Jak začínali… – (4)

O rozkvět hudebního života v Čechách a na Moravě se zasloužily výrazné kantorské osobnosti, ba celé učitelské rody. Kdo by si nevzpomněl na rod Bachů, Schubertů nebo u nás na otce a děda Leoše Janáčka… Ptáme-li se tedy, „jak začínali” hudebníci z rodu Stamiců, Brixiů, Koželuhů, Bendů, Dusíků nebo Voříšků, můžeme si být jisti tím, že pevné hudební základy získali od svých nejbližších předků. Kantoři byli zároveň muzikanty, byli schopni rozpoznat talent, uvést své svěřence do světa hudby a dát jim základy k příští kariéře. K nim náleží například František Urbánek, který to z venkova přes pražskou konzervatoř dotáhl až na koncertního mistra v Berlíně, na což musel být jeho kantor dozajista hodně pyšný (o kantorských rodech na Moravě a ve Slezsku psal Jan Trojan). Z těch méně známých to byli například bratři Havelkové, synové venkovského kantora od Bíliny, z nichž nejstarší August své hudební nadání uplatnil dokonce jako koncertní mistr kurfiřtského orchestru v Drážďanech. Leč po návratu do Čech už tolik štěstí neměl a vstoupil do služeb hraběte Chotka jako – kuchař. Ale hudbu neopustil, skládal sonáty a napsal i koncert pro housle. Jiný z bratří byl výtečným houslistou, leč i on se coby cukrář věnoval kuchyni hraběte Chotka. Takže pokud jde o hudbu, začínali slibně, ovšem pro praktický život zvolili raději umění zcela odlišné.

Ze školních škamen

Synem kantora a sám kantorem byl Jakub Jan Ryba. Učitelem byl Jan Ondříček, otec Františka a Emanuela Ondříčkových, také otec Otakara Ševčíka byl učitel, z kantorské rodiny pocházel Josef Suk. Význačným hudebním rodem byli rovněž Försterové (jak se původně psali). Josefu Bohuslavovi Foersterovi se věnovat nemusíme. Patří mezi naše nejslavnější, a to přesto, že se z jeho tvorby objevuje ve stálém repertoáru velmi málo. Praděd Tomáš Förster byl učitelem v Nehvizdech u Brandýsa nad Labem. O jeho vnučce Karle se říkávalo, že je to „mladý Mozart”. Tomášův syn Josef byl učitelem a ředitelem kůru v Osenicích na Jičínsku a vypracoval se výš než jeho otec. Celý život věnoval kantořině a chrámovému kůru. Další syn Antonín byl ředitelem kůru v dómě v Lublani a autorem opery, která je považována za první slovinskou národní operu. Jeho syn, rovněž Antonín, úspěšný klavírista, vyučoval v Berlíně na Steinově konzervatoři a dokonce v Chicagu. A pak už rodinná tradice spěje ke skladateli, varhaníku, virtuosu na harmonium a teoretikovi Josefu Försterovi a jeho synu Josefu Bohuslavovi.

Nejinak tomu bylo v rodu Jeremiášů. Josef Jeremiáš, děd Otakara a předčasně zesnulého Jaroslava, byl varhaníkem (a rovněž kantorem) v Řestokách u Chrudimi. Jeho syn Bohuslav byl ředitelem kůru v Písku a v Českých Budějovicích, kde vedl také městskou hudební školu. Již zmíněný Jaroslav (1889–1919) měl od mládí velké hudební nadání. Už ve svých čtrnácti letech vystupoval na koncertech jako zpěvák a brzy se pustil do komponování a do výuky klavírní hry, Otakar Jeremiáš (1892–1962) nebyl jen významný skladatel, ale také dirigent.

Od necek na jeviště

Kateřina Podhorská-Kometová, o níž jsme se krátce zmínili už v první části našeho cyklu, se významně zasloužila o věhlas českého pěveckého umění v cizině. Paměť uplynulého času o ní zaznamenává, že coby dítko z nemajetné rodiny chodila v adventním čase zpívat koledy; někde ji skromně obdařili, jinde před ní zabouchli dveře. Přišla i k bytu pěvkyně Tekly Batkové-Podleské; služka věhlasné umělkyně ji sice odbyla, ale bývalé primadoně hezký hlásek neunikl. Následoval sladkobolný rozhovor: „Kdo tě učil zpívat?“ „Nikdo, zpívám jen to, co slyším v kostele.“ „Jak se jmenuješ?“ „Kačenka.“ „Čí jseš?“ – a dojatá umělkyně se dozvídá, že před ní plaše stojící dívenka je její dávno hledaná neteř, sirotek po zemřelých příbuzných. Samozřejmě že se pro Kačenku všechno šťastně odvíjelo…

Tekla Batková-Podleská (1764–1852) byla nejdříve žačkou – jak jinak – učitele a regenschoriho Nechanického v Berouně a poté u jiného kantora Jana Hataše (který si jméno poitalštil na Giovanni Hatasch) v Mníšku pod Brdy. Následovalo studium u lipského pedagoga a skladatele Johanna Adama Hillera (1728–1804). Svoji pěveckou školu, ve které vyučoval zpěvu i hře na hudební nástroje, založil v roce 1771. Byl rovněž zdatným koncertním organizátorem. Podleská sice dostávala nabídky na angažmá, ale dala přednost nabídce na místo dvorní zpěvačky kuronského vévody Petra Birona. Do Kuronska odjela společně s Hillerem, který přerušil všechny aktivity v Lipsku, jenže po roce se svého nového místa rovněž vzdal, což mohl způsobit i politický neklid mezi Kuronskem a Ruskem. Ztrátu zaměstnání mu na čas vyvážilo místo hudebního ředitele v pruské Vratislavi, odkud se přece jen vrátil do Lipska, kde některé dřívejší profesní vztahy obnovil; roku 1789 se stal dirigentem chrámového sboru v Thomaskirche. Hiller je autorem chrámových skladeb, písní a árií a téměř dvacítky oper a singspielů. Reliéfní epitaf v chrámu sv. Tomáše v Lipsku věnovaný památce pedagoga a skladatele znázorňuje čtyři vděčné sestry Podleské s harfou a varhanami pod portrétem učitele.

Ale vraťme se ke Kateřině Kometové. Teta Tekla svou neteř nerozmazlovala, naučila ji totiž nejen zpívat a nezbytným jazykům, ale zapřáhla ji i do domácích prací. Kateřina vzpomínala, že se pěvecké úlohy učila i při praní prádla. Partitura ležela na neckách, a zatímco měla ruce ponořeny v mydlinkách, její hlásek se opájel koloraturami. Říká se, že vše, co zpívala její teta, byla schopna naučit se pouhým poslechem a dokázala slyšenou árii ihned zopakovat. Už jako třináctiletou ji po vystoupení v Boieldieuově opeře Červená Karkulka pozvali do Lipska. Angažmá odmítla, raději odjela s tetou na statek vévodkyně Zaháňské, aby se tam zdokonalila ve společenském vystupování i ve vzdělání. Po návratu do Prahy její věhlas záhy začal stoupat. Ke ctitelům Kateřiny Kometové patřil také František Ladislav Čelakovský, který jí věnoval dva sonety. A protože to nebývalo a nebývá časté, aby se básníci přiznávali k okouzlení hudebním uměním, dovolme si jeden sonet otisknout:

Já ještě slyším – slyším liboznění,

vonné kvítí chystej na věnec!

V nebezpečí tropů

U venkovských učitelů v Roudnici nad Labem začínala také Klementina Kalašová (1850–1889). Když se jejím učitelem klavíru stal Bedřich Smetana, byl to on, kdo u ní rozpoznal pěvecké nadání a doporučil ji do péče Františka Pivody. Už jako osmnáctiletá odjíždí do Milána, aby pokračovala ve studiu u Francesca Lampertiho, mezi jehož žačky patřily také sopranistky Emma Albani nebo Tereza Stolzová. Je rovněž autorem několika svazků o pěveckém umění L’arte del canto (1883). Student se v nich prostřednictvím krátkých otázek a srozumitelných odpovědí s notovými příklady seznamuje s taji pěveckého umění. Klementina Kalašová přijímala nejen hold operních scén v Evropě a v Americe, ale rovněž poklony básníka Julia Zeyera: „Snad uslyším opět Orfea? Bude mi jako těm bloudícím stínům v podsvětí, kterým velké harmonie jeho lyry choré duše hojí! Jak krásné máte poslání!…”

Osud Klementiny Kalašové je jedním z případů potvrzujících úsloví, že „nikdo není doma prorokem“. Několikrát se marně pokoušela o přijetí do českého operního souboru, a když byla po definitivním otevření Národního divadla konečně angažována, nenalezla odpovídající uplatnění a zklamána odjela opět do ciziny. Zemřela v Brazílii na žlutou zimnici.

Jaroslav Vrchlický věnoval Klementině Kalašové posmrtnou sbírku básní È morta . Tato slova byla napsána na obálce posledního dopisu, který byl za Klementinou Kalašovou poslán do Brazílie a nedoručitelný vrácen.

Ó, v kterém zvuku přírody

v mou duši padáš z hvězd.