Hudba za kulisami vědomí

Vzpomínám si, jak jsme kdysi s přáteli ohnivě diskutovali o kladech a záporech hudebních nahrávek. Stejně tak si vzpomínám, jak jsem nahrávky tehdy velmi razantně kritizoval jakožto zakonzervované umění, postrádající esenci neopakovatelnosti. S odstupem vidím, že problém je daleko košatější a že není možné dát na tuto otázku vyčerpávající a jednoznačnou odpověď. Moje dnešní kritika proto ztrácí mnoho z dřívější ohnivosti.

Jeden známý český fotograf kdysi položil rovnítko mezi sport a divadlo. Když zachycoval dramatické momenty sportovních utkání, všiml si, že tělo sportovce vyzařuje cosi obdobného jako tvář herce při vypjaté úloze. Význam a cíl jejich počínání je bezpochyby dosti odlišný, ale na fotografiích se vyznačují stejnou působivostí.

Kdybychom položili stejné rovnítko mezi divadlo a hudbu, dospěli bychom k podobnému výsledku. I hudební vystoupení nabízí bohatou škálu vizuálních podnětů, i když poněkud subtilnějším způsobem. Cílem umělcova pohybu je zvuk a posluchač svou pozornost zaměřuje právě tímto směrem. Na druhou stranu každý, kdo se kdy zabýval hudební interpretací, si je vědom neodmyslitelného významu pohybu, skrze který zvuk vzniká.

Při poslechu zvukového záznamu sportovního utkání či divadelního představení se budeme cítit o mnohé ochuzeni. Herec, stejně jako sportovec, sděluje velké procento emocí právě prostřednictvím pohybu rukou, nohou, mimiky apod. Při absenci vizuální složky je velká část ponechána naší představivosti, což v každém případě ochuzuje účinnost umělcova sdělení. Náš úsudek o kvalitě výkonu tak může být zavádějící, hrozí nebezpečí, že jej odsoudíme pouze proto, že jsme mu neporozuměli.

I hudební vystoupení slyšené z reproduktorů nám sděluje jen určitou část informací. Umělcovo sdělení tak ztrácí na přesvědčivosti, přičemž hrozí nebezpečí, že se plíživě vytratí ze středu naší pozornosti a zvuk odcestuje kamsi do zákulisí. Jediné, co by nás snad z tohoto „transu“ mohlo vyvést, je chyba – překlep, zapraskání, kiks a podobně.

Mnozí hudební umělci, jako by si byli vědomi tohoto jevu, se snaží co nejvíce přikrášlit vizuální složku živých koncertů. Činí tak z pochopitelné obavy, aby se snad hudba, kterou již posluchači notoricky znají z nahrávek, nezdála být příliš fádní. Děje se tak nejen na scéně populární hudby (kde tento jev graduje mnohdy až do obludných rozměrů), ale i na půdě hudby klasické (například světelná show Kronos kvartetu). Klavírista, který pak sám na pódiu interpretuje kupříkladu Bachův Temperovaný klavír, se stává čímsi muzeálním, co plně zaujme jen skutečné „fajnšmekry“. Divák si popravdě mnoho neužije, interpret je sice ostře nasvícen, ale jeho pohyby jsou natolik jemné, že ve vzdálenějších řadách nejsou takřka k postřehnutí. I zvuk, jenž umělec produkuje, je sám o sobě slabý, přerušovaný šustěním a chrchláním okolo sedících. A přesto je ve své podstatě jeho výkon stejně intenzivní, jako výkon herce v divadle či ve filmu, nebo výkon popové hvězdy před statisícovým davem. Co však zde posluchač postrádá, je mezi dalšími věcmi i barvitá a mnohdy i šokující vizuální složka. Ve svém rozhořčení si ani nepovšimne skutečnosti, že hodnota výkonu klavíristy leží mimo tuto vřavu, a že by jakákoliv show zastínila její podstatu. K uvědomění si této podstaty pak může bránit právě „pasivní“ znalost dané hudby z některé zvukově mnohem dokonalejší nahrávky. A tehdy si posluchač právem řekne: „Co jiného mi tento umělec nabízí? Co jiného, než to, co mohu slyšet doma a mnohem lépe?“. A jedinou pádnou odpovědí by bylo: „Slyšet ano, ale ne vidět ani rozumět.“

Je velmi snadné tento jev od základů odsoudit a vzdávat hold „starým dobrým časům“, kdy ještě neexistovaly ani Edisonovy válečky. Vývoj je však třeba přijímat bez staromilství a prosívat užitečné od zbytečného. Co však přijímám jen stěží, je ono plíživé odosobňování hudby, oddělení příčiny zvuku od důsledku, ztráta čehosi osobního a hřejivého.

Přesycen množstvím smyslových vjemů z každodenního života usedám k reproduktorům a naslouchám. Spíše sám sobě než hudbě, která mi proudí okolo uší.

Sdílet článek: