Stará část Třebíče (od středověku do 19. století) má nevšední, ba vyjímečnou krásu. Jsou tu v blízkém sousedství pohromadě tři památky zapsané do seznamu přírodního a kulturního dědictví UNESCO – vznešená románsko-gotická bazilika svatého Prokopa, stále trochu tajemné bývalé židovské ghetto na úzkém břehu Jihlavy a uchvacující židovský hřbitov na ostrůvku původní krajiny.
Na všech stranách okolo, v podobě prstence z betonu, je Třebíč druhé půlky minulého století – panelová sídliště. Když jsem se za vytrvalého lednového sněžení zastavil uprostřed jednoho z nich a usilovně se snažil myšlenkou proniknout neutěšeně stejné, vesměs ošklivé fasády, s cílem najít přes umění spřízněnou duši, zůstalo jen u oné snahy. Idea panelem neprostoupí, a zvenčí má sídliště jen chladnou objektivní tvář. Nikde nic osobního. Nepočítám-li ovšem šeredné vizitky duševně nahnutých sprejerů.
Až na určité adrese, uvnitř, když mně bylo vlídně otevřeno, čekalo příjemné překvapení: v ateliéru akademické malířky Boženy Kjulleněnové (na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové byla v druhé půlce šedesátých let minulého století žákyní profesora Františka Muziky) má svět jinou tvář. Přívětivou tvář poutavých obrazů. Vlastně jsem měl říci „v ateliérech“, protože jsou zde dva, Kjulleněnové manžel Boris Kjulleněn je rovněž akademicky vzdělaným výtvarníkem.
Obrazy na zdech, obrazy opřené o stěny, obrazy v koutech a všude tisíc věcí, co souvisí s malováním. Některé obrazy formou vzdáleně připomínají Muzikovy malby. Ne náhodnou. Pro Kjulleněnovou byly magický realismus i lyrická obrazotvornost oblíbeného profesora řadu let velkými vzory.
„To je plátno z podnětu Sinfonietty Leoše Janáčka,“ ukazuje malířka, „a k tomu obrazu, co je napravo, mě přivedla Novosvětská symfonie Antonína Dvořáka. A k další malbě, té naproti, mě inspirovaly Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha.“
Božena Kjulleněnová už dvanáctý rok vytváří cyklus maleb věcně nazvaný Energie . V rozličných podobách se do něj promítají podněty z hudby. Miluje baroko, klasicismus i romantismus, ale nejvíce Bacha, Mozarta, Čajkovského, Mahlera, Chopina, Dvořáka, Janáčka a Debussyho. Černobílé studie na hudební motivy kreslila už před čtyřiceti roky. Na konci osmdesátých let se k výtvarné interpretaci hudební látky vrátila malbou, tedy v barvě.
Vychází z předpokladu, že hudbu, přesněji její duchovní obsah a emoce, lze sdělit malířskými prostředky pouze v zobecněné poloze, nekonkrétně, spojnicemi linek, plochy, iluzivního prostoru, eventuálně barev, tedy v estetické kvalitě prostorového a lineárního obrazového tvaru. „Hudba přináší citové zážitky, které jsou samozřejmě v celé své velikosti nenázorné, abstraktní. Při jejich malířském vyjádření, o němž si nemyslím, že je snadné, ale to není podstatné, nemohu zůstat na povrchu. Vše, co namaluji, je jen můj subjektivní výraz, jinak by to nebyla individuální tvorba. Rozhodně ale nemaluji jakkoli, jen abych si upevnila pocit tvůrčí svobody. Snad to nebude znít nadsazeně, když řeknu, že si uvědomuji nutnost určité kázně.“ A dodává: „Snažím se vyjádřit, jak umím nejlépe, své rozpoložení z poslouchaného hudebního díla. Ano, maluji při poslechu, většinou mnohokrát opakovaném poslechu. Jen když maluji voskovými barvami, jde o postup velmi rychlý, bezprostřední, užívám rychlého gesta, které zanechává na papíře nenázornou barevnou stopu.“
V nejlepších z těchto děl vidíme dynamické černé (také v různé síle šedé) grafické kompozice složené z kruhových výsečí, diagonál a řetězců drobných ploch. Neúplně krytá bílá podkladová plocha zvyšuje představu trojrozměrnosti. Kjulleněnová vysvětluje: „Stejně, jako je ve vzájemném kontrastu hudební projev Mozartův a Janáčkův, má i moje výtvarné vyjádření charakteru jejich skladeb odlišnou podobu. Na jedné straně uklidňující melodie, na straně druhé bohatost dramatu. Neměla bych žádné uspokojení z namalování jakéhokoliv obrazu nezobrazujícího charakteru a z jeho dodatečného tematického připsání náhodně zvolenému hudebnímu opusu. Byla by to jen konstrukce… A ještě chci vyjádřit, že si uvědomuji, že z toho, co má hudba a výtvarné umění společné, je na prvním místě intuice. Hudba i výtvarné umění sice směřují k univerzální platnosti, hudbě se to samozřejmě daří mnohem více, ale tím není řečeno, že obojí umění může všemi svými nespočetnými podobami oslovit každého. Vím, že mám příznivce, vím také, že na mé výstavy přicházejí i návštěvníci odlišného ladění, takže moje obrazy jim nic neříkají, žádnou hudbu z nich neslyší. Nevadí mi to, protože metody výtvarné práce ani způsoby jejího přijímání nejsou, v tom je největší krása, závazné.“
Kresby, malby a grafické listy Boženy Kjulleněnové jsou od poloviny šedesátých let k vidění v našich galeriích, často byly uvedeny v zahraničí – v Barceloně, Bruselu, dánském Frederikshavnu, Moskvě, Petrohradě, Paříži, Římě i jinde.
