čtvrtek, 14. únor 2013

Ilja Gringolts - Muzikantství nelze naordinovat zvnějšku

Napsal(a) 

Muzikantství nelze naordinovat zvnějšku, foto Jiří Šourek Muzikantství nelze naordinovat zvnějškufoto: Jiří Šourek

Ilja Gringolts už není tím kučeravým teenagerem, který v roce 1998 vzbudil senzaci na Paganiniho soutěži, když smetl své starší kolegy. Houslista dospěl, založil rodinu a slovu „hvězda“ se jen směje. V nabitém letním programu si udělal čas a přijal pozvání Jiřího Bárty na festival do Kutné Hory.

Narodil se v Leningradě v roce 1982, na housle se začal učit v šesti letech a o dva roky později vstoupil na speciální hudební školu. V roce 1992 zahájil soutěžní tažení: vydobyl si první cenu na národní mládežnické soutěži, debutoval s moskevským symfonickým orchestrem, následovaly ceny na Menuhinově a Wieniawského soutěži a konečně vítězství v Paganiniho soutěži v roce 1998. V roce 1999 nastoupil Gringolts na Juilliard School do třídy Itzaka Perlmana, byl vybrán do programu BBC New Generation Artists. Jeho severoamerický debut v Otawě odstartoval sérii významných hostování s dirigenty jako Barenboimem, Masurem, Mehtou nebo Rostropovičem. V roce 2001 si jej vyhlédla firma Deutsche Grammophon a podepsala s ním exkluzivní smlouvu na čtyři roky. Výsledkem byly vysoko hodnocené nahrávky Bachových partit a sonát, koncertů Čajkovského a Šostakoviče, Prokofjeva a Sibelia. Pro label Hyperion natočil hudbu Arenského a Tanějeva (disk získal Gramophone Award), další jeho desky přinášejí komorní hudbu Roberta Schumanna či Heinricha Wilhelma Ernsta.

Jeho repertoár sahá od Bacha (používá barokní smyčec) až po soudobé kompozice. Třetím rokem vyučuje na Vysoké hudební škole v Basileji. Rád se věnuje komorní hře, partnery jsou mu Itamar Golan, Jurij Bašmet, Masaaki Suzuki a další. V roce 2008 založil Ilja Gringolts vlastní smyčcové kvarteto.

Jak vás Jiří Bárta přesvědčil, abyste přijel do Kutné Hory, a odkud se znáte?

Jiřího jsem potkal asi před šesti lety na festivalu v tureckém Bodrum, hrál tam tehdy Dvořákův koncert. Pak jsme o sobě nějakou dobu neslyšeli, až mi napsal na facebook – k tomu je tenhle vynález náhodou dobrý – a pozval mě sem na festival. Obvykle v létě na podobných akcích účinkuji, takže nebylo těžké mě přesvědčit.

V jakých dalších teritoriích se během prázdnin pohybujete?

Mám rád menší lokální festivaly, je vzrušující, když nevíte, co vás čeká. Letos mám tak pět festivalů v různých zemích. Dokonce i v Rusku, kde jsme doteď neměli žádnou přehlídku komorní hudby, se začínají objevovat.

Vracíte se do své rodné země často?

Moc ne, přijde na to. Letos jsem hrál několikrát v Moskvě, předtím podnikl pár turné...

Vloni jste začal vyučovat v Basileji. Jste ještě mladý, jaké je to pro vás být profesorem?

Sám se stále učím, stejně jako moji studenti, ale je to opravdu úplně jiný druh zaměstnání než sólová kariéra. Jde o psychologii, jak poznat, co druhému prospěje – pro mě to znamená neustálé objevování.

Muzikantství nelze naordinovat zvnějšku, foto Jiří Šourek Muzikantství nelze naordinovat zvnějškufoto: Jiří Šourek

Vzpomenete si při tom na své vlastní pedagogy?

Než jsem začal sám učit, nepřemýšlel jsem o tom. Ale teď na ně myslím čím dál víc, vybavují se mi věci, které mi moji učitelé říkali. Nedávno jsem kontaktoval svou první učitelku, k níž jsem chodil jako dítě. Ptal jsem se, jaké to vlastně bylo mě učit, jaký plán tím vším sledovala. Hodně mi to pomohlo, cítím, že jsme teď na jedné lodi – ne jako tehdy, když jsem jí jako teenager odmlouval.

Měla na vás Tatiana Liberovová zásadní vliv?

Řekl bych, že ano. Ona byla zvyklá pracovat s dětmi, naučila mě perfektně technické základy a některé další věci jsem si musel dořešit později. Ale to je přirozené – muzikantství má vycházet zevnitř, nelze jej naordinovat zvnějšku.

Pocházíte z hudební rodiny?

Napůl. Oba moji rodiče měli hudební vzdělání, ale nebyli hudebníci. Měli jsme doma velkou sbírku desek.

Vítězstvím v Paganiniho soutěži a kontraktem s významnou nahrávací společností jste si udělal jméno...

Udělal jméno – to je trochu iluzorní. Smlouva s Deutsche Grammophon trvala jen čtyři roky, poslední věc jsem pro ně natočil před šesti lety, takže pochybuji, že si mě s ní lidi spojují.

Nicméně právě nahrávka s Bachem vám zjednala značný respekt. Je Bach stále centrem vašeho hudebního světa?

Není a nikdy nebyl. Nemám centrum – nebo spíš mám mnoho center. Nechci být stigmatizován jedním stylem, jedním autorem. Bach je král a můj obdiv k němu je nekonečný, ale mám rád mnoho dalších skladatelů stejně jako jeho.

Před pár dny jsem například dělal v Glasgow fantastický projekt, který můžu označit za svou nejzajímavější dosavadní hudební zkušenost – Schönbergův houslový koncert v jednom večeru a Bergův komorní koncert pro klavír, housle a 13 nástrojů ve druhém. Ten zážitek bych nazval šokem. Program doplňovaly skladby druhé vídeňské školy, dirigoval Ilan Volkov. Jeho vášnivost nakazila nás i publikum, které bylo nadšené, přestože je to hudba náročná. Je to důkaz, že když děláte něco od srdce, vede to ke zdaru.

Vášeň pro komorní hru vás provázela vždycky, nebo až v posledních letech?

Po mnoho let jsem hrál v kvartetu. V New Yorku jsem začal hned v prvním ročníku a bylo to pro mě zjevení – v Rusku jsme předtím moc komorní hudby neslyšeli. Na Juilliardu jsme z listu přehráli kvanta kvartetní hudby. Pak, s odchodem ze školy, se soubor rozpadl. Před několika lety jsem začal se svou ženou a dvěma kolegy v Curychu jen tak zkoušet. Zkoušení a nacvičování jsem si nikdy neužíval tolik jako právě ve čtveřici. Je to pro všechny z nás odpočinková, radostná záležitost. Máme sice manažera a vystupujeme, ale není to pro nás hlavní zdroj příjmů.

Je Curych a Švýcarsko obecně příjemné místo pro hudebníka?

No, jsou určitě horší – je to v centru, trochu drahé, pravda, ale pro rodinu – máme dvě malé děti – je to ideální. Jsem tam šťastný, i když to není Paříž, New York, nemá to atmosféru metropole, ale pohodlné to je. Curych jako bankovní centrum je velmi kosmopolitní, takže ani pověstná rezervovanost Švýcarů vůči cizincům tam není tak markantní. V našem bloku bydlí samí cizinci.

Muzikantství nelze naordinovat zvnějšku, foto Jiří Šourek Muzikantství nelze naordinovat zvnějškufoto: Jiří Šourek

Jak vypadá váš normální den?

Takové nemám, to by bylo pěkné! Donedávna, když jsem byl doma, tak jsem prostě jen cvičil a hrál si s dětmi – teď musím jezdit na celé dny do Basileje učit, někdy se přidá zkouška kvarteta... Moje manželka hraje v operním orchestru, takže tráví řadu večerů v práci. Stojí nás to víc plánování, přičemž naše chůva je z nás pěkně nervózní – rozvrhneme si měsíc dopředu a pak se to na poslední chvíli změní.

Budete tedy své potomky od povolání hudebníka spíše zrazovat?

Nechci je od ničeho odrazovat, ale nutit je do hudby určitě nebudu. Proces učení hudebníkovi přináší nádherné okamžiky objevování krásy, takže čím dál víc lidí chce studovat hudbu a věnovat se jí. Až odejdou z univerzity, ti budou koukat – diplom jim k uplatnění nepomůže. Na druhou stranu, já hudbu miluju jako nic na světě a jsem rád, že se jí věnuji.

Přemýšlel jste vůbec někdy o něčem jiném?

Jako dítě jsem znal jenom hudbu, nic jiného. Pak se přidal fotbal, ale nebyl jsem tak dobrý. Zajímá mě i film, ale nikdy jsem se do ničeho nepustil tak do hloubky, že bych zauvažoval o změně profese.

Byl to velký kulturní šok, když jste jako šestnáctiletý odešel z Ruska do USA?

Šok by to možná byl, kdybych byl starší, ale v tomhle věku jsem byl ještě otevřený všemu, všechno jsem přijímal a bez zábran nasával.

Jsou na vás v Petrohradě hrdí?

Znáte to – v rodném městě vás až tak neobdivují, to není jen ruské specifikum. Lidé o mně vědí, ale to je všechno. Mně to nevadí. Moje kariéra je stabilní, ale nedá se označit za hvězdnou. V Rusku je spousta hvězd, v pětimilionovém Petrohradě jsem prostě jedním z mnoha, kdo se vydal na Západ.

Máte před sebou nějaké zajímavé projekty?

Čeká mě hodně komorní hudby, pojedu poprvé do Buenos Aires s koncertem Nikolaje Mjaskovského – to je takový ruský Korngold. Budu ho hrát poprvé. V plánu je Irsko, Finsko, Moskva, kurzy v Izraeli, rok 2013 se rychle plní. S kvartetem studujeme jednu soudobou premiéru a Bartókovy kvartety.

Baví vás být na pódiu?

Jeto pořád skvělé. Každý z nás má momenty, kdy se necítí stoprocentně fit, ale většinou je to ohromná radost, proto to dělám.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.