neděle, 22. září 2019

Ivo Pogorelić: Nepřeceňujte roli interpreta

Napsal(a) 

 , foto Anthony Allard foto: Anthony Allard

Otázky, či spíše tematické okruhy pro novinářské setkání den před koncertem si vyžádal tři měsíce předem. Do zázemí Rudolfina se 21. 9. odpoledne, kdy za okny ještě hřálo léto, dostavil s ohromným ruksakem na zádech a v pestrobarevném kulichu. (Křehké zdraví jej trápí od raného dětství, zřejmě o sebe musí stále pečovat.) Připomínal turistu se svačinou v kapse, ale když vešel do salonku, všichni ztichli: dostavil se Pan Někdo. Přitom se nedá říct, že by fenomenální klavírista Ivo Pogorelić byl nafoukaný. To vypadá jinak. On prostě ví, že ve svém světě hudby je už dlouho jedinečný (a kontroverzní) – a jiné světy kolem ho míjí, nezajímají.

Po ztrátě milované, výrazně starší manželky se podle svých vlastních slov dlouho hledal; mnohem míň vystupoval, naučil se španělsky tak dobře, že v tomto – pro Chorvata tak cizím – jazyce psal básně. Usadil se v čarokrásném prostředí švýcarského Lugana. Loni oslavil šedesátiny, bujná černá hříva ustoupila prošedivělému sestřihu, ale pod ním žhnou tak pronikavé oči, že se člověk při setkání zprvu až zachvěje. Pogoreliće můžete milovat jako jeho publikum nebo nenávidět jako pořadatelé jeho koncertů; vždy ale musíte uznat, že v hudbě je jedním z vyvolených.

Festival Dvořákova Praha vrcholí, slyšeli a vstřebali jsme spoustu hudby. Vy o ní zjevně dost přemýšlíte. Jaký je podle vás její účel, smysl? Řeknu spíš jaká je její role. Pro společnost i jedince je nezastupitelná v tom, že přináší pozitiva. A to nejen v citovém prožitku, ale i v psychologickém smyslu slova. Potud v pořádku a je mi ctí se na tom podílet. Jinou věcí je, že role interpreta bývá obecně moc přeceňována. Někdy až ke karikatuře. Mohl bych si v tom lebedit, ale dobře si uvědomuji, že naše úloha je vlastně snadná. Vcítit se do toho, co nám skladatel poskytl, a moc to nekazit.

Je zřejmé, že hudbu každý vnímá jinak ve dvaceti, ve třiceti, v šedesáti. Pozorujete v sobě tento vývoj a umíte jej popsat? Samozřejmě že každý rok je pro mě v tomto smyslu jiný. Dokonce každý koncert! Vypomohu si citátem moudra, které kdysi vyslovil Leonardo da Vinci. Plynoucí voda je obsažena v každé kapce dvojím způsobem. Kapka je vždy zároveň tou první, kterou voda přitéká, a poslední, kterou odtéká. To je evoluce. Jinou věcí je samozřejmě pokrok, který v podání hudby průběžně pilujete. Technika hry. Ale o tom teď nemluvím.

Jste raději na pódiu před vyprodaným sálem anebo sám v nahrávacím studiu? Opravdu sám jsem jen při zkouškách, kdy si připadám jako v chrámu hudby. Ani při natáčení tomu tak není. Za mikrofonem přece cítím tři další lidi, šest uší. Je tam mistr zvuku, odborný umělecký poradce, ladič. A výsledkem je dokument, doklad o určité chvíli ve vašem vývoji.

Co je podle vás vlastně inspirace? Něco, co padá v požehnané chvíli z nebe, anebo se to musí takříkajíc vysedět? Picassovi jednou položili stejnou otázku. A na to on, samozřejmě že v inspiraci věřím. Dostaví se po osmi hodinách perné práce! A já k tomu jen dodám, že by se mi líbilo, pokud by těch hodin nemuselo být tolik.

Hudba vám mnohé dala: úspěch, slávu, proslulost, možná i smysl života. Je něco, o co vás okradla? Ne, absolutně ne. Nemám rád řeči o tom, že se někdo hudbě obětuje. Přece jde o dobrovolný výběr, nebo snad ne? Jistěže je spousta věcí, které kvůli ní dělat nesmím. Třeba hrát tenis nebo basketbal. Ale jsou jiní, kteří to umí líp… Můj úkol spočívá v tom, co dělám. A moje práce není žádná oběť.

Jiří Vejvoda

V mládí uměl dřív noty než písmenka, ale na FF UK vystudoval lingvistiku (Jak říká Cimrman, dřel jsem jazyky a výsledek se dostavil, zkazil jsem si oči...) K publicistice a moderování se propracoval od poloviny 80. let. Pro ČT uváděl např. Hudební arény, od roku 1994 nepřetržitě Novoroční koncerty z Vídně a další přenosy hudebních událostí ze světa. V Českém rozhlase byl spoluautorem a moderátorem Hovorů v Lánech s prezidentem Václavem Havlem či cyklu talk show Káva u Kische. A pro Rádio Classic Praha psal a uváděl cyklus výletů do operních domů či koncertních sálů světa Planetární předplatné. Uplatnil se i jako mediální manažer: řídil MTF Zlatá Praha, byl šéfproducentem uměleckých pořadů a soutěží Českého rozhlasu a ředitelem Českého rozhlasu 2-Praha. Nyní působí jako místopředseda a tiskový mluvčí Rady Českého rozhlasu. Na kontě má tucet původních knížek či překladů od sbírky zpívajících básníků Víc než jen hlas po přehled rozhlasů všech kontinentů Co vysílá svět. A od poloviny 90. let moderoval stovky koncertů či společenských událostí (MHF Český Krumkov, MHF Janáčkův máj, MHF Dvořákova Praha, setkání prezidentů V 4, udělení nejvyšších státních vyznamenání Nihcolasi Wintonovi atd).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.