že jsem se s vedením PKF dohodl, že podle smlouvy setrvám do sezony 2014/2015. Myslím, že to bude ten správný okamžik, kdy nechám orchestr vyvíjet se dál. Samozřejmě bude-li to jejich i mým přáním, budeme pokračovat v nějaké formě pravidelného setkávání. Ať už nějaká nabídka přijde, nebo nepřijde, šéfovství v roce 2015 pravděpodobně uzavřeme. Je to přirozené, když uvážíte, že v té době budu v trvalém kontaktu s orchestrem v podstatě deset let... Nabídky dostávám velmi často, ale po zkušenosti z Kodaně jsem extrémně obezřetný k přijetí trvalého závazku.

O Kodani se v Čechách trochu psalo, ale většinou nepřesně a nekorektně. Jaká byla skutečnost? To by bylo téma na samostatný rozhovor, ale stručně se k tomu vyjádřím. I když nově instalované umělecké vedení operního domu Det Kongelige Teater, čímž myslím hlavně uměleckého šéfa, anglického režiséra Keitha Warnera, bylo nadšeno představou, že fungování instituce dostane nový impuls, navíc mezinárodní v dosud značně lokálním prostředí, tak se ukázalo, že rozhodující administrativní aparát, hlavně pak ředitel celého třísložkového divadla, se ukázal totálně neflexibilní, navíc v době, kdy došlo k drastickým škrtům v milionech eur ze strany dánské vlády. Vůle administrativního ředitele cokoli měnit v zaběhnutém statu quo byla minimální a každá iniciativa něco osvěžit nebo radikálně nakopnout zůstala bez odezvy. Měl jsem nastoupit v září 2013. S Keithem Warnerem jsme se hodně zabývali přípravou a plánováním, ale zjistili jsme, že cokoli opravdu změnit by bylo téměř nemožné. Bylo to velmi frustrující. Nejdříve on a pak i já jsme vyhodnotili, že to nemá reálně cenu. Pokud bych měl trávit šest měsíců ze sezony na postu bez perspektivy posunu, tak by to bylo mrhání časem. Nepovažuji se za martyra, abych se obětoval v principu nestabilní instituci v cizí zemi.

Je na stole nějaká kvalitní, seriózní nabídka? Něco, co by se dalo prezentovat, zatím ne... Jedna možnost se rýsuje, ale je to v zárodku.

Jak se o vás stará agentura IMG? O mě skutečně dobře, ale hlavní zásluhu na tom má můj osobní agent Alex Monsey – a přiznávám, že mám štěstí. Vedle umělců, u kterých je mi přímo líto, že nemají vůbec žádné zastoupení, znám i takové případy (a to i v Čechách), kde je vztah umělec-agent jeden velký problém – agentura tlačí kumštýře někam, kam nechtějí, nebo je zavaluje příliš mnoha závazky nebo je naopak slabá a nedaří se jí. IMG Artists je silná, ale můj agent má docela nezávislého ducha a dokáže vybojovat pro svých několik umělců dobré podmínky. (Mezi jeho mandanty patří i dirigenti Franz Welser-Möst, Thomas Dausgaard a Barry Wordsworth – LS.)

Dejte čtenářům nahlédnout do dirigentské kuchyně při tvorbě programů PKF, ale nejen jí. N ejkrásnější koncerty jsou často ty, které kombinují úplně novou skladbu, potom něco orchestru stylově známého, ale co ještě nehrál, a dobře zažité dílo. To je ideální situace, kdy pro první část je třeba, samozřejmě dle obtížnosti, nejvíce fyzického času, abychom se „prokousali“ materií, někdy i s větším komentářem, aby se vysvětlily technické záležitosti (tempové přechody, dynamika, úskalí díla a podobně). Zatímco v třetím případě, kdy hrajeme dílo typu Mozarta, Schuberta, Schumanna, Prokofjevovy Klasické nebo Beethovenovy Sedmé symfonie (kterou jmenuji záměrně, protože tu jsem s „pékáefkou“ nikdy nedělal, ačkoliv ji hraje velmi často), je potřeba mít jako dirigent většího filipa. Tam není důležité budovat základy, ale účinně funguje cílená inspirace, osobní názor, někdy třeba i burcující, šokující (pro probuzení z hrozící letargie u opakování díla). Někdy se zabýváme na úkor celku konkrétním detailem stěžejního úseku skladby. Jsou případy, kdy celek skladby zazní až na generálce. Někdy je naopak třeba si vyhrnout rukávy a radikálně odškrabat interpretační prach, který se na dílo přilepil, zbavit je nánosů automatismů. Takže je to pro dirigenta sázka do loterie, jak orchestr inspirovat, aby, když hraje po stopadesáté Beethovenovu Sedmou, ji hrál pořád s chutí a nasazením. Ovšem bavíme se o vysokém „levelu“. U řady orchestrů, i když se dirigent snaží sebevíc, nic z principu nezmění. Něco se podaří na zkoušce pozměnit, na koncertě pak ale orchestr stejně hraje, jak je zvyklý, což je pro dirigenta dost nepříjemné. Nemusí to však být jen rutinou. Kdysi jsem byl coby asistent svědkem případů, kdy si orchestr dirigenta neoblíbil, a tak se při koncertu vrátil záměrně do svých kolejí. To však většinou není případ PKF. K ní je třeba přistupovat jako k partnerovi.

Ještě se vrátím k druhému případu, tedy když muzikanti znají důvěrně hudbu určitého skladatele, ale ne dané konkrétní dílo. To se stalo PKF s Mou vlastí nebo s Fideliem, obojí předtím nikdy nehráli. Uměli tedy jazyk, ale konkrétní novelu, román ještě nečetli. Zažili jsme s oběma díly chvíle posvěcení, okamžiky, které se stávají v životě dirigenta spíše výjimečně; na vysoké úrovni objevování neznámého. Byly to dramaturgické „highlighty“ mého období s PKF, kdy jsem si mohl užít zkušeností orchestru ve skladbách, které jsem mohl svobodně ztvárnit.

Je to vše důvodem, proč tak rád spojujete na koncertě hudbu málo známou nebo zcela novou s osvědčeným titulem? S nažím se o to. Nicméně zvláště pro orchestr, který si musí dávat pozor na velikost provozovacího aparátu, je po několika letech obtížné přicházet s neotřelou dramaturgií a nekopírovat sám sebe. Naše řada A navíc obsahuje určité množství kompromisů, které plynou ze vztahů k hostujícím umělcům, souvisejí s plánováním, nahráváním, ekonomikou... Na druhé straně tvorba každé sezony je skutečná výzva. Nicméně máte pravdu. Snažím se kombinovat věci zcela neznámé, skladby, na které se předem posluchač těší a kde se očekává vycizelovaná interpretace známého, a pak něco mezi tím...

Podle jakého klíče vybíráte skladby, sólisty a své kolegy dirigenty? H udbu vybírám podle jakéhosi osobního „brainstormingu“, založeného na poznámkách, jež se kupí v mých blocích a v počítači, a se svou inklinací k určité, aspoň věřím, vynalézavé kombinatorice programů se snažím vše prosívat sítem sebekritiky, dané vžíváním se do vnímání „běžného“ posluchače. Často jsem tázán na svoje motto, a často odpovídám slovem „balanc“. Jde tedy o to, vybalancovat určitou odvážnost se vstřícností. Není to zrovna snadná práce. V řádu týdnů se mi shromažďují určité podoby sezony, které podrobuji osobní kritice, potom diskusi s managementem a s dramaturgickou radou. Potom diskutujeme o programech s hostujícími umělci, i v tom je určitá balanc... Poměrně brzy po svém nástupu jsem se vzdal nutnosti dávat koncertům tematická vodítka, která by vše totálně určovala. Párkrát jsem to částečně udělal, a stejně potom lidé reagovali, že je sezona trochu sepjatá a svobodně nedýchá. Takže preferuji spíš pestrost a kontrast.

Co se týká umělců, za mnoha si osobně stojím. Ale i u těch, které neznám živě, znám reference. To je běžné a určitou míru risku je třeba na sebe v této oblasti vzít. Jistě vám v našem katalogu neunikl akcent na mladé sólisty a dirigenty, což koneckonců vyplývá z profilace „pékáefky“ v Praze. Je to dobré i pro perspektivu další trvalejší spolupráce. Jsem přesvědčen, že je to pro orchestr velice přirozené spojení a pro publikum zajímavé. Nikdy jsem se toho nebál a obzvlášť v této sezoně budou orchestr dirigovat čtyři mí potenciální generační rivalové. Všichni jsou velkými dirigentskými talenty.

Zastavme se u hradních koncertů PKF, kdy první povedete vy a druhý Jiří Bělohlávek. Povězte mi o svém projektu. S mysl velkých koncertů mimo hlavní řadu je působit jiným dojmem. Pár vět k mému listopadovému koncertu. Není žádným překvapením, že jednou z mých lásek je hudba Antonína Dvořáka, a jeho erbenovské symfonické básně mám obzvláště rád. Projekt tedy vyrostl z mého milostného vztahu k této literatuře. Vždycky mi při jejím studiu bylo nesmírně líto, že posluchači nemohou slyšet Erbenovy básně v bezprostřední blízkosti básní symfonických. Chtěl bych také podpořit určitý náznak ucelenosti a propojenosti celého Dvořákova projektu. Bude to sice dlouhý večer, ale slyšet čtyři Erbenovy básně a čtyři Dvořákovy básně bude věřím mimořádným zážitkem. Polednici, Holoubka a Zlatý kolovrat jsem dělal už mnohokrát, Vodníka budu dirigovat veřejně poprvé.

Máte už bohaté zahraniční zkušenosti. Jak hodnotíte tímto prizmatem „pékáefku“? S  ohledem na umělecký detail a hudební vhled do skladeb a péči o kvalitu (ne tolik možná v otázce stability a někdy ani disciplíny) skutečně velmi pozitivně! Velmi často se mi při práci s jiným orchestrem stane, že si pomyslím: „O tomhle bychom v PKF vůbec nemuseli mluvit, tato kvalitativní věc je v PKF samozřejmostí.“ Někdy jsem vůči svému domácímu orchestru ale kritický, například co se týká vnitřního organizačního nastavení. Příklad za všechny: Drtivá většina amerických orchestrů funguje opravdu dokonale z hlediska organizace času (někdy je to dokonalé dokonce až příliš ☺) a také z hlediska prezentace jak navenek instituce, tak dovnitř. Nicméně často se pak stane, že umělecká práce je o stupínek níž, kreativita, jiskra a umění je níž než systém fungování. V PKF mám někdy opačný dojem. Potenciál hráčů a jejich zkušenosti jsou daleko výš, než může orchestr úspěšně a s všestranným dopadem pravidelně ukazovat. Je to ne vždy dostatečně obroušený klenot. Ukazuje se to na reakcích absolutní většiny hostujících umělců, kteří jsou vždy uchváceni a chtějí se vrátit. Bohužel ne vždy jsou pak ochotni akceptovat honorář, který by nám to umožnil. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že hlavním důvodem těchto nesnází je nedostatek ekonomické podpory našeho orchestru ze strany veřejných institucí a sponzorů, a to navzdory vytrvalé a cílevědomé snaze všech v managementu, o nasazení hráčů vůbec nemluvě.

Jaký by měl být další vývoj PKF – Prague Philharmonia? Co byste přál orchestru, jaký by měl být za dalších dvacet let, kdy už si s vámi bude povídat jiný šéfredaktor HARMONIE? R ád bych, aby se orchestru podařilo (a to naplno, až budou praskat švy) využít své úspěchy v „domácí misi“ a naplnit svůj charakter obecně prospěšné společnosti. Bylo by úžasné, kdyby se posluchačská obec daleko více rozšířila do oblasti zámožných vybraných lidí, těch, kteří mají svůj osobitý názor a navíc prostředky k podpoře orchestru. PKF by se tak konečně stala i společensky, nejen umělecky, opravdu nepostradatelnou kulturní institucí. Její činnost by byla normotvorná, stylotvorná, spojená s tepem doby, a to aniž by vyprodala své tradiční hodnoty. Nastala doba, kdy je třeba ještě větší míra flexibility a kdy je nutné cílevědomě oslovovat i ty segmenty společnosti, které mají schopnost společnost zpětně fakticky ovlivnit; je nutné umět zároveň vyhovět i formovat. S kvalitou pružnosti, kterou v tomto ohledu již nyní neseme, má PKF schopnost se inteligentně přiblížit hranici mezi kulturou a módou a nikdy ji přitom nepřekročit, jen módu ovlivnit. Zároveň bych byl rád, kdyby dál probíhala přirozená obměna orchestru, aby průměrný věk nebyl v době, o které mluvíte, o dvacet let vyšší. Nejvíc bych všem ale přál, aby se orchestr dostal do „upgradu“ ve vztahu k zahraničním pódiím a aby si mohl vybírat štace podle kvality i financí, tedy aby se dostal ze současné nutnosti věnování se mnoha a mnoha aktivitám, kde profit není vždy adekvátní vynaložené práci. V subtilní rovině bych PKF opravdu moc přál, aby i v budoucnu pokračovalo dennodenní plné nasazení každého hráče, při kterém není téměř nikdy místo pro rutinu. To je vnitřní motor, který nás žene dál – a právě to naši posluchači oceňují.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.