středa, 18. červenec 2007

Hudba v Čechách a na Moravě v období německého protektorátu 2

Napsal(a) 

Hudba v Čechách a na Moravě v období německého protektorátu 2 Hudba v Čechách a na Moravě v období německého protektorátu 2

Příbuzenství krve

V armádě první světové války ještě rozhodovala vojákova příslušnost k vojsku jeho státu, věrnost císaři a králi. V umění se v 19. století prosadila národní myšlenka. Přinesla ty nejušlechtilejší plody, ale také takovou, kterou vyjádřil ve dvacátých letech 20. století například Mussolini: "Zavřete mne v tmavé místnosti a nechte vedle hrát hudbu a věřím, že poznám: to je německá hudba, to francouzská, to italská, to ruská. Svou řečí je hudba mezinárodní, vnitřní podstatou zcela národní, a to platí i pro interpretaci. Verdiho hrajeme lépe, protože jej máme v krvi." Němečtí nacionalisté jeho myšlenku komentovali s povděkem; nebyla pro ně nová - nejsilněji ji vyjádřil ve svých spisech Richard Wagner, který k ní připojil svůj antisemitismus. Kořeny novodobého nacionalismu, založeného na krvi a rase, byly hluboké. Z národního uvědomování osvícenství vyrostlo mnoho jeho odnoží, mnoho stupňů: různých odstínů nabyly pojmy vlastenectví, patriotismus, národní hrdost, šovinismus. Nacionalismus se projevoval jako jev pozitivní, negativní - i krajně nebezpečný.

"Dlouhý vývojový proces takzvaného obrození Čechů jako samostatného národa byl v politickém ohledu korunován vznikem československého státu. Nová situace přinesla českému národu mnohé otázky a nové úkoly. [...] Vybojování politické samostatnosti dovolilo ihned po převratu vystoupit do popředí také přání po vlastním kulturním životě. Vyvrcholilo zcela instinktivně v hesle »odněmčení« dosavadního kulturního života. [...] Když se pak začaly otázky probírat uvědoměleji a střízlivěji, nastoupila nejprve sebekritika, kritika dosavadního českého kulturního a duchovního života vůbec. Kladly se otázky, čím vlastně jsme svým nadáním, co jsme vykonali, jaký je smysl našich dějin, co dokážeme, a konečně, jakou cestou jít. Všemi těmito otázkami se zabýval T. G. Masaryk již v polovině 90. let. [...] Mnohé z toho, co Masaryk tehdy nadhodil, není dodnes vyřešeno, mnohé se ještě přiostřilo. [...] Při analýze dosavadního kulturního života je především postrádána zdravá tradice. Ve spěchu opožděného vývoje, který se pokoušel dohnat Evropu, se nemohla tradice utvořit. [...] Jedinou tradiční myšlenkou české literatury starších dob byla, jak se svým drsným způsobem domnívá Peroutka (Jací jsme ), nenávist k Němcům, tedy myšlenka negativní." Pisatel dále říká, že úsilí o setřesení německých vlivů, díky kterým si Češi dokonce vysloužili charakteristiku "česky mluvících Němců", vedlo tento národ k příklonu k jiným kulturám, které se však s českým naturelem neshodovaly, ať už šlo o francouzskou dekadenci nebo anglosaský realismus. Češi nakonec shledávají, že "podstata české vzdělanosti je shodná s německou, jak je zřejmé z politické i kulturní minulosti", že "Češi zůstanou s Němci spojeni také svou společnou slavnou tradicí, kterou lze vyjádřit jmény Hus, Luther, Wagner a Smetana". V této společné tradici Němců a Čechů vidí podle autora článku možnost, ba nutnost dalšího spolužití také filozof Josef Krejčí, zatímco například spisovatel Bohumil Mathesius vidí řešení "v anglické orientaci". "Rozpolcenost vládne v českém bytí. Každý jednotlivec i celý národ ji cítí již po staletí a stále nedochází klidu," končí pisatel.

Autorem citované úvahy, zveřejněné roku 1925 ve sborníku Südetendeutsches Jahrbuch , byl Josef Hanika (1900-1963), národopisec, narozený v západočeském městě Mies, totiž ve Stříbře. Jeho úvaha z roku, kdy promoval na pražské Německé univerzitě, se odvolávala na autority českého politického a kulturního života a vyzněla směrem k Čechům spíše nabádavě: tento schopný národ získal státní samostatnost, a je teď jen na něm, zda se dokáže sám o sobě rozhodnout, jakou chce mít budoucnost.

Jiného ducha už měly Hanikovy stati o patnáct let později: "Kulturní jevy nejsou vázány na hranice národů a jazyků. Z kulturně tvořivých národů pramení, pronikají kulturně slabším sousedstvím a přetvářejí tak půdu cizojazyčného lidu v půdu své vlastní kultury. Na kulturně zeměpisné mapě je oblast dnešního Protektorátu Čechy a Morava jednoznačně vyznačena jako německá kulturní půda, obklopená půdou německého lidu a na Moravě na několika místech přerušena - to jsou německé jazykové ostrůvky. Těsné vztahy českého kulturního života (umění, vědy, literatury) k německému okolí a k celoevropskému vývoji se staly samozřejmostí." Hanika dále hovoří o společném indogermánském dědictví, o vztazích západních Germánů a západních Slovanů, o pokroku, který západní Slované učinili v okamžiku, kdy převzali německý pluh a zbavili se primitivního obdělávání půdy hákem, o německém vlivu na architektonické uspořádání obcí i vzhled vesnických stavení, na dekorativní prvky lidových krojů, tance a konečně i na prvky jazyka. (Cítíme variaci na Hitlerovy úvahy z Mein Kampf .) Hanika působil od roku 1937 na pražské Německé univerzitě v Ústavu pro národopis Čech a Moravy a poslední dva roky v Semináři pro německý národopis. Byl činný v Univerzitním svazu, v Sudetoněmeckém ústavu pro zemský a národní výzkum a jako člen NSDAP v řadě dalších sdružení a organizací. Po válce působil v Mnichově a byl spoluzakladatelem a předsedou komise Národopisného bádání vyhnaných z vlasti. Podobný a mnohdy ještě příkřejší myšlenkový vývoj prodělalo mnoho jeho současníků (a nejen Němců).

Také Čechy v nové republice pochopitelně zajímalo, jak se bude nadále vyvíjet spolužití s Němci ve společném státě, jak se vyřeší zvláštní postavení Němců v Československu, kteří zde jaksi zůstali jako "zbytek" Rakousko-Uherska, ale zároveň se - jako pozůstatek ještě z dob před přeměnou římsko-německého císaře Františka II. v rakouského císaře Františka I. (1804) - cítili být Němci. Také Češi nabádali: "Kdo si opravdu přeje nejen politického, ale i kulturního vyrovnání obou národů, musí se na věc dívat vážněji. Snad mladá německá generace pochopí své poslání. Ale musí začíti se svým reformním úsilím dříve, nežli bude pozdě. [...] Bude-li chtít německá menšina nejen pražská, ale vůbec československá žít svým vlastním kulturním životem, bude musit odstranit všechny, kteří z německé Prahy dělají předměstí Vídně," napsal Karel Boleslav Jirák roku 1924. Rok předtím se vrátil ze studií v Berlíně Alois Hába, nadšený "berlínským a říšskoněmeckým hudebním ruchem", o němž ihned informoval v časopise Listy Hudební matice . Jeho slova, že "Německo i v nejtěžší dnešní situaci jest důležitým střediskem hudebního pokroku" a čilá pozornost se věnuje "nejen německé, nýbrž i zahraniční mladé hudební generaci", nebyla - jak se dá pochopit - přijata s jednoznačným souhlasem.

Zároveň se totiž ozývaly hlasy politiků: "Pod vnějším tlakem a strašlivou bídou zesílil mezi Němci pocit příslušnosti k velkému německému národu a jejich víra v jeho budoucnost jen posílila. Dnes můžeme se zvláštní radostí potvrdit, že nikdy nebyla živější niterná účast na dějinách veškerého německého lidu mezi zahraničními Němci tak citelná jako dnes. [...] Mezi Němci, kteří musí žít vně hranic Říše v cizím státě, stojí nepochybně na prvním místě Němci sudetští. Nejen početní síla, nýbrž především jejich síla tvůrčí, jež se rozvinula ve všech oblastech lidské činnosti, propůjčuje sudetoněmectví zvláštní význam ve velkém německém společenství. Jejich žhavá touha žít s ostatními Němci ve společném státě se bohužel nenaplnila. Avšak jejich láska a věrnost k německému národu, k německé kultuře a německým mravům je zachována a v tvrdém boji se zocelila. [...] Nelze popřít, že v posledních letech se sílícím národnostním uvědoměním vzrostlo mezi zahraničními Němci také pochopení pro jejich boje a potřeby, přání a naděje." To jsou slova Gustava Stresemanna, říšského ministra zahraničních věcí 1923 - 1929, politika, jehož (úspěšnou) snahou bylo vyvést Německo z izolace, do níž se po první světové válce dostalo. Edvard Beneš nazval úvod svých Pamětí "Jak byl postupně prohráván mír z roku 1919". Hovoří tam také o Stresemannovi, o tom, že se jeho konečné (všeněmecké) cíle od minulé i budoucí politiky Německa příliš nelišily, pouze bylo jejich prosazování pomalé. (Roku 1926 byl Stresemann vyznamenán Nobelovou cenou míru.)

Společně nebo vedle sebe?

Ve dvacátých letech se běžně setkáváme v tisku s označením "sudetoněmecký" ve významu teritoriálním, nikoli národním. Čeští Němci byli součástí československé kultury a o jejich postavení v republice vypovídá i běžně užívané charakterizování "českého" a "německého" přínosu k hudebnímu životu (zatímco o slovenském se dlouho naprosto mlčí). Ještě ani do poloviny třicátých let nebyly hranice mezi jazyky a rasovou příslušností Čechů a českých Němců (k nimž se jazykově hlásila většina Židů) hrozbou ani podmínkou, zatímco v sousedním Německu již začalo "vyřazování". A i když vzájemné kontakty už byly vnitřně narušeny, projevovala se směrem ven snaha je zachránit, jako například při účasti na mezinárodních festivalech.

Označení "sudetoněmecký" se stalo jedním z dobových paradoxů. Roku 1928 se například k výročí republiky uskutečnila celostátní výstava nové československé kultury v Brně, jejíž součástí byla také koncertní řada sudetoněmeckých hudebníků. Byli mezi nimi vyjmenováni "v popředí stále se tanečně pohybující Erwin Schulhoff, radikální Viktor Ullmann a právě tak originalitou působící Felix Petyrek", dále Karl Maria Pisarowitz, Friederike Schwarz, Otto Färber, Leo Franz, Rudof Schuster, Bruno Weigl, Viktor Merz, Theodor Veidl, Egon Kornauth, zmíněni jsou také Hans Krása, Erich Wachtel, Hanns Schimmerling. Po roce 1933 někteří podle hitlerovských měřítek přestali být počítáni mezi Němce a zůstali "pouze" Židy, složitý vztah k nim měli i Češi, pro něž naopak Němci zůstali. Krása, Schulhoff, Ullmann a Wachtel zahynuli v nacistických koncentračních táborech, Schimmerlingovi se podařilo emigrovat. Z "árijců" Schwarzová spáchala v květnu 1945 sebevraždu, Petyrek podlehl nátlaku, vstoupil do NSDAP a nervově se zhroutil, Veidl zemřel ve sběrném táboře pro Němce určené k odsunu roku 1946.

Je zvláštní, jak často si vzájemně obě národnostní skupiny během dvacetiletí První republiky vyčítaly nedostatek jasného programu - v politice i v kultuře. "Naši Němci málo si uvědomují, jak boj za zachování německé národnosti je nedostatečným politickým programem. [...] Němci by si měli všimnout, že naše tzv. národní obrození bylo v první řadě prací kulturní, že tu šlo o vlivy osvícenské, později o romantiku; že vůdcové našeho veřejného života byli vůdcové se silným programem: Dobrovský, Palacký, Havlíček, Masaryk byli v první řadě pozitivní pracovníci, kdežto negace Rakouska byla jen vedlejším účinkem jejich pozitivního, ideového, lidského programu," napsal Emanuel Rádl roku 1933. "Koná například německá univerzita v Praze ten osvětný a vůdčí úkol, jaký konala druhdy pro Čechy univerzita česká? Konají němečtí básníci ten úkol, jaký pro nás vykonali Sv. Čech a Jirásek?" ptal se dál. Volání po programu dovedlo nakonec mnohé sudetské Němce, charakterizované často jako váhavé a těžkopádné, k bojovému programu jazykově spřízněného Německa; nutno však zdůraznit, že ne všechny.

Vztahy mezi Čechy a Němci se vyhrocovaly. V polovině třicátých let měly potyčky mezi německými a českými studenty za následek memorandum adresované vládě. Zástupci německých studentů se ohražovali proti tomu, aby bylo Německé univerzitě přičítáno "hakenkrajclerské smýšlení". Německý profesor hudební vědy Gustav Becking se měl v jedné z přednášek hanlivě vyjádřit o české hudbě, Pražské kvarteto se jej zastalo a označilo jej naopak za propagátora české hudby, načež se útok obrátil proti Pražskému kvartetu, jehož primáriem byl Němec Willy Schweyda (sekundista a violista byli Češi - Herbert Berger a Ladislav Černý, violoncellistou Rus Ivan Večtomov). Do stejné doby spadá také spor ve spolku »Přítomnost«, kde se část členů postavila proti příliš avantgardnímu vedení Aloise Háby. Také zde byla použita rasově a nacionálně vedená argumentace. Odpůrci vyčetli Hábovi, že není dost národní a do spolku připouští Němce a Židy; byli jimi myšleni Karel Ančerl a Karel Reiner. Přitom ještě roku 1937 vystoupili v Praze houslisté Nathan Milstein a Misha Elman, kteří se už čtyři roky nesměli ukázat v Německu, německé divadlo v Liberci uvedlo Smetanova Dalibora a koncertně úryvky z Bergova Vojcka , německý spolek Urania spolu s českým Městským vzdělávacím spolkem v Liberci uspořádaly koncert s díly Emila Františka Buriana, Aloise Háby, Hannse Eislera, Jaroslava Ježka a dalších, hrál je Pražský rozhlasový orchestr za řízení Karla Ančerla. A ještě roku 1938 uvedl německý dirigent Robert Manzer s Karlovarským orchestrem při hostování v dánské Kodani díla Smetanova, Dvořákova, Fibichova a Rudolfa Karla.

V předvečer roku 1938 stálo na první straně časopisu Rytmus nadějeplné, ale také odhodlané provolání redakce: "Dvacátý rok Republiky bude [...] přehlídkou demokratických metod diskusních, jež pečují o to, aby slovo pravdivě osvětlilo čin a aby skutky byly neochvějným dokumentem slibů a výkladů . [...] Sdružení »Přítomnost« je proti jakémukoliv diplomatickému nic neříkání a v zápase o pravdu vítá každý bojovný elán. Nesouhlasí však, zvrhá-li se tento elán v zakřikování a podezírání protivníka, nebo na pole čistě osobní." V anketě, kterou časopis pro rok 1938 Rytmus vyhlásil, měli skladatelé odpovídat na otázku po "ideji pokroku v hudbě" a na to, co pro jejich vlastní tvorbu znamenala existence Československé republiky. První otištěnou odpovědí byla slova jedné z tehdejších největších autorit české hudby, Vítězslava Nováka, slova demokratická a zároveň opatrná ("netroufám si usuzovati, [...] je-li volnost vždy pokrokem"), ale také jednoznačně apolitická: "[...] Za sebe mohu říci, že na mou tvorbu státní forma neměla a nemá vlivu." Otakar Jeremiáš v anketě odsoudil "dekadentního Schönberga jako typ zmírající epochy", ale také Stravinského, a argumentoval vzorem Smetanovým. Anketa byla německými spoluobčany pozorně sledována a byl to právě příspěvek Novákův a Jeremiášův, který hnal vodu na jejich mlýn, neboť jim potvrzoval českou "nevyvinutost": "Jeremiáš, stejně jako ostatní pisatelé, není rozhodně se současným stavem české hudby spokojen. Jeho představa, jak jí pomoci, se nám zdá pro postoj dnešních vzdělaných Čechů přímo příznačná. Už to, že dává za vzor Smetanu a jeho vztah k životu ve vlastní zemi i k jeho velkým současníkům v Německu - tam, kde by člověk věřil, že se Češi začnou řídit podle svého Janáčka, který do přítomnosti zasahuje mnohem více - je na pováženou, a dovoluje pochybovat, zda jinak najdou cestu k životnosti a přirozenosti (kterou hledá také Jeremiáš), tu cestu, kterou šel Janáček neomylně. [Jeremiášovo] umělecké vyznání vrcholí v pevné víře, že génius vzejde odtamtud, kde všichni Slované stále ještě vidí centrum slovanského světa - ze sovětského nebe. [...] Dříve nebo později se musí postavit proti slabě skrývané bezideovosti této země, která je nepřímo vyjádřena ve slovech: »Myslím, že osamostatnění našeho státu nemělo na vývoj české hudby žádný zásadní vliv«". Což byla parafráze slov Novákových.

"Zní zrady zvon..." (František Halas)

Němci tehdy už měli svou ideu jasnou: V březnu 1938 se stalo součástí Třetí říše Rakousko, Československo bylo vklíněno v mohutnící Hitlerův stát. Nacistický "otesánek" už se netajil úmyslem spolknout tuto zemičku, která mu byla zcela lhostejná, pro své plány však potřeboval její pracovní síly a její rozvinutý průmysl. Československo však bylo lhostejné i těm, v něž věřilo. Rozhodnutím mocností v Mnichově, které československá vláda 30. září 1938 přijala, bylo nejprve amputováno. 15. března 1939 je obsadily Hitlerovy jednotky.

Mnoho drobností vyvolává otázku, kde se v "budování státu" stala chyba: "Jestliže se nemohou ani seriózní hlasy českého tisku vyhnout tomu, aby všechno, co vzniklo v »československém kulturním prostoru« považovaly za »československou kulturu«, pak se starostlivě ptáme, zda se to má stát zákonem i se zpětnou platností (jako je to v případě těch zákonů, které se právě přetřásají v aparátu justice), neboť z doby baroka nám nejsou žádné československé snahy známy. [...] Národ Čechů nemá vůbec zapotřebí s takovými jalovými zdůvodněními šilhat po cizích statcích. Jako žádnému jinému z malých evropských národů se mu podařilo - díky čilým vzájemným vztahům s velkým sousedem - vybudovat samostatnou kulturu postavenou na osobnostech. Jak dlouho si ještě nechá líbit, aby byl přepilnými vlastními lidmi voděn za nos a odváděn od vlastní úlohy?" Autor se podepsal značkou "Bc"; byl jím již zmíněný Gustav Becking, vedoucí semináře hudební vědy na Německé univerzitě v Praze. Fundovaný vědec, který na počátku dvacátých let zaujal v Německu svými hudebně antropologickými pozorováními a roku 1930 byl povolán do Prahy. Byl členem pražského lingvistického kroužku, do svého semináře přijímal po roce 1933 studenty židovského původu, kteří uprchli z Německa. V dubnu 1939 vstoupil do NSDAP, údajně (v podobných režimech nic nového) pod hrozbou ztráty postavení. Pro Čechy platil za přesvědčeného nacistu, který byl v květnu 1945 "po zásluze" potrestán: zastřelil jej zpanikařený český gardista. Avšak po mnoha a mnoha letech vyšla najevo také jiná svědectví, například to, že Becking pomohl svému židovskému kolegovi (a zednáři) Paulu Nettlovi, který se po Mnichovu skrýval, k vycestování do Spojených států.

16. března 1939 byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Po všechna léta až dodnes se vedou spory o to, která strana tehdy v noci ze 14. na 15. března v Berlíně nabízela či přijímala. Nabídl "ochranu" okousanému Československu Hitler, nebo toto státní torzo "nabídl" Hitlerovi před necelými čtyřmi měsíci zvolený prezident Emil Hácha a diktátor je "velkoryse přijal"? (Jak by asi dějiny dopadly, kdyby nebyl za prezidenta "druhé republiky" zvolen právník Hácha, ale skladatel Josef Bohuslav Foerster, který se také ocitl mezi kandidáty?) Ať jakkoli, národ nic netušil. Probudil se do sněhové plískanice, s níž přijížděla smrt. Nastoupila deziluze a všeobecná pasivita. Na podzim však dozrála ke dvěma podzimním demonstracím: 28. října v den výročí založení republiky došlo v Praze ke střetu občanů s policií, při níž byl mimo jiné smrtelně zraněn student Jan Opletal. Jeho pohřeb 15. listopadu vedl k novým demonstracím, odvetou protektorátních orgánů bylo 17. listopadu uzavření českých vysokých škol. Nacistický pán ukázal, jak to se svou "ochranou" myslí.

Mezi běžnou i kulturní veřejností existoval dvojí názor. Podle jednoho znamenala okupace národní smutek. Umění mělo umlknout. Podle jiného názoru bylo právě nyní umění potřeba více než jindy, právě ono mělo udržovat národní sebevědomí. "Protektorát" měl sice budit zdání autonomie - Emil Hácha byl "státním prezidentem" a byla ustanovena protektorátní vláda. Cílem však bylo Čechy (jako národ i jako zemi) zgermanizovat a proti tomu bylo možno bojovat jediným způsobem, který už zachránil český národ před germanizací v minulosti - posílením vlastních uměleckých výkonů. Během okupace lze tedy zaznamenat ve srovnání s meziválečnými roky dokonce zvýšenou koncertní činnost, rozhojnění ochotnického muzicírování a divadla, poslechovosti rozhlasu, návštěvnosti divadel. Nacisté věděli, jaký význam mají pro Čechy historické symboly a dokázali je využívat i zneužívat. Přisvojili si kult svatého Václava, jehož tribut placený Sasům dávali za historický vzor toho, jak by se měli Češi chovat nyní. Znali účinek, jaký má na Čechy hudba Smetanova a zesměšnili její význam, když nechali na ukončení stanného práva po atentátu na Heydricha 3. července 1942 při manifestaci na Václavském náměstí uvítat ministry a prezidenta Háchu fanfárami z Libuše . Manipulovali obratně a záludně a dokázali hudbou i trestat.

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.