středa, 25. červenec 2007

Hudba v Čechách a na Moravě v období německého protektorátu 3

Napsal(a) 

Hudba v Čechách a na Moravě v období německého protektorátu 3 Hudba v Čechách a na Moravě v období německého protektorátu 3

16. března 1939 podepsal Adolf Hitler výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Stanovilo se v něm mimo jiné, že protektorátní vláda může pro zajištění vnitřní bezpečnosti zřídit vlastní vojenské sbory, jejichž početní sílu a výzbroj určí ovšem vláda říšská. Do 31. prosince 1939 musila být zlikvidována československá armáda, kterou do té doby tvořilo 52 pluků a stejný počet plukovních hudeb, ty zahrnovaly 52 kapelníků, 1 896 hudebníků a 286 žáků Vojenské hudební školy. Početní síla zreorganizované armády byla stanovena na 12 praporů o celkovém počtu 7 000 mužů a dostala název Vládní vojsko. Již v prvním čísle časopisu Vládní vojsko z prosince roku 1939 charakterizoval generál Alois Eliáš, předseda vlády Protektorátu Čechy a Morava, novou vojensko-politickou situaci v článku Vládní vojsko symbolem naší autonomie, v němž mimo jiné napsal: "Vládní vojsko se chápe rychle také svých povinností k naší národní kultuře, zejména pěstováním hodnotné hudby ve svých hudebních sborech, které vždy bývaly a jistě zůstanou i nadále výrazem ryzí české duše." Ve skutečnosti se jednalo o 12 vojenských hudeb o celkovém počtu 408 hudebníků a 13 kapelníků, jež byly součástí již výše zmíněných 12 armádních praporů, dislokovaných do Prahy (1. prapor, kapelník Václav Thier), Rakovníka (2. prapor, Karel Slavík), Písku (3. prapor, Bohuslav Lokvenc), Benešova - od 15. 6. 1941 Čáslav (4. prapor, Jindřich Zatloukal), Kutné Hory (5. prapor, Karel Eška), Hradce Králové (6. prapor, Jindřich Praveček), Josefova (7. prapor, Boris Masopust), Jičína (8. prapor, Václav Kubíček), Vysokého Mýta (9. prapor, Antonín Dražil), Bučovic (10. prapor, Václav Drozda), Kostelce nad Orlicí (11. prapor, Emanuel Kaláb) a Lipníku nad Bečvou (12. prapor, Josef Vaňouček, později Ignác Bureš). Do funkce inspektora vojenských hudeb byl jmenován Václav Tomeš. První prapor vládního vojska v Praze plnil společně se svou hudbou i funkci hradní stráže, spojenou s vystoupeními, jejichž rozsah vyplýval z protokolu prezidenta republiky.

16. prosince 1939 se ve vyprodaném sále pražské Lucerny konal první koncert Vládního vojska. Vystoupila na něm hudba 1. praporu pod taktovkou kapelníka Václava Thiera a mezi návštěvníky byli i vysocí představitelé německé armády. Konec prvního roku války komentoval pak německý vojenský zmocněnec slovy: "...dávám všem příslušníkům Vládního vojska kamarádskou radu, aby se přísně vystříhali všech protistátních činů. Nejen, že viník bude potrestán smrtí, ale bude to mít i za následek rozpuštění Vládního vojska." Generální inspektorát z této řeči vyvodil mnoho tvrdých opatření, z nichž některé se týkaly právě hudeb jako zprostředkovatelů potlačovaných kulturních a národních tradic, které obyvatelé Protektorátu Čechy a Morava v jejich repertoáru jasně cítili.

20. února 1941 vyústily aktivity hudeb vládního vojska ve slavnostní symfonický koncert zesílené hudby 1. praporu do podoby 105 členného symfonického orchestru s kapelníkem Václavem Tomešem ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Na programu koncertu byla předehra k opeře Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany, 2. symfonie Es dur op. 38 Zdeňka Fibicha, Slavnostní pochod Antonína Dvořáka, píseň Stála Kačenka u Dunaja Jana Kunce, balada Osiřelo dítě Otakara Ostrčila a předehra Leonora III k opeře Fidelio Ludwiga van Beethovena. Spoluúčinkovala sólistka opery Národního divadla v Praze Marta Krásová. Koncertu se zúčastnil prezident Emil Hácha, předseda vlády Alois Eliáš a další vysocí představitelé protektorátu a německé branné moci. Koncert, jehož výtěžek 26 233,60 K byl věnován fondu Národní pomoci, byl přiřazen "k nejhodnotnějším a nejsympatičtějším podnikům letošní koncertní sezony, a to programem i provedením ", jak poznamenal dobový tisk. V tomtéž roce (1941) se také pod záštitou prezidenta Háchy konaly oslavy 100. výročí narození Antonína Dvořáka, do jejichž rámce přispěly spojené hudby vládního vojska (167 hudebníků) dvěma monstre-koncerty v dechovém obsazení, a to 8. a 15. června pod širým nebem na výstavišti v Praze. Obou koncertů se zúčastnilo téměř 17 tisíc diváků (7 a 10 tisíc) a z celkového výtěžku 62 791,70 korun byla většina věnována na postavení pomníku Antonínu Dvořákovi, zbytek pak na konto péče o mládež. V programu zazněla i předehra Můj domov , v jiných kontextech a v jiném koncertním prostředí perzekvovaná.

V tomto směru se nabízí otázka, jakým způsobem byla prováděna cenzura koncertních dramaturgií? Již 30. dubna 1941 byl vydán první soupis zakázaných skladeb, jenž obsahoval 59 titulů. Postupně se však rozšiřoval až k číslu 473 z roku 1943, jehož součástí byla Smetanova Má vlast , Dvořákova předehra Můj domov (komponovaná na motivy hymny Kde domov můj ), ale i Nováčkův pochod Castaldo (zakázal ho i Generální inspektorát Vládního vojska a v rámci ceremoniálu byl nahrazen pochodem Julia Fučíka Sempre avanti ) nebo Kovaříkova píseň Tam okolo Vyšehradu . Oficiální propaganda tak diktovala, kteří skladatelé či které skladby jsou vhodné k udržení apatie a poslušnosti v protektorátním obyvatelstvu.

Hlavním důvodem těchto snah bylo potlačení národního cítění a nastolení jakési universální, bezvzruchové kultury. Máme mnoho důkazů o tom, jaké problémy měly civilní symfonické orchestry a divadla s cenzurou svých dramaturgií. Václav Talich, jenž přenechal od 1. září 1941 řízení České filharmonie Rafaelu Kubelíkovi a uvolnil si tím ruce pro intenzivní práci s operou Národního divadla, připomněl ve své obhajobě z roku 1945 neustálé názorové střety s Ministerstvem národní osvěty o zařazování některých v té době již zakázaných titulů, zvláště pak symfonického cyklu Má vlast Bedřicha Smetany, ale také opery Dalibor nebo Braniboři v Čechách . Stejně tak máme důkazy o tom, jak se zvedaly lokální revoluční nálady posluchačů letních koncertů vojenských hudeb na náměstích nebo v parcích. Stačilo jen zařadit mezi přídavky Nováčkův pochod Castaldo , který byl jako pouto s národní tradicí Generálním inspektorátem Vládního vojska zakázán nejen v rámci vojenských ceremoniálů, ale i v rámci oficiálních koncertních dramaturgií. O použití jako přídavku však výnos Generálního inspektorátu žádnou instrukci nepodával.

Hudba v Čechách a na Moravě v období německého protektorátu 3 Hudba v Čechách a na Moravě v období německého protektorátu 3

V březnu téhož roku přinesl časopis Vládní vojsko článek generála Františka Marvana pod názvem Voják a kultura, v němž autor reagoval na koncert z prosince 1939: "Vzpomínám na první kulturní vystoupení našeho vojska na velikém koncertě v Lucerně. Kdo měl příležitost tehdy poslechnout onu jedinečnou reprodukci našich vrcholných hudebních děl národních, kdo se přesvědčil, jak toto jednolité těleso hudební prožívá tato díla, jak citlivě jim rozumí, kdo se zaposlouchal pozorněji do vroucího přednesu variace na motiv husitského chorálu a kdo při tom pozoroval ohlas u početného obyvatelstva všech vrstev, ten si uvědomil právě onu jednotu vojáka a národa, kteří tu vytvářejí a dýchají jedno a jediné společné ovzduší, stejně jako vůbec tvoří jedno osudové společenství. To není třeba zdůrazňovat, to není třeba podrobněji rozebírat psychologicky, rozumově, to je skutečnost citová a neměnitelná. (...) Hudební produkce v rozhlase, hudební večírky, akademie v městech a místech posádkových jistě budou vytvářet a utužovat vzájemné pouto mezi vojákem a občanstvem, budou promlouvat od srdce k srdci právě nejúčinnějším prostředkem citového sblížení: národní hudbou." V dalších řádcích poznáme, že toto poslání naplnily vojenské hudby na nejvyšší míru.

Hudba 7. praporu v Josefově vyplňovala koncertní programy téměř v celém teritoriu severovýchodních Čech. Kapelník Boris Masopust záměrně sestavoval dramaturgii tak, že vedle skladeb, jež naplňovaly představy oficiální propagandy, zazněly i skladby vyloženě manifestační, české. V rámci zahajovacího koncertu 4. března 1940 byla na programu Schubertova Nedokončená symfonie a Smetanův Blaník , jehož ideový obsah byl obecně znám. Dobový kritik napsal, že "při tomto prvním vystoupení upoutala posluchače dokonalá souhra orchestru i krása jeho smyčců." Již 6. dubna uvedl Boris Masopust v Josefově s hudbou 7. praporu celou Smetanovu Mou vlast . Koncertu se dokonce účastnil místní německý velitel se svými důstojníky. Krátce poté zahájil orchestr koncertní výjezdy do dalších měst, například do Červeného Kostelce, Náchodu a podobně. Nejhranějšími skladbami byly vedle Mé vlasti také Dvořákova předehra Můj domov , Fibichova selanka V podvečer , Sukova Píseň lásky , Dvořákovy Slovanské tance . V rámci festivalu Hudební máj, který v Josefově vznikl z popudu Borise Masopusta - absolventa Pražské konservatoře ve třídě Jaroslava Kociana - zazněly ve spolupráci se zpěváckým spolkem "Ples" i sborové části Smetanovy opery Prodaná nevěsta .

Nadšení českého publika vyvolávalo pochopitelnou nevoli představitelů okupační moci, zvláště při zařazování skladeb českých autorů, jež paradoxně vojenským hudbám nikdo nezakazoval, na rozdíl od interpretačních těles podléhajících ideovému diktátu ministerstva národní osvěty, které řídil obávaný Emanuel Moravec. Generální inspektorát na popularitu svých těles reagoval slovy: "Hodnota našich hudeb se všeobecně oceňuje. Veřejné vystoupení hudeb je však nutno spíše brzditi, poněvadž často vyvolává nežádoucí projevy, které by mohly rušit klid v tak vážné době válečné. .." V Hradci Králové bylo vojenské hudbě v roce 1941 dokonce zakázáno koncertovat, když české publikum opakovaně bojkotovalo veřejná vystoupení hudeb wehrmachtu.

Jistěže hlavním důvodem byl skrytý vzdor českého obyvatelstva, i když v tomto případě mohlo být důvodem k bojkotu i zcela odlišné a cize znějící nástrojové obsazení německých hudeb, vycházející z tradice pruské armády, na rozdíl od českých vojenských hudeb, jejichž tradice je dána rakouským vojenským prostředím. Prvořadým nositelem melodie v německých hudbách je zvonkohra, doplňovaná skupinou vysokých dřevěných nástrojů jako jsou pikoly a flétny, s výrazným doprovodným zvukem početných bicích nástrojů pruské konstrukce, tedy hlubokých malých bubnů. Zvuk českých vojenských hudeb je zcela rozdílný. Hlavním nositelem melodie jsou křídlovky, baskřídlovky a barytony. Klarinety a ostatní dřevěné nástroje mají funkci koloraturní, trubky signální. Skupina bicích nástrojů je tureckého původu a obsahuje 3, maximálně 4 hráče. Smyslem této skupiny není vzbuzování afektu blížící se hrůzy, nýbrž spíše zvýrazňování dynamických proporcí. Jak velkým problémem bylo odlišné nástrojově obsazení, se ukázalo 22. února 1940, když nařídil říšský protektor, aby při každé státní příležitosti, při které hrají hudby vládního vojska státní hymnu, předcházela říšská hymna Deutschland, Deutschland a píseň Horst Wessel Lied . Rozkaz dále nařizoval, že kapelníci musí ihned začít s nácvikem. Notový materiál německých hudeb byl však pro české hudby nástrojově nepoužitelný. Teprve 3. dubna téhož roku vydalo nakladatelství Ed. Bothe und G. Bock písemný souhlas s přeinstrumentováním německé hymny, stejně jako souhlasilo nakladatelství Editio TO-MA Berlin se stejným zákrokem do instrumentace písně Horst Wessel Lied . Instrumentaci provedl inspektor vojenských hudeb Václav Tomeš a poprvé zazněly obě německé oficiální skladby spolu s českou národní hymnou 20. dubna 1940 při veřejné oslavě narozenin Adolfa Hitlera.

Z toho je patrné, že hlavní náplní hudeb Vládního vojska byla služební vystoupení v rámci politických nebo vojenských akcí, organizovaných v rámci oficiálního protokolu. Nejvýznamnější takovou akcí byla manifestace 2. června 1942, kdy se na Staroměstském náměstí v Praze shromáždilo více jak 60 000 obyvatel, aby za přítomnosti nejvyšších vládních představitelů odsoudilo atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha z 27. května.

4. června pak Heydrich zemřel a celá akce se opakovala, tentokráte na Václavském náměstí. Je paradoxní, že hudby Vládního vojska tvořily hudební doprovod k manifestacím (nekonaly se jen v Praze, nýbrž ve všech větších městech) oslavujícím tyrana, který vojenské hudby nejvíce poškodil. Heydrich nastoupil do funkce 27. září 1941 a již druhý den poté vyhlásil stanné právo a zakázal všechna účinkování vojenských hudeb na veřejnosti. Dokonce sám Generální inspektorát proti tomuto rozhodnutí protestoval. Upozorňoval na pokles úrovně vojenských hudeb, pokud přijdou o koncertní prostředí. Zajímavé je, že sám Heydrich byl hudebně vzdělán a ze své vůdčí pozice podporoval jiné hudební aktivity, pochopitelně určené spíše loajálnímu publiku. 3. července zrušil německý zmocněnec branné moci výjimečný stav a 21. srpna pak obnovil koncertní činnost vojenských hudeb v plném rozsahu. Svaz českých válečníků okamžitě na tuto situaci zareagoval a 25. listopadu uspořádal v Lucerně slavnostní koncert, v němž účinkovala hudba 1. praporu, posílená o hudebníky z praporů 2. a 3.

Hudba v Čechách a na Moravě v období německého protektorátu 3 Hudba v Čechách a na Moravě v období německého protektorátu 3

Následující rok 1943 přinesl vojenským hudbám plné otevření koncertního prostoru. Již 9. ledna vydal vojenský inspektorát pokyny k sestavení velkého koncertního tělesa z vybraných špičkových hudebníků všech praporů, jež mělo účinkovat v rámci projektu Sociální pomoci. 18. ledna se uskutečnil pod taktovkou Václava Tomeše první koncert, následoval koncert 10. února ve Smetanově síni za účasti prezidenta Háchy. Symfonický orchestr hudeb Vládního vojska zde přednesl předehru k opeře Tannhäuser Richarda Wagnera, předehru k opeře Pád Arkuna Zdenka Fibicha, Moravské tance Emila Axmanna, Symfonii č. 9 e moll Z nového světa Antonína Dvořáka, árie z opery Dvě vdovy Bedřicha Smetany a písně Karla Kovařovice. Spoluúčinkovala sólistka opery Národního divadla v Praze Štěpánka Jelínková. Recenzent Václav Pešta zhodnotil koncert slovy: "Síla, něha, posvátnost, radost i mohutnost střídaly se s ohnivým rhytmem, ideálním zněním dřev i žesťů, plastičností i sytostí smyčců. Obecenstvo vyslechlo tuto vzácnou produkci se zbožností i nadšením, což vyjádřilo neutuchajícím potleskem." Třetí koncert se konal 16. února v Lucerně za přítomnosti K. H. Franka a protektorátní vlády a nesl podtitul "Večer krásných melodií." Také toto vystoupení bylo přijato dobovou kritikou s nejvyšším uznáním. Do konce roku 1943 uskutečnily jednotlivé vojenské hudby dalších 65 koncertů pro Veřejnou osvětovou službu a 43 koncertů pro Kuratorium pro výchovu české mládeže.

Rok 1944 vyzněl ve znamení popularizace hudebního odkazu Bedřicha Smetany. Odborný tisk zhodnotil úspěšnost slovy: "Můžeme dnes říci, že byl-li dosud Smetana znám každému příslušníku našeho národa alespoň některou populární melodií z Prodané nevěsty, proniklo letos do nejširších vrstev národních mnoho podrobnějších znalostí jeho díla a slavně byl zaset do duší statisíců mladých i starších příslušníků našeho národa zájem o Smetanovu hudbu a tak byla vykonána velká kulturní práce pro celou budoucnost." Pozoruhodný je potom podíl hudeb Vládního vojska na této "velké kulturní práci". Nejen časopisy, ale i denní tisk přinášel informace o smetanovských koncertech vojenských hudeb, často s připomínkami o jejich minulém přispívání k rozvoji naší národní kultury. Časopis Vládní vojsko z června 1944 napsal: "Letos bylo jejich obliby a jejich umělecké hodnoty plně využito v rámci Smetanových oslav. Umožnily zejména, že i ve venkovských městech, daleko vzdálených od kulturních středisek, mohly být za součinnosti sólistů z velkých divadelních scén nebo kultivovaných zpěváků místních a místních pěveckých i baletních sborů provedeny nejpopulárnější opery Bedřicha Smetany. Stalo se to v rozsahu, o kterém se nám před lety ani nezdálo. Tak nejdražší naše zpěvohra "Prodaná nevěsta" byla za účinkování hudeb praporů 7 a 11 vládního vojska provedena ve venkovských městech 43 krát, v "Hubičce" hrály orchestry praporů 4 a 7 celkem 11 krát, v "Daliboru" hudby 5. a 6. praporu 9 krát. Úroveň těchto představení byla nejen tam, kde účinkovali sólisté velkých divadel, ale i při provedení místními silami neobyčejně vysoká, jak uznali odborní znalci." A dále článek informuje o tom, že spojené hudby praporů 2, 4, 5, 7, 8, 9 a 11 hrály 59krát Mou vlast , a současně zdůrazňuje, že se tak mohlo stát díky plnému porozumění úředních míst, zejména díky představitelům německé branné moci v Protektorátu Čechy a Morava. Toto zjištění je překvapující. Zatímco Václav Talich v té době marně bojoval za záchranu Národního divadla, které ministr Moravec nechal od záři 1944 uzavřít a orchestr nastoupil práci v továrně, vojenské hudby bez nejmenších problémů interpretovaly všechny Smetanovy tituly, jež nejvýrazněji umocňují české národní vědomí.

Je tedy zřejmé, že existoval dvojí pohled na tuto problematiku. Jednak z pozice Ministerstva národní osvěty, které se úzkostlivě drželo kulturního myšlení říšských ideologů, a jednak z pozice Generálního inspektorátu Vládního vojska, kontrolovaného zmocněncem německé branné moci. A tito vysocí vojenští představitelé naplňovali vůči vojenským hudbám v podstatě jen výnos z 21. srpna 1942, podle něhož ke svolení konkrétního koncertu hudby vládního vojska stačilo jen písemné ujištění pořadatelské organizace o převzetí záruky nad bezproblémovým průběhem akce. Nikde v archivních záznamech Generálního inspektorátu vládního vojska se nesetkáme s nárokem na ideovost koncertní dramaturgie a vznášet požadavky vůči vysokým představitelům německé branné moci si zjevně nikdo nedovolil.

V roce 1945 koncertní aktivita hudeb vládního vojska slábla. Posledním vystoupením byl rozhlasový koncert hudby 1. praporu dne 27. 4. 1945. Počátkem roku 1945 byla část Vládního vojska spolu s hudbami nasazena na italskou frontu, avšak již koncem dubna se zdařil první pokus těchto jednotek o přechod ke spojencům. Ve Florencii tak vznikla 1. československá rota, jejíž součástí byla i vojenská hudba, kterou řídil kapelník hudby 3. praporu Bohuslav Lokvenc. Hudby, které nebyly transportovány na bojiště, se zapojily do Pražského povstání a někteří jejich členové položili na barikádách život. 10. května, tedy bezprostředně po osvobození Prahy Rudou armádou, bylo Vládní vojsko zrušeno a 6. června byla obnovena Československá armáda spolu s vojenskými hudbami, v nichž našli uplatnění téměř všichni bývalí příslušníci hudeb Vládního vojska.

11.-12. října 2005 se konalo v Praze mezinárodní vědecké zasedání "Evropská velkoměsta za II. světové války", jehož pořadatelem byl Archiv hl. m. Prahy a Institut mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity v Praze. Součástí konference byl i referát autorské dvojice Jitka Bajgarová a Josef Šebesta: Význam hudeb vládního vojska v kulturním životě protektorátní Prahy 1939-1945 , jenž podrobně dokumentuje problematiku tohoto článku a vyjde ve sborníku Archivu hl. m. Prahy. Autor dále děkuje vojenskému historikovi Bohumilu Peškovi za laskavé poskytnutí fotografií z jeho archivu.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.