úterý, 27. březen 2012

Ivan Ženatý - Benda je zajímavější než Vivaldi

Napsal(a) 

Ivan Ženatý - Benda je zajímavější než Vivaldi Ivan Ženatý - Benda je zajímavější než Vivaldi

Houslista Ivan Ženatý v posledních letech častěji než dříve hraje v Česku, vloni nahrál pro Supraphon čtyři koncerty Františka Bendy, které vyšly na jaře, bude hostem Pražského jara a přijal nabídku prestižní americké školy, takže z Drážďan se přesune do Clevelandu na jižní břeh jezera Erie v Ohiu. Přijal i nabídku na interview pro HARMONII.

V Praze jste nahrával s vybranými muzikanty Pražské komorní filharmonie houslové koncerty Františka Bendy. Proč jste se obrátil právě k tomuto skladateli? Prvotní důvod byl pragmatický. Projekt objednal Supraphon, který preferuje české tituly a najít v tomto segmentu repertoáru něco nového je stále těžší. Nahrávat však něco bez ohledu na kvalitu jenom proto, že je to české, mě nelákalo. Paradoxně právě v tutéž dobu jsem našel v Landesbibliothek v Drážďanech partitury čtyř koncertů Františka Bendy, které pravděpodobně v novodobé historii ještě nikdo nezpracoval a nehrál. Když jsem se prokousával nespartovanou hudbou, zjistil jsem, že je pozoruhodná a že by se z toho dal udělat velký kontrast k postromantické interpretační české tradici 18. století. Doufám, že i na posluchače to bude působit virtuózně, poučeně a v tom nejpozitivnějším slova smyslu zábavně.

Musel jste být v přípravném procesu i muzikologem? Takové ambice jsem neměl a nemám. Samozřejmě jsem si musel najít cestu k těmto Bendovým skladbám. Měl jsem naštěstí dva výborné konzultanty, drážďanské kolegy – Johna Hollowaye, který je jedním z největších znalců barokní houslové literatury, a cembalistu Lutgera Rémyho, který byl nadšen Bendovou hudbou a dal mi cenné rady v oblastech ornamentiky a artikulace. Chtěl jsem totiž, aby nahrávky byly nejen virtuózní, ale i historicky poučené.

Dnes žijeme ve schizofrenní době. Na jedné straně máme stále v uchu a srdci velké romantické interprety minulého století, kteří hrají Bacha určitým specifickým způsobem, na straně druhé je zde už dlouhá tradice takzvané autentické interpretace. Rozdíly mezi tím, jak se hraje baroko v Moskvě se sentimentální vzpomínkou na Davida Fjodoroviče Oistracha nebo do značné míry i v Praze či ve Spojených Státech a v Německu nebo v Londýně jsou nebetyčné a tito lidé jako by spolu neuměli komunikovat.

V čem je Bendova hudba pozoruhodná? Připomněla mi nejlepší pasáže Antonia Vivaldiho. Po technické stránce jsou tam věci, které předčí nejobtížnější místa z Quattro staggioni a nezadají si s jakoukoli technikou té doby. Trochu se cítím zahanbený, že jsem netušil, jaký byl asi Benda virtuos. Zdá se, že byl přinejmenším nejlepším houslistou v tehdejších německých zemích. Koncerty jsme nahráli v nejmenším možném obsazení, tedy po jednom v hlase, a výrazný podíl na celkovém zvuku má cembalo, jehož part je velmi důležitý. Každý hrál sám za sebe a kolegové přinášeli i svoje podněty.

K formě koncertu náleží i kadence. Jak je tomu u Bendy? S profesorem Rémym jsem přirozeně diskutoval i toto téma, protože jsem si je musel napsat, nebo aspoň plán, jak je improvizovat. Řekl mi, že by kadence neměla překročit dva až tři dechy fráze a měla by být harmonicky až extravagantní, což odpovídá jak době, tak autorovi. Když jsem si pak detailně pracoval s partiturou, uvědomil jsem si, jak Benda s gustem pracuje se septimovými skoky, které nerozvádí, jak je melodicky nesmírně odvážný. (Dnes bychom řekli moderní, i když Beethoven a jiní byli daleko modernější než mnozí naši současníci.) To mě hodně překvapilo. Nevím, jestli Bendu ovlivnila nějaká „česká melodika“, jestli to nasál v Německu nebo při studiu italských partitur...

Jaký bude další osud Bendových houslových koncertů? Co se týká mě, tak jsem se rozhodl, že nezůstanu u nahrávky, ale budu je nabízet a hrát veřejně, snad už v roce 2013. Samozřejmě teprve ohlas na koncerty ukáže, jaká bude jejich budoucnost. Když jsem natáčel Schulhoffa nebo Foerstera, tak jsem věděl, že něco je mimořádné a něco je dobovým standardem. Každopádně Bendovy koncerty u mě stojí kvalitativně výše, nežli jeho sonáty. Věřím, že by mohly zaujmout i posluchače 21. století.

Ivan Ženatý - Benda je zajímavější než Vivaldi, foto Martin Kubica/Supraphon Ivan Ženatý - Benda je zajímavější než Vivaldifoto: Martin Kubica/Supraphon
Mezi silné stránky vašeho projevu patří citlivě diferencovaný tón a neomylný cit pro styl. Co je důležité z hlediska stylovosti pro interpretaci hudby? Zásadně mi pomohlo moje působení v Německu. Upřímně řečeno celé moje pražské období bylo sice důležité pro studium houslí a hudby, ale stylovosti jsem nepřikládal zdaleka takový význam, jako je tomu na německých školách. Je pravda, že velcí virtuosové minulosti hráli v podstatě všechno stejně. Když si pustíte Jaschu Heifetze, tak při vší úctě k jeho genialitě mezi Lalem, Bachem a Mozartem není žádný stylový rozdíl, nicméně už po dvou taktech poznáte, že hraje Heifetz. Tato éra definitivně skončila. Hudba je daleko zajímavější, když dokážeme oddělit, co bylo ve století 20., 19. a 18., když se zabýváme objemem tónu, vibrata, smyku, zdobení, způsoby artikulace, mírou expresivity...

S guarnerkami Ivana Ženatého je prý spjat přímo pohádkový příběh. Nevím, jestli pohádkový, ale neobyčejný určitě. Před lety, v době krize, jsem si koupil celkem levně letenku do New Yorku a během třech dnů jsem navštívil tři velké nástrojové dealery. Hrál jsem na 27 italských nástrojů, zjistil, že ne všechno od slavného jména musí být dobré, a nakonec uviděl svůj sen, kdy jsem na první pohled a poslech věděl, že tyto housle musím mít. Já na ně neměl, ale naštěstí jsem poznal moc příjemné lidi z nadace, která je pro mě koupila. Okamžitě jsem vrátil nástroj, který jsem měl zapůjčen ze státní sbírky Národního muzea.

Pakliže nehrajete sólového Paganiniho nebo Ysaÿe, tak musíte spolupracovat s pianistou nebo dirigentem. Co pro vás je v takovém dialogu zásadní, abyste měl pocit, že to, co děláte, má smysl? Když o tom od prvního tónu vůbec nemusíme mluvit, nastane ideální stav lidské harmonie. Je to nezapomenutelné a už jsem to s několika lidmi zažil. Musím ale dodat, že jde o kvalitu, která nemusí absolutně vypovídat o nějaké objektivní výši interpretace, je to kvalita blízkosti. Mohou se setkat dva světoví muzikanti a nejde to, lidská chemie selže. Příklad za všechny – Anne-Sophie Mutter a Sergiu Celibidache. Pak tu je široké téma profesionálních spoluprací, korektních, v pořádku. Snažím se koncert naplnit svojí emocionalitou a energií, ale vím, že se s dirigentem nemilujeme. Ale neznamená to, že takové pragmatické spojení nemusí být velmi působivé. V životě každého muzikanta jsou ale také případy, kdy to prostě nefunguje.

Povězte, s kým jste měl pocit ideálního propojení? Jako první mě napadá Neville Marriner. Krátce po skončení studia jsem měl možnost s ním dělat ve Sttutgartu Martinů koncert. Byl jsem rozechvělý z toho, že budu na jednom pódiu s člověkem, který má světový věhlas a za sebou stovky nahrávek. A fungovalo to. Ani jsme se před první zkouškou nesešli. Přehráli jsem celý koncert, který není jednoduchý, a on potom říká: „Ty jsi od Pepuly, že?“ A mě zahřálo u srdce, protože jsem měl za sebou už několik konzultací u Josefa Suka. Hned jsme si rozuměli a nemuseli si nic vysvětlovat. Rád vzpomínám na spolupráci s Josefem Hálou. Z počátku jsem byl velmi nešťastný, že když jsem přišel na první zkoušku, byl pořád se mnou. Nemuseli jsme zkoušet a já byl zvyklý hodně pracovat. Vyráželo mi to dech. Nechápu, že takový světový pianista nemá nikde zlatý pomník. Dalším takovým vzácným člověkem je Jiří Bělohlávek. I zde je ona chemie, i když v jeho případě o hudbě hodně diskutujeme, protože nerad pouze slouží sólistovi, ale rád se s ním podílí na celkovém výsledku.

Ivan Ženatý - Benda je zajímavější než Vivaldi, foto Martin Kubica Ivan Ženatý - Benda je zajímavější než Vivaldifoto: Martin Kubica
Na letošním Pražském jaru budete hrát právě pod vedením Jiřího Bělohlávka s BBC Symphony Orchestra Brahmsův koncert. Čím je specifický a čím je pro vás, viděno i prizmatem Dvořákova koncertu, zajímavý? V souvislosti s houslovým koncertem Johannesa Brahmse mě napadá jako první „dokonalá vyváženost mezi spontánní emocí a racionální kontrolou“. V tom má Brahms konkurenci jen v Beethovenovi a Mendelssohnovi, ale sám jde ze všech tří nejdále ve zkoumání možností samotného nástroje. Odtud všechny ty nesmyslné a nešťastné výroky typu „koncert proti houslím“. Za touto kompozicí lze číst dlouhosáhlé studium nejen čistě hudebně kompoziční, ale také výsostně instrumentální. Proto pravděpodobně Jiří Bělohlávek tak jednoznačně odmítnul Joachimovy připomínky – a my máme s odstupem století chuť říci: „Dobře udělal.“ Naproti tomu Dvořák skládal svůj koncert veden svým přírodním instinktem. A nechal se vzápětí strhnout Joachimovou kritikou a znovu a znovu své dílo předělával. Bohužel dnes nemáme jeho původní verzi. V obou dílech zažíváme „nebeské“ momenty, Dvořák je spontánnější, Brahms dokonalejší. Pro houslisty jsou v Dvořákovi velmi choulostivá místa, v Brahmsovi místa na hranici hratelnosti.

Čeho si nejvíce ceníte u Jiřího Bělohlávka a jaká je hlavní přednost orchestru BBC Symphony, s kterým jste v minulosti několikrát spolupracoval? Jiří Bělohlávek si vydobyl suverénní pozici mezi světovými dirigenty. Patří mezi české zvyklosti neříkat tyto skutečnosti nahlas za života „našich“ Mistrů, proto až s odstupem velebíme Talicha, Ančerla, Firkušného nebo Suka... Chci tím říci, že považuji svůj letošní pražskojarní koncert za velkou čest a také projev důvěry. Vím, že Jiří Bělohlávek přijde se svou koncepcí, protože je dalek toho, aby „pouze“ doprovázel. A vzhledem k tomu, že oba máme dost velké zkušenosti s německou romantickou hudbou, těším se na to, že naše představy porovnáme a vznikne tak pevný tvar naplněný silnými emocemi... Symfonický orchestr BBC je zvukově velmi tvárný a jistě vytvoří mnoho prostoru pro zvuk mých guarnerek.

Nemohu nezmínit vaše nové angažmá v USA. Co pro vás znamená učit na Cleveland Institute od Music? Clevelandský hudební institut patří jednoznačně mezi nejprestižnější vysoké školy tohoto druhu na světě. Po dvou mistrovských kursech, které jsem tam v loňském roce a letos vedl, to mohu potvrdit. Vedení CIM mi nabídlo převzetí profesury od letošního léta. Je to příležitost, kterou jsem nemohl odmítnout.

Můžete tuto instituci blíže představit a srovnat ji s drážďanskou univerzitou? U zrodu Cleveland Institute of Music stál v roce 1920 skladatel Ernst Bloch. Je to škola, která se opírá o dobrou tradici, ale zároveň si zakládá na své flexibilitě. Všechna rozhodnutí jsou založena na osobní zodpovědnosti. To je asi největší rozdíl oproti německé byrokracii, funkční, ale léty přece jen zbytnělé. CIM je privátní institucí. Ačkoli znám citlivost problému „placeného školného“ ze své vlasti, musím konstatovat, že student, který ví, že každou minutu, jež se mnou stráví, musí zaplatit, reaguje podstatně jinak, než ten, který státní školství považuje za jakousi samozřejmost sociálního systému.

Ivan Ženatý - Benda je zajímavější než Vivaldi, foto Martin Kubica/Supraphon Ivan Ženatý - Benda je zajímavější než Vivaldifoto: Martin Kubica/Supraphon
Jaká byla vaše cesta k získání tohoto postu? Na tuto otázku mám dvě odpovědi: V prosinci mi zavolali, nabídli mi profesuru a já přijal. Jinými slovy – nic jednoduššího neexistuje. V té druhé odpovědi bych musel mluvit o celém svém životě, o všech svých dotecích s hudbou, o snaze přiblížit se těm největším z nás, o tisících veřejných vystoupení od Lomnice nad Popelkou po New York, o nahrávkách, o všech mých studentech. Tedy jinými slovy – dlouhá, předlouhá cesta...

Mám pocit, že jste duchovně i emocionálně silně spjat s Čechami. Nicméně už 16 let působíte v Německu, kde učíte a žijete. Jak se díváte na českou, hlavně hudební současnost? Musím vás poopravit. V Čechách momentálně i částečně žiji. Takže tu jsem poměrně často... Váš akcent na hudební současnost je zajímavý. Mám pocit, že kulturní a politická současnost s sebou úzce souvisejí. Změť, kterou s politováním sledujeme v politice, bohužel částečně patří i do kulturního života. Je to sice poněkud znepokojující, ale o to více mě těší, že mezi svými přáteli nalézám muzikanty, kterým jde o hudbu, kteří jsou i dnes připraveni pro hudbu dýchat.

V jakém smyslu se tyto dvě roviny prolínají? Třeba v tom, jak stát podporuje kulturu? Já si nejsem jistý, že se stát stará o podporu kultury. Přinejmenším mám pocit, že se nestará dostatečně. Bohužel zde není situace, která je v západní Evropě nebo byla u nás ve třicátých letech. Dnes už je drahně pozdě poukazovat na to, že zde vládli komunisté. Uvedu příklad z vysokého školství, v kterém pracuji. Srovnávat Hochschule für Musik v Drážďanech, kde mám stále ještě profesuru, a pražskou vysokou školu prostě nelze. Jsou to neporovnatelné světy.

Kromě pedagogické činnosti vás v letošním roce čeká mimo jiné i recitál v Carnegie Hall v New Yorku... Carnegie Hall je podle mě nejslavnějším sálem světa a své prosincové vystoupení bych chtěl věnovat památce svého velkého učitele Josefa Suka.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.