středa, 30. květen 2012

Hvězdy barokní opery v Praze - aneb krátké pojednání o zpěvácích, vituozitě a byznysu dříve a dnes, v němž bude na konec uděleno několik rad řediteli, divákům i dalším osobám

Napsal(a) 

Hvězdy barokní opery v Praze - aneb krátké pojednání o zpěvácích, vituozitě a byznysu dříve a dnes, v němž bude na konec uděleno několik rad řediteli, divákům i dalším osobám Hvězdy barokní opery v Praze - aneb krátké pojednání o zpěvácích, vituozitě a byznysu dříve a dnes, v němž bude na konec uděleno několik rad řediteli, divákům i dalším osobám

Souvislost prvních tří slov stojících v nadpisu tohoto článku je zřejmá: hvězdy neodmyslitelně patří k opeře, opera – i se svými hvězdami – se zase zrodila v baroku. O Praze se zmíníme později, kdy také vyplyne cíl tohoto krátkého pojednání s barokně květnatým víceúrovňovým titulem, odkazujícím k známému satirickému traktátu Il teatro alla moda , který v roce 1720 v Benátkách vydal Benedetto Marcello. Toto svěží dílko, dostupné i v českém novodobém překladu (Divadlo podle módy , 1970), pak rádi doporučujeme pozornosti laskavého čtenáře.

Slovo baroko mělo původně poněkud pejorativní nádech. V portugalštině označovalo perlu bizarního a nehezkého tvaru a s podobným záměrem na něj padla volba i při hledání označení již uplynulé umělecké epochy: oproti klasicky vyvážené a dokonalé renesanci bylo baroko chápáno jako její přetížená, nabubřelá a poněkud pokažená varianta. K vynalezení opery ovšem vedly právě snahy po obnově „klasického“, antického dramatu. Úsilí florentské cameraty a jejích následníků se točilo především kolem náležité srozumitelnosti a sdělnosti zhudebňovaného textu, během několika desetiletí se však hudba opět ujala vlády nad textem a ke slovu přišla zpěvnost, krásná a souměrná melodie a postupně též virtuozita. Opera byla jedním z nových a reprezentativních druhů hudebního umění a jako taková procházela v zemi svého zrodu bouřlivým rozkvětem a vývojem. Významnou změnu znamenalo především „masové“ rozšíření opery: ze šlechtických paláců se přestěhovala do kamenných divadel přístupných každému, kdo zaplatil vstupné. První takové divadlo – San Cassiano, nazvané podle farnosti, na jejímž území se nacházelo – bylo otevřeno v Benátkách roku 1637 a v témže i v jiných italských městech brzy následovaly další. A tak se dostáváme ke hvězdám, zpěvákům, lákajícím svojí virtuozitou diváky do divadel proto, aby tento nově vzniklý operní byznys mohl dále existovat a vzkvétat.

Tehdejší opera byla navýsost „barokním“ uměním: zásadní byl efekt, který by přilákal diváky. Toho bylo možno dosáhnout kostýmy či bohatou jevištní technikou zapojující různé stroje, zároveň však bylo třeba efektu za přijatelné náklady, protože se mimo jiné jednalo o obchod. Na rozdíl od oper psaných pro dvorské slavnosti či šlechtické objednavatele tak v operách pro veřejné scény nalezneme jen málo sborů a nástrojové obsazení orchestru je omezené; vnějšími podmínkami utvářená podoba děl se postupně stává normou daného žánru. V centru však stále stojí zpěvák, jehož hlas je tím hlavním médiem, které zprostředkovává emoce skryté v textu a v hudbě. Pěvec sám se pak stává ceněnou hvězdou uctívanou neb zatracovanou publikem, hvězdou, již je možno vychovat nebo najmout. Popularita se týkala zejména vysokých hlasů, které byly přinejmenším v italské opeře 17. a 18. století ctěny i frekventovány zdaleka nejvíce. A není divu, že k největším hvězdám patřili kastráti, kteří se odlišovali nejen svými „nadpřirozenými“ pěveckými schopnostmi. Úspěch toho kterého představení či společnosti tak pochopitelně závisel především na jeho či jejích hvězdách. Ty měly ostatně často podstatný vliv i na podobu samotných děl: nejenom že si prosazovaly zařazení svých oblíbených árií, ale rovněž skladatelé obvykle komponovali přímo pro konkrétní zpěváky, aby dali vyniknout jejich silným stránkám.

Hvězdy barokní opery v Praze - aneb krátké pojednání o zpěvácích, vituozitě a byznysu dříve a dnes, v němž bude na konec uděleno několik rad řediteli, divákům i dalším osobám Hvězdy barokní opery v Praze - aneb krátké pojednání o zpěvácích, vituozitě a byznysu dříve a dnes, v němž bude na konec uděleno několik rad řediteli, divákům i dalším osobám
Zásadní vliv zpěváků na úspěšnost operního podnikání bychom mohli sledovat na mnoha příkladech. Jejich význam vystupuje na povrch zvláště tehdy, sledujeme-li osudy italské opery v dalších zemích. Úspěch Händelova Rinalda , jeho první opery uvedené v Londýně, byl do značné míry podmíněn tím, že měl k dispozici mezi jinými i hvězdu první velikosti, kastráta Nicoliniho. Na počátku dalšího operního podniku, ve kterém se Händel v Londýně angažoval (šlo o Královskou hudební akademii), byla skladatelova cesta na kontinent, jejímž cílem bylo angažování italských pěveckých hvězd. A zcela zásadní potíže pozdějšímu podnikání podobného druhu způsobilo to, že konkurenční společnost odlákala pěvecké sólisty. Italské zpěváky samozřejmě nalezneme v mnoha dvorních kapelách na kontinentu, v řadě evropských měst však také působily relativně samostatné italské operní společnosti. Praha tak byla předmětem zájmu italských operistů již začátkem 18. století, trvaleji zde byla italská opera provozována od roku 1724. I pro podnikání těchto společností však bylo předpokladem zázemí v Itálii, které umožňovalo doplňovat a obměňovat ansámbl i repertoár; benátským agentem impresária Antonia Denzia nebyl nikdo jiný než Antonio Vivaldi.

První polovina 18. století byla obdobím největší slávy a vrcholného rozkvětu barokní opery. Jestliže dříve udávali hlavní směr vývoje benátští autoři, nyní jejich roli postupně převzali skladatelé pocházející především z Neapole. Hudební styl, který se vyvíjel a šířil primárně na poli opery, měl značně univerzální charakter. Stejné hudební prostředky jako v opeře tak skladatelé – alespoň do jisté míry – používali i v jiných žánrech a druzích v čele s oratoriem. A operní árie bylo možno běžně slyšet na chrámovém kůru, jen je bylo třeba předtím opatřit odpovídajícím textem. Nejenom v našich končinách pak italské skladby téměř automaticky platily za skladby vhodné zejména pro slavnostní příležitosti a poptávka po italské, nejenom operní, hudbě byla obrovská. Později, ale přece, se na poli italské opery prosadili i někteří čeští skladatelé v čele s Josefem Myslivečkem, který získal slávu a uznání přímo v Itálii. Zmínit je možno i Christopha Willibalda Glucka, pozdějšího operního reformátora, který v Čechách vyrostl a získal hudební vzdělání. A slavným vyústěním zdejšího operního dění 18. století je nadšené přijetí Mozartových oper v Praze.

Když už jsme se propracovali až do Prahy, postupme nyní ještě v čase. Barokní opera je dnes oživována více než kdy předtím, po hudebních dějepiscích se o rozsáhlý repertoár stále více zajímají i hudebníci a posluchači. Jistým paradoxem je to, že kdysi centrální hudební žánr celé epochy přišel při jejím znovuobjevování na řadu jako jeden z posledních. Hnutí staré hudby vedené mimo jiné snahou o tzv. autentickou interpretaci vycházelo v počátcích především od hudby instrumentální: pozornost budily zapomenuté nástroje jako cembalo, viola da gamba či zobcová flétna a jejich repertoár. Zcela typicky se tak mohlo stát, že o hojně hraných a vydávaných sonátách slavného skladatele se až mnohem později zjistilo, že jsou jen (někým jiným) aranžovanými slavnými melodiemi ze skladatelových oper. Zájem o starou hudbu byl také často spojován a nesen domácím muzicírováním, pro které byl takový violový či flétnový consort mnohem dostupnější alternativou než opera. Dlouho ostatně trvalo období, než byly pozapomenuté techniky hry na barokní nástroje rekonstruovány či spíše opětovně vymyšleny; v mnoha případech až poté, co vyrostly další generace žáků vyučovaných průkopníky či jejich následovateli, bylo možno začít mluvit o virtuozitě.

Jisté upozadění opery však bylo patrné i v hudební historiografii a v našem chápání některých skladatelů. Za příklad si můžeme vzít opět Antonia Vivaldiho. Od znovuobjevení tohoto skladatele uplynulo již mnoho vody, až donedávna však byl Vivaldi vnímán jen jako skladatel instrumentální hudby v čele se sólovým koncertem, o jehož rozvoj se tak zasloužil. Teprve zcela nedávno, poté, co jeho velké opery byly nahrány a jejich nahrávky jsou široce dostupné, se začal pohled na roli tohoto skladatele výrazněji proměňovat; teprve cílem nejnovější monografie o skladateli tak bylo představit jej jako v první řadě operního skladatele.

Hvězdy barokní opery v Praze - aneb krátké pojednání o zpěvácích, vituozitě a byznysu dříve a dnes, v němž bude na konec uděleno několik rad řediteli, divákům i dalším osobám Hvězdy barokní opery v Praze - aneb krátké pojednání o zpěvácích, vituozitě a byznysu dříve a dnes, v němž bude na konec uděleno několik rad řediteli, divákům i dalším osobám
Bylo-li možno pokládat rozvoj interpretace staré hudby u nás – chtělo by se říci, jako obvykle – za poněkud opožděný, dnes je situace již odlišná. Hru na některé barokní nástroje je možno studovat dokonce i na některých konzervatořích a domů se vrací již druhá generace mladých hudebníků, kteří vystudovali na renomovaných zahraničních školách. Celá scéna starší hudby se ostatně posunula směrem k vyšší a vysoce profesionální úrovni. Nejvýznamnější soubory již dávno objevily význam komunity příznivců i stálého publika a začaly pořádat vlastní koncertní řady a festivaly. Je tak poměrně ojedinělé, kolik je dnes v Praze možno navštívit takových koncertních cyklů zaměřených na starou hudbu. Rovněž barokní opery se Praha již vícekrát dočkala. Nyní, zdá se, nastává další etapa tohoto vývoje. Stručně – přišel čas na hvězdy.

Poté, co dobyl srdce pražského publika Rinaldem, se Václav Luks chystá opět o trochu zvednout laťku: na příští koncertní sezonu připravil cyklus koncertů zaměřený na pěvce, kteří se proslavili právě na poli dnešní „barokní opery“. Je pochopitelné, že přitom – jako hudebník zabývající se starou hudbou – postupuje osvědčenou metodou, totiž objevováním, jak se to dělalo dříve. Pomineme-li Rinalda, jehož uvedení bylo jistě jen shodou okolností, pak začal tím, že odjel do Itálie a dalších evropských zemí, aby angažoval pěvecké hvězdy. Zároveň zajistil mocného společníka disponujícího prostorem vskutku nad jiné významným, navíc starou hudbou zatím poměrně nedotčeným, totiž Českou filharmonii a Rudolfinum. Subskripce je již vypsána a posluchači se mohou těšit nejen na Luksovu kompanii ozdobenou hvězdným obsazením, ale i na to, s čím přijde (nepochybně číhající) konkurence. V duchu doby tedy nezbývá již nic jiného, než udělit zúčastněným i nezúčastněným po osvědčeném vzoru již zmíněného benátského autora na závěr několik stručných rad.

Ředitel ať se pečlivě stará o Umělkyně při jejich příjezdu z cizích měst i pobytu ve městě našem, program nechť mění rozhodně a v kterémkoli okamžiku, vždy však k prvotnímu zmatení a následné úlevě ctěného publika, výstup medvěda pak nechť vzhledem k možným mnohonásobným komplikacím radši oželí.

Diváci se musí především důkladně seznámit s programem, aby při jeho náhlé změně mohli být náležitě zmateni a poté nade vše s úlevou povzneseni; nechť pečlivě gůglují, subskribují, těší se, pečují o své zdraví, nezapomínají data koncertů atd. Když konečně ta chvíle přijde, nechť se nezdržují hlasitých projevů radosti, dupají, pískají, tleskají atd.

Osobám dosud nezúčastněným je určena rada jediná. Hleďte se zapojit do výše uvedené skupiny diváků – jen tak budete mít příležitost aplikovat další znamenité, již dříve uvedené rady.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.