Za tři dny bude první jarní den. Venku ale celý den padal mokrý sníh, teď večer je kolem nuly a na zemi už leží silná bílá vrstva. A v Tylově domě za chvíli začíná koncert nazvaný Hudební jaro v Poličce.
Víc než sto dvacet konzervatoristů z Prahy ve městě na Vysočině během týdne zažilo i mnohem teplejší počasí. Moc si z proměny k horšímu však nedělají. Dobu jarních prázdnin letos tráví především s hudbou – a s Jiřím Bělohlávkem. Připravují se společně na zahajovací koncert Pražského jara, při němž zahrají kompletní Mou vlast. I když to prázdniny nejsou, nemají si rozhodně proč stěžovat. „Pan dirigent odvedl neskutečné penzum práce a všechny nadchl. Nemá u nás srovnání, je jednou z největších současných hudebních osobností. Čeká nás toho ještě hodně, ale je to na dobré cestě,“ říká s uznáním i s potěšením Jakub Fišer, koncertní mistr tělesa.
Odvážný nápad, aby v roce dvoustého výročí Pražské konzervatoře její orchestr zahájil nejvýznamnější tuzemský festival, se objevil už před dlouhou dobou. Že Jiří Bělohlávek souhlasil s tím, aby byl uměleckým garantem tohoto bezprecedentního projektu, všichni hodnotí s uznáním.
„Studenti si ovšem mysleli, že významná osobnost asi přijde až tři dny před koncertem a jen předchozí přípravu zastřeší. Bylo proto obdivuhodné, že pan dirigent sám vyjádřil přání intenzivně s nimi předem týden pracovat – a mimo Prahu, aby byli vytrženi ze závazků a svodů velkoměsta,“ vysvětluje okolnosti poličského soustředění Pavel Trojan junior, student dirigování a zároveň nový spolupracovník Pražského jara s úkoly i nápady týkajícími se mladých posluchačů. A dodává: „Řekl bych, že ho zkoušky nesmírně bavily. Měl možnost odevzdat mnoho ze svých zkušeností a měl výhodu, že pracoval s hráči nezatíženými tím, že by už Mou vlast hráli s někým jiným a mysleli si, že to je správně jedině tak… Vyšli mu vstříc a on na oplátku předával to nejlepší ze sebe.“
Do Tylova domu, zajímavé meziválečné stavby a dobře vedeného kulturního zařízení, se trousí studenti. Přicházejí z internátu středního odborného učiliště. Vaří tam pro ně po celý týden a obsluhují je jejich vrstevníci, budoucí kuchaři a číšníci. Připravili nám tu skvostné a neuvěřitelné podmínky, říkají na adresu poličských organizátoři soustředění.
Orchestr bude hrát v bílých košilích. Jeho členek a členů je tolik, že pódium zasahuje po celý týden i do míst, kde jsou normálně řady sedadel v přízemí. Rozšířit ostatně bude potřeba i pódium ve Smetanově síni v Praze… Už je skoro tma a scházejí se i místní. Je pátek, plakáty zvou na mimořádný koncert. Lidé nepopírají, že jde ve městě o událost.
Soustředění v Poličce předcházely měsíce, kdy studenti probírali party se svými učiteli, a týdny, kdy orchestr během školní výuky připravovala pedagožka konzervatoře Miriam Němcová a jako její asistent Josef Kučera. Některé básně už hráli během roku, naposledy v březnu při otevření nového koncertního sálu školy. Pro soustředění se pak spojila škola s festivalem, v Poličce se partneři ukázali jako úžasní a z konzervatoristů nakonec těsně před odjezdem onemocněli snad jen dva, takže všechno klaplo. „Výpomoce by se daly spočítat na prstech jedné až dvou rukou – a jsou to navíc nedávní absolventi, takže se ani vizuálně neliší od studentů,“ pokračuje Pavel Trojan. Osoba dirigenta a fakt, že půjde o zahajovací koncert Pražského jara, působily evidentně magicky – i ti, kteří během školního roku asi nepovažují povinnou hru v orchestru za něco až tak moc příjemného nebo potřebného, vykazují viditelné zapálení pro věc.
Jiří Bělohlávek přijel do Poličky skutečně s možností nezabývat se už čtením not, ale přenášením své vize na orchestr. V prvních dnech mu záleželo na tom, aby se naladili na stejnou vlnu, aby všichni pochopili velmi detailní systém práce, který s nimi chce zkusit prožít. Reakce hráčů byly prý nadšené – proto, jak do hloubky se dílem zabývá, jak vyžaduje striktní dodržování dynamiky a tvarování frází.
„I při tutti zkouškách neváhá věnovat se jedné sekci a soustředit se na detail, hodně pracuje na tom, aby zvuk nebyl tlustý, aby žesťová sekce zněla kultivovaně, aby mladistvá energie nepřeválcovala detaily,“ říká Trojan a dodává: „Pan dirigent je velice schopný se přesně verbálně vyjadřovat a orchestr to ocenil. Nejsou to přednášky, o hudbu jde na prvním místě, nezabývá se ani tím, že by u každé části popisoval mimohudební obsah, ostatně ani Smetana v tom nebyl nijak moc sdílný, ale například v Šárce svou hudební vizi orchestru ilustroval moc pěkně. Kdyby někdo zapisoval bonmoty, které zde při zkouškách pronáší, byla by to zajímavá publikace…“
Jiří Bělohlávek se stane napřesrok na podzim, v roce svých šestašedesátých narozenin, šéfdirigentem a zároveň hudebním ředitelem České filharmonie. Dvě desetiletí od doby, kdy od ní odešel, naplnil výraznými uměleckými aktivitami a zráním. Založil a řadu let zdokonaloval a vedl Pražskou komorní filharmonii. Hostoval po světě a stal se na šest let šéfem Symfonického orchestru BBC v Londýně. „Charakterizuje ho pečlivost, co se týče agogiky, dynamiky, celé partitury… A zároveň obrovská lidskost, vroucnost. Optimisticky nám předává informace, dokáže mladé nadchnout pro skladbu i pro práci, dává motivaci pro pokračování, vědomí, že to má cenu…,“ říká o něm Jakub Fišer. A studenti se shodují, že má jejich nynější dirigent přirozenou autoritu – hovoří klidně, nejsou na něm znát dramatické emoce, natož hněv.
Respekt v orchestru a otevřenost a ochota na dirigentském stupínku jsou cítit při zkouškách i při koncertě. Má vlast je skutečně náročná partitura, potřebuje mimořádnou výdrž i fantazii, je to velká „škola“, v repertoáru školního orchestru prubířský kámen. „Tenhle týden mě docela unavil, ale současně také ohromně obohatil,“ přiznává Jiří Bělohlávek. Při detailní práci na určitých místech se podle svých slov se studenty dobral vždy dobrých výsledků a uspokojivého dojmu, ovšem skloubit všechny jednotlivosti do jednoho provedení a provést je v souvislosti, to je těžší, protože se pak objevují náhodná selhání či omyly. „Zúročit všechny již jednou dosažené kvality v určité jedinečné chvíli, v rámci dané a neopakovatelné půldruhé hodiny, kterou cyklus symfonických básní trvá, zůstává největším úkolem,“ shrnuje dirigent, co je společně čeká v Praze v úvodu festivalu.
Vedle velkého sálu je v Tylově domě k dispozici i další sál menší, v němž mohou současně probíhat dělené zkoušky, které většinou vede Josef Kučera. Na místě jsou i dva další pedagogové – jeden pro smyčce, druhý pro dechovou sekci, aby konzultovali smyky, nátisky a podobně. Během soustředění jsou vždy tři frekvence denně – dopoledne dvě a čtvrt hodiny, odpoledne dvě a půl hodiny a ještě půldruhé hodiny večer.
Tato časová organizace nebyla podle Jiřího Bělohlávka náhodná, sleduje co nejúčelnější využití sil ansámblu. Pro něj to sice znamená být k dispozici v podstatě celý den, ale ukázalo se to být správným rozhodnutím. Jak vysvětluje, přestože mladí instrumentalisté mají báječnou vitalitu, přece jen schopnost plné koncentrace na dlouhou dobu není u hudebníků tohoto věku ještě plně vyvinuta. Dirigent vyjádřil přání, aby se po poličském soustředění dostalo hráčům co možná nejvíc odpočinku, aby si v sobě uchovali to, co zde získali. Před festivalem se pak ovšem musí konat nejprve „oprašovací“ zkoušky – a ve finále v nadstandardním počtu zkoušky naostro, to už opět pod jeho vedením.
Mou vlast, partituru náročnou i pro profesionály, studuje orchestr konzervatoře jako komplet v historii školy poprvé a stejně tak historicky první je i jeho vystoupení na Pražském jaru. V Poličce, jak se ukázalo, mnozí v té souvislosti v zápalu a nadšení skoro zapomněli, že jsou nějaké prázdniny. Zpočátku se stávalo, že i po pauze na oběd na internátu někteří cvičili, až se muselo direktivně rozhodnout, že bude polední klid, v němž se hrát nebude. A když, tak jedině v Tylově domě.
„Pan dirigent doslova umí čarovat, když se pokouší vyklenout nějaké fráze. To se pak hraje úplně úžasně. Je to velká zkušenost do budoucího života, ať už pro hraní v orchestru, nebo pro sólovou nebo komorní hru,“ pochvaluje si Jakub Fišer soustředění.
A pak v Tylově domě začíná koncert, který přilákal na tři stovky posluchačů. Serenáda od zdejšího rodáka Martinů, Dvořákova Romance pro housle a orchestr a dvě ze Smetanových symfonických básní – široce lyrické „luhy a háje“ a dramaticky rozehraná Šárka. Výsledky týdenní práce jsou slyšitelné a je skoro dojemné, jak se dirigentovi a jeho svěřencům daří vystihnout nefalšované parametry Mé vlasti. To není jen nějaký školní koncert – rodí se už něco, co chce a může být dvanáctého května uměleckým úspěchem. Mimořádné okamžiky korunuje dlouhý potlesk – a Jiří Bělohlávek se obrací k publiku: zahrajeme vám ještě Vltavu. Jen nám musíte odpustit, že tu teď nemáme harfu… Zahráli. A až na pár zaváhání v úvodu opravdu pěkně. I když je venku sníh, název Hudební jaro v Poličce už nikomu nepřipadá nepatřičný.
„Zítra, v sobotu, máme poslední zkoušku. Nebudu zastavovat, aby na závěr zažili celou Vlast vcelku, v kompletním tahu. Aby si mohli vyzkoušet svou schopnost rozprostřít síly. Bude to už jako na festivalu v květnu – včetně fanfár a hymny,“ slibuje pak Jiří Bělohlávek. Do neobvyklého projektu šel, jak přiznává, předem s trochou obav, ty se mu ale nepotvrdily – nebylo potřeba žádných kompromisů. Naopak – nárůst kvality byl podle něj během týdenního soustředění markantní. Tak markantní, že si toho samozřejmě museli dobře všimnout i sami studenti.
