pondělí, 19. listopad 2007

Hudební křižovatky - česko Slovensko (1. část)

Napsal(a) 

Hudební křižovatky - česko Slovensko (1. část) Hudební křižovatky - česko Slovensko (1. část)

Můj příspěvek do seriálu Hudební křižovatky se bude pohybovat spíše v rovině interpretačně provozní než tvůrčí. Nezačnu vzájemnými vztahy v 17. století, i když by se dalo zmínit, že v prvních na Slovensku publikovaných sbornících duchovní písně evangelické (Tranovský) nebo katolické (Szolosi) se nachází zhruba stovka písní české provenience. Rovněž bych mohl konstatovat, že o století později bylo v orchestru hraběte Grassalkoviče, přítele císařovny, jenž v dnešním prezidentském paláci pořádal koncerty také pod taktovkou Josefa Haydna, nemálo českých hudebníků. Zachovám taky asymetrické chápaní česko-slovenských vztahů, protože všechno, co se provozovalo v Horních Uhrách do konce 19. století, lze jen stěží (kromě lidové písně) označit za muziku slovenskou a dodnes obecná, ale i hudební historie nemá ustálený názor, k čemu se máme z kulturních dějin v hranicích dnešního Slovenska hlásit jako k našemu historickému dědictví. Jde kupříkladu o dílo dvou významných reprezentantů renesančně-barokní polyfonie Schimbratzkeho a Zarevutia na východním Slovensku, jejichž tvorbě se dostalo opožděného uznání až v posledních desetiletích. Jiným příkladem je tvorba bratislavského skladatele Antona Zimmermana (1741?-?1781), jehož hudba se (podle studie D. Múdré) provozovala i v českých zemích, nicméně má se slovenskostí jen málo společného. Z tohoto hlediska méně sporná je největší osobnost slovenské hudby před rozpadem monarchie - Jan Levoslav Bella. Na počátku své skladatelské dráhy obeslal v roce 1876 pražskou soutěž komorní hudby a získal tam svým Smyčcovým kvintetem d moll 2. místo hned za Antonínem Dvořákem a jeho symfonickou báseň Osud a ideál v tom samém roce nastudoval v Praze dirigent ND Adolf Čech. Pak se ale skladatel (žijící v sedmihradské Sibini) zcela orientoval na německé hudební vzory a do slovenského hudebního života se zapojil jen pár roků před svou smrtí v roce 1936.

Systematičtější vyprávění začnu až v období silné maďarizace koncem 19. století, jež bylo taky obdobím rozmachu česko-slovenské vzájemnosti, vrcholící pak v prohlášení společného státu. Ze strany české šlo více o romantické okouzlení nad patriarchálností slovenského života, jež našlo svůj odlesk v Heydukově publikaci Z potulek po Slovensku (1884) nebo v jeho sbírce poezie Cimbál a housle , ze strany slovenské pak o pud sebezáchovy v orientaci na Čechy. Projevem těchto tendencí bylo politické hnutí "hlasistů" (orientovaných na Masaryka a Tolstého), zájezdy československé vzájemnosti, národopisné okouzlení Čechů slovenským lidovým uměním vrcholící v účasti tří set Slováků na národopisné výstavě v Praze v roce 1908 a od téhož roku Luhačovské porady spíše kulturních než politických představitelů obou národů. Na tuhle etapu krásných vzájemných vztahů není v moravských lázních dnes již téměř památky, obzvláště po tom, co před třemi lety vyhořela Jurkovičem postavená původně Slovenská (potom Slovácká) búda. Její kniha návštev se jmény slovenských spisovatelů Hviezdoslava, Vajanského, Tajovského a architektonického tvůrce Luhačovic Jurkoviče na jedné a Heyduka, Mrštíků, Janáčka, Nováka, Úprků a Růženy Svobodové na druhé straně, zapadá prachem v olomouckém archivu. Ještě před vypuknutím první světové války shlédli můj otec a jeho bratr Janko (od roku 1924 první slovenský tenorista), coby synové tam působícího slovenského lékaře a poslance Uherského sněmu, v lázeňském divadle Offenbachovy Hoffmannovy povídky s tehdy slavným tenoristou Olšovským, což snad způsobilo, že rodiny obou bratrů se v dalších generacích také věnovaly opeře a umění (Jaroslav jako na Slovensku nejvíce ceněný operní historik, Eva - pěvecká pedagožka, Helena - choreografka).

Hudební křižovatky - česko Slovensko (1. část) Hudební křižovatky - česko Slovensko (1. část)

Při provinčnosti společenského života a agrární povaze Horních Uher mohlo české hudební umění proniknout nejlépe do někdejšího korunovačního města uherských králů, které generace štúrovců začala nazývat Bratislavou (pro Němce bylo Prešporkem a pro Maďary Poszonyi). V původní budově Městského divadla působili jako kapelníci mimo jiné Lortzing, Marschner a Suppé a v letech 1835?-?1844 byl jeho ředitelem Čech František Pokorný. V nové budově postavené v roce 1886 Helmerem a Fellnerem, kteří stavěli divadla v celé monarchii (a kromě toho také zámek Žinkovy v jižních Čechách) se do roku 1899 hrávalo pouze v němčině (v roce 1890 tvořilo německy mluvící obyvatelstvo 60?% populace), pak i v maďarštině. V roce 1900 zde vystoupil český houslista Jan Kubelík a v letech 1902?-?1905 dvakrát Lacinova česká opera z Brna (uvedla pět Smetanových, dvě Dvořákovy opery, Fibichovou Šárku a Kovařovicovy Psohlavce ). Pak se v Bratislavě poprvé objevilo taky České kvarteto a Česká filharmonie. Sporadické kontakty Bratislavy s českou hudbou lze vysvětlit národnostním složením obyvatelstva, přičemž Slováků bylo v roce 1910 jenom 15?% a teprve v roce 1930 se počet Slováků spolu s Čechy přiblížil padesáti procentům. Ještě omezenejší byly kontakty s českou kulturou mimo Bratislavu, kde inteligence byla zcela maďarizována. Ojedinělými "hrozinkami" bylo nastudování Blodkovy opery V studni ochotníky v Tisovci (1908) a vystoupení moravské Novákovy kočovné společnosti v Trenčíně s Prodanou nevěstou pár měsíců po převratu. V roce 1920 nitranský župan Ludevít Okánik v listu americkým Slovákům líčí následky maďarizace a uvádí, že po převratu měla národně cítící slovenská inteligence jenom 40 advokátů, 10 lékařů, 12 gymnaziálních profesorů, 6 poštovních úředníků a k Slovákům se hlásilo jenom 10?% katolických kněží. Bez Čechů by se tedy po vzniku Československé republiky hospodářský, společenský a kulturní potenciál Slováků nemohl probudit k životu.

Budování školství a koncertní život Bratislavy

Budování hlavních kulturních institucí v Bratislavě (od 1. ledna 1919 začleněné do Československé republiky) bylo provázeno velikým nadšením jednotlivců na jedné, ale taky protichůdnými zájmy a politickými vlivy na druhé straně, které situaci znepřehledňovaly a rozvoj slovenské kultury spíše brzdily. Například ještě koncem 30. let byla státní dotace SND pětapůlkrát menší než subvence pro pražské ND. Aspoň okrajově se zmíním o Koncertním jednatelství Karla Hostaše, jež od 9. 9. 1919 pořádalo v Bratislavě abonentní koncerty českých a jiných umělců (brzy však bylo převálcováno německo-maďarskou konkurencí jednatelství Musa, Harmonie a Thalie) nebo o hudebním vydavatelství brněnského Josefa Závodského, které jako obchod hudebnin vydrželo do roku 1969. Taky nelze opomenout tři české organizátorské osobnosti kulturního života města. První byl historik umění a propagátor slovenské písně Alojz Kolísek, jenž se v roce 1928 zasloužil o návrat skladatele J. L. Belly na Slovensko. Zapomíná se ale, že byl v letech monarchie taky organizátorem triumfální cesty Andreje Hlinky po Čechách po jeho propuštění z maďarského žaláře. Druhou osobností byl skladatel Emanuel Maršík, který na půdě Umělecké besedy usiloval o zmírnění napětí mezi národnostně i politicky různě orientovanými skupinami kulturních činitelů. Odměnou za to mu bylo uvádění jeho spíše tradicionalistickým rukopisem ovlivněných skladeb, kupříkladu sborů, symfonické básně Utonulá nebo dvou oper Černý leknín a Studentská láska . Třetím byl profesor hudební vědy Univerzity Komenského Dobroslav Orel, jenž byl sbormistrem Akademického pěveckého sdružení a organizátorem kongresů o lidové písni.

Slovenská společnost přijala s jistým rozčarováním skutečnost, že přes úsilí nadšených jednotlivců se nepovedlo budovat slovenské kulturní instituce na bázi státní kultury. Východiskem z nouze se stal pak družstevní princip. Již 6. listopadu 1919 se započalo s výukou na Hudební škole pro Slovensko, financované ze soukromých zdrojů. V ní byli od počátku řediteli Slováci: do roku 1922 Miloš Ruppeld st. a pak skladatel Frico Kafenda. Většinu pedagogů tvořili ale čeští absolventi konzervatoří v Brně a Praze: klavíristky Smidžárová a Květová, houslisté Kubát a Náhlovský, cellista Svoboda (poslední dva spolu s Kafendou tvořili Bratislavské trio). Významný byl příchod hlasového pedagoga Josefa Egema, který vychoval celou generaci pěvců pro SND (Bartošovou, Hozu, Česányiovou, Kšírovou, Hrušovskou atd.). Velkou posilou bylo pozdější působení Oskara Nedbala. Prvními domácími pedagogy byla klavíristka Anna Kafendová-Zochová (od roku 1920) a houslista Gustav Pauliny (od roku 1925) a v témže roce se z iniciativy Janka Borodáče vytvořil na škole dramatický obor pro studium herectví. Ve školním roce 1927/28 byla škola přejmenována na Hudební a dramatickou akademii pro Slovensko a v roce 1941 na Státní konzervatoř. Od poloviny 30. let přibyl absolvent brněnské a pražské konzervatoře Rudolf Macudzinský, klavírista a skladatel, který studoval u Janáčka spolu s Rudolfem Firkušným. Absolventi bratislavské školy pak odcházeli dobře připraveni na Novákovu Mistrovskou školu do Prahy. To byl případ Eugena Suchoně a po něm dalších stěžejních skladatelských osobností slovenské hudby - Cikkera, Moyzese, Kardoše.

Hudební křižovatky - česko Slovensko (1. část) Hudební křižovatky - česko Slovensko (1. část)

Pokud jde o koncertní život popřevratové Bratislavy, již v roce 1920 vzniklo sdružení nadšenců-neprofesionálů, které si říkalo Slovenská filharmonie a nepravidelně koncertovalo (s českými dirigenty Šimákem a Folprechtem) až do roku 1938. Taky Oskar Nedbal rozšířil divadelní orchestr a jeho Bratislavský symfonický orchestr předvedl nejen všechny Beethovenovy symfonie, ale (později v čele s Karlem Nedbalem) prezentoval významná slovenská díla jako Moyzesovu První symfonii nebo Suchoňův Žalm země podkarpatské (na text Jaroslava Zatloukala Vítr z Polonin ). Plně profesionální Slovenská filharmonie vznikla jako státní těleso až zákonem SNR z 18. prosince 1948 a její první koncert se uskutečnil 27. října 1949 (Moyzesova suita Dolu Váhom a Dvořákova 8. symfonie ). Jejím prvním šéfdirigentem se stal (jako svérázný druh trestu, jenž po válce potkal taky některé slovenské umělce) Václav Talich, který lvím podílem přispěl k profesionalizaci tělesa. Po období šéfování Slováků Ludevíta Rajtera a Talichova žáka Ladislava Slováka se Libor Pešek stal v sezoně 1981/82 v roli šéfdirigenta takovým miláčkem koncertního publika, že jeho nahrazení Rusem Vladimirem Verbickým vyvolalo bouře nevole mezi příznivci SF. Dalšími Čechy na vedoucím postu SF byli Jiří Bělohlávek (pro neshody s Ministerstvem kultury se poděkoval) a aktuální šéf Vladimír Válek. Nejhlubší pečeť však zanechal Zdeněk Košler, v letech 1969?-?1995 hostující dirigent, po své smrti jmenovaný za čestného šéfdirigenta in memoriam. Když se v roce 1957 původně rozhlasový sbor (na Pražském jaru v letech 1948 a 1957 předvedl Suchoňův Žalm země ) přičlenil pod SF a přejmenoval na Slovenský filharmonický sbor, po dlouhá léta byl jeho sbormistrem Jan Maria Dobrodinský, v 90. letech zastával post šéfsbormistra Jan Rozehnal. Vzpomeňme také orchestrální hráče. Houslista Vojtěch Gabriel (žijící na Slovensku od roku 1939) byl 15 let primáriem Slovenského kvarteta, 20 let hrál v orchestru SF a podobně jako klarinetista Jaroslav Jakoubek (koncertní mistr Symfonického orchestru Čs. rozhlasu v Bratislavě) působil taky pedagogicky.

Nejhranějším českým skladatelem filharmonie byl po celou dobu Dvořák, který taky v diskografii tělesa zaujímá hned druhé místo (přes 30 nahrávek) za Mozartem, ale před Čajkovským a Beethovenem. Ze 4500 koncertů odehraných do roku 2000 odehrála SF 156 na české půdě (v 36 městech). Alespoň telegraficky se zmíním o tom, že všechna slovenská orchestrální tělesa po jistou dobu byla vedena českými umělci. V případě Košického rozhlasového orchestru to byli Holeček, Vipler, Vašata, u Košické filharmonie Bílek, při Státním komorním orchestru Žiliny Fischer, Valta a Svárovský.

Opera SND a Nedbalovci

Dne 27. září 1919 Ministerstvo školství a národní osvěty v Praze pověřilo ředitele Východočeského divadla B. Jeřábka vedením Slovenského národního divadla. O šest týdnů později vzniklo Družstvo SND, jež mělo divadlo zajistit finančně. Slavnostně se SND otevřelo představením Smetanovy Hubičky 1. března 1920. V následující sezoně se uměleckým šéfem Jeřábkova ansámblu stal významný dirigent Milan Zuna, jehož náročný a o vyšší profesionalitu usilující program (bratislavské nastudování Káti Kabanové bylo podle skladatele v té době v Československu nejlepší) vedl k finančním problémům, které se potom musely řešit převedením divadla do soukromých rukou. Tak se v roce 1923 začala významná éra českého skladatele a dirigenta Oskara Nedbala, jenž se současně s uměleckými problémy divadla věnoval podnikání, pedagogické činnosti na Hudební škole pro Slovensko a oživení koncertního života města. Dnes slovenští divadelní historici mají tendenci hodnotit jeho éru méně pozitivně než pozdější působení jeho synovce Karla (30. léta). Mají pravdu jen částečně, i když nelze popřít, že Oskarův umělecký program nebyl natolik vyhraněný. Zapomíná se ale, že Karlovi umožnilo realizovat jeho odvážné záměry (kromě sisyfovského úsilí jeho strýce v předešlé etapě vývoje) především nové vedení podnikatele Drašara, který díky často kritizované preferenci operety vydělal na náročné a finančně jistě ztrátové Karlovy projekty. Nakonec Oskar za své podnikatelské neúspěchy zaplatil cenu nejvyšší - svým životem. Mravenčí a vskutku osvětová práce Oskara Nedbala byla možná významnější než jeho okázalé úspěchy (zájezd do Španělska se 16 představeními Prodané nevěsty a Rusalky , ve kterých hlavní role zpívali sólisté z Prahy), hostování P. Mascagniho (1925) a R. Strausse (1929), kteří zde dirigovali svá díla, nebo účast sólistů z Vídně a Prahy (Slezak, Nehmetová, Andayová, Destinnová, Mařák, Kubla), zájezdy do pražského divadla Varieté v 1925 a 1930 (s účastí Šaljapina jako Borise Godunova) nebo vídeňského Stadtheatru. Přestože Praha nedokázala Nedbalovi odpustit jeho předpřevratové působení v Rakousku, Oskar pozval do SND taky pražské ND (v roce 1927 Škroupův Dráteník ).

Hudební křižovatky - česko Slovensko (1. část) Hudební křižovatky - česko Slovensko (1. část)

V repertoáru kromě smetanovského cyklu a celé řady českých oper (Fibicha, Foerstra, Ostrčila, Kovařovice, Nováka, Folprechta, Sudy, Maršíka, Jiráka a své nepovedené opery Sedlák Jakub ), uváděl tradiční repertoár francouzský a italský (ale v československé premiéře taky Korsakovova Zlatého kohoutka ), a dnes už zapomenuté novinky (Hrstič, Zajc, Róžycki). Ke cti mu nicméně slouží uvedení prvních slovenských oper, především historická premiéra důsledně wagneriánského Bellova Kováče Wielanda (28. 4. 1926) a méně zdařilého Detvana od V. Figuše-Bystrého (1928). Progresivní dramaturgické prvky vnesl do éry svého strýce jako dirigent a umělecký šéf již koncem 20. let Karel Nedbal inscenacemi Wagnera (Zlato Rýna ) a R. Strausse (Elektra , Salome ). Oskar se taky cílevědomě snažil podpořit slovenský živel v souboru a vřele prosazoval první slovenské pěvce - sopranistku Helenu Bartošovou (v SND od 1924 do 1964, vynikající Jenůfu i Kostelničku) a tenoristu dr. Janka Blaho (od 1924 do 1965, který Jeníka zpíval 218 krát). Škoda, že po prvním pokusu uvést dílo ve slovenštině (Massenetův Kejklíř u Matky Boží , 24. 8. 1924) se v téhle linii po dlouhá léta nepokračovalo (v slovenštině se hrála až Massenetova Thais v roce 1933), čímž se zjevně zpomalilo budování operního publika ve všech vrstvách slovenské společnosti. Při hodnocení Oskarova dirigentského vkladu se nejčastěji vzpomíná nastudování novoromantických děl (Foerstrova Debora , Novákova Lucerna nebo Straussův Růžový kavalír ). Kvůli kasovnímu úspěchu uváděl taky operety a balety, avšak vybíral je podle přísnějších kritérií a uplatnil přitom svá vesměs zdařilá díla (Polská krev , Vinobraní , Z pohádky do pohádky ). Mnozí čeští pěvci této éry (Žaludová, Knitl, Otava, Šponarová, Krásová) si v opeře SND odkroutili svá učňovská léta a pak se uplatnili v divadlech Brna a Prahy, Karlova manželka Eva Hadrabová (stálý host SND od roku 1928) skončila ve Vídeňské státní opeře a na festivalu v Salcburku.

Éra Karla Nedbala v SND byla neobyčejně vyhraněná především dramaturgicky. Přes antimozartovskou averzi bratislavského publika postupně zařazoval hlavní Mozartovy opery, verdiovský repertoár rozšířil o v té době málo hraného Simona Boccanegru a Falstaffa , z Wagnera uvedl Holanďana , Lohengrina , Tristana , Parsifala , v českém repertoáru objevil nové tituly (Folprechtovo Zlomené srdce , Karlova Smrt kmotřička a Ilseino srdce , Ambrosovo El Cristo de la luz , Dvořákovy Tvrdé palice , Janáčkova Liška Bystrouška a Z mrtvého domu , Smatekova Čachtická paní - první dílo ze slovenského prostředí). Jako málo šťastný ústupek tlaku po slovakizaci opery se dá chápat uvedení dvou oper Jozefa Rosinského (Mátaj a Matúš Trenčiansky ), více se cení premiéra scénické kantáty Alexandra Moyzese Svatopluk , při které si Nedbal přizval k spolupráci z českého činoherního souboru vynikajícího avantgardního režiséra Viktora Šulce. Poprvé se taky na repertoáru objevuje předmozartovská opera (Gluckův Orfeus a Eurydika ), ruský repertoár se rozšiřuje o Musorgského Soročinský jarmark (čsl. premiéra). Nejvýše se posléze hodnotí Nedbalův repertoár 20. století. Kromě již klasického Strausse (Ariadna na Naxu ) následovala celá řada československých premiér děl jako Ferroudova Chirurgie , Zemlinského Křídový kruh , Nottarova opera Na veliké cestě , Čerepinův Hlad , Vladigerův Car Kalojan , vítězná opera mezinárodní skladatelské soutěže Lodovica Rocca Dibuk , ale především Prokofjevova Láska ke třem pomerančům a Šostakovičova Lady Macbeth (první uvedení mimo území SSSR). Tu nastudoval Nedbal spolu se Šulcem a další unikátní českou osobností ovlivněnou expresionismem - scénografem Františkem Trostrem, který nahradil malovaná plátna prostorovou koláží. Poněkud na vedlejší kolej se dostal tradiční italský repertoár. Nedbal ho přenechával svým dirigentským kolegům (zejména Folprechtovi), a tak za 10 sezon jeho šéfování ze 130 premiér připadlo na Verdiho díla 8 a na Pucciniho jen 6 inscenací. V tomhle ohledu si Nedbal porozuměl s nejuznávanějším slovenským operním kritikem Ivanem Ballou, odchovaným na česko-německé hudební estetice, pro kterého opery jako Turandot či Vilém Tell byly banální záležitostí.

Postupně se čím dále tím více konsolidoval sólový ansámbl. Kromě českých pěvců, pro než zůstalo SND jen přestupní stanicí na velká česká jeviště (Řezníčková, Zavřel, Formanová), představoval výjimku kroměřížský basista Arnold Flogl (v SND od roku 1930 do své smrti v 1950), považovaný za "slovenského Šaljapina". Přicházeli další slovenští zpěváci: Bakošová, Napravilová (od roku 1935 členka ND v Praze), Česányiová, Hudcová-Frešová a tenorista Hoza, jenž předtím okouzlil pražské ženské publikum v Lehárových tenorových partech v Moderní operetě. Nedbal taky pokračoval v intencích svého strýce zvaním významných českých a zahraničních pěvců (Novotná, Ziková, Milanová, Tauber, Fleta a v roce 1934 podruhé Šaljapin). Během Karlova šéfování uvedlo SND ve Vídni 9 představení Prodané nevěsty , dalších 5 Smetanových oper, Rusalku a Weibergerova Švandu dudáka , v roce 1936 taky dvě inscenace v pražském ND (Dvě vdovy , Na velké cestě ), naopak pražské ND v Bratislavě zahrálo Ostrčilovo Poupě (1935).

Podnikatel Drašar (ředitelem SND od roku 1931) posunul operetní repertoár směrem k revuálnosti (díla Benatzkého, Gilberta, Beneše, ale taky Slováka Móryho a od roku 1935 i na Slovensku dodnes populárního Gejzy Dusíka). První opereta v slovenském překladu se hrála až v roce 1933. Jedinou sezonu byla členkou operetního souboru pozdější revuální hvězda Ljuba Hermanová, stálým hostem mezinárodně slavná Jarmila Kšírová, na konci Nedbalovy éry hostoval v SND Jára Pospíšil.

Když se nad republikou začalo stmívat, přední sólisté SND (Bartošová, Blaho) odjížděli demonstrativně na hostování do českých operních divadel. Po mnichovském diktátu a následném vyhlášení slovenské autonomie opouští Slovensko větší část českých umělců. Zůstal po nich kus vykonané práce při etablování se slovenského operního umění. Oskara Nedbala nám připomíná jeho busta v prostorách historické budovy SND a jedna ulice v centru města, Karla v knihovnách dosažitelná kniha jeho vzpomínek Můj život s operou .

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.