Ivan Sedláček: Cítím se být spíše hudebním režisérem srdce

Byli to rodiče. Táta, zaměstnáním školní inspektor, zájmem amatérský houslista, byl fanda také do sborového zpěvu. Už jako prvňáčka mě brával na sborové koncerty. Později jsem znal zpaměti všechny Smetanovy sbory kromě Odrodilce, který byl obtížný, dokázal jsem přezpívat všechny hlasy a přehrával jsem je dětskými prsty na klavír. Hudbu jsem však v důsledku padesátých let, pro dnešní generaci už nepředstavitelných, nestudoval. Hlásil jsem se na hudební vědu na filozofické fakultě, ale doporučení jsem dostal jen na veterinární lékařství. Až po velkých peripetiích jsem se dodatečně dostal na pedagogickou fakultu. Na filozofické fakultě jsem studoval až později, ovšem bohemistiku. Láska k hudbě mě tedy provázela od dětství. Moje druhá maminka Jitka Sedláčková-Reindlová vedla dětský sbor. Před mou maturitou však zemřela a já jsem chtěl z piety pokračovat v jejích šlépějích. Po studiích jsem krátce učil v Ostravě, ale táhlo mě to do Brna. Podařilo se mi získat místo ve Šlapanicích, kde jsem myšlenku založit dětský sbor uskutečnil. Tehdy jsem nabral všechny zájemce ze druhého stupně naší školy, celkem asi devadesát. Některé děti se množství práce zalekly, ale přišly jiné a počet vlastně zůstal. Ve škole o devíti stech žáků tedy zpíval každý desátý.

V českých zemích byla v 19. století významná tradice sborového zpěvu, její pokračování známe z vyprávění našich dědečků a babiček. Jak to však bylo v padesátých letech?

Na každé větší škole vedl učitel hudební výchovy pěvecký kroužek, který se musel zúčastňovat soutěží tvořivosti mládeže. Nastoupil jsem počátkem října 1956 a už v únoru následujícího roku jsme se této soutěže zúčastnili s trojhlasými zpěvy, což představovalo kus práce. Já jsem se toho chopil podle zásady Pavla Křížkovského „hodinu hudební výchovy denně“. Každé dítě v týdnu zpívalo až šest hodin, což bylo na venkovskou školu opravdu hodně.

Co na to říkali rodiče?

Rodičům to vcelku nevadilo a děti to časově nezatížilo. Ale já jsem tehdy neznal některé základní fyziologické zákonitosti, takže jsme zpívali i v sedm hodin ráno! Někdo zpíval už před vyučováním, někteří odpoledne. Sboru jsem věnoval nejméně tři čtyři hodiny denně.

To však bylo mimo tvůj úvazek!

Samozřejmě, mimo plný učitelský úvazek, který představoval většinou hodiny češtiny, tělocviku a osm hodin hudební výchovy.

Mladý muž se však mohl věnovat vlastním zálibám a ne cizím dětem! Co tě k tomu vedlo?

Věnoval jsem tomu prostě vše! Škola neměla vůbec žádné finanční prostředky pro zajištění takového provozu. Brzy jsem pochopil, že chci-li něčeho dosáhnout, musím pořádat pěvecká soustředění. Proto jsme sháněli prostředky, jak se dalo, třeba sběrem papíru pro celou obec, z brigád, psal jsem žádosti na JZD nebo jsme myslivcům naháněli zajíce. Po šesti letech jsme se dopracovali k vítězství v ústředním kole soutěže tvořivosti mládeže v kategorii pokročilých souborů v Bratislavě. Uvědomil jsem si, že dále se s nedostatečným výběrem dětí nedostanu a začal jsem se tedy obracet na další blízké školy, postupně jsem přibíral děti asi z třetiny Brna. Když jsem v roce 1963 dostal nabídku na spolupráci s brněnskou operou (byla to Pucciniho Bohéma s dirigentem Oldřichem Pipkem), část zkoušek jsem převedl do Brna a za dva roky poté všechny. Název Kantiléna sbor přijal roku 1967.

Od samého počátku jsi vybudoval Šlapanický dětský sbor, později nazvaný Kantiléna. S jeho rostoucí kvalitou bylo třeba nově rozvrhnout organizaci tělesa, které má dnes tři oddělení.

Už šest let vedu jen koncertní sbor, obě přípravná oddělení vede Valeria Maťašová. Jinak se toho moc nezměnilo. Počátkem sedmdesátých let jsme se začali zúčastňovat soutěží výběrových sborů, nejprve domácích, pak mezinárodních. Věděl jsem, že nemohu děti přetěžovat, ale na druhé straně to nejde bez usilovné práce. Tehdy se zkoušelo dvakrát týdně a každou druhou sobotu a neděli se konalo víkendové soustředění. Pokud nebylo, zkoušelo se v oktetech, což dětem dodalo velkou jistotu a zároveň to ovlivnilo formování přátelských vztahů. Pokud by tato činnost nebyla založena na vzájemném respektu a přátelství, pouhý dril by neměl hlubší smysl. Vždy mi šlo o to, aby základ byl rovnoměrně rozdělen mezi uměleckou a mravní složku.

Podívejme se na tvoje úspěchy. Jaké to bylo získat první, druhou, třetí cenu? Byla to také jedna z možností vycestovat do zahraničí! Arezzo, Neerpelt, Varna, Tolosa.

Pochopitelně to byla obrovská dřina. Na mezinárodním poli jsem to poprvé zkusil v britském Llangolenu roku 1972, kde z jednasedmdesáti sborů byla Kantiléna pátá. Roku 1974 jsme v Neerpeltu získali 96 bodů a první cenu „cum laude“; nejvyšší ocenění jsme tam získali o deset let později, 99 bodů „summa cum laude“. Roku 1975 jsme v Celje dostali zlatou medaili, roku 1977 jsme vyhráli v prestižním Arezzu, roku 1979 jsme jeli znovu do Varny, kde jsme byli stříbrní, což tehdy pro nás bylo maximum, roku 1981 jsme v Arezzu uspěli podruhé nejen v naší kategorii, ale i mezi vítězi všech kategorií, čehož si cením nejvíc. Roku 1982 jsme dostali první cenu v Pratu a roku 1984 jsme získali absolutní vítězství v Neerpeltu. Potom jsme měli „smůlu“ ve francouzském Nantes, kde nás ohodnotili na třetí cenu. Pak už jsme se zúčastnili jen méně významných soutěží, ve Španělsku a Řecku, ale to už bylo víceméně nesprávné, protože jako filharmonický sbor jsme neměli soutěžit. Od té doby jsme se už hudebních klání nezúčastňovali. Rád bych ale uvedl ještě jinou věc. Samozřejmě mě těší úspěchy v soutěžích. Ale pro mladé lidi je mnohem důležitější výchovný aspekt: přesvědčí se o tom, že tvrdá práce přináší ovoce. Jsem také rád, když najednou zjistím, že zpěváci tomu věnují celé srdce. Mladí lidé tento vztah později předávají svým dětem – a to není pomíjivé.

Jak se změnil provoz Kantilény, když se stala filharmonickým sborem?

Máme povinnost vystoupit na třech samostatných koncertech ročně: na jarním a podzimním v Besedním domě a na vánočním v katedrále. Vystupujeme také na koncertě pro rodiče s dětmi a spoluúčinkujeme také ve velkých vokálně-instrumentálních dílech s brněnskou filharmonií. Vedle filharmonických povinností vyvíjíme bohatou koncertní činnost doma a v zahraničí. Účinkovali jsme v devatenácti zemích Evropy, v Japonsku, USA a Kanadě. Absolvovali jsme celkem více než 1200 samostatných koncertů.

Pravidelné vystupování ale vyžaduje nastudovat množství skladeb.

Repertoár Kantilény má dvě hlavní linie. Jednu představuje vokální polyfonie, kterou jsme se začali soustavně zabývat od počátku šedesátých let a na níž jsme vyrostli. Z obrovské zásoby motet by se daly sestavit dva samostatné koncerty. Za minulého režimu mohl sbor tyto skladby uvádět jen na zahraničních zájezdech, provedl je ve dvou stovkách chrámů od Vídně až po Washington. Druhou půlku tvoří soudobá tvorba. Už na přelomu 19. a 20. století se o českých zemích říkalo, že jsou sborovou velmocí. A ve dvacátém? Z řady tvůrčích osobností stačí jmenovat třeba Bohuslava Martinů – to je prostě historické štěstí. Nemít tyto české a moravské autory, stěží bychom se mohli stát univerzálnějším sborem. Podnítil jsem vznik více než pěti desítek sborových skladeb vysoké technické obtížnosti a umělecké hodnoty. Poměrně brzy jsem se snažil povýšit dramaturgii skladeb na koncertní úroveň. Takový repertoár klade velké nároky na zpěváky, proto Kantiléna měla a má vlastního hlasového pedagoga. V osmdesátých letech jím byl Jiří Bar a v současnosti Anna Barová, profesorka JAMU. Zpěváci tak získávají vysoce kvalitní základy pěvecké techniky, takže ze sboru vyrostly takové umělecké osobnosti jako například Magdalena Kožená.

Jak se měnil tvůj vztah k dětem v průběhu tvého uměleckého růstu? Na začátku učitelské dráhy, po prvních soutěžních oceněních.

Přibližně v prvních deseti letech jsem byl vnitřně dost nervózní, protože jsem hledal sám sebe. Nevěděl jsem, nakolik je má práce správná, zda vede k výsledkům. Potom jsem začal získávat pocit, že děti vedu opravdu smysluplně. Vždy jsem se snažil na zpěváky, přestože šlo o děti, pohlížet jako na budoucí osobnosti, ctít v nich něco, co je v jejich profesi povede k správnému životnímu postoji. Snad se mi to dařilo. Tento postoj je neměnný. S přibývajícími roky snad nejsem tak náročný na přísná bodování jednotlivců a pravidelně též necvičíme v oktetech. Snažím se především o to, aby všichni porozuměli obsahu skladby, aby se s ní ztotožnili a uchopili ji s plnou emocionalitou. Zdá se mi, že se ve vztahu k nim cítím být víc hudebním režisérem, který směřuje interpretaci k co největšímu citovému zabarvení. Čím ono bude hlubší, tím trvalejší stopy zanechá ve zpěvákovi samotném i posluchači.

Sdílet článek: