Varhaník Adam Viktora založil Ensemble Inégal, soubor zabývající se poučenou interpretací hudby různých období, před sedmi lety. Dosud nahráli tři kompaktní disky: první s Lužanskou mší Antonína Dvořáka natáčeli v kapli lužanského zámku, na druhém znovuoživili duchovní skladby zapomenutého českého barokního mistra Brentnera, třetí disk s novodobou premiérou Zelenkovy kantáty Bronzový had nedávno dokonce zezlátl – získal prestižní ocenění Diapason d'or.
Svůj soubor Ensemble Inégal jste představil čtenářům Harmonie před dvěma lety, v době, kdy jste připravovali nahrávku Zelenkovy duchovní kantáty Il serpente di bronzo. Co nového připravujete nyní?
Dalším připravovaným CD bude opět zelenkovská nahrávka, kde ve světové premiéře uvedeme Zelenkovu mši Missa Purificationis Beatae Virginis Mariae a současně s ní natočíme i Zelenkovy Loretánské litanie „Consolatrix afflictorum“. Díla byla napsána v časovém rozptylu jedenácti let, ovšem spojuje je mariánský námět. Mše vznikla paralelně ke Kyrie a Gloria Bachovy Mše h moll ve stejném roce 1733 jako typ missy solemnis. Stejně jako Bach tak i Zelenka, mimochodem nazývaný drážďanským Bachem, zvolil velkolepé obsazení s trumpetami a tympány a na rozdíl od vídeňské praxe použil i flétny a hoboje. Původně byla mše koncipována bez Creda, které Zelenka dokomponoval později. Litanie jsou vlastně posledním Zelenkovým dílem.
Znamená to, že se teď specializujete na díla Jana Dismase Zelenky?
Já bych neřekl, že se přímo specializujeme na Zelenku nebo českou barokní hudbu, principielně nás nesmírně fascinuje objevovat určité hudební hodnoty, které zůstávají skryty. Třeba v případě nahrávky Dvořáka se jednalo o skladbu, která byla notoricky známá, prakticky všem smíšeným sborům od amatérů až po profesionály, ale okolnosti jejího vzniku, které přímo ovlivnily její podobu, mě vedly k tomu, že je tato skladba interpretačně pojímána poněkud jinak, než jak byla zamýšlena. Proto mě lákala představa uvést tuto záležitost na pravou míru. Co se týká barokní hudby, samozřejmě máme nejblíže k českým pramenům, a proto se na našich nahrávkách i na našich koncertech ponejvíce objevují právě zapomenuté hodnoty českého baroka, k nimž Zelenka samozřejmě patří.
Zabýváte se sám tím, že procházíte archivy a studujete prameny, nebo máte svůj tým badatelů, kteří vám doporučují zajímavé skladby, které objevili?
Obojí. Je pravda, že úplně ideálním způsobem spolupráce by bylo skutečně mít tým profesionálních badatelů, ale tak to nefunguje. Spíš je to věc osobních vztahů s několika lidmi. U Zelenky si není třeba hrát na to, že jsme ho objevili, poněvadž jeho skladby, ať již natočené nebo nenatočené, jsou podchyceny v důkladné dokumentaci a nejedná se o žádné objevy, ale jenom o první nahrávky, tedy jakési znovuoživení jeho díla. Ale třeba v případě úplně neznámého Brentnera nám velmi pomohla spolupráce s Václavem Kapsou a Tomášem Slavickým. Někdy se i mně podaří najít něco, co stojí za znovuuvedení. Nedávno se mi poštěstilo v jednom poměrně nevýznamném archivu objevit sbírku varhanních skladeb neznámého opisovatele na první pohled nepříliš vábného titulu, a až po důkladném prostudování jsem zjistil, že se jedná o senzační objev sbírky varhanních skladeb mimořádně známého a významného skladatele, která je od 19. století považována za ztracenou. Protože se teď připravuje vydání této sbírky jak v notách, tak i na CD, zatím bych o jménu autora ještě pomlčel. Je to věc, která mě fascinuje – pod cizím názvem, v archivu, který nemá vůbec žádnou souvislost s dotyčným skladatelem, se podaří v nezajímavě vyhlížejících deskách objevit něco, co se po bližším prostudování ukáže jako mimořádně významná záležitost.
Kdo se vlastně skrývá pod názvem Ensemble Inégal? Je sestava jednotná nebo se mění podle potřeb realizovaných skladeb?
Slovo „inégal“ znamená nestejný, a proto jsme záměrně zvolili takový název. Mimochodem slovo inégal pochází z terminologie francouzské barokní hudby, čili je to pojem hudebníkům známý. Navíc svým významem „nestejný“ charakterizuje i složení našeho souboru, které je nestejné podle toho, jakým repertoárem se právě zabýváme. Děláme-li madrigalovou komedii pro pět zpěváků a čtyři hráče kontinua, je nás devět a děláme-li Zelenkovo oratorium, je nás padesát, takže obsazení je proměnlivé a je dáno nároky skladeb, které provozujeme. V naprosté většině se jedná o repertoár vokálně-instrumentální nebo vokální.
Co vás vedlo k tomu soubor, zabývající se tzv. autentickou intepretací, založit? Řekl jste si, že byste se chtěl něčím takovým zabývat a začal jste shánět spolupracovníky, nebo jste viděl, že je tu dost hudebníků, kteří studovali starou hudbu v cizině, a že by tedy stálo za to takový soubor založit?
Byla to samozřejmě láska ke staré hudbě, ale tím prvním a hlavním impulsem bylo setkání se zpěvačkou a mojí současnou manželkou Gabrielou Eibenovou. To, že jsme soubor založili, vyvěralo z našich zkušeností se starou hudbou a společných interpretačních ideálů. Ensemble Inégal vznikl v roce 2000 a to už lidí, kteří se zabývali provozováním staré hudby a měli za sebou studia na různých zahraničních univerzitách, byla spousta, takže ten výběr už byl úplně jiný než v těch dřevních dobách před desetiletími, kdy to začínalo. Myslím, že dnes už je situace zcela jiná. České soubory, které se zabývají interpretací staré hudby, se naprosto srovnávají v úrovni interpretace s jakýmikoliv západními soubory a vůbec už tady nemáme situaci jako před lety, kdy byl potenciál hudebníků velmi omezený. Šikovných a nadaných lidí, kteří se uplatňují i ve vynikajících zahraničních souborech a s kterými máme příležitost spolupracovat i my, je mnoho.
Dosavadní tři kompaktní disky vašeho souboru vydala firma Nibiru. Jaká je vaše spolupráce s touto firmou, jsou možnosti, které tu máte, dostačující nebo byste se rádi dostali k nějakému zahraničnímu labelu?
Ta spolupráce vznikla úplnou náhodou před šesti nebo sedmi lety a musím říci, že po sedmi letech jsou okolnosti té spolupráce naprosto skvělé. Já jsem panu Ing. Tomáši Janečkovi nesmírně zavázán za důvěru, kterou mně projevil jako začínajícímu a neznámému kapelníkovi, a spolupráce se vyvíjí myslím k oboustranné spokojenosti, poněvadž skutečně můžeme vzájemně realizovat to, co považujeme za důležité. Navíc pan Ing. Janeček je v podstatě mecenáš, vzácný typ člověka. Před lety proběhla jednání s firmou Chandos a s dalšími vydavatelstvími, ale měl jsem tehdy pochybnosti o tom, že příležitost k tomu realizovat nahrávky v podmínkách, jaké považuji za nezbytné, by byla omezena, proto nikdy k žádné dohodě nedošlo. Uvidíme, co přinese budoucnost. Každopádně i distribuční síť vydavatelství Nibiru je natolik posílena, že i po této stránce je vše v pořádku.
Důkazem toho, že i neznámé vydavatelství se může prosadit, je to, že CD Bronzový had získalo nedávno cenu Diapason d'0or. Nedá se tedy říci, že by malé vydavatelství diskriminovalo vaši možnost uplatnění.
Já si myslím, že vůbec ne. Repertoár, kterým se zabýváme, je úzce specializován a cílová skupina potencionálních posluchačů našich cédéček dobře ví, že vynikající nahrávky musí hledat i v katalozích malých vydavatelství.
Co konkrétně plánujete pro nejbližší dobu pro koncertní provádění a natáčení?
Kromě zmíněného Zelenky a jeho mše ke svátku Očištění Panny Marie, 31. 8. v kostele sv. Šimona a Judy, to bude několik skladeb zapomenutého génia barokních Čech Mauritia Vogta. V červnu jsme premiérově uvedli jeho Loretánské litanie a v září na dvou koncertech uvedeme jeho cyklus árií Vertumnus Vanitatis na téma světských marností. Před čtrnácti dny jsem se byl podívat v klášteře v Plasích, kde Vogt působil jako člen cisterciáckého řádu, nakoukl jsem do opatského sálu, kde jsou na stropě fresky, které znázorňují marnosti života. Není tedy náhoda, že zkomponoval sbírku árií právě na toto téma. Důležitou akcí, která se uskuteční 20. října v Míčovně Pražského hradu, bude uvedení volné rekonstrukce nebo řekněme spíše reminiscence na první operní představení v Čechách, které se odehrálo roku 1627 na Pražském hradě při příležitosti korunovace Ferdinanda III. českým králem a jeho nevlastní matky Eleonory I. Gonzagy Mantovské českou královnou. Zvláštností bylo, že pro korunovaci Eleonory připravil Ferdinand, podle tradice, rytířské hry a uvedení commedie dell0arte, čili v duchu renesančním. Kdežto k Ferdinandově korunovaci připravila Eleonora Mantovská jevištní slavnosti přesně v duchu mantovského druhu zábavy, a tím byla opera. Tímto způsobem došlo k importu opery do českých zemí, bylo to poprvé, kdy u nás opera zazněla. Bohužel text i hudba jsou v nenávratnu, ale sama událost je natolik významná, že si jistě zaslouží připomenutí. Navíc jevištní slavnosti tehdy řídil Giovanni Battista Buonamente, člen císařské kapely, a jeho tance, které tehdy zazněly, se dochovaly v tiskem vydané sbírce. Uvedeme zde operu Claudia Monteverdiho Combattimento di Tancerdi e Clorinda. Je to proto, že Monteverdi původně působil právě na mantovském dvoře a zároveň měl nesmírně blízko k habsburskému dvoru ve Vídni, dokonce později věnoval Ferdinandu III., který byl tehdy v Praze korunován, svou Osmou knihu madrigalů. Uvedeme tam i Ballo a cinque voci, které přímo oslavuje Ferdinanda III. a jeho šlechetné činy.
Připravili jste také první ročník vlastní koncertní řady.
Letos jsme začali s vlastním koncertním cyklem a nazvali jsme ho České hudební baroko – objevy a překvapení, což zní trochu nezvykle, ale skutečně se ve všech případech jedná o skladby pro posluchače nově objevené, které u nás ještě nikdy nezazněly. Na jednom z koncertů uvedeme Vivaldiho chrámovou kompozici, která se dochovala v českém archivu ve své původní verzi, doposud nevyšla tiskem, neuvádí se ani na koncertech a ani nebyla nahrána. Takže je to vlastně novodobá premiéra Vivaldiho díla v roce 2007, což mi připadá neuvěřitelné – i když je Vivaldi, coby nejhranější skladatel všech dob omílán tisíckrát, podařilo se v archivu objevit verzi jedné z jeho skladeb, která doposud uniká pozornosti.
Organizujete také Český varhanní festival.
České historické varhany jsou zvláštním fenoménem, jednak proto, že na rozdíl od západního světa, kde se podařilo díky velkému zájmu o historické varhany v druhé polovině dvacátého století úspěšně zmodernizovat, ale tím pádem i nenahraditelně poničit spoustu úžasných nástrojů, tak v Čechách se paradoxně díky nezájmu podařilo uchovat spoustu významných nástrojů na kůrech nejrůznějších kostelů. V podobě historických varhan máme před sebou nenahraditelného svědka hudebního obrazu dávno minulých dob – zvuk je skutečně přenesen z té doby, nebyl ovlivněn člověkem, je identický jako řekněme v druhé polovině 17. století. U jiných nástrojů toho nemůžeme dosáhnout, protože tam je zvuková kvalita dána také uměním samotného interpreta, kdežto u varhan je zvuk dán sám o sobě jednou provždy. A v mnoha případech se právě těm nástrojům podařilo, že to přežily a dochovaly se až dodnes. Mnoho z nich je v katastrofálním stavu nebo ve stavu, který bude katastrofa brzo následovat. Budoucnost těchto varhan záleží na tom, jak budou veřejností vnímány. Pokud budou vnímány jako významný nositel nenahraditelné informace o historické době, pak mají šanci přežít. I když se jedná o nástroj, který není využíván a je v nějaké zapadlé vesničce v podhorské oblasti v pohraničí, a přitom je to unikátní skvost. A právě proto jsem založil český varhanní festival, který si klade za cíl propagovat historické nástroje jako takové, upozorňovat na jejich obrovský význam pro naši kulturu, nejen hudební. Koncerty probíhají během léta a podzimu v nejrůznějších koutech naší země a jediným kritériem je hodnota těchto nástrojů. Vybrané vstupné věnujeme majitelům varhan, ve většině případů katolické církvi, na údržbu a opravy (více na www.ceskevarhany.cz ).
Objevování hudby, která ležela po staletí nepovšimnuta v archivech, je pro vás naplněním vaší objevitelské touhy či to berete spíše jako splátku dluhu vůči skladatelům, jejichž dílo leží zapomenuto leckdy neprávem?
Musím říci, že mě opravdu velmi fascinuje možnost přivést k životu hodnoty, které zůstávají skryty našim zrakům a o kterých se třeba dočteme v jediné řádce encyklopedie, že existují, že byly a že v určitých souvislostech měly svůj význam, ale jsou pro nás úplně nedostupné. Neznáme je a vůbec nevíme, co si pod tím můžeme představit. A potom je proces oživení toho díla opravdu fascinující. Je úžasné, když máte před sebou zaprášenou složku, kterou poslední století nikdo v ruce nedržel, a pak to opíšete, rozdáte hudebníkům a ta hudba začne znovu žít. Ne že bych se opájel jen tímto procesem, mě samozřejmě přitahuje kvalitní hudba a nejde mi o to za každou cenu objevit něco skrytého, takže na mnoha koncertech dáváme repertoár, který je stěžejním repertoárem pro většinu souborů, které se věnují interpretaci staré hudby. 12. října na Svatováclavském festivalu v Ostravě a 6. února 2008 v rámci koncertního cyklu FOK budeme dělat program s rekonstrukcí slavnostních nešpor v benátské bazilice sv. Marka v době působení Claudia Monteverdiho coby kapelníka baziliky. Budou tam žalmy od Rigattiho, Cavalliho, Monteverdiho. Nejde nám tedy jenom o to za každou cenu objevit něco neznámého.
Myslíte, že je v českých archivech ještě hodně co objevovat?
Ta slavná jména a jejich slavné tituly, to už je celkem zpracováno, ať je to Zelenka nebo citolibští mistři, Michna, Vejvanovský… U autorů, kde máme konkrétní jména, se orientujeme velmi snadno. Ale obrovská spousta nádherné muziky, o kterou není mezi posluchači zdaleka takový zájem, jsou díla od nejplodnějšího barokního skladatele, mistra Anonyma. Jsem si jist, že je před námi ještě hodně neobjeveného.
Máte nějaké hudební vzory?
Kromě mých kantorů, kteří mě ovlivnili, což byli profesorka Chaloupková a profesor Hora, jsem měl velké štěstí, že jsem se na jednom z interpretačních kurzů setkal s profesorem Christophem Bossertem, což je neuvěřitelně inspirativní osoba, která je pořád na cestě hledání nových a neotřelých způsobů přístupu k interpretaci. Vůbec to není tak, že by se za každou cenu snažil šokovat něčím jiným, ale nepřijímá žádné provozovací standardy a interpretační paušály a je to osobnost, která se vůbec neomezuje specializací jen na některý ze stylů, ale pojímá hudbu celkem univerzálně a hraje fenomenálně jak na barokní, tak i romantické nebo moderní nástroje. Ten mě vlastně už kdysi dávno inspiroval v snažení vyhovět danému stylu do co nejvyšší míry. A díky němu jsem si uvědomil, že poučená interpretace je každá uvědomělá interpretace, která se dokáže oprostit od interpretačních návyků a tradic, ale je to taková interpretace, která je autentická, čili věrohodná. Důležité je poznání, že i romantická hudba se může hrát poučeně a nepoučeně a že i Brahms může zaznít přesvědčivě a nepřesvědčivě a mnohdy pro tu nepřesvědčivost může být důvodem právě nepoučenost. Někdo argumentuje, že starou muziku nejde hrát autenticky a že poučená interpretace je jen okraj, ale to vůbec není pravda. Spousta vynikajících výkonů z jakéhokoliv oboru je podmíněna tím, že jejich autoři jsou dostatečně vzdělaní. Že vědí, co mají jak a proč zahrát. To platí pro každého, nejen pro toho, kdo dělá starou, barokní muziku. Musím ale říci, že nad vší poučeností stojí pro mě hodnota nejsvrchovanější a tou je oduševnělá muzikalita.
