středa, 11. únor 2004

Hudební duše Karviné

Napsal(a) 

Hudební duše Karviné Hudební duše Karviné
Učitelé to nikdy neměli a ani dnes nemají lehké. Společnost je bere na vědomí jen zřídka. Přitom právě na nich nejvíce záleží, jací lidé vyrůstají, zda si dovedou vážit druhých, jakou společnost budou schopni vytvářet. V dětech, které jen "nebiflují" kvůli známkám a které se pokoušejí samy tvořit, právě kantoři pěstují přirozeně citlivé, životaschopné osobnosti. Dobrý kantor - to je doslova požehnání. Podívejme se do Karviné za paní EVOU ŠEINEROVOU, sbormistryní dětského pěveckého sboru PERMONÍK, který město proslavil nejen v Evropě, ale i v USA a v Japonsku. Největším zahraničním úspěchem Permoníku je absolutní 1. místo na nejstarším evropském sborovém festivalu v Llangollenu ve Walesu.

Paní Eva Šeinerová je ředitelkou Základní umělecké školy B. Smetany v Karviné, kde vybudovali krásný koncertní sál i nahrávací studio. Mnozí žáci školy úspěšně pokračují ve studiu na uměleckých školách, z jedné dívenky vyrostla profesorka konzervatoře v rakouském Grazu. V Karviné už Eva Šeinerová vychovala dvě generace dobrých posluchačů a příznivců krásného umění. Zásadami, které vštěpuje "svým" dětem, se především řídí ona sama.

Prožila jsem několik zajímavých setkání s tímto městem. Zpočátku jsem se tady necítila nijak šťastná a spokojená, bylo to úplně jiné, cizí prostředí, jiný způsob života. Zvykala jsem si nelehko. Ale velké štěstí mě potkalo ve sborovně školy Víta Nejedlého, na které jsem působila, učitelský sbor snad z celé republiky, včetně místních. Vlastně jsme si navzájem pomohli sžít se s městem a s místem, kde jsme pracovali.

Každá škola měla svého patrona, tady výhradně šachty - naše škola Důl ČSA - a děti samozřejmě vystupovaly na jejich akcích. Tehdy jsem pochopila důležitou věc. Zpočátku nepěkný zážitek přerostl v něco velice pěkného. Vystoupila jsem s dětmi na jedné ze schůzí přímo na šachtě a zpívali jsme také Vodňanského Rorando coeli . Po schůzi za mnou přišel funkcionář a tak nějak "po našemu" mi říkal: "Co ty je to prosím tě učíš zpívat? Co to ta děcka vůbec zpívají? Co ty je to učíš, tam někde po latinsku nebo co, co ty je to vůbec učíš?!"

Já jsem se hned tak nedala, nebyla jsem bojácná. Vysvětlila jsem mu, že je to světské moteto a když se tak na ně dívám, říkám si, že by to měly karvinské děti těžké, když by byly předurčené jenom k práci na dole. Nemusely by nic víc vědět, nic víc poznat, ale ony jsou nesmírně šikovné a měly by poznat, co je v muzice krásného a že je toho strašně moc. A dospělí by měli chtít zase udělat všechno pro své děti. Využít toho, že tak těžce a náročně pracují, a chtít, aby jejich děti měly to nejlepší. Vysvětlení se setkalo s obrovským ohlasem a já jsem dostala první a poslední jakousi finanční odměnu. On totiž začal všude rozhlašovat, že tudy vede ta cesta. Já jsem se zase naučila těmhletěm lidem říci před zpíváním pár slov. Čili dělat trošku tlumočníka. Nechci říct vychovávat, ale prostě informovat. Najednou se stali výbornými posluchači. A já jsem pochopila, že tito vlastně na pohled jednodušší lidé jsou obrovsky vnímaví a že je tady nádherné prostředí, nesvazující, nezatížené žádnými konvencemi, velice upřímné. Co si myslel, tak také řekl. Nikde nebojoval zezadu proti mně. Když nebyl spokojený, tak mi to řekl přímo. A když byl spokojený, tak byl velice srdečný a dal to ohromně najevo. Naučila jsem se tohle místo i lidi mít strašně ráda. Pochopila jsem, jak je tady nádherná práce a obrovsky talentované děti jako všude jinde. To bylo to poznání. Nejdřív jsem si říkala, tak tohle nikdy nepřekonám, a zjistila jsem, že to není pravda. Potom jsem neměla žádný problém zařadit cokoli do repertoáru.

Hudební duše Karviné Hudební duše Karviné

Je dnes město výjimečné v péči o vaši velkou a reprezentativní uměleckou školu?

Asi bych to řekla tak - vždycky to může být lepší. Jsem takový patriot těhletěch dětí a téhleté školy, že bych si přála, aby ta podpora byla ještě větší. Na druhé straně zase musím uznat snahu města podporovat naši činnost. Nikdy neodmítlo jednání se mnou, mnoho věcí se mi podařilo prosadit a v mnoha věcech nám vyšli a vycházejí vstříc. Máme takovou krásnou tradici: naši absolventi, studující střední nebo vysoké umělecké školy, se sem každým rokem vracejí. Vysokoškoláci nám vždycky první čtvrtek v lednu zahajují nový kalendářní rok a středoškoláci zase koncertují kolem Dne učitelů v březnu. Nad těmito koncerty převzal několikaletou záštitu pan starosta. Pokaždé on osobně nebo jeho zástupce mladé umělce přijme, posedí s nimi, když je možné - přinese dárek, a má stále přehled, kdo z Karviné se dal na uměleckou dráhu. Jsou to pěkná setkání a jsme tomu velice rádi.

Velice jsem si přála, zatím se asi z důvodů ekonomických na lepší časy neblýská, jestli by tady nemohl vzniknout malý profesionální komorní orchestr. V Ostravě byl otevřen Institut pro umělecká studia, plno mladých hudebníků by potřebovalo najít uplatnění. Karviná je dostatečně velké město, které by utáhlo takový orchestr. Získala by i škola, protože bohužel je to smutné, ale z platu učitele hudby zvláště muž nemůže uživit rodinu, a tady by byla nádherná návaznost práce v orchestru a práce pedagogické. To je takový sen, který se chviličku zdál, že by mohl být reálný, ale nevím. Vytvořily se tady jakési prostorové podmínky pro zahraniční firmy. Jestli se ujmou a jestli by město trochu zbohatlo, tak možná nějaký můj nástupce orchestr prosadí. Ale musím říct, že s městem vycházíme dobře, kdyby toho ovšem bylo víc, budeme jen rádi, protože pořád je kam investovat.

Přeji vám, aby se "ekonomické investice" poddaly vašim investicím duševním, protože výsledky pedagogů ZUŠ B. Smetany jsou přinejmenším výborné a pěvecký sbor Permoník už dlouho výtečně reprezentuje své město po světě. Svou oddaností dětem a hudbě jste, paní Šeinerová, nejen dokázala rozehrát a rozezpívat své kolegy, město, ale inspirovala jste řadu žákyň, které už dnes mají své sbory.

To je nádherné, já mám takovou radost, že si neumíte představit. Ne že bych je do toho vtahovala, to je jejich svobodné rozhodnutí! Jedinou starost mám, aby se mohly uživit. Jinak radosti užívám plnými doušky. Děvčata jsou velice šikovná, kluk sbormistr tady zatím není. Jedna sbormistrovství dostudovala výborně, byla přijata na orchestrální dirigování v Brně a vede si velice dobře. V dubnu dirigovala Janáčkovu filharmonii, takže jsme pořádali hromadný zájezd.

Vy je stále sledujete?

Ano. Znám je od nejútlejšího dětství, rostou vám před očima, takže to je taková opravdová radost z jejich úspěchů. Já to velice prožívám. Tedy myslím úspěchy všech, nejen těch, kteří se zvrtli na dráhu uměleckou. Ráda je vidím a říkám, že když budou mít potřebu se sem vracet a svěřovat se se svými úspěchy nebo i neúspěchy, tak to je největší ocenění mé práce. Toho si nejvíc vážím.

Hudební duše Karviné Hudební duše Karviné

V roce 1992 jste v Karviné založila se svými přáteli z německého města Görlitz, rakouského Grazu a řecké Thessaloniké mezinárodní organizaci a festival dětského a mládežnického sborového zpěvu a instrumentální hudby "Ostrovy hudby". Jaké je jejich poslání? Karviná je hlavním sídlem?

Nehovořme o poslání. V tomto případě jde o prostý princip potřeby setkávání se mladých lidí, kteří se ve svém volném čase věnují hudbě a zpěvu. Soubory, sbory, orchestry, talentované děti či mladí lidé ze ZUŠ nejsou častým hostem na stránkách novin a časopisů, natož televize a je známo, že kdo není v televizi - NENÍ. A tak se pro nás Ostrovy hudby staly příležitostí přesvědčit se, že existujeme, že zpíváme a hrajeme a posluchačům a divákům se to líbí.

Na myšlenku Ostrovů hudby přišel už před 20 lety můj muž. K realizaci jeho "snů" došlo až v roce 2002. Letos se bude právě díky finančnímu příspěvku kraje a především města konat již 12. ročník. "Ostrované", jak si říkáme, se sešli už dvakrát v Grazu díky paní Zuzaně Ronck, rozené Žváčkové, z Karviné, třikrát v Třebíči u "Sluníček" mojí bývalé kolegyně paní Heleny Noskové a v Görlitz, kde se představitelem tohoto krásného a na historii bohatého města stal sbormistr gymnaziálního sboru pan Ulf Grossmann. Těší nás, že o festival je zájem nejen u nás a v Evropě, ale i v Americe a Asii. Už se na červnové setkání moc těšíme.

Často slýcháme názory o náročnosti soudobé hudby pro posluchače a nechuti interpretů novinky studovat, lidové písně jsou naopak přežitkem, mladé lidi prý obojí nezajímá. Permoník je ve svém repertoáru všestranný. Dokonce jste natočili dvě CD "Hudba pro třetí tisíciletí" s kompozicemi napsanými českými a zahraničními autory pro váš sbor. Jak získáváte děti pro soudobou hudbu - nebo ji zpívají méně rády jen proto, že ji po nich vyžadujete?

U dětí a mladých lidí je velké štěstí, že nemají předsudky. Svůj estetický názor si teprve vytvářejí. Já považuji za svou povinnost předvést jim hudbu v celé její šíři, ničemu se nevyhýbat, aby pak měli možnost sami si vybrat. Otevření možností - to je svoboda výběru. Proto nemají žádnou pochybnost, nemají a priori nějaký "nevztah" k soudobé hudbě. Jak spolu jezdíváme a trávíme spolu i volný čas o prázdninách, šli jsme kdysi z procházky a za mnou probíhal rozhovor, jak by jedna z členek sboru sestavila program koncertu. V podstatě tam dala ty nejobtížnější současné skladby vedle sebe. Prostě když už to přečtou, tak se do toho zamilují. Jakmile povyrostou, vědí, že nemůžeme postavit program tak, abychom zatěžkali posluchače jenom soudobou hudbou, protože posluchač v tu chvíli na koncertě nemá možnost si skladbu poslechnout několikrát, takže je dobré k ní něco říct. Odezva je potom trošku jiná, lépe se jim soudobá hudba poslouchá.

Podobné je to s lidovými písničkami. Myslím si, že spousta lidí, když uslyší lidovou písničku v nějaký životní okamžik, v jakémsi kontextu něčeho, tak si uvědomí, jaké je v ní bohatství. To máte i s vánoční koledou. Když budete neustále hrát od jednoho obchodního domu k druhému Narodil se Kristus Pán pořád, tak to už potom bude jenom kulisa. Najednou zazpíváte koledu, která není tolik známá a nezní v obchodech a v médiích, a ucítíte, jak ji auditorium jinak poslouchá. Jak najednou uchvátí tou jednoduchostí, dokonalostí formy, jak obsah odpovídá formě, jak oslovuje lidi. Pořád si myslím, že má své opodstatnění folklór v čisté podobě. Lidi si ho rádi poslechnou, ale zase nemají tolik příležitostí.

Dramaturgií koncertu dokážete publikum "nasměrovat" k pozornějšímu, citlivějšímu poslechu?

Samozřejmě. Je to i srdečností sdělení. Snažím se přesvědčit děcka, že není jenom důležité umět dobře zazpívat, ale chtít zazpívat lidem. Člověk přesně pochopí, kdy ten interpret mu chce zazpívat, že to dělá pro něj, že zpívá jemu, že teď se nepředvádí - divte se, co já umím, ne. Interpret musí přijít vlastně velice skromně a říci, kdybyste dovolili, já bych vám hrozně rád zazpíval něco, co se mně líbí. A byl bych moc rád, kdyby se to líbilo i vám. A v tu chvíli se cesta interpreta k posluchači spojí, vznikne tam oblouk pochopení. Nikdy by to nemělo být cirkusové číslo, toho já nejsem schopna. Pokud tam ta duše nebude, tak se to mine účinkem. Ale mine se účinkem i na interpreta. Naučí se jakési technické dokonalosti nebo něčemu, a nenaučí se mít hudbu rád. Bez cvičení, nácviku to nejde. Ale aby ze zpívání nikdy nevypršela láska a chuť předvést, co jsem se jako interpret naučil, to je asi to nejtěžší.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.