úterý, 7. únor 2006

Hvězda operety Dagmar Rosíková

Napsal(a) 

Dagmar Rosíková Dagmar Rosíková

Koloraturní sopranistka s doktorátem z filosofie, to nebývá častý jev. Operetní diva, která o nedělích zpívá v kostele, to připomíná Mam'zelle Nitouche. Ale skutečná životní dráha Dagmar Rosíkové, která se dožívá významného životního jubilea, nebyla žádná idyla. Ostatně, poví nám o tom sama.

Jak vaše rodina a rodná Ostrava ovlivnily váš vztah k hudbě?

Rodiče nebyli muzikanti. Ale tatínek byl syn kantora, co měl dvanáct dětí, to už byla malá kapela, která hrála na svatbách a pohřbech, jak to na venkově chodilo. Babička byla nadšená sborová zpěvačka, zpívala dokonce pod Dvořákem v Olomouci Stabat mater . Vyprávěla mi, že tam zpívala také paní Dvořáková a s babičkou si povídala. Dvořák se na ni od pultu rozkřikl: "Ty, Anna, mlč a zpívej!" A tak se to u nás doma říkalo: Mlč a zpívej!

Tatínek pracoval v bance, ale měl rád operu, zvlášť Janáčka, asi proto, že pocházel z Lašska. Maminka byla taky bankovní úřednice a její ředitel měl v divadle nějakou čestnou funkci a ustanovil ji, aby tam dělala účetnictví. Tak jsem začala od útlého věku chodit do divadla. V Ostravě byli výteční zpěváci, dramatický soprán paní Špačková, žena poslance, zpívala gratis. Dneska si nedovedu představit, že by si žena poslance nevzala ani korunu. Naši mě dali učit na klavír u paní Schreiberové, ženy ostravského skladatele Schreibera, který také dirigoval. Konkurenční orchestr řídil Jan Pešat a oba dělali krásné koncerty.

Klavíru jste se také chtěla věnovat.

Chtěla jsem po maturitě složit státnici z klavíru a učit. Končila jsem sextu a přitom doučovala nejlepší kamarádku, které hrozilo propadnutí. Nakonec zkoušku udělala a já radostně přiběhla domů, do předsíně a prásk bum, vletěla jsem do skleněných dveří a pořezala si levou ruku tak, že mi v nemocnici hrozila amputace. Byli tam dva sympaťáci, měli medicínu, ale ne doktorát, protože za protektorátu byly vysoké školy zavřené. Tatínek je přemluvil, ale musel podepsat revers, protože se obávali, že dostanu otravu krve, bylo to nevím jaké sklo. Ptali se, jestli má doma nějaký alkohol. Schovával láhev na oslavu vítězství (už v jednačtyřicátém roce!). Řekli mu, dejte to slečně vypít, protože nic jiného, penicilín, tenkrát nebylo, a to mě asi zachránilo. S klavírem byl ovšem konec, ruka byla zprvu nehybná a pak začala bolet, i když mi ji sešili dobře. Kdyby se to ale nestalo, tak jsem vyučovala klavír a nikdy nezačala zpívat.

Takže jste se obrátila ke zpěvu vlastně z nouze?

Já myslela, že s klavírem pro mě všecko odešlo. Ale maminka zašla na hudební školu za profesorem zpěvu Ševčíkem a vysvětlila mu situaci. Měl se mnou strašnou trpělivost - učil se u něj také Karel Fiala, s ním jsem tam zpívala duety. Po maturitě jsem složila zkoušku na konzervatoř, ale před koncem války ji zavřeli. V pětačtyřicátém jsem se zapsala v Praze na hudební vědu a začala na konzervatoři. Přidělili mě k profesorce, která mi nevyhovovala, tak jsem soukromě chodila k profesoru Kadeřábkovi. Nepomýšlela jsem na divadlo, spíš na učení. Mezitím mě ale vyloučili z fakulty, a tím byl i konec s vyučováním.

Z jakého důvodu?

Měla jsem před koncem studia, z fakulty z politických důvodů odstranili profesora Huttera a místo něj dosadili Annu Patzakovou, a já podepsala proti tomu protest. Vyhodili mě, to víte, byla jsem buržoazního původu, měli jsme v Ostravě služku a psa.

Ale po roce 1989 jste byla rehabilitována?

V roce 1990 jsme dostali titul Dr., ale ministerstvo vnitra nám ho zase vzalo. Rektor Karlovy univerzity Wilhelm s tím nesouhlasil a udělil nám nové diplomy. Ale já ten titul neužívám, leda tak na parte.

Co jste dělala po vyhazovu z fakulty?

Rodiče mě nemohli podporovat, tatínek jako ředitel banky byl nepřítel lidu. Tak jsem všechno zabalila a udělala šťastný krok, že jsem se vdala. Můj muž byl zubař a já mu dělala asistentku. Vedle toho jsem dál docházela ke Kadeřábkovi. Když byl u nás Tino Pattiera, kamarád mého muže, domlouval mu, aby mě nenechal jen v ordinaci. Udělala jsem konkurz do Pražské zpěvohry a 1952 debutovala jako Terinka v Jakobínu . Soubor vedl Josef Vincourek. Měl to pošpatnělé kvůli Slovensku, kde za války působil, ale dirigent a pedagog byl skvělý. Zpěvohra měla úroveň a hodně jejích zpěváků se uplatnilo na divadlech.

A jak jste se dostala k profesionálnímu angažmá?

Oklikou přes Rudolfa Vašatu, který bydlel u mých rodičů, když jim zabrali velký byt. Nejmladší z Vašatů, Zdeněk, šéfoval na Kladně, a tam se před premiérou Lazebníka sevillského pohádala zpěvačka. Hledali náhradu a Rudolf doporučil mě. Nabídli mi trvalou smlouvu s platem 1100 korun. Za 3 nebo 4 Rosiny se mi to zdálo hodně. Manžel tehdy přišel o soukromou ordinaci a jeden čas byl bez zaměstnání, tak jsem zachraňovala "čest" rodiny, abychom nebyli "příživníci". Zazpívala jsem Rosinu, ale přišli na mě s Nituškou, Helenou v Polské krvi , Žofkou v Cikánském baronu , dokonce v nějakém ruském baletu jsem vystoupila, a šlo to jedno za druhým, Dráteník , Hoffmannovy povídky , Traviata , Cornevillské zvonky , že jsem podepsala smlouvu a že musím. Udělala jsem si v Kladně velký repertoár. Byla jsem tam od února 1954 a hned po prázdninách hostovali Oldřich Nový a Jára Pospíšil v Mam'zelle Nitouche, přivezli s sebou také ředitele Lébla a ten mi nabídl angažmá v Karlíně. Mně se na Kladně líbilo, ovšem dojíždění ne. V noci autobusem na konečnou tramvaje v Liboci, a to jsme někde u Lidic přesedali na havířský autobus. Kolikrát jsme ani neměli čas se odlíčit, tak jsme si od havířů vytrpěli své. Než jsem se dokodrcala domů, bylo pozdě, a když byla na Kladně v devět zkouška, jela jsem už v osm autobusem, nebyl to žádný med. A kolik bylo představení! Odpoledne jsem zpívala Žofku a večer Violettu, do měsíce jich bylo 30.

Jezdili jste také na zájezdy?

Hodně, a hlavně do přírodních divadel. Jednou přišla bouřka při Daliboru , já dělala Jitku a Ludmila Červinková Miladu. Zpívala jsem "Hle, ta rajská vesny růže", hromy a blesky lítaly, a Milada (už mrtvá) pořád říkala zbrojnoši, který stál vedle ní s píkou: "Jdi dál s tím železem!". To vím, že se mi tehdy těžko plakalo.

A pak jste odešla do operety v Karlíně?

Od srpna 1955 jsem byla v Karlíně. Teď by to bylo padesát let. Nebýt povodně, možná bych to ještě vydržela, protože by tam byl Županič a zůstaly by komedie, které jsem dělala. Do Paláce kultury se opereta a muzikál nehodí. Zpívání na mikroporty je něco hrozného. Když jste na operetě, musíte hledat, kdo zpívá, protože to všechno řve z těch beden.

Když jste v Karlíně nastoupila, byla to poslední velká epocha tohoto žánru u nás.

V orchestru šéfoval Kvasnica, už tu byla Stáňa Součková, ale s ní jsem alternovala jen málo, ačkoli jsme si byly hlasově blízké. Asi proto, že byla drobnější, zpívala subrety, kdežto já takzvané "anštandky". Byla tu dále Jarka Hrubá, nádherný hlas, tu si přivezl Franta Paul z opery v Olomouci, taky tu byla Soňa Červená. Z mužských Voborský, Holcman, Karpíšek, Jára Pospíšil a Karel Jahn, s ním byly story. To byl krásný hlas, ale tak zarputilý, že si dělal, co chtěl. Jednou si s dirigentem Brázdou nafackovali, myslím, kvůli Paganinimu . Děly se takové věci, ale úroveň to mělo.

Hodně jste také hostovala?

Jezdila jsem často do Teplic, tam jsem dělala s Drago Čáslavským Postilióna z Lonjumeau . Jednou jsem s sebou vlekla i čtyřleté dítě. Byla jsem o Vánocích na Cínovci a sháněli mě, protože v Teplicích onemocněla Růženka Ječmenová a měli před sebou zájezdovou šňůru Země úsměvů . Co dělat? Rodiče odjeli do Ostravy, já měla malou Miriam s sebou, cestovaly jsme po hotelích. Vždycky stála v portále, všechno bylo dobré, jen když šel kolem Čáslavský - Su-Čong - otočila se zády, protože se mnou mrskal o zem, a to se jí moc dotýkalo. A co se naseděla u inspicienta, to víte, divadelní děti to nemají snadné.

Měla jste oblíbené role?

Eurydiku a Hraběnku Maricu , s tou jsme byli v Hamburku.

To jste zpívali a hráli česky?

Ne, německy. Normálně jsme to dělali česky, a pak jsme se to pro Němce přeučili. Pro mě to nebyl problém, protože jsem měla na gymnáziu spoustu němčiny. Mám němčinu ráda, líbí se mi jejich "Bühnensprache", jak nádherně mluví. Neumím si představit, že by tak šumlovali jako dnes u nás.

A jak jste se dostala ke zpívání v kostele?

Hned jak jsem se zapsala na hudební vědu. Udělali jsme si sboreček, řídil ho Josef Hercl, a my si říkali Spomako - Spojené malostranské kostely. Když v roce 1951 zemřel Bedřich Wiedermann, nastalo u sv. Jakuba bezvládí a stav byl asi jako dnes, samé stařeny nad hrobem. Tehdejší farář se dal s Herclem dohromady, vzal nás všechny a ty babičky opustily palubu, protože rozdíl byl veliký.

Já tam chodím ještě dnes, ne že bych moc vydala, ale zkouším, jestli ještě přečtu noty, zaintonuju nějaký ten interval, spočítám takt, a oni jsou na mě hodní, i když se mi tam už nelíbí, protože Herclův nástupce má jiný vztah k téhle muzice. Tuhle jsme zpívali Mozartovu Malou mši , je tam nádherné Sanctus, a tu vidím v duchu Hercla a jeho ruce, ale teď všechen majestát zmizel, já nevím, jestli ti mladí tolik pospíchají, nebo co se to děje.

Ale když jste zpívala v kostele za komunismu, to nebylo asi snadné?

Na bolševiky platilo jedno, nebát se a nejezdit do kostela na druhou stranu města. Mně pomohl ředitel Lébl, velký straník a odbojář a já nevím co ještě. Všichni v divadle museli mít povolenky. Já jsem psala: v neděli v 11 hodin u sv. Jakuba - Haydn a podobně. On mi řekl: "Nepiš mi to, já bydlím kousek odtud a vím, že tam zpíváš." Když ale Lébl umřel a nastoupil Rudolf Vedral, tak si mě zavolali na kobereček. Já řekla, že mám ráda klasickou muziku a že byl můj sen ji zpívat. Slibovali mi jiné koncerty, ale já ve Smetanově síni už zpívala a tady můžu každou neděli. Ptali se, co udělám, když mi tak promluvili do duše. Já odpověděla, že si na příští neděli napíšu povolenku, a když ji ředitel nepodepíše, tak nebudu zpívat. A on mi ji podepsal. Já ale nebyla tak důležitý člověk, jistě by to každému neprošlo.

"Buržoazní" původ mi v kariéře určitě vadil. Až asi na dva tituly jsem nezpívala premiéry, byla jsem vždycky třetí, ale měla jsem "štěstí" na kolegyně, které bývaly nemocné, takže jsem nakonec zpívala nejvíc.

Spolupracovala jsem také s Hlaholem, který řídil Zdeněk Tomáš. Dělala jsem s ním strašně moc koncertů ve Smetanově síni. Co všecko jsem sezpívala! Říkám si, jak je možné, že jsem se to dovedla naučit.

Jak jste se učila a pomáhalo vám, že jste uměla hrát na klavír?

Určitě. Hlavně v kostelních věcech, kde nebyly klavírní výtahy, jenom party, šlo o to, umět číst z listu. A pak se mi poštěstilo dostat ke korepetitorovi Národního divadla Ouředníkovi. To už mě neučil ani Rosner, k němuž jsem chodila po smrti Kadeřábka, a já nového kantora nehledala, přestože zpěvák má mít do poslední chvíle kontrolu. Ouředník mi úplně stačil. Korepetoval pro Talicha, Krombholce a Jeremiáše a byl by snad i dub naučil roli. Jednou jsem se narychlo učila Micaelu, a on mi říkal - kašlal na režim - "Milostpaní, tady to v klavíru neuslyšíte, uslyšíte tohle a bude to hrát ten a ten nástroj." Dokázala jsem to bez orchestrální zkoušky. Za půldruhého dne mě naučil Händelova Mesiáše , k tomu jsem měla čtyři představení Rose Marie , a naučil mě to tak, že jsem na koncertě neudělala jedinou chybu. Mrzí mě, že jsem ho nepotkala dřív, mohla jsem udělat ještě víc rolí a mnohem líp.

Zažila jste zlatou éru operety. Myslíte, že by se ještě mohla vrátit?

V Karlíně stávaly fronty u pokladny až k autobusovému nádraží. Tenkrát se leccos nedostalo, třeba řezníci nás uháněli, nebyly by lístky na Vánoce nebo na Silvestra, budeme mít šunku. Opereta by i dnes našla příznivce, ale musela by se nechat tím, čím je, a nedělat z ní něco jiného. Ten příběh bude vždycky naivní, a když Oldřich Nový udělal Rose Marii v samých růžičkách, tak se lidi mohli zbláznit. Opereta je výpravná záležitost, když má tři jednání, musí se třikrát obléct sbor a balet, a jsou to vesměs nákladné historické kostýmy, a musí být hodně lidí na jevišti. Vzpomínám na karlínský balet, když tam byl Fricek Füsseger, tak odborníci říkali, že jeho choreografie jsou moc jednoduché, ale on věděl, co lidé chtějí vidět. Pak přišel Zdeněk Prokeš, který měl AMU a nevím co ještě, a vymýšlel baleťákům takové mateníky, že mysleli jen aby se jim nohy nepopletly, a ztratilo to spontaneitu. I sentiment patřil k operetě, ženské plakaly. Řeknu vám, že i já jsem v Marici, nevím proč, vždycky oplakala druhé finále.

Vás bylo často vídat v hledišti na koncertech, sledujete co se děje i dnes?

Chodila jsem do Smetanovy síně, protože mě znali z pódia a pouštěli do sálu. Když jsem třeba v Marici hrála Eržiku, která má jedinou árii hned na začátku, tak jsem ještě ten večer běžela na koncert, abych dorazila aspoň o přestávce. Protože jsem nevěděla, kdy budu mít představení, kupovala jsem si na všechno Pražské jaro k stání za patnáct korun. Dneska by mi nestačil ani celý důchod. A když jsem měla volno, usadili mě na schodech nebo na přístavku. Na zpěvačku jsem byla opravdu hudebně vzdělaná (směje se paní Rosíková).

Dnes chodím víc na operu, protože se tam dostanu díky známým bez lístku, za 900 korun bych si je asi kupovat nemohla. Když srovnám, jak se opera hraje teď a dřív, mám pocit, že je na závadu neexistence souborů, jsou to ad hoc sehnaní lidé, kteří nemají k tomu divadlu vztah. Přátelé mi nadávají, že se mi občas líbí i něco nového, ale nepřijala jsem v Národním Prodanou nevěstu , ani první ani druhou, taky se mi nelíbil Dalibor. Myslím, že na ty hokusy pokusy Národní divadlo není. To spíš ve Státní opeře mi to nevadí. Taky jsem názoru, že by se v Národním divadle mělo zpívat česky a v originále to nechat Státní opeře.

Hrála jste v Karlínském divadle až donedávna.

Líbilo se mi i v Nuslích. Tady jsem se postupně přehrála na charakterní obor. Odpoledne jsem tu hrála v Trhanech bábu hospodskou a večer jsem si švihla v Karlíně Rosalindu nebo Valencii a tak podobně. Nepřipadlo mi zatěžko, hrát staré ženské. Bylo mi sedmatřicet a hrála jsem osmdesátiletou paní v Lodi komediantů . Tu mi dal Vedral "za trest", protože očekával, že ji vrátím a že mě bude moci sjezdit. Ale já to vzala. Člověk si vždycky musí v takových rolích něco najít. Ta paní měla jediný "výšlap" na půl stránky, ale kdyby ho nebylo, tak by hra nemohla skončit, jak má. Hrála jsem a zpívala všechno. Byla jsem Rusalka, ale když bylo zapotřebí, zpívala jsem žínku, a dělala jsem i ozvěnu v Hubičce , protože divadlo mě strašně bavilo.

Dagmar Rosíková vytvořila na divadle 105 rolí ve 23 operách a 60 operetách a muzikálech, na koncertech zpívala v 61 operách, kantátách, duchovních a jiných vokálních skladbách, v Supraphonu natočila tři desky, v rozhlase dvě opery a sedmnáct operet, účinkovala v několika televizních přenosech a inscenacích, kromě zájezdů s Pražskou zpěvohrou a s divadly v Kladně a Karlíně hostovala v Československu a dále ve Francii, Rumunsku, Německu a Rakousku.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.