pátek, 25. leden 2008

Ivo Kahánek - jak hrát do nebe

Napsal(a) 

Ivo Kahánek - jak hrát do nebe Ivo Kahánek - jak hrát do nebe

Ivo Kahánek, mladá naděje české pianistické školy, má za sebou jeden ze zřejmě klíčových momentů své dosavadní kariéry. Podařilo se mu to, co dosud málokterému Čechovi: zahrát si na londýnských Proms. Koncert, který řídil Jiří Bělohlávek (zřejmě stál také v pozadí Kahánkova pozvání), mohli slyšet i posluchači Vltavy a ti, komu Inkantace Bohuslava Martinů unikly, si je mohou stáhnout na internetu: firma Deutsche Grammophon, která na Proms pořizuje nahrávky, se rozhodla mezi jinými zpřístupnit právě tento večer.

Od té doby, co Ivo Kahánek poskytl HARMONII rozhovor po svém vítězství v soutěži Pražské jaro 2004, se jeho profesionální dráha slibně rozvíjí. Na světě jsou dvě pozoruhodná CD. O komorním snímku s violoncellistou Tomášem Jamníkem HARMONIE informovala nedávno. Na sólové desce zní virtuózní Sonáta Gideona Kleina a cyklus Po zarostlém chodníčku Leoše Janáčka - Ivo Kahánek z Janáčkova kraje pochází a jeho hudbu považuje za "svou".

Jak ses připravoval na dosud největší výzvu své kariéry? Proms mě oslovily někdy v zimě, ale měl jsem půl roku nabitého nahráváním a koncerty, takže jsem se k Inkantacím dostal někdy na začátku července. Naštěstí jsem zjistil, že je skladba snazší, než se podle nahrávky zdálo, a šla poměrně rychle do prstů. Věnoval jsem se také detailnímu studiu orchestrálního partu, protože je to kompozice hodně symfonická.

Ivo Kahánek - jak hrát do nebe Ivo Kahánek - jak hrát do nebe

Lze se vůbec dostatečně připravit i po stránce psychické a fyzické? Psychologická příprava je užitečná, ale jinak než hraním koncertů se člověk neotrká. Ovšem při fyzickém tréninku jsem dělal psí kusy. Chtěl jsem si nasimulovat extrémní podmínky. Totiž pokaždé, když jdu na pódium, mi hrozně vyletí tepová frekvence. Tak jsem si řekl, půjdu na to drasticky, a dal jsem si čtyři kilometry běhu, pak bez vydýchání zahrál koncert od začátku do konce s nahrávkou a v orchestrálních mezihrách jsem ještě běhal do schodů a dělal kliky.

Asi to pomohlo. Tvůj výkon byl zcela suverénní. Nakonec tréma nebyla úměrná významu té situace. Vlastní koncert mě doslova bavil v tom smyslu, že jsem se cítil svobodně, volně, lidi mě nijak nestresovali. Prostor Royal Albert Hall mě naopak inspiroval, byl tam vzduch, měl jsem pocit, že hraju do nebe. V některých sálech mám dojem, že se musím brzdit, ale tady jsem jen dával pozor, abych neklesl pod hranici slyšitelnosti. Jediná moje obava byla, aby to vyšlo na mikrofon. Když veřejně vystupuji, jsem někdy příliš "nad tím" a nemůžu se do skladby dostat, což možná poznají dva lidi, co mě důvěrně znají. Anebo naopak, jsem živelně naložen, mám nápady, ale zase mi uniká celek. Tady jsem měl sám ze sebe pocit, že v každou chvíli mám ten nadhled a zároveň hraju spontánně.

Překvapilo tě v Londýně něco? Žádné nepříjemné překvapení se nekonalo. Bylo to všechno tak, jak jsem čekal, všechno klapalo, v danou hodinu nejenže byli všichni hráči na místě, ale měli naladěno. Na první pohled mě zaujalo, že orchestr BBC, ač hrál Inkantace úplně poprvé, zahrál je od začátku do konce. A to je velmi těžké na souhru. Nikdo neměl problém s tím, když pan Bělohlávek vzal jedno místo pomalu, po skupinách, i několikrát za sebou. Nedivili se, chápali to jako společný zájem.

Není to snad samozřejmost? Mám i jiné zkušenosti.

Ivo Kahánek - jak hrát do nebe Ivo Kahánek - jak hrát do nebe

Jaká byla spolupráce s Jiřím Bělohlávkem? Věděl jsem, jaký je dirigent, znal jsem ho z koncertů, ale nikdy jsem pod ním nehrál. Nejen že byl na Martinů fantastický po muzikantské stránce, ale choval se strašně mile.

Jak na tebe působil legendární koncertní sál? Vidět tu halu byl šok. Když je prázdná, vypadá proti ní Rudolfinum jako třída. Zkoušel jsem tam a kvůli akustice jsem použil trik profesora Klánského. Jde o to, aby byl klavír v takovém prostoru slyšet, hlavně v jednočárkované a dvoučárkované oktávě. Když zahraju tón, musí být tak silný, aby se mi bezprostředně po úhozu vrátit do ucha. Pokud tam ten odraz není, znamená to, že mě neslyší ani lidé v sále.

Musím říct, že pověsti o specifické atmosféře Proms nelžou, zažil jsem dokonce i skandovaný pokřik nacvičený diváky o přestávce. Oni o sobě dávají vědět, něco jako fanoušci Baníku.

Vyplynula z tvého koncertu nějaká další nabídka? Vypadá to velice nadějně, že by se mohla urodit spolupráce s renomovanou agenturou.

Myslíš, že bys mohl dlouhodobě žít v zahraničí? Já bych asi nechtěl. Dost jsme se o tom bavili s Martinem Kasíkem, on je ten typ, že kde má práci a kamarády, tam je doma. Já kdybych jednou za měsíc nejel na Moravu, tak bych to nevydržel. Při dnešních cenách letenek to ani není nutné žít jinde.

Jaké byly na Martinů reakce? Recenze byly vesměs příznivé, v jedné mě pochválili, zato "strhali" Martinů, že prý skladba nedrží pohromadě. Mám pocit - ale těžko soudit z jedné zkušenosti -, že taková ta vybuzená citovost je pro západní publikum atraktivní, nezvyklá. A že i u interpretů se žádá hlavně stabilní úroveň a ne momentální inspirace.

Jaký máš názor na nahrávky české hudby v podání zahraničních interpretů? Třeba nahrávka Andráse Schiffa Po zarostlém chodníčku mi připadá zajímavá. Pianisticky je to samozřejmě naprosto svrchované, na druhou stranu - já jsem odtamtud, znám to od dětství, jsem zatížen tradicí. Takže si občas říkám, proč tohle místo hraje takhle?!

Máš za sebou v rychlém sledu vydané dvě desky. Chystá se něco dalšího? Čeká mě natáčení dvou desek, já i Tomáš Jamník jsme podepsali tříletou smlouvu se Supraphonem. Ovšem obsah je zatím tajný. Můj sen je nahrát jednou Inkantace a k tomu třeba Lutoslawského.  

Dita Hradecká

Vystudovala konzervatoř v Plzni (obor klavír) a hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působí jako překladatelka, hudební publicistka (Harmonie, Hudební rozhledy, Hospodářské noviny) a donedávna vyučovala hudební historii na pražské pobočce New York University. Je redaktorka, organizátorka, překladatelka a v poslední době i vydavatelka elektronických knih. Pochází ze Strakonic. Ačkoli ji lákala řada oborů spíše exaktních, rozhodla se vystudovat konzervatoř, aby se ujistila, že profesionální umělkyní nikdy nebude. Nejrůznější kurzy klavírní, komorní a cembalové hry či barokního tance spolu s vlastní pódiovou zkušeností jí ale daly citlivost a čich na uměleckou kvalitu výkonu a zároveň empatii k profesionálním umělcům a tvůrcům. Překládá odborné texty a libreta z angličtiny, němčiny a francouzštiny. Ze studia hudební vědy na FF UK si odnesla hlavně poznání důležitosti kritického a nezaujatého myšlení a coby eklektik také úctu ke všem, kdo jsou schopni věnovat celý život jednomu skladateli nebo jedné oblasti. V letech 2016-18 vedla redakci vážné hudby na Vltavě, v roce 2019 se stala vedoucí knihovny Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.