úterý, 2. leden 2018

Hudební stanice Českého rozhlasu nově

Napsal(a) 

Lukáš Hurník, foto Khalil Baalbaki Lukáš Hurníkfoto: Khalil Baalbaki

Od října se v rámci Českého rozhlasu osamostatnily digitální stanice ČRo D-dur a ČRo Jazz, doposud organizačně existující pod stanicí Vltava. Směřujeme k formátu plnohodnotných hudebních stanic, říká v rozhovoru pro HARMONII Lukáš Hurník, který se stal jejich šéfredaktorem.

V pásmu VKV nadále samozřejmě nebudou. Rozhlas rozvíjí strategii týkající se digitálního vysílání v systému DAB. Souvisí rozvoj obou stanic právě s tím? Vysílání v DAB byl dosud experiment, teď už i po legislativní stránce má Český rozhlas svůj multiplex, a tak v něm spustil digitální vysílání oficiálně. Ano, generální ředitel na tomto poli vyhlásil ofenzívu a součástí této strategie je i emancipace obou hudebních stanic. Tím spíše když se Vltava se změnou schématu a filozofie snaží zbavit nálepky stanice vážné hudby. Šlo o matoucí pověst, kterou posilovali i ti, co Vltavu nikdy neslyšeli. Vážné hudby na Vltavě nikdy nebylo víc než padesát procent.

Budoucnost je tedy zcela v DAB? Systém, i když k němu směřuje celá Evropa, nemá ještě úplně vyhráno. Aby se rozšířil masově, je třeba, aby na něj přešly i komerční stanice. Ofenzíva Českého rozhlasu je logická. Stále ale platí, že D-dur i Jazz může poslouchat kdokoli, kdo má televizi. Obě stanice najde mezi naladěnými programy. A pak je tu samozřejmě internet. Přes mobilní síť LTE a smartphone nebo tablet můžete – za jistý poplatek operátorovi – poslouchat i na zahradě a v autě.

Co znamená slovo plnohodnotnější? To slovo se týká struktury programu. Na Vltavě byly vedle vysílání hudebních nahrávek také pořady o hudbě, publicistika, přenosy a záznamy koncertů. Na D-dur se zatím vysílal sled skladeb se stručným komentářem. To na plnohodnotnou stanici nestačí. Ta se musí obracet k několika typům posluchačů. Dosud to byli lidé, kteří se vážné hudbě věnují, něco o ní vědí. Plnohodnotný program musí oslovit i ty, kteří ke světu vážné hudby mají blízko, ale přece jen ještě potřebují pomoc, aby se v něm etablovali.

Takže vysílání hudby i vysílání o hudbě? Trochu také. Ale opatrně. Krátký rozhovor, pár zajímavostí, to jistě hudbě pomůže, ale nechci z toho mít publicistickou stanici. Poměr hudby ke slovu 90:10. To je ideální. A ještě něco – existují i menší specializo­vaná publika, která chtějí třeba jen operu nebo jen starou hudbu. Pro ně zřídíme specializovaná okénka. S nadějí, že jednou popojdou ještě dál.

 , foto Khalil Baalbaki foto: Khalil Baalbaki

S jakým záměrem vznikla v roce 2005 stanice D-dur? Jako doplněk Vltavy, která kvůli své obsahové šíři nikdy nemohla uspokojit touhu milovníků vážné hudby – aby klasika zněla celý den. D-dur vznikla jako stanice s unikátní koncepcí, i technickou. Byla to první digitální stanice v Čechách. A byla a je nízkorozpočtová. Oproti Vltavě, jejíž vysílače stály třicet milionů za rok, neočekávala se od D-dur nějaká ohromující poslechovost, protože byla tak levná, že její menšinovost nikomu nevadila. Internetových stanic s vážnou hudbou je hodně, ale po čase zjistíte, že se tam točí stále stejné skladby ze stejných CD, kdežto v rozhlase jsou k dispozici statisíce nahrávek. Dále – vysílání nesestavoval počítačový program, ale živí lidé, odborníci z Vltavy, kteří každou skladbu uvedli motivační větou, komentářem. Tento jednoduchý princip vydržel dvanáct let, teď je možnost jít o kousek dál, program obohatit: o víkendové dopolední vysílání, kdy skladby komentuje osobnost, za kterou se vypravíme na návštěvu. Od nového roku budeme dělat v sobotu od čtyř odpoledne blok pro starou hudbu, další kroky budou směřovat k těm, kteří potřebují navigační systém, tedy trochu popularizace, vzdělávání.

A slovo digitální znamenalo, že D-dur byla zprvu jen na internetu? Prvních pár měsíců. Pak se přidal systém DVB-T, jehož plánované spuštění vznik stanice také umožnilo. Kdo má dnes televizi, má také D-dur. Později přibyly satelity a kabelovky. To umožnilo každému zájemci poslech doma. Systém DAB jde dál – je i pro bezplatný mobilní příjem a do aut.

Stanice ČRo Jazz přišla až v roce 2013, čili do nové situace. Začala tedy být hned plnohodnotnější? Od počátku nebyla jen doplňkem Vltavy, protože na té bylo jen asi šest nebo sedm procent jazzu. Čili ČRo Jazz musel pokrýt daleko větší spektrum. Od začátku byl také přítomen – jako zaměstnanec – jeden hybatel, dramaturg Petr Vidomus, který měl na starosti jen jazzovou stanici. A také už existovala hotová technologie, která umožnila stanici snadněji postavit. Jazz je jiná hudba, počítač tam skutečně pomáhá dramaturgovi řadit tituly vhodně za sebe. Ale chtěl jsem, aby i zde byly skladby v hlavním vysílacím čase ohlašovány, na rozdíl od jiných jazzových stanic. I proto, aby to byla stanice česká. Také se hned vysílaly reprízy některých jazzových vltavských pořadů. Ano, co do struktury měla stanice ČRo Jazz od počátku komplexnější formu než D-dur. Budeme teď pokračovat v tomto směru; především chceme rozšířit playlist skladeb, které se tam točí. Stanice se původně měla jmenovat Eurojazz, soustředila by se jen na evropský jazz, ale to se nesetkalo s jednoznačnou podporou. Orientace na Evropu dnes není manifestovaná, ale jde tím směrem.

 , foto Khalil Baalbaki foto: Khalil Baalbaki

Jací jsou posluchači jazzové stanice Českého rozhlasu? Rozhlasu, jako médiu, většinou chybí mladí, tady je naopak publikum hlavně mladší, které poslouchá moderní jazz, nikoli třeba dixieland. Máme před sebou úkol obsloužit i starší generaci, tu swingo­vou, rozšířit záběr stanice o hudbu, kterou zatím nevysílala. A posílíme mul­timediální lahůdky na webu a sociálních sítích.

V případě D-dur jsou posluchači univerzálnější? Ano, publikum je více méně homogenní, nejsou tu lidé preferující třeba jen komorní hudbu. Až přijde čas a vyjdeme s kampaní, víme, kde hledat potenciální publi­kum. Každý den je – kromě Facebooku – shromážděno i v Rudolfinu, v Besedním domě a dalších koncertních sálech po republice.

Ale jsou i takoví, co si pustí D-dur jako kulisu. Ano. Vrchol Mahlerovy symfonie ovšem nefunguje jako kulisa. A dobře víme, že hudba dokáže víc, než jen zahánět ticho.

Je nějaká hudba v některou denní dobu vhodná, či naopak méně vhodná? Není úplně typické poslouchat Dvořákovu Stabat mater v deset dopoledne. To je hudba na večer. A tak to zůstane.

Na jazzové stanici je to podobné? Tam je vysílání rozděleno na – řekněme – mikrožánry, třeba modern mainstream, elektroniku, experimentální hudbu, funk a podobně. Ty jsou zařazovány v denním běhu tak, aby to vyhovovalo lidským biorytmům. Elektronika v devět ráno? To by asi nebyla správná doba. Ale na to má Petr Vidomus dobrý nos. Podle mě to nejzajímavější, co se dnes v hudbě děje, nabízí současný jazz.

Počítá se s větším podílem přímých přenosů, záznamů? Na Jazzu se tak už děje, i na D-dur tu ambici mám, ale historicky v rozhlase není zvykem, aby tak obrovské finanční prostředky, jaké vyžaduje přímý přenos, šly na digitální stanici. Je to problém nákladů vztažených k poslechovosti. Přenos velkého koncertu může stát sto tisíc korun – a to jen za licence od umělců, že je můžeme vysílat; obrovskou položku navíc tvoří technika, a hlavně notový materiál. Jeho půjčování, často jen virtuální, znamená pro nakladatele byznys, který si srdnatě brání. Místo aby hudbu propagovali, omezují možnosti jejího provozování. U přenosů doufám i ve spolupráci s Vltavou: už jsme v minulosti vysílali dvojitý přenos z Národního divadla. Na Vltavě se vysílalo klasické představení, na D-dur přenos ze zákulisí: zpovídali jsme udýchané pěvce, kteří po árii právě slezli z jeviště, osvětlovače i kostymérky.

 , foto Khalil Baalbaki foto: Khalil Baalbaki

Kolik lidí hudební stanice poslouchá? Důležitější je u kulturních stanic týdenní poslechovost. D-dur má publikum asi deset tisíc posluchačů, Jazz osm nebo devět tisíc lidí. Ale ve skutečnosti to může být víc, výzkumy tak malá čísla neumějí přesně změřit. Kdoví jak to opravdu je… Udělalo se zatím málo pro propagaci. Kdekdo se pořád ještě diví, když se dozví, že má digitální rozhlasové stanice už deset let v televizi.

Dá se hovořit o základním nasměrování hudebních stanic jako o podobném s kulturními stanicemi – Vltavou v rozhlase a ČT Art v televizi? Ano, ale D-dur nestojí na kulturní publicistice, ale na uměleckých dílech. To má své výhody i nevýhody: někdo třeba občas řekne, že je to elitářská stanice. Je-li člověk konfrontován s něčím, co přesahuje jeho mentální obzor, je pro něj nejjednodušší mávnout rukou s tím, že tohle je jen pro elity a snoby. Ale já se hlásím k tomu, že jde o vysílání pro elity! Kdo dnes tvoří elitu? Ti, co se o nich píše v Blesku? Nebo politici? Zbohatlíci? Ne – ti, kteří chodí na koncerty, opery, kupují si CD a hifi soupravy. Tito lidé jsou muzikální menšina, která zaslouží ochranu – a svoji stanici.

Až bude DAB plně rozšířeným systémem, opustí rozhlas DVB-T? Dobrovolně nic takového, doufám, neudělá. Pravý poslech ve špičkové kvalitě, alespoň pro vážnou hudbu, zůstane v podobě kabelu vyvedeného z televize nebo set-top boxu do zesilovače a do velkých reproduktorů. Technologickým trendem je přivěsit v domácnostech vše k televizi – od zábavy po topení. Takže rádio by z televize nemělo zmizet. A stejně tak platí, že do nabídky rádií patří i veřejnoprávní rozhlas. Jeho role v hudební kultuře je čím dál důležitější. Nabídka živé hudby je u mnoha pořadatelů víc a víc komerční. Bojí se, aby neměli prázdno, takže nabízejí to, co chce publikum. Ale nezkušení návštěvníci koncertů, jimž se nikdo nevěnuje, chtějí slyšet stále stejné věci. Jako se všichni mačkáme v Paříži před Monou Lisou, i když víme, jak vypadá. Tak se množina „známých skladeb“ rok od roku zužuje. Proto jsou ze zákona zřízeny stanice, které nejsou nuceny redukovat hudební dramaturgii na pár hitů: smějí nabízet bohatou alternativu k stále chudšímu mainstreamu.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.