úterý, 2. listopad 2010

Ivo Mathé: Televize je plytké médium

Napsal(a) 

Televize je plytké médium Televize je plytké médium

Ivo Mathé, rektor Akademie múzických umění v Praze a historicky první generální ředitel České televize, patří k významným osobnostem nové mediální porevoluční éry. Televizní vysílání dokáže vnímat nesmírně citlivě, hluboce, kriticky a koncepčně. Naše setkání jsme otevřeli úvahám o prezentaci kultury v televizi v širších společenských souvislostech.

Patříte k pravidelným návštěvníkům koncertů a na FAMU vedete televizní semináře. Jak vnímáte vztah studentů a pedagogů ke kulturnímu vysílání?

Televizní zpravodajství a publicistika o kultuře je povrchní, televize je totiž plytké médium. Nedomnívám se proto, že by naši studenti a pedagogové měli eminentní zájem v televizní nabídce programů vyhledávat pořady o hudbě, divadle a filmu, ani koncerty či opery. Oni příliš nevyhledávají umění ani přímo v divadlech, koncertních sálech či kinech. Bez jakékoliv kritiky uvedu příklad: V loňském roce jsem navštívil téměř všechny koncerty mezinárodního festivalu klasické hudby Dvořákova Praha. Počet pedagogů a studentů, které jsem v koncertních síních potkal, bych spočítal na prstech jedné ruky. Jak pak chcete u nich předpokládat velký zájem o umění zprostředkované televizí? Nedělal jsem si sociologický výzkum, ale myslím si, že nemají vztah ani ke specializovaným tematickým kabelovým okruhům, jako je třeba Mezzo, či dalším nabízejícím dokumentární tvorbu. Ty navíc bývají v dražší programové nabídce, pochybuji proto, že se najde mnoho těch, kteří si za ně připlatí.

Když jsem studovala na vysoké škole, tak pedagogové také nechodili často na koncerty, ale přínosem televize je vizuální stránka i odborná složka komentářů. Televizní zpravodajství, rozhlas, tisk, internet, publicistika, dokumenty a filmy mediálně podporují součást vzdělávání v širších souvislostech. Pokud studenti nebo pedagogové nevyjedou častěji do zahraničí, tak kde mají získávat všeobecný tuzemský a mezinárodní rozhled?

Vaše volání po přesahu nad zvolený studijní obor považuji za zcela opodstatněné. Jenže studenti uměleckých škol mají hodně vlastních tvůrčích starostí, často cvičí, aby se připravili na koncert, audiovizuální praxi nebo představení, a širší souvislosti jim unikají. U nás jsou obory velmi specializované a atomizované. Jako na technických univerzitách málem vychovávají „fachidioty“ jednosměrně zaměřené, tak umělecké obory se tomu zřejmě též zcela neubránily. Je to jeden z nejzápornějších aspektů současného vysokoškolského vzdělávání, nejen uměleckého. Občas vedle mne sedával na koncertech Josef Suk, který říkával: „Když oni čeští muzikanti všechno ví, všechno slyšeli a viděli...“ Nerad charakterizuji národy, ale my jsme pyšní, ale nikoli hrdí a pokorní. Na AMU usilujeme, aby studenti jezdili do zahraničí, kde mohou víc vidět a naučit se, ale často je nové možnosti příliš nelákají. Před dvaceti lety by prosili na kolenou o možnost studia či alespoň pobytu v cizí zemi. Nyní jsou málokteří světoběžníky, kteří by se neustále utvrzovali o své umělecké kvalitě v mezinárodním srovnání. Spokojenost s vlastními výsledky, do značné míry podporovaná pedagogy, příliš velkou konfrontaci neprovokuje. Televize by jim měla sloužit alespoň jako doplňkový informační zdroj vzdělávání a přehledu, zejména již zmíněné tematické okruhy. Ovšem, především by měli sledovat vývoj v umění a ve svém oboru; na koncertních pódiích, v divadlech, kinech, galeriích, ulicích...

Kulturní publicistika a odborné pořady, dokumenty, koncertní nebo divadelní přenosy nezahrnují rovnoměrně obsáhlé spektrum uměleckých žánrů. V jakých směrech spatřujete plytkost televizního média?

Televize není obsahově vyváženým médiem. Není v lidských silách, natožpak v síle televize, aby obsáhlo všechny umělecké žánry probíhající v sálech nebo v plenéru v celém jejich spektru: klasické hudební žánry, jazz, pop, rock, balet, pantomimu, mnoho dalších divadelních a výtvarných žánrů od experimentů přes multimediální, konceptuální projekty... Televize zůstávají značně selektivní, proto plytké, trpí subjektivním přístupem k informacím nebo promyšlenému PR ze stran pořadatelů rozličných akcí. Referují pak nejen o špičkových událostech, ale zejména o těch, s nimiž jsou nějak mediálně propojeni. Na území České republiky probíhá mnoho kvalitních a atraktivních událostí, avšak televizní stanice, ani Česká televize, je nedokážou pokrýt a zprostředkovat divákům. Současně chápu mnoho studentů-umělců, že nemusí mít k televizi pozitivní vztah. Podílejí se na hodnotných festivalech nebo vystupují ve známých koncertních síních, ale reference v médiích se nedočkají, přestože jsou jejich aktivity bohulibé a výkony kvalitní. Naopak u některé kulturní události zaznamenáme obrovskou odezvu v České televizi, Českém rozhlase i tisku, jako by se nedělo nic jiného. Jenže uměleckých počinů se odehrává paralelně takřka nekonečné množství.

Televize je plytké médium Televize je plytké médium
Dokázal byste navrhnout rámcové alternativní řešení, které by alespoň částečně zahrnovalo širší spektrum uměleckých žánrů?

Měl by existovat pořad, spíše sada pořadů, které by poskytovaly obsáhlý a hlubší přehled. Reflexe a odborná kritika přísluší spíše tištěným médiím a časopisům, i když i tam jsme svědky náhodných výběrů. Kolik koncertů nebo divadelních premiér, výstav a performancí, které se konají po celé České republice mají opravdovou recenzi? Do celostátního tisku se dostane z regionů jen nepatrně, přitom oba víme, že se mimo Prahu a Brno děje mnoho ve vysoké kvalitě.

Tisk je formátem limitován, naopak internet skýtá téměř neomezené možnosti vkládání textových a audiovizuálních zpráv. Když jste působil na postu generálního ředitele České televize, stál jste v devadesátých letech u zrodu internetového portálu ČT. Kde vidíte v současnosti jeho výhody a nevýhody?

Internetová redakce České televize je zřejmě největším pokrokem v rámci celé instituce. „Výhodou“ internetového zpravodajství je, že informace nemusí být tak dokonalé po stránce obrazové a zvukové jako pro normální vysílání. Na druhé straně redakce nemá dostatek lidí, kteří by permanentně zjišťovali, co se všechno děje. Je to opravdu složité.

Přivítal byste zřízení samostatného kulturního kanálu v České republice?

Ano, považoval bych ho za součást služby veřejnosti, kvůli které si Českou televizi platíme.

Když jste byl generálním ředitelem ČT vstupoval jste do jiných společenských podmínek, než ve kterých se ocitáme v současnosti, ale ve funkci jste strávil sedm let. Usiloval jste o zřízení samostatného kulturního kanálu?

V roce 1991 ještě existoval federální kanál, kam sice ČT přispěla 80 %, 20 % STV, 10 % zbývalo na federální televizi. ČT 2 byla celá naše, ale měla problémy s penetrací, protože zdaleka nedosahovala 100 % pokrytí. Třetí kanál OK 3 měl kolem 30 % pokrytí. Po roce existence ČT se federace rozpadla a pokoušeli jsme se ČT 1 programovat plnoformátově a ČT 2 koncipovat jako jakýsi kulturní vysílací okruh. Ale v letech 1993 až 1994 takový kulturní kanál mohlo sledovat jen asi 50 % obyvatel, teprve později měl pro všechny význam coby televizní program kvality poskytující zážitky ze všech žánrů, jež snesly audiovizuální zaznamenání či přenos. Stále však šlo o spíš víceformátový okruh, vždyť se na ČT 2 vysílal publicisticko-zpravodajský pořad 21 a měl vyšší sledovanost než dnes hlavní zprávy. Tehdy zapadal do koncepce „okruhu kvality“. Měli ho rádi i ctitelé umění, protože byl hodnotný. V současnosti došlo ke značné rezignaci na opravdovou kvalitu.

Doba byla tehdy turbulentní, byl zde politický tlak, aby v České republice vznikla co nejdříve komerční televize, té se fandilo. Za trochu podivných okolností se zrodila TV NOVA, která do vínku dostala nejen zdarma licenci, ale i nejlepší sadu vysílacích frekvencí, opravdu skvělé podmínky. Logicky se zaměřila na získávání co největšího počtu diváků jakýmkoli programem, hlavně atraktivním. Proti mimořádnému populismu stavět, obhajovat a nadále konstruovat službu veřejnosti bylo dosti složité. ČT jako instituce tlak ustála a vydržela, jak se poměrně brzy ukázalo: už v roce 1997 zájem o Novu začal opadávat. Ale v následujícím roce mi skončil mandát, odešel se mnou takřka celý tým, takže nebylo možné pokračovat v plánech, rozhodně jsme práci nepovažovali za dokončenou.

Televize je plytké médium Televize je plytké médium
Bývalá ředitelka programu ČT 2 Kateřina Fričová v rozhovoru pro čas. HARMONIE 6/2010 uvedla, že Česká televize nepočítá se zprovozněním další stanice z důvodů finančních i technických, protože pro další program v zemském digitálním vysílání není prostor. Kapacita veřejnoprávního multiplexu je prý vyčerpána stávající čtveřicí programů.

Hlediska musí být u veřejné služby jiná než jen ekonomická. Jistě, opera či vážná hudba dosahuje ratingu 1, ale ten v úhrnu znamená 80 000 lidí! Představme si 80krát plné Národní divadlo, zejména diváků, kteří se do něj běžně nedostanou, to přece není zanedbatelné. Dokud se manažeři České televize stimulují čísly o sledovanosti a hospodářským výsledkem, tak se situace příliš nezmění. Samozřejmě ČT musí být velmi hospodárná, ale v programové skladbě se zbytečně podbízí, někdy téměř kopíruje soukromé stanice a svým pojetím zpochybňuje nepostradatelnost instituce poskytující službu veřejnosti vysíláním.

Jak byste chtěl změnit zvýšení sledovanosti náročnějších kulturních pořadů?

Já si stále chci myslet, že je u nás dostatek diváků, kteří preferují kvalitu. Ideální je, když vyšší sledovanosti dosáhnete kvalitními pořady. A jak se pozná kvalitní pořad? Když se setká interní producentské a programové rozhodnutí s externími pozitivními recenzemi a pozitivní reakcí diváků. Je-li jich pak co nejvíc, jde o správnou cestu.

Jednou jsem navrhoval, ať se dá struktura ČT 24 na frekvence užívané pro ČT 1, které pokrývají 99 % obyvatelstva. Šlo by o bohatší verzi zpravodajského okruhu, který by nevynechával kulturu a umění. Na ČT 2 by byly výhradně kvalitní filmy, opery, koncerty, velké dokumenty, divadla, balety, takzvané minisérie, vše z domova i ze zahraničí. Další kanál, třeba frekvence dřívější ČT 24 by pod jiným názvem mohl být vzdělávací. Možná by se celkově podíl sledovanosti ČT na trhu jen trochu snížil, ale naplňování služby by bylo nezpochybnitelné. To je přece důležitější! ČT 1 má být nyní zřejmě pro většinu, ale přitom najdete odbočené zpravodajské relace z ČT 24. Momentálně je nešťastné ono časté propojení okruhů, často sledujete identické vysílání na ČT 1 a ČT 24, někdy je sport na všech čtyřech okruzích ČT zároveň: po Událostech sportovní zprávy na ČT 1 i ČT 24, paralelně na ČT 2 fotbalový zápas a na ČT 4 třeba golf. I když mám sport rád, tak podobně programovanou televizi nechci. ČT nemá jasnou profilaci svých okruhů, které by slibovaly skutečnou kvalitu. V každodenní nabídce má být víc než jeden dva hodnotné pořady, a hlavně promyšleně nasazované. Hrozí, že programová nabídka bude nadále nepřehledná a v chystané podobě možná i neúnosná.

Televize je plytké médium Televize je plytké médium
Potřebovala by radikálnější řešení koncepčních změn... Kdybyste mohl upravit programovou skladbu, jak byste ji ještě více přetvořil?

To jsem naznačil v předchozí odpovědi: ČT 1 by měl mít pevné časové osy a řídit se zpravodajstvím a kvalitním přehledem kulturním i ekonomickým, politickým a podobně, doplněný o analýzy, publicistiku a pořady, které se dnes vysílají jako takzvané talk-show. ČT 2 bych úplně očistil od aktuálního zpravodajství, zbavil jakýchkoliv repríz z ČT 1 a vzácný čas věnoval hodnotným pořadům a filmům, které dramaturgie umí dobře seřadit, resp. obstarat a vytvořit cykly. Samozřejmě je možné kombinovat série hudebních a zejména dokumentárních pořadů z celého světa. V úvahu připadají i živé přenosy včetně koncertů. Zaváhat jako v minulých letech a neodvysílat Novoroční koncert Vídeňské filharmonie, je nepochopitelné. Jsou jisté hudební svátosti během roku, které by měly zůstat stabilní. Při mé koncepci by byla ČT 2 přehlednější, snáze akceptovatelná a zřetelně kulturní okruh naprogramovaný tak, aby ho po nějaké době přijal i původně méně náročný divák. Jasnou orientaci na dobré filmy a seriály, hrané i dokumentární, výtvarné a divadelní umění včetně baletu, by mohli přivítat i ti, kteří sledují televizi méně často. Právem si třeba hodně lidí stěžuje, že taneční disciplíny nemají téměř žádnou reflexi v televizi, a přitom je zde mnoho zdrojů.

Na ČT se vysílají aktuální kulturní přehledy a magazíny publicistického typu, například Divadlo žije!, Kultura.cz, Terra Musica, které jsou formálně i obsahově podobné v aspektech zkratkovitosti reflexe a reportážního charakteru kulturnímu zpravodajství ČT24. Při srovnání stanic se jejich informační přínos stírá a zásadně neliší...

Jistě, je to často zmarněná energie a vyhozené peníze. Jmenovala jste příklady, které by se po malé transformaci mohly ideálně zařadit do „mé“ koncepce ČT1, na ČT2 by se tak uvolnil prostor hodnotám dlouhých formátů. Byla by to programová hygiena po zásadním rozhodnutí, jak mají být okruhy koncipovány a koordinovány. Zatím ale podobnou snahu a schopnost v ČT nevidím. Představa náplně programu estrádami a podobnými hrůznostmi směřuje smutně k tomu, že se budou znovu vyslovovat otázky: „Proč mít takovou televizi?“ a „Proč má čtyři okruhy?“

Situace současné prezentace kultury v televizi souvisí i s postavením kultury ve státě. Když se sejdeme za dvacet let, bude zřejmě opět v procentuální minoritě zájmu lidí. Na druhé straně lze konstatovat, že kultura je svědomím národa a důraz na ni by měl být v médiích kladen širší a větší, než je v současnosti.

Rozhodně ale pokud bude stále přetrvávat pocit, že kultura je nadstavba podle Marxe, tak je to ztracené. Kultura je přece opravdu integrální součástí našich životů. Nejsme tak daleko, jak ve Francii, kde je v jejím rámci i třeba krajinotvorba či gastronomie. Zatím se u nás neděje ani tolik událostí jako například ve Francii, kde téměř v každé vesničce něco probíhá, ve většině z nich jsou festivaly, v každém amfiteátru se hraje opera pod hvězdami...

V letech 1995 – 1998 jste byl viceprezidentem Evropské vysílací unie (EBU). Jaké vzpomínky si vybavíte na společná setkání s profesionály ze zahraničí během vašich debat o české hudbě?

Stále hodně, ale máme málo místa i času, tudíž uvedu jedinou. Mým velkým přítelem se stal o generaci starší prezident celé EBU a zároveň intendant Bayerischer Rundfunk (BR) a tehdy i šéf celé ARD profesor Albert Scharf. On kdysi přivedl Rafaela Kubelíka k Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu, jednomu z nejlepších evropských těles, a stal se Kubelíkovi oporou až do smrti. Kdysi jsme spolu byli u prezidenta Havla, já ještě jako ředitel ČT, a Scharf požádal Václava Havla o podpis na pozdrav Kubelíkovi. To byla poslední pošta, kterou Rafael Kubelík z České republiky dostal, měsíc poté blízko Luzernu zemřel...

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.