pondělí, 25. březen 2013

Jak se v Česku baletilo - Na šlechtických sídlech

Napsal(a) 

Jak se v Česku baletilo - Na šlechtických sídlech Jak se v Česku baletilo - Na šlechtických sídlech

První velkolepé představení dvorského baletu Phasma Dionysiacum Pragense – Pražské dionýské zjevení z roku 1617, uvedené na oslavu katolické Habsburské monarchie českou a rakouskou šlechtou ve Vladislavském sále a zakončené následující den choreografovaným turnajem na nádvoří Pražského hradu („aby lid mohl vidět, jak byli kavalíři k baletu vystrojeni“), bylo na dlouhou dobu představením posledním. Naděje českých stavů, že se Praha stane zase císařskou rezidencí jako za života Rudolfa II. se nesplnily.

Stuartovna na Pražském hradě

Porážce českých stavů na Bílé Hoře předcházelo období velkých nadějí. Novým českým králem zvolil generální sněm 26. srpna 1619 Fridricha Falckého, představitele Unie protestantských knížat v Německu. Jeho manželka Alžběta Stuartovna (dcera dánské princezny Anny a anglického krále Jakuba I., skotského VI., syna popravené Marie Stuartovny) symbolizovala pro vzbouřené české stavy pomyslnou záruku anglické pomoci.

Fridrich V. Falcký vstoupil do historie jako „zimní král“, protože v Čechách vládl jen přes jedinou zimu. Nicméně českým králem byl uznáván do své smrti v roce 1632 a jeho manželka Alžběta Stuartovna se i v exilu do konce svého života roku 1662 podpisovala jako česká královna.

Nebylo dosud nalezeno, jakou dvorskou slavnost uspořádali čeští stavové na Pražském hradě po korunovaci svatováclavskou korunou pro panovníka, který byl zetěm anglického a skotského krále, blízkým příbuzným dánského krále a nizozemského místodržícího Mořice Oranžského, a který od vypuknutí stavovského povstání v Čechách roku 1618 projevoval otevřené sympatie českým stavům a snažil se jim zprostředkovat finanční i vojenskou pomoc.

K té však ze strany Anglie nikdy nedošlo a po porážce stavovského povstání v bitvě na Bílé Hoře 9. listopadu 1620 královský pár odjel ze země, nejprve do Polska, poté do Nizozemí. Tam ho postupně následoval velký počet českých exulantů, včetně Jana Amose Komenského.

Rytina z Britského muzea přináší scénu ze „Slavnostního představení na počest zásnub Alžběty Stuartovny s falckým kurfiřtem Fridrichem V., pozdějším českým králem“ a připomíná, že „to byl Jiří I., syn jejich dcery Sofie, který o sto let později uvedl Hannoverskou dynastii na britský trůn“. Obrázek zachycuje ceremoniální tanec Alžběty Stuartovny a Fridricha V. Falckého, který uvádějí dva tanečníci se čtyřmi pochodněmi. Tribuna s diváky vpravo napovídá, že na oslavu této události bude následovat dvorská podívaná.

Alžběta Stuartovna se narodila roku 1596 ve Skotsku a českou královnou se stala ve svých třiadvaceti letech. S velkou pravděpodobností můžeme předpokládat, že královský pár si se svými dvořany přinesl na Pražský hrad dvorské zvyklosti, které si osvojil na panovnických dvorech v Anglii, Skotsku a Německu.

Na anglickém dvoře se při různých příležitostných slavnostech pořádala výpravná představení: spojení baletu, zpěvu a deklamace, tak zvané MasquesMasky. Králové si vydržovali stálé „služebníky svých zábav“ – šumaře, kejklíře a herce. V letech 1603 až 1631 připravoval Masque s spisovatel a básník Ben Johnson s výtvarníkem Indigo Jonesem. Styl jejich představení naznačuje návrh kostýmu pro postavu The Daughter of Nuit – Dcera noci z dvorského představení The Masque of Blackness .

Alžběta Stuartovna vyrůstala v době Williama Shakespeara, který před jejím královským otcem předváděl ve whitehallské Hodovní síni své komedie i tragedie. Bylo jí deset let, když o vánocích na sv. Štěpána roku 1606 „služebníci Jeho Veličenstva, hrající obyčejně v Zeměkouli ve čtvrti Bankside“ dávali „před královským veličenstvem ve Whitehallu historickou hru pana Williama Shakespeara o králi Learovi“.

Alžbětinské divadlo patřilo do života Alžběty Stuartovny natolik, že po příjezdu do německého Heidelbergu v Rýnské Falci její manžel Fridrich V. Falcký nařídil zbourat opevnění středověkého hradu, aby pro ni mohl dát postavit dvorní divadlo. (V následující třicetileté válce byl hrad dobit, protože byl zbaven ochranných hradeb.)

V Anglii se tančily dvorské společenské i skotské lidové tance, které dodnes patří k uznávané královské podívané, včetně skotské dudácké muziky. Skočný tanec volta tančila anglická královna Alžběta I. každý den ze zdravotních důvodů a anglický královský dvůr s ní.

Taneční figura na dobovém obraze zachycuje voltu ve fázi výskoku, spojeném s následným otočením, v provedení královny Alžběty I. s hrabětem z Leicesteru. Hrabě pomáhá královně vykopnutím nohy ohnuté v koleně. Volta připomíná slovenský lidový tanec z Trenčína zvaný Na klb y. (U nás známý jako Tance z Velké Kubry v provedení Československého státního souboru písní a tanců v choreografii Libuše Hynkové a s hudbou Radima Dreisla.)

Jak se v Česku baletilo - Na šlechtických sídlech Jak se v Česku baletilo - Na šlechtických sídlech

Na webovém portálu Otta z Losu, Stránky věnované vladyckému rodu Ottové z Losu se v kapitole Král a císař Fridrich V. Falcký píše: „Alžběta Stuartovna se s českým prostředím nesžila... Její dvůr, zvyklý na francouzskou módu a uvolněnější mravy, se v Praze stal důvodem pohoršení. Přes varování hodnostářů nechala královna Alžběta v prosinci 1619 vyčistit chrám sv. Víta a přeměnit jej k obrazu kalvinskému. Královský pár touto akcí ztratil značnou část své prestiže... Autorita nového krále začala v Čechách rychle klesat... Snažil se, aby si získal srdce lidí vlídností a laskavostí. Byl však příliš mladý, nezkušený, neprozíravý, spíš lehkovážný a marnivý. Místo práce vyhledával zábavu a kratochvíli. Negativně působilo jeho neformální chování a mravy falckého dvora.“

Co se myslí uvolněnějšími mravy, marnivostí, vyhledáváním zábavy a kratochvílí? Jaké byly mravy falckého dvora a na koho působily negativně? Z obdobných svědectví už víme, že se taková hodnocení obvykle vztahují na pořádání divadelních představení a dvorských baletů, které předváděla dvorská aristokracie za účasti panovnické rodiny u příležitosti významných událostí.

Mimořádnou událostí byla určitě oslava narozenin královského syna Ruprechta v prosinci roku 1619. Pro slavnostní představení takového druhu se na evropských dvorech secvičovaly balety, vyráběly dekorace a pohyblivé stroje, malovaly kulisy, šily kostýmy, aristokraté psali texty veršů a písní, komponovali hudbu. Taneční učitelé tance nejen vyučovali, ale také dvorská představení choreografovali. Jako interpreti vystupovali členové královské rodiny, dvořané a jejich děti, níže postavená šlechta i poddaní. Přípravě představení se věnovalo mnoho času i peněz.

Z dochovaných rytin je zřejmé, že v českém provinčním prostředí anglické Masques s královskými „služebníky zábav“- šumaři, kejklíři a herci – předběhly svou dobu nejméně o sto let.

Jak se v Česku baletilo - Na šlechtických sídlech Jak se v Česku baletilo - Na šlechtických sídlech

Balety po Bílé Hoře

Třicetiletá válka (1618–1648), vedená protestanty (Švédsko, Sasko, Branibory, Nizozemí) za vydatné podpory katolické Francie proti katolickým zemím v čele s Habsburky, zbídačila české země. Počet obyvatelstva se snížil asi o čtvrtinu až třetinu na 1–1,1 milionu v Čechách, 0,5–0,6 milionu na Moravě a 1 milion ve Slezsku. Jen v Čechách dobové prameny uvádějí 270 zpustlých zámků, více jak 100 měst a 1100 vesnic.

Obnoveným zřízením zemským v roce 1627 se Habsburkové stali jedinými dědici české koruny, němčina byla zrovnoprávněna s češtinou, katolické náboženství jediným povoleným a duchovní stav se stal prvním stavem na zemském sněmu. Po vestfálském míru v roce 1648 pokračovala protireformace. Zprávy z druhé poloviny 17. století referují o selských bouřích, vpádech Turků na Moravu a šíření epidemie moru.

Nicméně představitelé šlechty, kteří stáli na straně vítězných katolických Habsburků, po Bílé Hoře znásobili své bohatství rozsáhlými konfiskáty majetku exulantů. Pobělohorská šlechta měla dostatek prostředků pro uvádění dvorských zábav, které pronikly do Čech ze západní Evropy ještě za Rudolfa II. Předvádění baletu mělo mezi nimi významné místo. Profesi tanečního mistra – učitele i choreografa veřejných produkcí – dokládají četné rytiny a popisy tanců té doby. Baletní představení na českých a moravských zámcích i na Pražském hradě zmiňuje Čeněk Zíbrt v knize Jak se kdy v Čechách tancovalo (1895).

Maršálek Bassompierre vzpomíná na události svého dobrodružného pobytu v Praze z roku 1604: „Několik dní byla krásná zábava s dámami u nejvyššího kancléře, kdež jsme tancovali malý ballet, který se líbil, protože to bylo v Čechách, kde něco takového ještě netancují“ (Mémoires de Bassompierre , 1666). „Pořadatelé baletů se řídili cizími vzory. Důkazem toho vedle jiného je spis švédský o balletu v Stockholmě roku 1651, koupený od neznámého příznivce baletní zábavy v Čechách a nyní chovaný v pražské univerzitní knihovně“ (Parnassus triumphans, Ballet, Stockholm, 1651).

Kardinál Arnošt hrabě Harrach zapsal do svých poznámek, že roku 1652 se učily pražské šlechtičny v únoru balletu podle návodu mistra tanečního. I mimo Prahu se balet tančil. Například roku 1651 uspořádal správce panství arcibiskupského v Řečici malou selskou svatbu, po které byla vystrojena „rozličná bláznovství, komedie a selské balety“. Na Harrachovu počest vypravily dne 28. srpna 1658 paní v Řečeci hru, nazvanou „Pastýři a Pastýřky z Řečic“. Skládala se z hudby a deklamace. Nádhera krojová oslňovala. Po večeři byl proveden malý ballet s pochodněmi.

V Praze pořádal se zálibou nákladné balety generál Corone. Dne 13. února 1659 vystrojil ballet se šesti osobami a dne 11. listopadu tanec šesti židovských děvčat, z nichž tři za hochy byly převlečeny, a tak si počínaly a skákaly, jakoby byly pravými hochy; zejména nejmladší z nich dělala zvlášť směšné posunky. Tanec ukončil taneční mistr židovský, který rozličné kejkle prováděl. „Pastýřská hra“ byla téhož roku dne 18. února v paláci Morzinském; oblek byl většinou velmi krásný a úhledný, zejména Nymfy byly kaménky a šneky ozdobeny. Dva dny potom byla selská svatba. Účastníci provázení hudbou jeli všemi třemi městy pražskými. Též 6. února 1662 uspořádal generál Corone po banketě ballet se třemi kejklíři (mattacini), červěně a žlutě oděnými; po těch vystoupilo „6 černochů s indickými zástěrami z peří“. Všecko se hezky podařilo a zvláště se líbilo, když tři sedláci podle taktu sobě poskakovali. Zábava ukončena ohňostrojem s rachejtlemi s rozličnými podobami, zejména koly, meči a vodními kulemi.“

Jak se v Česku baletilo - Na šlechtických sídlech Jak se v Česku baletilo - Na šlechtických sídlech

Ohňostroj na závěr pobytu císaře Leopolda I. a jeho manželky císařovny Margarity španělské na mikulovském zámku u knížete Ferdinanda Dietrichsteina v roce 1672 připomíná rytina Johanna M. Lercha. Je uchována v Regionálním muzeu v Mikulově i s údajem, že byla vytištěna ve 24 kusech za 1 zlatý 12 krejcarů celkem.

Umět tančit podle poslední módy patřilo k požadavkům základního vzdělání a společenské etikety. Oblibu tanečních zábav s představením baletu nezastavili ani staročeští mravokárci, kteří zastrašovali obyvatelstvo spisy o škodlivosti a bezbožnosti tance. Značnou popularitu dosáhl Šimon Lomnický z Budče svým Traktátem skromným o tanci... , vydaným roku 1597 ve Starém Městě Pražském u Jiříka Nygrina a věnovaným panu Petru Vokovi z Rožmberka. Autor se v něm dovolává svědectví bible a vysvětluje hříšnost tance, jak škodí duši a tělu a proč není dovolen vždy a každému. Lomnický pohrdá zejména tancem „lidu prostého“ a posmívá se projevům tančících sedláků. Z textu je zřejmé, že sám všechny současné taneční projevy dobře zná, včetně hudby a mluvených průpovídek, a že nakonec proti určitému druhu tance v uvedených případech nic nenamítá.

Přísné církevní zákazy daly „hříšnému tanci“ punc něčeho nevhodného, o čem je lepší pomlčet. Tak se u nás více psalo o hudbě, kejklířích, ohňostrojích a koňských podívaných (carrousselech) než o baletu. Skromné zmínky o autorech, interpretech a formách baletu 17. a 18. století jsou k nalezení v textech o italské opeře, kde balet tvoří nedílnou součást.

Názorným dokladem společenských proměn a životního stylu české aristokracie je výzdoba Maškarního sálu na zámku v Českém Krumlově, provedená malířem Josefem Ledererem na objednávku Josefa Adama ze Schwarzenbergu v roce 1748. Na Maškarních bálech se předváděla komponovaná představení baletu na lidové motivy, tzv. selské svatby .

Oblečení postav zachycuje oblíbenou šlechtickou zábavu, při níž se účastníci maskovali jako reprezentanti lidových postav z různých regionů Čech a Moravy.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.