O opeře a také o jejím námětu přemýšlela SYLVIE BODOROVÁ již dlouho. Začala se už na takový úkol cítit zralá. Hlavním podnětem se však stala teprve objednávka Státní opery Praha.
Pozná se ta pravá chvíle?
Pozná. Je to přesně, jako když jsem se chystala na oratorium Juda Makabejský . Skladatel v sobě pár témat nosí a když přijde správná chvíle, řekne si – teď je čas to napsat. Myslím, že jsem připravena vstoupit do světa opery, myslím, že mám už dost zkušeností. Práce mě velmi těší. Znovu jsem pro sebe objevila krásu lidského hlasu, nejnádhernějšího nástroje. Snažím se k němu přistupovat s velkým respektem. Také mě láká, co se odehrává na jevišti, mít možnost postavit děj opery tak, jak by z mého pohledu byl přitažlivý pro diváka. Nechci samozřejmě napsat operu, která by nudila nebo která by byla vytržená ze života.
Jak důležitý je námět?
Nesmí být nahodilý. Vykročit dobře, co se týče námětu, je největší problém. Já jsem přišla ke Gogolovi, protože se domnívám, že dobrá opera musí mít několik rovin, aby každý typ posluchače i interpreta byl schopen v ní najít, co od ní očelává: rovinu dramatickou, akční, aby bylo na co se dívat, i rovinu hluboce obsahovou. A takových témat není zase tolik.
Nezapomněla jste ještě na zábavnou rovinu?
Sice to není moje nejsilnější parketa, ale i ta je tam obsažena. Zábavná by měla být do té míry, aby nezačala být nudná. Je to drama, není to veselohra.
A prozradíte námět?
Gogol, Portrét z Petrohradských povídek – jediná, která ještě – podle mých informací – nebyla operně zpracována. Přesně splňuje vše potřebné. Přestože se snažím hledat mnoho let, nenašla jsem nic, co by mi víc vyhovovalo, něco, co bych víc viděla před očima. Od prvního přečtení se mi to rovnou celé v duchu odehrává. Dělám si z toho důvodu sama libreto. K sobě si mohu dovolit víc než k libretistovi, i když je mi také někdy líto vyhazovat nápady. Ale definitivní tvar se rodí až s hudbou.
Držíte se hodně předlohy?
Cvičně jsem si dala za úkol začít odjinud, narušit Gogolovo tektonické schéma… Nejde to, byla jsem fascinována. Je to dokonalé. Tektoniku miluji, je základem kompozice. Snažím se současně o návaznost na dobu, v níž žijeme – tedy být stručnější a údernější. Protože rychlost, s níž se vše odehrává, je pro naši dobu charakteristická. Ale děj se na druhou stranu nesmí uspěchat! Schématu se tedy držím, ale jednotlivosti aktualizuji nebo se je snažím dělat nadčasově. Konkrétnosti by mohly působit neaktuálně. Povídka řeší hlavní problém, který my vnímáme jako svůj, ale on není nový, opakuje se. Hierarchizace hodnot, masová manipulace, relativizace… Principálně je to starý problém.
A vy ho aktualizujete?
Sedí k tomu velice módní termín – medializace, který v zárodku existoval v každé době, ale u nás je vyzdvižen. Převrat hodnot, ztráta a poznání v určitém okamžiku – tedy procitnutí… Na povídce je fantastické, že problém předestře, že ukáže, že my lidé ho nejsme schopni vyřešit a situace se opakuje. Dnes k tomu patří pojem virtuální realita… Chtěla jsem to dát nějak do názvu. Po delších úvahách jsem dospěla k pracovnímu titulu www.portrét .
Platí ještě, že jsou určitá typická operní témata?
Tématem opery – pokud to není láska, která je věčná – by vždycky mělo být něco, co je nadčasové, co zůstává a provází lidstvo stále.
Jaký máte časový rozvrh?
Jsem poměrně daleko. Partituru mám přitom odevzdat v prosinci 2006 a nové dílo by se mělo uvést v sezoně 2007/2008, takže se zdá, že mám hodně času. Mám ale i jinou práci, která mě od opery průběžně odtrhuje – píšu pro Cameratu Bern, pro Martina Kasíka už dlouho slibovaný klavírní koncert… Na obojí se moc těším, ale až tyto krásné úkoly dokončím, vrhnu se zpět na operu. Nejprve jsem ji naskicovala, skoro celou. Další úkoly – obě zmíněné zakázky – považuji za důležitý prostředek, jak od jejího materiálu získat odstup, později se kriticky vrátit a udělat nějaké revize, zejména tektonické. Předpokládám, že uplatním více akci, příběh… a hodně důležitá má být baletní složka. Děj bude postaven na malíři, takže hlavní sólista by měl být tenorista. Již jsem začala velmi intenzivně spolupracovat se Štefanem Margitou, který je pro tuto roli ideálním představitelem.
Považujete za podmínku melodičnost?
Bude to normální celovečerní velká opera s orchestrem a sborem. Dramatický příběh. Ano, budu se snažit i o prostor pro kantilénu, aby posluchač neodcházel zmožený.
Bude tu ruská inspirace?
Když jsem se dostala do situace v obraze, kde jsem měla vyjádřit zvrhlost, to, kam až se člověk se může dostat, zjistila jsem ke svému zděšení, že neexistuje prostředek, který by dnes někoho překvapil. Jsme zvyklí na všechno – na mrtvá těla, na vše. Lidi to otupí. Jakoukoli zhýralost udělat klasickými prostředky nemohu. Uvědomila jsem si úžasnou sílu umělecké stylizace – to je jediné, co nám zůstává k vyjádření prázdnoty, vyprázdněnosti společnosti. Umělecká stylizace dokáže vyjádřit víc než to konkrétní, které už nikoho nepřekvapí. A pak je tam moment procitnutí – jak ten vyřešit? Studovala jsem si ruské chorály, nasávala jsem atmosféru. Zcela záměrně necituji, ale chtěla jsem se dostat do příslušného duchovního světa, abych zdůraznila jeho rozdílnost.
V čem je pro vás práce na první opeře nová?
Nepopřu sama sebe, nejde o zlom. Mým cílem zůstává vyjádřit přesně to, co chci, a nemít ani notu navíc. U Judy jsem se hodně poučila ve vedení melodiky hlasu, takže to ve mně zůstává jako zkušenost. V oratoriu byly dost důležité židovské reálie. Nyní nejsem napojena na bibli, necituji, ale tím, že má Portrét duchovní rozměr, je i zde určitá spřízněnost s mým Judou Makabejským.
A v čem všem je tedy využitelná zkušenost s oratoriem?
Třeba ve vyjádření dramatičnosti. Pochopila jsem, že napsat dílo velkého rozměru je věc koncentrace a velkých sil, aby autor udržel tektoniku, aby se nerozmělnil… Je to zátěž udržet celou věc v hlavě, napsat potřebný počet not, nepolevit. Jsou to stovky stran a kdyby byl člověk unaven, řekl by si – není to tak špatné. Ale ono je třeba naopak mít k sobě tvrdost a říci si: není to špatné, ale není to ještě ono. A přepracovávat, dokud nenajdu tvar. Proto jsem ráda, že jsem si včas vše naskicovala a vytvořila si právě na to prostor.
Co znamená skicování?
Mám svou metodu, kterou používám mnoho let, dělám si poznámky, které by nikdo jiný nerozšifroval. Poznamenám si tak celé dílo.
Nosím s sebou malé skicářky, tam mám zachyceny všechny obrazy už s konkrétním materiálem. Nápady mi „někdo“ přiděluje… Ale já musím zvážit, co je nejnosnější, a na tom stavět. Musím skladbu vidět jako obrovskou katedrálu. Když už něco napíšu do not, je to svazující. Takhle se ale cítím volná jako pták. Mohu ještě proměňovat. Tuto fázi miluju.
Nakolik už je naskicovaná skladba ve vaší představě hotová?
Byla bych už schopna celou operu zahrát na klavír, zazpívat. Vím, že třeba tercet bude z toho a toho materiálu, mám základní melodickou linku. Nejdříve je důležité skladbu celou postavit, mít hotové nosné árie – a pak se mohu soustředit na detaily. Jako první pak píšu partituru, ne klavírní výtah. Cítím skladbu hned v nástrojích – instrumantace a barevná složka je pro mě podstatná. Takže ještě ke skicování – nikdy bych nezačala psát čistopis, abych nevěděla, kam dojdu. Nejdříve zaznamenávám úplnou tektoniku, vynořují se některé hudební věci. Potom si skicuji celé dílo, řada věcí se vyjasní. Až s konkrétním materiálem přijde vlastní zapisování do not. V tom okamžiku už je ale opera vlastně skoro celá vymyšlena.
Skica už je neměnná?
Jistěže ne. Mimochodem – celý život, když jsem snila o opeře, jsem si myslela, že vytvořím útvar, který nebude tak úplně operou – že tam bude hodně baletu a mluvené slovo… Zajímavé je, že – jak mám nyní už operu před očima – mluveného slova je minimálně. Důvody jsou v podstatě akustické. Ozvučení není problém, ale vznikly by disproproce, tak jsem tuto myšlenku opustila. Už dříve jsem se poučila, že čím méně textu, tím lépe.
Takže nepůjde o obrovský experiment?
Slova tradiční bych se nebála. Má to zbytečně pejorativní nádech. Kdyby se mi povedla třeba taková nová Turandot , vůbec bych se nezlobila! A v čem je nový Janáček? V tom, že jde o nevyumělkované skutečné drama ze života, které se každého dotkne, a v tom, jakým způsobem pracoval s hudebním materiálem, jak naplnil tradiční rámec a prostor opery. Chtěla bych, aby bylo jasné, že moje opera je napsaná v současnosti a že může oslovit dnešního posluchače, ale i lidi v budoucnu. Za snahami některých autorů za každou cenu se vzepřít tradici a vymyslet něco, co ještě nikdo nevymyslel, může být obava z konfrontace. Kdybych si myslela, že se klasická hudba přežila, nekomponovala bych přece. Když píšu operu, tak s tím, že zaujme v repertoáru. Ano, je jednodušší udělat něco mimo tradice. Já se tam, kde chci ukázat vyprázdněnost dnešní doby, také dostávám až na úroveň stylizovaného techna. Také chci šokovat. Ale ráda k tomu využiju všechny možnosti opery – má jich vyvinuto mnoho. Je to těžký, ale i krásný boj. Když máte proti sobě Pucciniho a Verdiho, kteří věděli strašně moc o belcantu, je to velká konkurence. Kdo se ale bojí, nesmí do lesa. Ráda bych proto klidně napsala i věci ariózní, kde se hlas ukáže.
Myslíte už na konkrétní pěvce?
Již jsem hovořila o Štefanu Margitovi, který bude hrát a zpívat titulní roli, těším se na spolupráci s ním, další důležitou postavu bude hrát a zpívat barytonista Ivan Kusnjer, s kterým jsem již velmi úspěšně spolupracovala v řadě předchozích děl. V povídce u Gogola není ani jedna ženská postava. Já jsem tam ženské postavy vsunula. Pro stěžejní mám na mysli Gabrielu Beňačkovou. Je osobností, která strhne pozornost.
A máte představy i o scénické podobě?
Ano, hodně to při kompozici „vidím“.
Proč vlastně komponujete?
Umění má a vždy mělo funkci dostat nás z každodenní reality, donutit nás uvažovat. Mělo by otvírat otázky, dát možnost přemýšlet, mělo by také potěšit, dát sílu do života. Umění je zodpovědnost, sdělení a práce. Je důležité rozeznat umění a podvod. Mimochodem – není náhodné, že jsem se také zabývala tématem Císařovy nové šaty , i to je mistrný obraz mediální nebo možná mediálně mocenské manipulace.
Přidala jste do své opery ženy. Pozměnila jste Gogola i v jiných věcech?
Končí povídku beznadějně – lidé stále opakují stejné chyby. Já ale chci vyjádřit, že máme šanci se poučit.
