Jméno Eliáš nám připomíná výraznou postavu Bible, milovníkům klasické hudby pak nádherné oratorium Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Od roku 2009 však dostane v Čechách další rozměr, neboť Eliáš – Eliahu Inbal – se stane šéfdirigentem České filharmonie. Čtenáře možná napadne, že umělec s tak obsahově vznešeným křestním jménem (Eliahu – Jahve je Bůh ) musí být ideálním vůdcem našeho nejlepšího orchestru.
Kdo je tedy Eliahu Inbal? Narodil se v Jeruzalémě, kde také začal svoje hudební studia, která prohloubil v Paříži, Hilversumu, Sieně a důležité byly nepříliš dlouhé, ale pro jeho vývoj důležité konzultace se Sergiu Celibidachem. Brzy se z něj stal tak zvaný létající dirigent. V častých změnách angažmá a hostování trochu připomíná Zdeňka Mácala, jenž byl však v tomto směru skoro přeborníkem. Dirigoval sice hodně orchestrů, ale měl období, kdy u něho převažovala spolupráce s operními domy (například Mnichov, Hamburk, Paříž, Curych, festivaly ve Veroně a Glyndebourne, v letech 1984 až 1987 byl hlavním dirigentem benátského divadla La Fenice). Zajímavá by měla být pro nás informace, že už více než rok je hudebním ředitelem divadla La Fenice, kde mu kontrakt prý končí, a že od dubna bude v čele Tokyo Metropolitan Orchestra. Takováto pracovní kumulace není při nedostatku výrazných dirigentských osobností výjimkou, nejedná se však o instituce patřící do světové špičky.
Jaké důvody vedly Českou filharmonii k tomuto překvapivému kroku? Prologem mohou být slova generálního ředitele Václava Riedlbaucha: „Hledání šéfdirigenta je intenzivní úvahou o nových uměleckých vizích a současně noční můrou intendanta každého špičkového orchestru kdekoliv na světě. Při vysokých nárocích orchestru s mnoha výraznými individualitami v jeho středu a na druhé straně dnešním nedostatku vhodných osobností znamená proces hledání šéfdirigenta tisíce nalétaných mil, jednání s managementy, hledání skulin v orchestrálních kalendářích a složité testování prolínání uměleckého cítění a hudebního výrazu potenciálního šéfdirigenta a hudebníků. Celý ten proces neváhám nazvat uměleckou alchymií.“ V případě pana Inbala proběhlo ono testování zatím 11x, naposledy v listopadu 2006 v Rudolfinu. (Nejbližší možnost posoudit jeho dirigentské umění budeme mít v dubnu 2009.) Eliahu Inbal je podle ČF výraznou uměleckou osobností, respektovanou na světových pódiích. Je otázkou, nakolik bude jeho vklad v budování renomé orchestru na zahraničních trzích výrazný, na jaké akce a do jakých sálů se pod jeho jménem orchestr dostane a zda se díky němu po dlouhé době aspoň občas posune od v podstatě ve světovém kontextu průměrné asijské gramofonové firmy mezi elitu. Jeho bohatá diskografie naznačuje, že se můžeme těšit na přinejmenším zajímavá provedení pozdně romantické hudby, což je pro výročí Gustava Mahlera slibné. Nemůžeme však očekávat existenciálně nutnou orchestrální hygienu například vídeňskou klasikou. To budou muset asi obstarat hosté úrovně Johna Eliota Gardinera nebo hlavní hostující dirigent Manfred Honeck. Během svého tříletého pražského kontraktu (s opcí na další léta) bude mít podobné kompetence jako jeho předchůdci: odpovědnost za danou sezonu, výrazná spoluúčast při výběru repertoáru i sólistů, účast na konkurzech nástrojových skupin, spolupráce s uměleckou radou. Jeho objem práce by měl být standardní: 6 – 7 týdnů v sezoně v Praze, to jest 12 – 14 abonentních koncertů, zahajovací koncert sezony, mimořádné koncerty, zájezdy.
Volba pana Inbala, který skutečně patří mezi respektované dirigenty, ale rozhodně není součástí světové elity, byla nepochybně překvapením a vytváří mezi odbornou veřejností pocit, že se jedná o překlenovací řešení, jehož vyústěním možná bude angažmá nějaké mladší, charismatické, dynamické osobnosti s mezinárodním kreditem.
Když píší o dějinách filharmonie respektovaní zahraniční publicisté nebo je součástí nějakých šířeji pojednaných studií, tak všichni pokládají za vrchol období Václava Talicha a Karla Ančerla. První se stal šéfem v 34 letech, druhý ve 42 letech. Éra Václava Neumanna, který převzal orchestr natrvalo v 48 letech, přinesla zajímavé počiny, ale stojí ve stínu legendární minulosti. Po trapně skončivší dvouletce v roce 1990 44letého Jiřího Bělohlávka přišly sázky na dva zahraniční koně (Gerd Albrecht – 56 let, Vladimir Ashkenazy – 61 let), které nedopadly zrovna optimálně. Příští rok tedy přijde na řadu třetí zahraniční pokus. Co se týká věku, tak si orchestr polepší o několik dní – Zdeněk Mácal se narodil 8. 1. 1936, Eliahu Inbal 16. 2. 1936, první se stal šéfem v 67 letech, druhý nastoupí v 73 letech. Nemuselo by to vadit, pakliže bude pan Inbal hodně dynamický, přesvědčí orchestr o své vizi a vtiskne mu výraznou pečeť svojí osobnosti. (Například Claudio Abbado zformoval po překonání vážné nemoci svůj skvělý Lucerne Festival Orchestra v 70 letech a dal mu obdivuhodný základ.) Jistě bude od ČF hodně očekávat, ale stejné to bude i v opačném gardu u orchestru a veřejnosti. Měl by začít tím, že by vyvrátil názor novinářů, že není „z nouze ctnost“ a že nezůstane u pěkných slov, jak jsme tomu byli často svědky v minulosti. Doufejme, že se „umělecká alchymie“ povede, že Eliahu Inbal bude hoden svého jména a že následující léta budeme odcházet z Rudolfina s hrdostí na náš nejlepší orchestr nejen při hostování například Gardinera, Honecka nebo Bělohlávka.
