neděle, 20. únor 2022

Ivo Kahánek: Dvořák měl široké srdce

Napsal(a) 

Ivo Kahánek s nahrávkou Dvořákova klavírního díla, foto Lukáš Kadeřábek Ivo Kahánek s nahrávkou Dvořákova klavírního dílafoto: Lukáš Kadeřábek

Ivo Kahánek má na seznamu svých supraphonských nahrávek jména jako Martinů, Kabeláč, Janáček nebo Kalabis. Před třemi lety k nim přidal Klavírní koncert Antonína Dvořáka a nyní soubor 5 CD skladatelova kompletního sólového klavírního díla. Tato volba se zdá být téměř osudová, souznění interpreta se skladatelem vyvstávalo při našem rozhovoru snad z každé jeho věty. Jako by se neobyčejně obyčejný kluk z Nelahozevse, který udělal díru do světa, prolnul s čahounem z Frýdku-Místku, který se nenechal „zkazit“ zahraničími pódii a nepřestal v tom, co dělá, myslet na svou domovinu.

Vzpomenete si, kterou Dvořákovu skladbu jste hrál jako první? Myslím, že to byly Humoresky a že jsem je dokonce hrával všechny. Někdy kolem roku 2005 jsem jel koncertovat do Skotska, kde si je pořadatel vyžádal do programu.

Mohl jste u toho zůstat, přidat valčík, humoresku… vy jste se ale rozhodl natočit Dvořákovo sólové klavírní dílo kompletně. Proč? Jako každý hudebník jsem hledal skladby, které jsou dostatečně dobré pro natočení a zároveň ne příliš známé, tedy nic ve stylu Čajkovského Koncertu b moll, jehož nahrávek je nepočítaně. Čím víc jsem se Dvořákem zabýval, tím víc jsem si uvědomoval, že jsem z celého jeho klavírního díla, které trvá pět hodin, slyšel za svůj život živě maximálně 20 minut a že u něj najdeme skladby, které se ani nehrají na koncertech, ani nenatáčejí. Pak přišel rok 2020 a dvořákovský recitál na festivalu Dvořákova Praha, kde jsem byl také garantem klavírního maratonu, při němž v pěti blocích zazněly téměř všechny Dvořákovy skladby pro sólový a čtyřruční klavír. Tam už bylo jasné, že bude následovat nahrávka.

Její prezentace proběhla podle plánu na Dvořákově Praze 8. září loňského roku u příležitosti skladatelových 180. narozenin. Na natáčení pěti hodin hudby jste měl tři a půl měsíce. Nemůžu se nezeptat, jestli to na tak ambiciózní projekt nebyla přece jen příliš krátká doba? Nejste první, kdo se nad tím pozastavil; otázka, jestli jsem to celé neodfláknul, se tu samozřejmě nabízí. Nebylo to tak, že bych se celý repertoár učil teprve před natáčením. Jak už jsem řekl, začal jsem v roce 2005 Humoreskami, pak jsem přidával a hrál další skladby, měl jsem v repertoáru například Poetické nálady a Suitu A dur, celkem asi polovinu toho, co jsem chtěl natočit. Zbytek jsem studoval během lockdownu, kdy jsem mohl usilovněji cvičit. Nezastírám, že to byl nápor, ale nikdy bych do toho nešel, kdybych věděl, že všechno stihnu jen tak tak. To bych si vůči Dvořákovi nedovolil a byl jsem si také vědom toho, že se takový komplet běžně nenatáčí.

Skladby jste natáčel zpaměti, nebo z not? Natáčel jsem kombinovaně, něco zpaměti, něco z not. Jako asi většina hudebníků se snažím natáčet větší celky a v nich teprve opravovat. Dvořák však je specifický svým akcentem na malé formy a drobnokresbu. Navíc se při nahrávání velmi často ladilo, takže jsem nejčastěji natočil zkušební záběr celé skladby vcelku, během kontrolního poslechu se ladilo, a pak už jsem šel natáčet načisto.

Baví vás natáčení ve studiu, nebo máte raději živý koncert s publikem? Živý koncert je samozřejmě nenahraditelný a s vidinou těchto zážitků člověk odmalička cvičí. U nahrávání se ale zase přidává, alespoň u mne, pocit, že něco skutečně vyrábím, že po mně něco zůstane. Jako když stolař vytvoří rodinný stůl, u něhož jíte, kde píšou třeba děti úkoly, ale také na něm třeba napíšete závěť. Je to kus pořádné práce, ale jsou v něm vtěleny i emoce. A stejně je to, aspoň doufám, i s nahrávkami – někdo si je poslechne a spojí třeba s nějakou životní situací či zážitkem a najednou to CD „ožije“.

Dvořákovo sólové klavírní dílo teď znáte velice dobře, od Polky „Pomněnky“ třináctiletého autora až po Humoresky z roku 1894. Platí tady stejně jako u Klavírního koncertu, že tyhle skladby nejdou takříkajíc do ruky a hrají se nepříjemně? Je to tak, společný jmenovatel ne příliš pohodlného hraní platí i zde. Jenom drtivá menšina se hraje lehce, třeba Dvě perličky. Vše ostatní včetně drobných kusů, jako jsou Mazurky, není sice vysloveně virtuózní, ale jako by se rukám do některých hmatů nechtělo, člověk je musí procvičit natolik, aby výsledný dojem působil lehce a přirozeně. Pianisticky samozřejmější jsou Dvořákovy komorní skladby, kde jsou technická úskalí, jež klavíristu nepřekvapí, ale v sólové tvorbě a v Klavírním koncertu je dost věcí, jimž je třeba se víc věnovat.

Jakých? Ke standardní obtížnosti patří složitá akordická a prstová technika, polyfonie, oktávy, u Dvořáka ale s železnou pravidelností dochází při návratu tématu, jež většina skladatelů uvede buď doslovně nebo s nějakou výraz rozvíjející obměnou, třeba v podobě zhuštěné sazby, k drobným změnám. Výraz se tím neovlivní, jen je to trochu jinak napsané a vyznívá to skoro až nahodile. V Klavírních skladbách opusu 52 na to narážíte neustále. Nemyslím si, že by šlo ze strany autora o schválnost, řekl bych, že byl buď hravý a vnímal kompozici trochu jako Rubikovu kostku, anebo se nedíval zpět na svůj zápis a spontánně pak napsal tutéž myšlenku pokaždé jinak, s drobnou obměnou. Podle mě jsou obě varianty možné.

Studoval jste během přípravy také disertaci Tomáše Víška o Dvořákově klavírním díle? Ano, studoval a velmi si jí cením, jelikož obsahuje skutečně hutné a pro interpretaci přínosné čtivo pro pianisty.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII II/2022.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.