úterý, 1. říjen 2013

Hvězdy barokní opery - Budou pro posluchače dobrodružstvím

Napsal(a) 

Hvězdy barokní opery - Budou pro posluchače dobrodružstvím, foto Michal Adamovský, Xiaohui Shan Hvězdy barokní opery - Budou pro posluchače dobrodružstvímfoto: Michal Adamovský, Xiaohui Shan

Cyklus Hvězdy barokní opery vstupuje letos do druhého roku své existence. Pilní subskribenti již nepochybně vědí, jak bude nový ročník vypadat, a ostatním nelze než důrazně doporučit osvědčené informační zdroje. Na podobu nové sezony si jistě každý utvoří vlastní názor, ovšem proč byla naplánována právě takto, o tom můžeme buď spekulovat, nebo se zeptat přímo u zdroje. I když se letos Václav Luks nevypravil na horské stezky jím oblíbeného Unterengadinu, přesto jsem jej zastihl plného energie a odhodlání hledat si poctivě svoji vlastní cestu. Takový ostatně byl již v době, kdy jsme spolu sedávali v jedné třídě plzeňské konzervatoře. Uplynulá desetiletí na tom, chválabohu, nezměnila nic.

První pohled do programu letošních Hvězd barokní opery prozradí, že koncertů je letos pouze šest. Proč je v nové sezoně o koncert méně? Jde o úsporná opatření, nebo hledáš jinou podobu cyklu? Mohlo by se zdát, že to má důvody finanční, to ale není tak úplně pravda. Peníze vlastně zas tak důležitou roli nehrají, koncerty totiž musíme tak jako tak hrubě dotovat z jiných zdrojů. Spíš se nám zdá počet tří koncertů na každou polovinu sezony vhodnější, navíc jarní závěr sezony loni již zasahoval do Pražského jara. Nemyslím si ostatně, že by byl letošní program chudší, oproti loňsku přinášíme o jeden oratorní koncert víc, chystáme tedy tři recitály a tři večery věnované velkým vokálně-instrumentálním dílům.

Novinkou je i to, že se dramaturgie koncentruje na užší časové období. První sezonu Hvězd bylo možno chápat jako chronologicky uspořádaný průlet dvěma stoletími barokní opery. Ta nová začíná tam, kde minulá skončila, u Mozarta a Myslivečka, a také program ostatních recitálů setrvává v druhé polovině osmnáctého století. Je jasné, že když jsme rozjížděli velký projekt s názvem Hvězdy barokní opery, musela se v programu objevit jména jako Monteverdi, Vivaldi či Händel. Loni jsme se však také hodně zabývali Myslivečkem a uvedení jeho opery Olimpiade a oratoria La passione di Nostro Signore Gesù Cristo nás pochopitelně významným způsobem posunulo. Výsledkem tohoto posunu je i podoba nové sezony Hvězd. S Raffaellou Milanesi se vydáme až do století devatenáctého k Donizettimu, Bellinimu a Rossinimu. Raffaella k nim ovšem nepřistupuje jako k velkým romantikům, ale spíše jakoby z minulosti, směrem od neapolské opery 18. století – a jsme zase zpátky u Myslivečka.

K Myslivečkovi se ještě vrátíme, ale rád bych teď zmínil další aspekt programu nové sezony, který mi připadá pozoruhodný. Hned několik koncertů má totiž výrazně bohemikální zaměření. Vedle Myslivečka sem spadá i Gluck. Ten má sice příští rok kulaté výročí narození, ale na programu je, myslím, spíš proto, že jde také o skladatele vycházejícího ze zdejší tradice. Glucka chceme představit jinak než jako operního reformátora. Jeho ranější opery stojí neprávem poněkud ve stínu slavných reformních kusů. Navíc opery uvedené v Praze zde dost dobře mohl vyslechnout mladý Mysliveček a znovu se životní dráhy obou skladatelů protnuly později v Neapoli. Myslím, že Gluckovi zůstáváme stále hodně dlužni, své mládí prožil a vzdělání i mnohé hudební zkušenosti získal v Čechách a v tom je také Myslivečkovi velmi podobný. Bohemikální konotace má však i program konfrontující Myslivečka s Mozartem. Pochopitelně na koncertě zazní Mozartovy skladby komponované v Praze či pro Prahu.

Hvězdy barokní opery - Budou pro posluchače dobrodružstvím, foto Michal Adamovský, Xiaohui Shan Hvězdy barokní opery - Budou pro posluchače dobrodružstvímfoto: Michal Adamovský, Xiaohui Shan

Pro Prahu bylo určeno i Zelenkovo Sub olea pacis. Jde vlastně o jeden z mála původních českých příspěvků k barokní dramatické hudbě. Nejde však o operu, ale o slavnostní školskou hru, která kombinovala hudební čísla s tanečními, s hereckou akcí, živými obrazy a mluveným slovem. V jaké podobě hodláte toto dílo uvést? Zelenkova skladba byla označována jako melodrama, ovšem pochopitelně nejde o dramatický melodram v pozdějším bendovském či fibichovském smyslu slova. Latinský text, který je z větší části určený pro deklamaci, je poplatný tehdejšímu účelu díla. Jeho záměrem bylo doložit spřízněnost Habsburků se svatým Václavem a z ní vyplývající nárok na českou korunu a tímto způsobem vzdát hold právě korunovanému králi. Z dnešního hlediska je nejživotnější Zelenkova hudba, půjde tedy o koncertní provedení hudebních částí hry.

Když se o deset let později Zelenka ucházel prostřednictvím sbírky operních árií o místo dvorního kapelníka v Drážďanech, tak neuspěl. Muzikolog Reinhard Strohm je toho názoru, že Zelenkovy árie jsou ve srovnání s hudbou jeho konkurenta Hasseho a dalších operních skladatelů té doby příliš dlouhé, komplikované a jejich texty poněkud staromódní. Přes svoji kompoziční kvalitu tak vypovídají o tom, že Zelenka nedokázal anebo nechtěl zcela vystihnout odpovídající styl. Jak obstál Zelenka jako skladatel dramatické hudby v Sub olea pacis? Zelenka roku 1723 nekomponoval hudbu ke gratulačnímu či holdovacímu jezuitskému představení poprvé, jeho vůbec první známá skladba Via laureata patřila také k tomuto žánru, její hudba se však nedochovala. Myslím si, že je to podobné, jako když se ptáme, jak by asi vypadala opera od Johanna Sebastiana Bacha. Stejně jako Bach měl i Zelenka natolik výrazný a nezaměnitelný osobní styl ovlivněný církevní hudbou, že by ani on jako operní skladatel v očích svých současníků asi neuspěl. Sub olea pacis však bylo velkým Zelenkovým úspěchem a i po sociální stránce znamenalo vrchol jeho kariéry, neboť tak prestižní zakázku podobného významu – a navíc ve své rodné zemi – již nikdy nedostal, snad s výjimkou Requiem za Augusta Silného. To však byl osloven jako náhradník, protože kapelník Hasse právě nebyl u dvora přítomen.

Hvězdy barokní opery - Budou pro posluchače dobrodružstvím, foto Michal Adamovský, Xiaohui Shan Hvězdy barokní opery - Budou pro posluchače dobrodružstvímfoto: Michal Adamovský, Xiaohui Shan

Kromě Sub olea pacis uvedete v této sezoně ještě dvě velká vokálně-instrumentální díla, na vánočním koncertu to bude Händelův Mesiáš a o Velikonocích Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha. Jde o slavné repertoárové kusy, ovšem i k nim je možno přistupovat různým způsobem. Ve světě staré hudby je poměrně obvyklé například uvádění „nestandardních“ verzí skladeb, což obě uvedená díla umožňují. Ne, ne, rozhodně nehodláme „vymýšlet“ alternativní verze Mesiáše nebo uvést Matoušovy pašije například v Mendelssohnově úpravě, naopak, v obou případech se držíme standardní podoby děl. Myslím, že představování alternativních verzí sice může být záslužné, ovšem u nás obě skladby v tradiční podobě a v úplnosti zaznívají ve srovnání se západní Evropou stále jen zřídka. Pochopitelně to ale neznamená, že naše provedení bude zaměnitelné s jinými, i když vychází ze stejné partitury. Nechci dělat věci jinak jen proto, abychom se odlišovali, zároveň ale nepracuji tak, že bych si poslechl nahrávku, abych poznal, jak se ta která věc „dělá“. Důležité je hledat vlastní cestu k dílu, jenom tak se lze dobrat pravdivého a přesvědčivého provedení. Jen tak může být také naše interpretace pro lidi dobrodružstvím.

Péče o posluchače byla v minulé sezoně Hvězd vyjádřena i spoluprací se světelnou designérkou. V tom budeme rozhodně pokračovat, ovšem naším cílem není strhávat světelnými efekty pozornost na vizuální stránku koncertu. Jsme si vědomi toho, že jsme ve srovnání se symfonickými orchestry přece jen menším ansámblem, a proto je důležité prostor zintimnit. Ideální je, když posluchač ani není schopen popsat, co vidí či co se změnilo, ale je zkrátka vtažen do atmosféry.

Vraťme se ještě k Myslivečkovi, s nímž více či méně souvisejí programy všech tří recitálů. Proč se právě o něj v poslední době tak intenzívně zajímáš? Vydali jsme se tímto směrem, když jsme před několika lety hledali další projekt, který by následoval úspěšného Händelova Rinalda v Národním divadle. Mám docela důvěru v dobové reference a pro Myslivečka mluvila jeho tehdejší sláva: přece nemůže být špatná hudba, které si vážil Mozart a která sklízela opakovaně úspěch v neapolském San Carlu. Tehdy jsem ovšem mnoho Myslivečkovy hudby ještě neznal. Shodou okolností přišel s návrhem na uvedení Myslivečkovy opery v Národním divadle také režisér a scénograf Karl-Ernst Herrmann. Když jsme pak společně hledali titul, který by bylo vhodné uvést, seznámil jsem se s Myslivečkovými partiturami opravdu důkladně, neboť pro manžele Herrmannovy je právě odpovědný výběr kusu zcela zásadním krokem. Při tom jsem poznal spoustu lidí zajímajících se o Myslivečka, muzikologů, ale i nadšených amatérů. A postupně jsem získal i pozitivní zpětnou vazbu od hudebníků a posluchačů, která dokládá, že Myslivečkova hudba funguje a má velký potenciál.

Piz Buin (3 312 m n. m.). Zleva Václav Kapsa, Veronika Hyksová, Václav Luks, foto Michal Adamovský, Xiaohui Shan Piz Buin (3 312 m n. m.). Zleva Václav Kapsa, Veronika Hyksová, Václav Luksfoto: Michal Adamovský, Xiaohui Shan

Můžeme se tedy v Myslivečkově případě těšit na podobný boom zájmu o jeho dílo, jaký jsme zažili u Jana Dismase Zelenky? Struktura Myslivečkovy tvorby se od té Zelenkovy dost odlišuje. Její jádro tvoří opera, což jistě ovlivňuje přístupnost díla ve srovnání s církevní hudbou převažující u Zelenky, která je přeci jen více diferencovaná, ať již co do druhů, či co do obsazení. No právě, to je trochu problém. U Zelenky je poměrně jednoduché nasadit mu nějaký zjednodušující a široce srozumitelný štítek, jak se to tak v dnešní době dělá, například „český Bach“ nebo „katolický Bach“. Církevní hudba, která tvoří těžiště jeho tvorby, je do jisté míry snáze uchopitelná. U opery druhé poloviny 18. století je to daleko těžší, protože tam jsou karty jasně rozdány – většina publika si v této sféře představí Mozarta a maximálně ještě Glucka. Provedení operních děl takových skladatelů, jako byli Hasse, Jommelli, Salieri nebo Traetta je vždy výjimečnou a ojedinělou událostí. To u chrámové hudby tak docela neplatí. Například v Německu nebo Holandsku existuje obrovská síť amatérských sborů, a s nimi i žízeň po novém repertoáru. Zelenkova hudba tak zde má významné odbytiště, mnozí si místo Bachovy velké mše rádi zazpívají Zelenkovu. Těžiště Myslivečkovy tvorby tkví v opeře, kterou psal navíc pro ty největší virtuosy své doby. Jde o interpretačně velmi náročnou hudbu, která je z tohoto praktického důvodu širším vrstvám hudebníků v podstatě nepřístupná. A tím je možná určitým způsobem limitovaná i jeho popularita.

Zdá se, že v tomto ohledu by mohlo být problematické i tradiční vnímání Myslivečka jako jednoho z dlouhé řady klasicistních skladatelů předcházejících slavné vídeňské trojhvězdí. Jistě, a dnes je Mysliveček porovnáván s Mozartem. Je tak snadné říct, že Myslivečkova hudba je zajímavá, „no ale Mozart to není“. Samozřejmě že to není Mozart, ten je pochopitelně jen jeden a je to tak naprosto správně! Bohužel pro Myslivečka je však dnes pro širší publikum svět vídeňského hudebního klasicismu mnohem přehlednější a přístupnější než svět italské opery 18. století, do kterého Mysliveček plně náleží.

Ovšem i italská opera 18. století a samotný Mysliveček mají své nadšené ctitele. Přesně tak. Dokládají to i naše zkušenosti s uvedením Olimpiade , která zejména ve Francii a v Lucembursku doznala přímo frenetického ohlasu. Řada lidí za námi dokonce cestovala na další místa, aby znovu viděli naši inscenaci. Na několika představeních v Dijonu jsem si například v publiku povšiml staršího pána sedícího nedaleko za mnou, a když jsme pak měli závěrečná představení v Lucemburku, on tam opět seděl! Na vlastní kůži jsme tak mohli pocítit sílu opery seria a vůbec nepochybuji o tom, že jde o žánr, který může i dnes publikum strhnout a zcela uchvátit.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.