pondělí, 2. červen 2008

Hudební křižovatky - Čechy, Morava a balkán

Napsal(a) 

Hudební křižovatky - Čechy, Morava a balkán Hudební křižovatky - Čechy, Morava a balkán

Vliv českých hudebníků můžeme sledovat po celém Balkánu. Pro první polovinu 19. století je příznačná jak velká migrace obyvatelstva v rámci Rakouska, tak sílící proud vystěhovalectví do ciziny. V té době už existují první profesionální konzervatoře, varhanické školy a soukromé ústavy vychovávající velký počet muzikantů, zcela neúměrný reálným potřebám domácího prostředí. Nutnost odchodu do zahraničí se tak pro mnohé, zejména instrumentalisty, stala jediným možným východiskem, jak uplatnit své vzdělání a získat určitou sociální jistotu. V jihoslovanských zemích se českým hudebníkům nabízely obrovské možnosti uplatnění. Společně s myšlenkou panslavismu rostl také jejich zájem o poznání jiných slovanských kultur a v neposlední řadě lákala mnohé z nich touha žít ve svobodné zemi. V kulturních a hudebních dějinách těchto států zanechali nesmazatelnou stopu, jakkoliv jsou dnes jejich jména většině z nás neznámá.

Chorvatsko

Styky mezi českými zeměmi a zeměmi bývalé Jugoslávie mají v oblasti hudby dlouhou tradici. Už ve 14. a 15. století působili v pražském emauzském klášteře chorvatští benediktinští mniši, takzvaní glagoláši. Počátkem 18. století najdeme ve významné chorvatské sbírce chrámových písní Cithara octochorda písně českého původu. Prvním Chorvatem (nebo Slovincem), jehož skladby lze najít v knihovnách v Praze, Brně a Kroměříži, byl mnich Amando Ivančic (1729?- 1790?). V době klasicismu působil známý český symfonik Jan Křtitel Vaňhal (1738-1813) přechodně ve Varaždinu, tehdejším hlavním městě Chorvatska. Roku 1794 ustavila záhřebská katedrála funkci varhaníka a angažovala na plný úvazek šest německých zpěváků. Ti byli na počátku 19. století nahrazeni kolegy z Čech.

Ve dvacátých letech 19. století vystoupila výrazně do popředí nacionální ideologie, obohacená o program slovanské vzájemnosti s dominující rusofilskou orientací. Na Václava Hanku měla mimo jiné vliv tehdy už tiskem vydaná srbská sbírka Vuka Karadžice. František Ladislav Čelakovský (1799-1852) vydal třísvazkové dílo - Slovanské národní písně (1822, 1825, 1827).

K první migrační vlně patřili violoncellista Ivan Oertl (1827-1889), vojenský kapelník a dirigent Ivan Tropsch (1830-1913), Ivan Strnad (1843-1913) - sbormistr v Záhřebu, varhaník a učitel zpěvu a také autor učebnic zpěvu, Miroslav Cugšvert (1844-1894) - zakladatel prvního chorvatského hudebního publika Sv. Cecilija (1877), Tomo Šestak (1852-1921) - kapelník a varhaník v Koprivnici, skladatel instrumentální a sborové hudby, Karel Kukla (1867-1913) - kapelník a varhaník v Senji a Sušaku, autor řady sborových skladeb a úprav chorvatských písní. Ve stejné době bylo Chorvatsko pod silným maďarizačním vlivem. Pro kulturní dějiny země má proto velký význam takzvané Illyrské národní hnutí , datované lety 1835-1850. Ideologicky se shodovalo s podobnými národnostními směry v Evropě, zvláště v Čechách, Polsku, Itálii a Německu. Šlo mu o probuzení vlasteneckého cítění a víry ve svůj národ a velikost Slovanstva. Stěžejní osobou hnutí byl Ljudevit Gaj (1809-1872). Během svých studií ve Vídni, Grazu a Budapešti vytvořil řadu kontaktů s nacionálně orientovanou mládeží šířící myšlenky panslavismu, mimo jiné i v Čechách.

K prvním illyrským skladatelům majícím vazbu na Čechy patří Chorvato-Slovinec Vatroslav Lisinski (1819-1854). Skladbu studoval nejprve u J. Sojky a potom u J. K. Wiesnera-Morgensterna. Spolu se svým učitelem napsal první operu Ljubav i zloba (Láska a zloba) na libreto Janka Cara. Libreto bylo několikrát přepsáno (mimo jiné i Fr. Lhotkou). Praha mohla ukázky z opery slyšet v roce 1852. Lisinského celoživotní přítel a donátor Albert Štriga rozpoznal jeho nadání a sehnal peníze na studia v Čechách. Na podzim roku 1847 přijel Lisinski do Prahy. Na konzervatoř však kvůli svému věku nemohl být přijat a rozhodl se proto pro soukromá studia, nejprve u vedoucího varhanické školy K. Pitsche a později u vedoucího konzervatoře B. Kittla, který ho školil v kompozici a instrumentaci. Roku 1850 publikoval Lisinski v Praze cyklus šesti sólových písní Šestero českých písní . Téhož roku zazněla i orchestrální scéna Večer. O pět let později vyšlo album pod názvem Perly české , které obsahovalo dvě jeho písně. Po návratu do Záhřebu se Lisinski stal členem komise Společnosti přátel hudby v Chorvatsku a Slovinsku a tuto pozici si držel až do smrti. Záhřebskému publiku představil svá vlastní díla i další evropské skladatele, s nimiž se seznámil v Praze. Nicméně posluchači nebyli pro takovou hudbu zralí a koncerty se setkaly s nepochopením. Špatné materiální podmínky a nepochopení společně s vleklou chorobou zapříčinily jeho předčasnou smrt roku 1854.

Mezi další skladatele illyrského hnutí patřil zpěvák, houslista, klavírista a dirigent Franjo Pokorny (1825-1859), jehož rodiče byli Češi. V roce 1854 se stal dirigentem divadelního orchestru v Záhřebu a od roku 1850 vyučoval ve Společnosti přátel hudby. Dva roky nato vystřídal Lisinského na postu dirigenta tamtéž, a po roce 1855 působil jako sborista v záhřebské katedrále.

Hudební křižovatky - Čechy, Morava a balkán Hudební křižovatky - Čechy, Morava a balkán
V Praze se jako další z illyrských hudebníků objevil v roce 1829 Ivan Padovec (1800-1873), skladatel, ale především kytarový virtuos. Prominentní illyrský básník - Slovinec Stanko Vraz (1810-1851) studoval hudbu v Mariboru a Grazu. Patřil ke sběratelům folklóru a ve svém stěžejním článku vybízel své následovníky nejen ke sběru slovního folklóru, ale i k přesnému hudebnímu zápisu. Podobné myšlenky vyjádřil ve svém dopise K. J. Erbenovi z 16. dubna 1844. V té době již nasbíral přes 300 písní, jakkoliv měl mnohdy poblémy s jejich přesným hudebním zápisem. Autorem první operety na chorvatské libreto Mornari i djaci (Námořníci a studenti z roku 1868) se stal Čech Ivan Reyschil (1811-1877).

S nástupem habsburského absolutismu po roce 1848 bylo illyrské hnutí na deset let umrtveno. Chorvatský parlament se rozpustil a záhy nato začal proces germanizace obyvatelstva. Roku 1866 byla díky iniciativám a materiální pomoci biskupa Josipa Juraje Strossmayera (1815-1905; podle

kterého se jmenuje jedno z pražských náměstí) založena Jihoslovanská akademie věd a umění a v roce 1874 záhřebská univerzita . Jako správce jedné z nejbohatších diecézí v Uhrách se Strossmayer stal významným mecenášem, přispívajícím ohromnými částkami k rozvoji kultury a vzdělanosti v chorvatském a jihoslovanském vlasteneckém prostředí.

V období od roku 1870 do první světové války se nadále zlepšila a rozšířila organizace hudebního života, nabídka koncertů a hudebního školství. Na přelomu století hrálo důležitou roli aktivní hnutí mladých lidí, převážně studentů, kteří byli přinuceni uprchnout do Prahy a Vídně kvůli anti-maďarským demonstracím v roce 1895. Souzněli s Masarykovým realismem a ideou "drobné práce" mezi lidem. Pro hudbu jsou proto typické například vlastenecké motivy, které už nejsou vázány na folklór, jak tomu bylo v době illyrského hnutí.

Skladatel a dirigent českého původu Ivan Zajc (1832-1914) patří k nejvýznamnějším postavám té doby. Od roku 1870 zastával funkci ředitele národní opery. Začal s odborným školením, nejprve u zpěváků a to nejen v oboru samém, ale i v teorii. Za jeho působení se v divadelní budově pořádaly koncerty, na kterých účinkovali i umělci ze zahraničí - mimo jiné houslista František Ondříček. Kromě vedení opery působil Zajc přes 40 let také v Hudebním institutu , který rovněž pořádal koncerty. Složil na 50 oper, operet či hudebních her na texty zprvu italské a německé a konečně na původní libreta chorvatská. Počínaje rokem 1868 až do 1881 byla jeho díla velmi často provozována v Praze v Prozatímním divadle, například v roce 1868 jeho vlastenecká zpěvohra Loď v přístavu , roku 1869 Lazzaroni neapolští a Pouť do Mekky , roku 1870 Únos Sabinek , roku 1871 Náměsíčná , Hadačka z Boissy a Mislav . Ve druhé polovině 19. století byly u nás provozovány i jiné úryvky z jeho děl. Zajcův sbor Večer na Sávě se dlouho držel v repertoáru Pěveckého sdružení moravských učitelů.

Franjo Kuhač (1834-1911) - etnomuzikolog, který významně podpořil rozvoj hudební vědy a historiografie v Chorvatsku, se narodil v Osijeku v německé rodině. Klavír studoval mimo jiné i ve Vídni u Karla Czerného, který ho seznámil s českou folklórní hudbou. V roce 1858 se Kuhač vrátil do rodného města a začal soukromě vyučovat hru na klavír. Díky bohatému dědictví se mohl naplno věnovat sběru lidové písně po celém Balkáně, ale i v Rakousku, Itálii, Maďarsku a Bulharsku. Od roku 1878 publikoval svou sbírku jihoslovanských písní Južnoslavjenske narodne popjevke (přes 1600). Zabýval se nejen jejich sběrem, ale i analýzou rytmickou a harmonickou, původem, instrumentací a díky tomu si získal mezinárodní renomé.

Podobně jako na počátku i ve druhé polovině 19. století přicházela do Chorvatska řada hudebníků z Německa, Rakouska a z Čech. Nejvýznamnějším nechorvatským skladatelem v Chorvatsku byl Franjo Vilhar-Kalski (1852-1928), jehož hudební vzdělání je rovněž svázáno s Prahou. Tady studoval v letech 1870-1872 u F. Blažka a F. Skuherského.

V době po první světové válce navazuje kulturní hnutí na illyrismus. Chorvatští skladatelé znovu čerpají z lidové hudby. Studují vesnický život, jeho zvyky a tradice a to, jakou roli hraje hudba v každodenním životě vesničanů. Nadále jsou ve styku s ruskými a českými kolegy a nechají se inspirovat tvorbou prvního srbského národního skladatele Stevana Mokranjace (1856-1914). Nápady čerpají z různých sbírek lidových písní, mimo jiné z výše zmíněného Kuhače nebo ze sbírek českého malíře Ludvíka Kuby (Slovanstvo ve svých zpěvech , Písně chorvatské a Písně dalmatinské ).

V roce 1920 se Hudební institut změnil v Akademii hudby a stal se tak jedinou institucí vyššího odborného vzdělání v zemi, která si díky vynikajícím pedagogům brzy získala dobrou pověst. Mezi učiteli byli i Češi Fran Lhotka (harmonie) a Václav Huml (housle). I nadále však chorvatští studenti jezdili za vzděláním do zahraničí - převážně do Prahy, Vídně a Paříže. Zde měli možnost seznámit se s novými skladebnými technikami - ať už šlo o atonální, nebo rozšířenou tonalitu či polytonalitu.

Fran Lhotka (1883-1962) hrál přes půlstoletí významnou roli v rozvoji chorvatské hudby. Pražskou konzervatoř absolvoval v oborech hra na lesní roh a kompozice ve třídě K. Steckera, J. Kličky a A. Dvořáka a svou skladatelskou dráhu začal v duchu klasických českých tradic. V roce 1909 se přestěhoval do Chorvatska. Na záhřebské akademii učil harmonii a pro účely výuky sepsal knihu Harmonija - osnovi homofonog sloga (Harmonie - základy homofonní textury, 1948), věnoval se rovněž dirigování - kniha Dirigiranje (Dirigování, 1931). Jeho skladby zůstaly v rámci tonality, ale často používal disonance. Lhotkův hlavní přínos tkví především v oblasti baletní hudby (mimo jiné balety Ďábel ve vsi , Balada o středověké lásce nebo Duše moře ).

Hudební křižovatky - Čechy, Morava a balkán Hudební křižovatky - Čechy, Morava a balkán
Krsto Odak (1888-1965) začal studia kompozice v Mnichově u P. Hartmanna a ukončil je v Praze ve třídě V. Nováka. Zde vyhrál Grand prix za svůj op. 1 - Sonátu pro housle a klavír z roku 1922. Téhož roku se vrátil do Záhřebu, kde na tamní akademii hudby vyučoval téměř 40 let. I on je představitelem národního směru v hudbě.

Stěžejní postavou meziválečné skladatelské generace je Josip Slavenski (1896-1955). Hudbu studoval v Budapešti u Z. Kodályho a poté v Praze u V. Nováka. V Maďarsku se seznámil s dílem B. Bartóka a zabýval se studiem maďarského folklóru. Patří k prvním chorvatským skladatelům, jejichž výrazové prostředky byly vpravdě moderní. Se svým prvním smyčcovým kvartetem získal první cenu na věhlasném festivalu moderní hudby v Donaueschingen (roku 1924).

Vedoucím nové generace národnostně orientovaných skladatelů byl Antun Dobronic (1878-1955). V letech 1910-1912 studoval v Praze skladbu u K. Steckera a V. Nováka. Tady se seznámil s díly ruských a českých skladatelů a utvrdil se ve svých myšlenkách spojení lidového zdroje se vzděláním a originalitou skladatele. Po návratu do Záhřebu působil jako hudební publicista a učitel na záhřebské akademii. Jeho zvláštní, moderní harmonizace lidových písní byly o něčem jiném, než dosavadní sladce romantická zpracování.

Po druhé světové válce se státy Jugoslávie spojily v jeden federativní celek. Otvírají se nová divadla, hudební školy, vznikají filharmonie, amatérské i profesionální pěvecké sbory i radiové stanice. Skladatelé mají pocit, že folklór už byl vyčerpán a obrací se k novým skladebným technikám, charakteristickým pro meziválečné a poválečné období. V roce 1961 vznikl v Záhřebu Festival soudobé hudby , jehož hlavním cílem bylo přivézt sem moderní evropskou hudbu. K poválečné generaci patří například skladatel Stjepan Šulek, žák Václava Humla na záhřebské akademii. Jeden z nejlepších polyfonních skladatelů a mistr instrumentace.

Slovinsko

Ve Slovinsku a Chorvatsku se hudební tradice rozvíjela nepřetržitě už od středověku. Primož Trubar (1508-1586), vedoucí osobnost protestantské reformace, využil při tvorbě repertoáru slovinských duchovních písní nejen vzorů německých kancionálů, ale i zpěvníků Českých bratří. Představitelem slovinské renesance byl znamenitý skladatel Jakob Petelin-Gallus dnes známý spíše pod německo-latinským ekvivalentem svého jména Jacobus Handl Gallus (1550-1591). V Čechách strávil valnou část svého života (zpočátku na Moravě v letech 1580-1585 v kapele olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského, poté až do své smrti v Praze jako kantor a varhaník u sv. Jana Na zábradlí). Vytvořil i publikoval u nás prakticky celé své dílo, vyrostlé vesměs z konkrétních místních inspirací a věnované převážně kostelní hudbě. Jeho vrcholem je monumentální čtyřdílný cyklus 374 duchovních kompozic pro církevní účely Opus musicum , vydaný v Praze roku 1586-1591.

Jeho současník Mihael Voglar (Carbonarius) je zmiňován jako zpěvák pražské dvorské kapely. Janez Krstnik Dolar (17. století) se narodil v Kamniku u Ljublaně. Je autorem sonát a baletních suit, jež patří období přechodu mezi raným a vrcholným barokem. Jeho rukopisy se většinou nacházely v českých knihovnách, a proto býval vydáván za českého skladatele. Mezi muzikanty, kteří přišli z Čech, se koncem 18. století připomíná František Benedikt Dusík (1765-po roce 1816), bratr slavného J. L. Dusíka, varhaník v ljublaňské katedrále. V následujícím století řídil Josef Beneš (1795-1873) koncerty orchestru Filharmonična družba , Vojtěch Valenta (1842-1891) a Antonín Nedvěd (1829-1866) založili společně s jinými slovinskými hudebníky ljublaňskou Hudební matici . Zatímco v Srbsku se málokterý český muzikant dostal na vedoucí místo, ve Slovinsku byla situace jiná. Například Kašpar Mašek (1794-1873) a Antonín Foerster (1837-1926) významně přispěli k rozvoji slovinského hudebního romantismu.

Jako jeden z prvních Slovinců studoval na pražské konzervatoři Fran Gerbic (1840-1917). Za mlada vystupoval v Národním divadle v Praze jako hrdinný tenor, v kariéře pokračoval v Záhřebu, Ulmu a Lvovu. Když musel ze zdravotních důvodů zpívání nechat, začal zpěv vyučovat a stal se vedoucím školy Hudební matice v Ljublani. V tamním divadle dirigoval první operní představení ve slovinštině. Jeho Lovecká symfonie svým duchem a slohem blízká Dvořákovi, je považována za první romantickou symfonii ve slovinské hudbě.

V sezoně 1888/89 byla ve znovuotevřeném Zemském divadle v Ljublani uvedena Blodkova opera V studni (25. 3. 1889). O rok později zazněl Bendlův Starý ženich a stejně jako Smetanova Prodaná nevěsta, uvedená roku 1870, se díky vynikající interpretaci setkal s úspěchem. V roce 1876 měla premiéru Smetanova Hubička pod taktovkou Čecha Hilaria Beníška, který orchestr převzal v listopadu 1894. O pět let později se konala premiéra opery Psohlavci od Karla Kovařovice. Již roku 1895 byla v brněnském Městském divadle provedena opera Benjamina Ipavce Teharski Plemiči (Šlechtic z Teharje).

Janáčkův žák Emerik Beran (1868-1940) udržoval živé kontakty se svým bývalým profesorem varhanické školy i poté, co se z rodného Brna v roce 1898 z pracovních důvodů přestěhoval do Mariboru. O rok dříve byla v Plzni s velkým ohlasem provedena jeho Legenda I pro orchestr. V jednom z dopisů Janáčkovi jej informuje o provedení Její pastorkyně v ljublaňské opeře dne 28. října 1922. K návratu do Brna, o kterém často uvažoval, ale nikdy nedošlo.

Josip Vedral (1872-1929) ukončil svá studia houslové hry na pražské konzervatoři v roce 1891 a poté hrál v České filharmonické společnosti . V letech 1895-1929 učil ve škole Hudební matice v Ljublani a mimo to dirigoval sbor a smyčcový orchestr a pedagogicky působil na dalších školách. Jako jeden z mála šířil slávu české houslové školy ve Slovinsku.

Jan Šlais (1893-1975) pracoval po ukončení studií na pražské konzervatoři, od roku 1919 nejprve na hudební škole v Mariboru a po dalších studiích u O. Ševčíka v Praze (1920-1921) vyučoval do roku 1946 na konzervatoři a hudební akademii v Ljublani.

Antonín Balatka (1895-1958) po absolvování pražské konzevratoře působil v letech 1919-1929 jako dirigent a ředitel v ljublaňském operním domě. Zároveň zde rozšířil repertoár a představil česká díla. V roce 1929 se stal šéfdirigentem a tři roky nato dramaturgem Národního divadla v Brně, přičemž současně učil na tamní konzervatoři a později i na Janáčkově akademii. V Čechách se snažil co možná nejvíce seznámit posluchače s jugoslávskou operní tvorbou.

Na začátku své hudební kariéry v letech 1909-1912 byl Václav Talich (1883-1961) dirigentem Slovinské filharmonie v Ljublani. Beranův spolužák z Brna Cyril Metoděj Hrazdíra vystřídal od sezóny 1912/13 Václava Talicha na postu dirigenta Slovinské filharmonické společnosti a ljublaňské opery.

Ve 20. a 30. letech 20. století patřila Praha k centrům moderní hudby. Na tamní konzervatoři učily takové osobnosti jako V. Novák, J. Suk, J. Křička, K. B. Jirák, A. Hába a jiní. U Háby studoval například Slavko Osterc (1895-1941), jenž zaváděním expresionistických slohových prostředků rozhodujícím způsobem ovlivnil hudbu třicátých let ve Slovinsku. Tyto názory zastával nejen jako tvůrce, ale i jako hudební spisovatel a pedagog. Celá řada jeho žáků na konzervatoři v Ljublani později pokračovala ve studiu u J. Suka a A. Háby: Pavel Šivic (1908-1995), Marijan Lipovšek (1910-1995), Demetrij Žebre (1912-1970), Franc Šturm (1912-1943), z mladších pak Marian Kozina (1907-1966).

V Ljublani vzniklo slavné Pražské kvarteto. Absolvent pražské konzervatoře, violista Ladislav Černý zde byl zvolen na post koncertního mistra. Spolu s dalšími Čechy - Ladislavem Zikou a Karlem Sancinem - společně založili soubor nazvaný nejprve Československé Zikovo kvarteto, o devět let později Pražské kvarteto. Po jugoslávském turné účinkovali čeští umělci v Praze, Brně a dalších městech republiky. V letech 1922 a 1924 se soubor zúčastnil slavného festivalu soudobé hudby v Donaueschingenu, kde se seznámil s Amar-Hindemith kvartetem. Během druhé světové války byla koncertní činnost kvarteta zastavena a po roce 1945 se soustředila hlavně na domácí aktivity. Činnost soubor ukončil o 21 let později.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.