středa, 23. srpen 2017

Jakub Hrůša na BBC Proms

Napsal(a) 

 , foto Petr Kadlec (z knihy Česká filharmonie 120. sezona) foto: Petr Kadlec (z knihy Česká filharmonie 120. sezona)

V sobotu 26. srpna 2017 se uskuteční v Londýně jeden z nejvýznamnějších českých koncertů v cizině tohoto roku. Jakub Hrůša, šéfdirigent Bamberg Symphony, hlavní hostující dirigent Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra a také Philharmonia Orchestra, hostující dirigent České filharmonie, bude v rámci svého debutu na BBC Proms, dirigovat BBC Symphony Orchestra a nabídne auditoriu obrovité Royal Albert Hall ryze český program, který je svou dramaturgií mimořádný, možná do jeho rodné země nepřenosný. Pocta české hudbě bude mít mezinárodní publicitu, jakou má jen výjimečně. Před svým odletem do Londýna mi Jakub Hrůša odpověděl na několik otázek. 

Pane dirigente, 26. srpna uvede festival BBC Proms v Royal Albert Hall pozoruhodný český program. Budete dirigovat BBC Symphony Orchestra, jejž řadu let vedl Jiří Bělohlávek. Bude to uctění jeho památky? Tento krásný program samozřejmě vznikl v době, kdy nikdo z nás nemohl tušit, že Jiří Bělohlávek v srpnu 2017 již nebude mezi námi, a bez přímé vazby na jeho osobnost. Odpověď je však každopádně kladná: bude to jeho uctění. Bylo by tomu tak, i kdyby žil. Hudbu tohoto druhu Jiří v Londýně cílevědomě a dosti úspěšně prosazoval.

Kdo byl iniciátorem programu? Proms mají jako motto letošního ročníku „reformaci“. Dostal jsem impuls, abych vymyslel něco, co tomu bude odpovídat a zaskví se. Vše další jsem pak tedy inicioval já.

Začít koncert zpěvem hymnu Ktož jsú Boží bojovníci je z pohledu Čecha neobvyklé, ale předpokládám že to bude „příprava“ na Smetanovy básně Tábor a Blaník…  Celý program se točí kolem tohoto chorálu a kolem doby husitské revoluce (jakési naší „reformace“) – a druhotně s tímto osvětím souvisí Martinů Polní mše jako dílo válečné doby (a lidských nadějí v ní). Chtěl jsem osvětlit, jaké je ono téma, které tak skvostně (a nezávisle na sobě) zpracovali přímočaře Smetana v Táboru a Blaníku a Dvořák v Husitské a méně přímočaře (ale v náladě velmi blízce) v jisté motivické inspiraci Suk ve své básni Praga. Když s cizími orchestry zkoušívám Mou vlast, občas se snažím muzikantům onen chorál sám zazpívat; je zásadní, aby jej znali, jen tak se dají Tábor s Blaníkem pochopit. Bylo mým snem, aby toto poznání příležitostně přišlo i k publiku. Využil jsem tedy tentokrát faktu, že v programu účinkuje mužský sbor – a šlo mi také o to, aby se zaskvěla jeho kvalita: BBC Singers jsou výteční britští profesionálové (většinou ve Spojeném království účinkují sbory amatérské nebo poloamatérské). Jsem na tento svůj program velmi hrdý.

 , foto Petr Kadlec (z knihy Česká filharmonie 120. sezona) foto: Petr Kadlec (z knihy Česká filharmonie 120. sezona)

„Husitský“ program doplní Dvořákova Husitská předehra a zpěv husitů z Janáčkovy broučkiády… Ano. Janáčkovská krátká „vsuvka“ byla motivována třemi aspekty: zaprvé jsem chtěl, aby v programu, kde již figurují všichni další čtyři velikáni našeho skladatelského nebe (Smetana, Dvořák, Suk a Martinů), doplnil pro mě nepostradatelný pátý – Janáček; zadruhé jsem chtěl, aby mužský sbor zpíval na koncertě víc než jen chorál a cappella a jednu kantátu. No a Výlety páně Broučkovy, opera, na kterou se mnoho hudbymilovných lidí ve světě často ptá – asi v tom smyslu, proč se nehraje více, když je tak krásná (to je ono zatřetí) –, se ve svém druhém díle přece obírají Husity! Zpěv Husitů z ní mi pak zaklapl do stavebnice jako poslední dílek do skládačky puzzle. Vzpomínám si, jak jsem se při tom nápadu rozjařil.

Silným apelem by měla být v dnešní době hodně aktuální Polní mše Bohuslava Martinů. Myslíte, že ji Britové přijmou stejně vřele jako Dvořáka a Janáčka? Nemám o tom pochyby. To dílo rozechvívá po celém světě. „Jediné“, co je třeba, je ho prosadit a poté dobře provést. První se podařilo, v druhé věřím a maximálně se o to zasadím.

Zmínil jste sbor BBC Singers. Pochopí pěvci specifika hudby Bohuslava Martinů? To se uvidí – zpívaného Martinů jsem dosud v Británii neprováděl. Náročný úkol to jistě je. Ale Britové jsou velcí profesionálové a mám dojem, že mají českou hudbu rádi (dá-li se to takto vůbec generalizovat). Nebo – jinými slovy: jsou v hudbě otevření.

Na závěr jste zvolil hudbu Josefa Suka, která je vám hodně blízká – symfonickou báseň Praga. I ona reflektuje husitský chorál. V čem je rozdíl mezi Sukem a jeho předchůdci? Suk ve své práci s chorálem nepostupoval tak „přiznaně“ jako Smetana a Dvořák (mimochodem právě i srovnání, jak s chorálem pracovali tito dva mistři, bude nesmírně zajímavé – jejich přístup je velmi odlišný). Sukovi byl husitský chorál toliko inspirací. Zvláštní na tom všem ale je, že ve výsledku (a zejména v celkovém ladění a poselství skladby) se skladatel octl vlastně nakonec v těsné blízkosti ke svým předchůdcům. Ostatně jeho motivace byla podobná – předznamenal v ní nálady první republiky (Smetanou a Dvořákem obrozensky předjímané) a jejího masarykovského přimykání k husitské minulosti. Suk i v názvu skladby, v onom archaizujícím „g“ (skladba se záměrně nejmenuje „Praha“) vyjádřil, že mluví především o slavné minulosti města, na kterou máme právě navazovat. Je v tom i kus nostalgie po „ztracených časech“. Není v osobní rovině ani divu, když si uvědomíme, že právě tato skladba byla tím prvním, co Suk komponoval po oněch pro něj strašných otřesech dvou úmrtí: tchána Dvořáka a manželky Otilky. I hudebně je Praga preludiem k bezprostředně následujícímu Asraelu, kterého tolik miluji a snažím se často provádět, byť je to skladba vnějškovější a velkolepá. (Ovšem i v té velkoleposti vidím osobně tvůrčí gesto, kterým Suk řešil svůj smutek.) Pragu jsem již jednou v Londýně uvedl s Philharmonia Orchestra – k frenetickému nadšení publika. Myslím, že je to skladba, která je jako stvořena pro velkou arénu Royal Albert Hall – a přitom je navýsost lidská, jako tomu je u Suka vždy.

 , foto Petr Kadlec (z knihy Česká filharmonie 120. sezona) foto: Petr Kadlec (z knihy Česká filharmonie 120. sezona)

Program je docela náročný, BBC Proms je hodně specifický festival a Royal Albert Hall je obrovský prostor. Co od koncertu očekáváte, jaký pocit ve vás převládá?  Entuziasmus a velké těšení. A hrdost, že máme tak nádherné skladby – i mimo rámec těch nejslavnějších –, které dokážou naplnit celý program a vytvořit pestrý a podnětný hudební večer. Musím taky přiznat, že se těším na zvukový lesk a patos příslušných částí programu (na Proms, zdá se mi, adekvátní) a na oduševnělý, niterný kontrast (ovšem místy též plný zvukové razance) v Martinů. Je to vpravdě program jedinečný, obtížně opakovatelný. Vizitka naší velké české hudební tradice 19. a 20. století – a samozřejmě i má osobně. (Ještě chci k tomu dodat, že jsem původně uvažoval také o Hudbě pro Prahu 1968 Karla Husy. Nakonec jsme v tomto mém prvním programu na Proms zůstali u čisté linie klasiků. Ovšem Husa by byl ještě zase dalším mementem.)

Jaké interpretační dominanty vás čekají v sezoně 2017/2018?  Když jsem pro svou rodinu tradičně sepisoval „itinerář“ své další sezony, uvědomil jsem si, že její repertoárovou dominantou jsou symfonie a další díla Johannesa Brahmse. Dílo tohoto skladatele budu provádět doslova po celém světě – počínaje ovšem Bamberkem, kde natáčíme kompletní symfonie (Čtvrtá je již natočená a téměř k vydání). Natáčet budeme také Antonína Dvořáka – a to jak v Bamberku, tak v České filharmonii (Requiem pro společnost Decca).

Sezona 2017/18 je zase hodně ve znamení divadla (ta předchozí byla zbrusu koncertní): momentálně prožívám velmi zajímavý úkrok stranou v Lehárově Veselé vdově v Národní opeře v Paříži (s Véronique Gens a Thomasem Hampsonem), v lednu až březnu budu debutovat v Královské opeře Covent Garden s novou produkcí Bizetovy Carmen (režie Barrie Kosky) a v létě 2018 pak uvedu nové nastudování opery Vanessa Samuela Barbera v Glyndebourne (režie Keith Warner). S Bamberskými budeme hodně cestovat (mimo jiné i do Japonska s Mahlerem, Dvořákem a právě Brahmsem), samozřejmě se mimořádně těším na všechny aktivity s Českou filharmonií, která mi nyní leží obzvlášť na srdci.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.