pondělí, 15. březen 2021

Ingeborg Radok Žádná: Rytíř ženského rodu

Napsal(a) 

Ingeborg Radok Žádná, foto Petra Hajská Ingeborg Radok Žádnáfoto: Petra Hajská

V únoru nastoupila do úřadu čerstvě zvolená rektorka pražské Akademie múzických umění (AMU) paní Ingeborg Radok Žádná, která ve vysoké univerzitní funkci vystřídala profesora Jana Hančila. Volba je pozoruhodná hned z několika důvodů: do čela akademie se dostává osobnost s mnohem širší než jen akademickou kariérou, kandidátka s velkou podporou studentů, koncertní umělkyně, kulturní manažerka s mezinárodním přesahem a oceněním (rytíř francouzského Řádu umění a literatury) a expertka v oboru vysokého školství. Na místě by byl oficiální gratulační rozhovor, ale já jsem moc ráda, že paní rektorka a má někdejší umělecká kolegyně svolila nejen k neformálnímu povídání o nové kapitole v její kariéře, ale i k osobnějšímu ohlédnutí za významnými okamžiky v profesním i soukromém životě.

Ze všeho nejdřív se sluší poblahopřát ke zvolení do významné funkce a popřát mnoho úspěchů. Když jsem připravovala tento rozhovor, tak ač o něm vím, stejně mě překvapil tvůj profesní záběr. Výše jmenované ještě doplní hra na historickou violu da gamba, lingvistika románských jazyků, vedení operního souboru a výchova dvou synů. Samotný výčet aktivit by vydal na několik životů… Děkuji za přání. Všestrannost pro mě byla typická už od dětství. Hrála jsem na violoncello, malovala a učila se jazyky. Když jsem si v osmé třídě měla vybrat, na jakou školu půjdu, nedokázala jsem se rozhodnout pro jeden směr. Chtěla jsem dělat všechno.

Proč padla volba právě na violoncello? Když mi bylo osm let, rodičům v hudebce řekli, že mám velké ruce a to je dobré na cello. Bratr hrál na housle, a ta kombinace se jim líbila. Kvůli své nerozhodnosti jsem ovšem nešla na konzervatoř, ale pokračovala na gymnáziu (nejbližší bylo přírodovědné), a zároveň navštěvovala hodiny violoncella u pana profesora Pišingera s myšlenkou pozdějšího přestupu na konzervatoř. Pamatuji si, že mě zrazoval od profesionální kariéry, protože pro ženy bylo těžší se v té době uplatnit (v České filharmonii hráli na přelomu 70/80. let pouze muži). To už si dnes neumíme představit.

Tehdy se v Čechách začínala hrát stará hudba… Ona se už tu dávno hrála. Soubory, které vznikaly v 80. letech a později, navazovaly na průkopníky staré hudby v tehdejším Československu – Milana Munclingera a jeho Ars redivivu, Miroslava Venhodu a Pražské madrigalisty, Jiřího Kotouče a jeho Collegium Flauto Dolce. Za vzor si braly soubory ze zahraniční, jako byla třeba Musica Antiqua Köln. Můj bratr mě přivedl do renesančního sexteta, kde jsem začala kromě cella hrát i na violu da gamba. Zapomněla jsem na plány s konzervatoří a začala se věnovat staré hudbě. První gambu mi zapůjčil architekt a sběratel Daniel Špička, ale brzy jsem si nechala postavit v tehdejším Východním Německu vlastní. Viola da gamba byla tehdy znovuobjeveným nástrojem, zvukově zvláštním, a díky tomu jsem tehdy spolupracovala i s kapelami jiných žánrů, jako byl Jablkoň nebo bratři Ebeni.

Z volby rektora AMU, foto Petra Hajská Z volby rektora AMUfoto: Petra Hajská

Musica Antiqua Praha pod vedení Pavla Klikara byla fenoménem známým i za hranicemi. Pavlův perfekcionismus a badatelské nadšení pomohly představit českému publiku krásu raně barokního repertoáru. To byl můj domovský soubor. Hráli jsme skladby, které Pavel objevil v kroměřížském a křížovnickém archívu. Hodně jsme cestovali, západoevropské festivaly v nás viděly exotiku z východu, jejich publikum na nás bylo zvědavé. Musica Antiqua měla vlastní koncertní cyklus v Betlémské kapli, celkem oblíbený, se stálým publikem. Supraphon nám vycházel vstříc, díky čemuž jsme měli možnost nahrát řadu CD. Pavel Klikar se uměl obklopit správnými lidmi, kteří měli dar partnerství, dokázali spoluhrát a nepotřebovali se sólově prosazovat… to se týkalo i budoucích hvězd, například Magdaleny Kožené.

Když jsem se tvého současného muže ptala na tvou kandidaturu, odpověděl s úsměvem, že si tvé zvolení nepřeje… když konečně našel partnerku, s níž si rád povídá, a tak ji chce mít doma, a ne aby trávila celé dny v kanceláři. Tenhle vtipný člověk není nikdo jiný než významný operní režisér a scénograf David Radok, jehož inscenace sklízí úspěchy u nás i v zahraničí, kde dlouhá léta žil. Za setkání s mým mužem vděčím svému angažmá ve Státní opeře, kam jsem se ho jako šéfka souboru neúspěšně snažila získat ke spolupráci. Posílala jsem mu dopisy poštou, protože tehdy nevlastnil mobilní telefon a žil ve Švédsku. Nabízela jsem mu zajímavé tituly k úvaze. Vždy velmi zdvořile písemně odmítl. Když mě takto diplomaticky odmítal třetím rokem, asi mu to začalo být trapné a přišel se omluvit osobně. Bohužel ani setkání se mnou ho ke spolupráci nepřimělo.


Chtěla bych najít flexibilnější model pro aktivní umělce,
aby měli větší motivaci na našich fakultách učit
.“


Tím jsme se v čase přenesli do období tvého angažmá v pražské Státní opeře. Jaké cesty osudu dovedou hráčku staré hudby a lingvistku k postu šéfky operního souboru? V roce 1996 jsem se stala produkční Pražského filharmonického sboru. Účastnili jsme se tehdy velké produkce Kouzelné flétny ve Vídni a Mnichově, což obnášelo měsíc a půl péče o celý sbor. Pokračovala jsem v produkci PKF a poznala práci s orchestrem, tehdy ještě pod vedením Jiřího Bělohlávka. Následovalo pozvání tehdejšího ředitele Státní opery Daniela Dvořáka k realizaci projektu tří velkých francouzských titulů s francouzskými týmy – jednalo se o Roberta ďábla, Ariadnu a Modrovouse a Sloního muže. Inscenace jsem produkčně připravila a na přelomu tisíciletí odešla na pozvání generální komisařky České sezóny ve Francii Olgy Poivre d’Arvor organizovat tuto mezinárodní přehlídku pod záštitou Ministerstva kultury. Nově designovaný ředitel Státní opery Jaroslav Vocelka mě na konci projektu v roce 2002 oslovil a nabídl mi pozici šéfky produkce a po dvou letech pozici šéfky opery.

Máš nějaké osobní téma, které bys chtěla vnést do svého rektorského období? Jako bývalé produkční se mi zdá, že stálých pracovních míst pro umělce bude čím dál méně. Naši absolventi se o sebe budou muset postarat sami, umět si založit vlastní soubory, firmy, umělecké spolky. Jejich povědomí o tom, jak se postarat o sebe nebo své kolegy, dělat to, co vystudovali, a přitom se dokázat uživit, se mi nezdá dostatečné. Proto se budeme s fakultami snažit o zavedení průřezových předmětů z oblasti managementu. A moje téma? Dlouhodobě mě mrzí, že vytížení aktivní umělci se těžko zavazují k pedagogické práci v kamenné instituci. Umělecká kariéra se s pedagogickou obtížně kloubí. Navíc je dnes po vyučujících požadováno mnoho administrativní a organizační práce. Přicházíme tak o některé přitažlivé osobnosti živé scény. Chtěla bych najít flexibilnější model pro aktivní umělce, aby měli větší motivaci na našich fakultách učit.

Dovolím si drobné předběhnutí: kam dál? Vysokoškolskou problematiku znáš takříkajíc zevnitř i zvenku, a to domácí i zahraniční. Zajímalo by tě ministerstvo školství a samotná příprava a tvorba školských zákonů? Ráda přispěji radou komukoli, kdo o ni bude stát. Jsem si ale vědoma, že jakákoli změna v oblasti školství na celostátní úrovni se připravuje několik let, pak se dalších pár let schvaluje, deset let nic neznamená… Takže ptáš-li se, kam dál? Doufám, že do důchodu, abych měla konečně čas si povídat se svým mužem…


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII III/2021.

Markéta Cukrová

Narodila se v Praze, kde na Univerzitě Karlově vystudovala angličtinu. Pěvecké vzdělání získala v rámci tříleté stáže na Státní konzervatoři v Bratislavě a soustavně je doplňovala hodinami u vynikající hlasové pedagožky Marie Urbanové. Pro svou všestrannost a cit pro styl je vyhledávanou interpretkou hudby od středověku po 20. století. Dlouhodobé úspěchy v interpretaci tzv. staré hudby jí přinesly spolupráci s renomovanými domácími i zahraničními orchestry (La Risonanza, Mala Punica, Collegium Vocale Gent, ad.), sólově vystupuje po celé Evropě, v Japonsku nebo USA. Vedle rozsáhlé koncertní činnosti se věnuje opeře (Láska na dálku, Monument, Dido a Aeneas v ND Brno; Juliette, Zneuctění Lukrécie v NDM Ostrava, ad.). Pravidelně vede pěvecké kurzy, do češtiny přeložila publikaci Skutečný zpěv a pro Harmonii vede rozhovory se svými muzikantskými kolegy (když jí to nabitý program dovolí).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.