Ani nové podzimní úkoly a radosti, ať je to zářijový koncert na festivalu Dvořákova Praha, či nástup do Bamberku, nemohou Jakubu Hrůšovi hned tak rychle vymazat mimořádné vzpomínky na intenzivní letní týdny na festivalu v Glyndebourne v Sussexu na jihu Anglie. Nikde jinde na světě se nedělá opera s tak detailním a harmonickým zanícením jako právě tam, tvrdí. Nastudoval a uváděl dvě inscenace – Příhody lišky Bystroušky a Sen noci svatojánské.
Jakub Hrůša je novým šéfdirigentem Bamberských symfoniků, je nadále hlavním hostujícím dirigentem Tokijského metropolitního symfonického orchestru a zůstává stálým hostujícím dirigentem České filharmonie. V Glyndebourne strávil celé léto. S operou se tam snoubí příroda. Na jedné straně je tu citlivě provedená stavba prvotřídního divadla, do něhož se sjíždějí dokonale oblečení hosté ze všech koutů světa, na druhé straně tu jsou okolní zvlněné kopce, pastviny s ovcemi – a publikum piknikující o přestávkách na trávě… Festival má unikátní atmosféru. Jakub Hrůša je v Glyndebourne opravdu šťastný, cítí, že tam má operní domov. Právě díky tomuto místu operu opravdu zbožňuje.
„K více než desítce představení Janáčkovy Lišky mi na srpen neplánovaně přibyla jako záskok za indisponovaného Kazušiho Ona ještě poslední opera letošní přehlídky – Brittenův Sen noci svatojánské, kterým oslavili shakespearovské výročí. Bylo to pro mě po Utahování šroubu od stejného autora, které jsem řídil v roce 2011 a které se organizátorům líbilo, velké vyznamenání – tím spíš, že dva tituly v jedné sezoně zde nikdo kromě uměleckého šéfa nediriguje,“ uvedl. V Glyndebourne poprvé dirigoval v roce 2008 Bizetovu Carmen, o dva roky později následoval Mozartův Don Giovanni, potom zmíněný Britten, další rok Pucciniho Bohéma… Loni Hrůša řídil opět Carmen. K tomu je třeba přičíst cesty po Británii v rámci projektu Glyndebourne on Tour, jemuž po několik sezon šéfoval: hrála se Carmen, Don Giovanni, Bohéma a v roce 2012 Dvořákova Rusalka. Vrchní manažer orchestru Glyndebourne on Tour mu řekl, že je od doby jeho pobytu s nimi stále realitou šťastná a dělná nálada v orchestru. „Nic jsem nemohl slyšet raději,“ přiznává Jakub Hrůša.
Na kterou inscenaci vzpomínáte intenzivněji? Zastínil vám srpnový Britten červencového Janáčka? To určitě ne. Přestože jsem prožil provádění Brittena bezezbytku, musím říct, že Janáček letošního léta pro mě určitě zůstane tím nejkrásnějším vrcholem. Na druhou stranu byl pro mě Brittenův Sen dozajista velikým osobním objevem.
Janáček a Britten jsou samozřejmě značně odlišní. Ale nejsou si tyto dvě opery přece jen v něčem blízké? V poezii, poetičnosti, lyrismu, humoru…? Ano, v něčem si blízké jistě jsou. Také v tom, že se obě odehrávají v lese. A že se obě úžasně hodí do venkovského přírodního prostředí Glyndebourne.
Jak je cítíte, jak jste je modeloval? Janáček je skladatel, k němuž je možné přistoupit více intuitivně, jaksi se zapojením celé tělesné i duševní bytosti interpreta. Když používám slovo intuice, nemyslím tím ovšem nepřítomnost rozumové složky, spíše výsostné zúročení její kapacity v jakési nadstavbě, která již explicitně nepřemýšlí, ale plně prožívá. Asi by se dalo říct: Janáček je skladatel, kterého lze do hloubky cele vyhmátnout srdcem. U Brittena je situace trochu odlišnější, jeho hudba je trochu víc konstruktem. Přesto – i ji je podle mého soudu třeba dělat vášnivě a s citovým nasazením; možná právě proto, že je jako skladebný výsledek trochu „chladnější“. Snad zrovna to bylo tím, co na našem pojetí publikum i kritika oceňovaly. Občas k němu interpreti přistupují příliš a jen racionálně.
Učil jste trochu orchestr „Janáčka“? Nebo to není potřeba? Máme se moc rádi, a tak „stačilo“ jaksepatří „sálat“. Slov nebylo moc zapotřebí, spíš jen něco k občasné „historce“ z našeho kulturního osvětí. Naopak s pěvci a režisérkou Melly Still jsme debatovali až na dřeň. K tomu všemu jsou London Philharmonic Orchestra sami od sebe velmi soustředění a precizní. A tak si dirigent – pokud je v jejich kvalitě neruší – může dovolit se i pořádně„rozmáchnout“ a dokonce i riskovat. Zkrátka být zodpovědně svobodný.
O vašem vztahu k Janáčkovi netřeba pochybovat. Ale líbí se vám i Brittenova hudba – obecně? Ano, líbí. Jiným způsobem než Janáčkova. Mám-li být zcela upřímný, pak řeknu, že se mi v tomto konkrétním případě líbí obzvláště některé části Snu noci svatojánské. Nenadsadil bych ovšem tuto operu nad Petera Grimese, Billyho Budda nebo Utahování šroubu. A také bych provedl ještě jedno srovnání. Janáčkovu Bystroušku lze plně prožít „se zavřenýma očima“, je tak silná sama o sobě, že žije plnohodnotným životem, aniž člověk vidí inscenaci. Ta hudbu v lepším případě toliko umocňuje. U Brittena je to, myslím, jinak, aspoň u tohoto jeho Snu. Hudba je u něj ve službě divadlu – jednou ze složek divadelní působivosti. Myslím, že se to odráželo i v tom, jak o obou mých inscenacích hovořili diváci, kteří je viděli. U Janáčka byli většinou okouzleni především a hlavně hudbou; u Brittena jaksi celým divadlem, zrovna tak vizuální krásou jako tóny.
Která inscenace byla vizuálně, režijně, bližší vám…? Anebo jste se raději nahoru moc nedíval? Spíš je to tak, že bych se byl rád díval více, ale dirigentský úkol mi to v té míře nedovolil… Obě inscenace jsou výtečné. Melly Still přistoupila k Janáčkovi velmi citlivě a s velkou dávkou pochopení a specifického humoru i ponoru. Neřekl bych však, že by její pojetí bylo takříkajíc „referenční“. I když je mám rád, dovedu si prostě lehce představit jiná ztvárnění; a také musím přiznat, že byl její Janáček prostě „její“ – a svým způsobem „britský“. Mimochodem tím pádem však také v Británii úspěšný! Zajímalo by mě, jak by zapůsobil třeba v Praze…! Sen noci svatojánské Petera Halla je ovšem s lehkou nadsázkou řečeno dokonalá klasika. Nestárnoucí nadčasové pojetí. Ostatně fakt, že to byla právě tato inscenace (a v Glyndebourne), přispěl k tomu, že jsem Brittena s rychlostí blesku a namísto původně plánované dovolené tak rád nastudoval. Považoval jsem to za opravdovou čest. Brittenův životní partner Peter Pears glyndebournský Sen v roce 1981, kdy byl uveden poprvé, viděl (Britten již tehdy nežil). A prohlásil, že by Benjamin toto ztvárnění považoval za dokonalé vyhmátnutí svého záměru.
Jaký jste cítil ohlas na inscenace z hlediště? A jaký byl v uměleckých kruzích a v tisku? Co mám k tomu říct… Obojí bylo u obou oper nadšené. Jak Janáčkovi, tak Brittenovi se dostalo frenetického přijetí a obě provedení obdržela nejlepší možné kritiky. U Brittena nad tím i otrlí divadelníci kroutili hlavami – snad všechen britský denní tisk nám dal plný počet „hvězdiček“ a dokonce i těch málo kritiků, co posoudilo inscenaci jako „starou vestu“, vychválilo hudební složku… U Janáčka jsem pak ale cítil (a i přímo četl), že nejsilnější stránkou celého výkonu byla hudebnost orchestru pod mým vedením. Tento soud se opakoval napříč kritikami. Co víc jsem si mohl přát!
Opera v Glyndebourne je neopakovatelnou záležitostí, vnější okolnosti jsou nenapodobitelné… Umělci jsou tam v žádoucí izolaci, s jejich pobytem a prací na venkovském soukromém sídle je spojena možnost a zároveň nutnost absolutního soustředění jen na to, co se týká festivalu. „Je to bytostně příjemné. Pobyty v Glyndebourne jsou navzdory vší intenzitě práce duševním – a někdy dokonce duchovním – odpočinkem. Zdá se mi, že tam žiji plněji a rostu. Je to nutný a požehnaný kontrast k občas až zběsilým cestovním peripetiím, které naplňují můj diář v jiných částech roku… Zrovna letos jsem prožíval bytostnou obklopenost přírodou jako mimořádný dar. Přiznám se však, že by to nebylo v té míře platné, kdyby na prvním místě nefigurovala kvalita operní práce,“ prohlašuje dirigent.
Hrůšova právě začínající sezona se podle jeho slov nese nejvýrazněji ve jménu velkých vystoupení v Severní Americe. Čekají ho tam abonentní koncerty s Boston Symphony Orchestra, New York Philharmonic Orchestra, Chicago Symphony Orchestra, The Cleveland Orchestra, Dallas Symphony a Toronto Symphony Orchestra. Jinak bude také debutovat v Tonhalle Zürich, u Mahler Chamber Orchestra nebo u Santa Cecilia v Římě. Vrací se k Philharmonia Orchestra v Londýně, k orchestrům DSO a RSB v Berlíně, do Gewandhausu v Lipsku, k rozhlasovým orchestrům WDR v Kolíně nad Rýnem a SWR ve Stuttgartu, k orchestrům v Tokiu a Ósace, poprvé pojede ke Španělskému národnímu orchestru do Madridu, podívá se opět k Vídeňským symfonikům. Hlavní nití činnosti je podle jeho vyjádření ovšem Bamberk a Česká filharmonie. Vystoupí také s PKF, s Filharmonií B. Martinů ve Zlíně a s Filharmonií Brno.
Máte do Glyndebourne další termíny? Intenzivně o nich diskutujeme. Jak Glyndebourne, tak já jsme na stejné platformě v tom, že si přejeme, abychom zase spolupracovali co nejdříve. Příští rok se to již nemůže podařit, ale ten další snad ano; a ve vzdálenější budoucnosti také. Osobně si nedovedu představit posvěcenější operní práci.
Janáček: The Cunning Little Vixen (12. 6. – 31. 7.). Návrat inscenace z roku 2012. London Philharmonic Orchestra, Elena Tsallagova (Liška), Alžbĕta Poláčková (Lišák), Christopher Purves (Revírník).
Britten: A Midsummer Night’s DRAM (11. – 28. 8.). Návrat inscenace z roku 1981. London Philharmonic Orchestra, Matthew Rose (Bottom), Tim Mead (Oberon), Kathleen Kim (Tytania)
