úterý, 7. prosinec 2004

Jak neztratit svět z dohledu

Napsal(a) 

Jak neztratit svět z dohledu Jak neztratit svět z dohledu
Pražský filharmonický sbor oslaví začátkem příštího roku krásné "penzijní" 70. výročí. Na své jubileum se ansámbl připravuje mimo jiné nabídkou ambiciózně pojatého cyklu a cappellových koncertů umístěných do pražského Rudolfina, zároveň v dané rekapitulační fázi prochází i procesem interních změn iniciovaných vedením sboru. Právě v této souvislosti se začátkem září uskutečnil rozhovor s ředitelem PFS Petrem Daňkem, krátce před tím, než bulvárním i seriózním tiskem proběhly zprávy o sborové kauze, spojované nejvíc se slovy antisemitismus, diskriminace či pomluva. Napsáno i řečeno o ní bylo dost, proto byl následující text pouze částečně aktualizován a zůstává v původně zamýšlené rovině.Začněme nejprve zpětným pohledem - v PFS působíš od března roku 2001. Jak vzpomínáš na dobu, kdy jsi do sboru přišel? Musím říci, že ty tři roky pro mě byly velice poučné. Před třemi lety jsem převzal těleso, které má evropské renomé a které jsem vždy obdivoval. Přišel jsem s nadšením a zároveň neznalý reality. Nastoupil jsem do poměrně nelehké situace, mému předchůdci byla zrušena smlouva, protože se své funkce ujal ve stylu dravých 90. let a užíval svého místa způsoby, které jsou z hlediska obecné etiky diskutabilní. Hned na začátku mě šokovalo, že jsem byl hozen do vody, ale všichni okolo - až na výjimky - jako by mlčky čekali, co udělám. Poté, co jsem získal ekonomický a pracovně právní vhled, dost jsem se zděsil a částečně jsem to i pochopil. Zjistil jsem totiž, že sbor byl "vnitřně" zvláštním způsobem zkorumpovaný.

Jak tomu mám rozumět? Těžko se to vysvětluje někomu, kdo stojí vně, ale řekl bych, že za tím stál můj předchůdce, který aby neměl problémy, nebo jich měl co nejméně, ansámblu ve všem dost povoloval a sám z toho osobně těžil. V tělese existovala různá zvyková práva ohledně uvolňování, odměn, uzavírání smluv, způsobu pracovního zařazení, vnitřní hierarchie, mimoslužebních aktivit a podobně. Kupodivu to všechno nějak setrvačně fungovalo, sbor měl po umělecké stránce stále dobrý evropský standard. Odrazil se zde myslím i stav celé české polistopadové hudební kultury, kterou ovládá něco, čemu říkám "génius průměrnosti". Lidé se navzájem omlouvají ve svých nedostatcích, povolují si jinde nemyslitelné, a s vyhlídkou osobního prospěchu jsou schopni leccos přehlížet.

Podařilo se ti tuto situaci vyřešit? Vytvořil jsem si určitou představu změn ve fungování tělesa a nemohl jsem jinak, než začít vše postupně dávat do pořádku, řešit otázky vnitřní organizace a pracovních standardů... Jenže jsem asi při jejich prosazování udělal řadu chyb v komunikaci, stručně řečeno nezískal jsem většinu sboru pro myšlenku vnitřní proměny. V současné době už se mnou ale sympatizuje mnohem víc lidí, kteří pochopili, že pokud PFS nezíská určitou flexibilitu, ochotu reagovat, pokud bude stále diskutovat o věcech uměleckých a provozních jen "odborářským" způsobem, půjde do ztracena a stane se z něj těleso lokálního významu. Jsou tu samozřejmě jasné předpisy, jako je zákoník práce, ale je tu i realita světa, která nám hrozně utekla.

V čem? Vztáhnu-li to ke sboru, svět se posunul v několika ohledech. Už nejsme jediní a jedineční. Zůstaneme-li v Evropě, za posledních dvacet let vznikla řada pro nás konkurenčních vokálních těles. Byly doby, kdy třeba v Itálii, Francii či ve Španělsku neměli pořádný sbor a těch, které by mohly kdykoli přijet a cokoli nastudovat, opravdu moc nebylo. To se změnilo. Je řada kvalitních sborů, jejichž členové vystudovali zpěv u renomovaných pedagogů. PFS se už neprosadí tak jednoznačně, musí víc bojovat. A nabízet stále nějakou hodnotu navíc. Druhá věc je specifičnost repertoáru. Dřív byl PFS zván téměř výhradně na český repertoár. Ale Janáčka či Dvořáka dnes zpívá skoro každý, už se nemluví o českém, ale o evropském repertoáru. Další komplikací je, že evropské sbory snadněji získají finanční podporu na cestu, třeba i na jiný kontinent. Od nás se pak samozřejmě očekává totéž, jenže u nás je reálný příspěvek maximálně na cestu do Bratislavy. A i za něj jsem vděčný.

Mluvil jsi o vnitřní proměně sboru - jak si ji představuješ, případně co brání její realizaci? Myslím, že potíž je v tom, že mnozí zpěváci v PFS si ve skutečnosti neváží práce a možná ani sebe navzájem. Sborový zpěvák je v našich krajích ze své podstaty konzervativní a permanentně nespokojený. Střetávají se v něm sólové ambice s nutností podřídit se kolektivu a pracovat podle rozhodnutí a pokynů jiných. To vede jak k osobní frustraci a pohrdání autoritami, tak ke sklonům k alibismu, pasivitě, rezignaci a oportunismu. Zároveň je tu vliv davového chování sboru. Je těžké se odlišovat od svých kolegů vlastním názorem, když kolektiv vždy hledá jednoduchá a společná stanoviska a řešení. Většinou negativistická, je-li dlouhodobě frustrován. Jako v každé nespokojené velké skupině lidí se pak prosazují lidé populističtí.

Poznal jsi někde jinou realitu? Ano, kupříkladu v Anglii nebo a u některých "nestátních" těles, jako je Schoenberg Chor ve Vídni. V PFS je třeba postupně změnit vztah k práci, ovšem spolu s proměnou podmínek. Umělečtí pracovníci v PFS jsou totiž dlouhodobě finančně podhodnoceni. Je třeba dávat větší prostor lidem aktivním, mladým, kreativně a pozitivně nastaveným, dlouhodobě je nutné orientovat zpěváky PFS na budoucnost a nepokračovat v nostalgickém vzpomínání na minulost. Je třeba podporovat a umocňovat profesionální návyky, být ve všech ohledech více aktivní. Když to shrnu, pokud se chce PFS ve světě nadále prosadit, musí být lepší než evropský průměr a musí na tom vědomě pracovat, být technicky dokonalý, a díky tomu, že může pracovat kontinuálně denně, musí být schopen nastudovat cokoli, rychle a v maximální kvalitě. To klade vyšší nároky na všechny zúčastněné. S tím ale přímo souvisí nutnost výrazně lepšího finančního ohodnocení a potřeba jeho rozlišování i v rámci sboru. Lepší zpěvák musí být lépe zaplacen než průměrný. Vím, že od státu můžeme dostat jen omezenou finanční částku - bez které, upřímně řečeno, bychom skončili téměř ze dne na den -, přesto se ale musíme i nadále profilovat tak, abychom ji dostávali oprávněně, jinými slovy byli v Čechách nezastupitelní. A zároveň už nesmíme být pouhým "nájemným" ansámblem, jako tomu bylo v 90. letech, ale kulturní institucí. Musíme si být stále vědomi té zmiňované reality světa.

Co konkrétního řešíš v současné době? Několik věcí. Aktuálně řadu nesmyslů, kterými nebudu čtenáře HARMONIE zatěžovat, ale zároveň či především i věci důležité. Připravil jsem Koncepci dalšího vývoje PFS, kterou jsem předložil na začátku října ministru kultury. Shrnuji tam určité priority, které je třeba neodkladně řešit, dále navrhuji dvě variantní cesty do budoucnosti. Jedna je cestou pokračování v samostatné cestě kulturní instituce se značkou Pražský filharmonický sbor, druhá je cestou opětovného spojení s orchestrem České filharmonie. Aktuální je také otázka obsazení hlavního sbormistra v dalších letech. Problémem je také potenciál ansámblu, který se generačně usadil a nyní se dostává k věkovému průměru 47 let. S tím se musí něco udělat, protože se to podle mě projevuje už i ve zvuku. Jenže narážíme na to, že jsme státní organizace. Myslím, že budoucnost českých interpretačních "národních" těles je v termínovaných smlouvách a každý, komu jde skutečně o kumšt, to musí pochopit. Okamžitá změna je těžko realizovatelná, ale je třeba se nad tím alespoň začít zamýšlet a v souvislosti s připravovanou novelizací Zákoníku práce ve shodě s Ministerstvem kultury, případně i odbory, iniciovat změnu, která uvolní strnulost, a zároveň nebude asociální.

Abychom neskončili úplně skepticky, co ti řízení PFS dalo, co ti přineslo radost? Těší mě dvě krásné sezony, které jsem připravil a kterými se již mohu vykázat, těší mě, že mám čisté svědomí a že je před námi jubilejní 70. sezona. Myslím si, že jsem už v sobě našel způsob, jak věci a problémy trpělivě těšit a nenechat se moc otrávit, protože jsou lidé, které by můj odchod potěšil a intenzivně na tom pracují. Poznal jsem ve své funkci řadu skvělých lidí, ať již ve sboru, nebo při naší práci mimo těleso. Vážím si třeba našeho ekonomicko-provozního oddělení pro jeho odborné i lidské kvality a těší mě osobní přátelství se sbormistrem Jaroslavem Brychem. Zažil jsem hodně krásných koncertů a turné, mohl jsem poznat vynikající dirigenty i sólisty. Setkal jsem se také se spoustou hudby, kterou bych jinak nepoznal. A také jsem více pochopil, co je charakteristické pro českou hudební kulturu, což mi zpětně umožnilo porozumět i některým událostem v naší kulturní historii.

Co bys sobě i sboru popřál? Klid. Porozumění. Trpělivost. Vstřícnost. Radost. A hodně práce!

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.