neděle, 26. únor 2012

Hudba není sport

Napsal(a) 

Hudba není sport, foto Václav Jirásek/ČF Hudba není sportfoto: Václav Jirásek/ČF

Vídeňský hotel Imperial, poslední lednová sobota, krátce před polednem. Manfred Honeck a generální ředitel České filharmonie David Mareček právě podepisují smlouvu, podle níž se čtyřiapadesátiletý rakouský umělec, šéf Pittsburského symfonického orchestru, stává už podruhé hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie. K funkci se vrátí po několikaleté přestávce, a to pro sezony 2013–2016. V týmu doplní šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka, který nastoupí na čtyři roky letos v září. Na rozhovor je zhruba půlhodinka. Manfred Honeck odpovídá rozvážně a tichým hlasem.

Někteří dirigenti mají celou sbírku taktovek, velmi jim záleží na tom, jakou přesně používají, mají své oblíbené či taktovky pro zvláštní účely, možná se může tento drobný předmět stát dokonce jakýmsi fetišem... Čím je dirigentská taktovka pro vás? Je to jen technická věc pro prodloužení prstů, dobrá třeba kvůli vzdálenosti pro lepší zřetelnost gesta. Nic víc. A nezapomeňte, že jsou i dirigenti, kteří taktovku ani nepoužívají. Dělávám to podobně. Ale pokud ji mám, pak se držím jednoho typu. Když ji totiž máte v prstech, musíte vynaložit určité úsilí, abyste ji opravdu udržel a neztratil. Takže je hlavně potřeba cítit se s ní pohodlně.

Žijete na samém západě Rakouska, pracujete v Americe... Dostanete se často sem do metropole? Snažím se být ve Vídni nějakou dobu vždy alespoň jednou v roce. Do určité míry je to mé domovské město, vždyť jsem tady získal veškeré své hudební vzdělání, a tak je pro mě docela důležité – i citově – se sem vracet. Letos jedeme do Vídně i s Pittsburským symfonickým orchestrem. V Musikvereinu nás v listopadu čekají čtyři koncerty. Uvedeme dokonce Dvořákovu Novosvětskou...! A pak i Mahlera a Mozartovo Requiem... Takže vlastně shodou okolností kusy, které jsou velmi silně spojeny s českým prostředím.

A jste sám častěji v Evropě? Pittsburgh je moje hlavní angažmá, jsem tam hudebním ředitelem, ale zůstávám v Evropě, samozřejmě. Polovina mých závazků se týká Evropy, případně Asie.

Jak velké je v Americe vaše povinné penzum? V Pittsburghu mám podle plánu strávit v každé sezoně deset týdnů, ale když připočtu nahrávání a turné, tak jich bude spíš patnáct. Většinou se prostě úkoly vyšplhají na celkově delší dobu, než jaká je ve smlouvě.

Můžete porovnat Spojené státy a Evropu, pokud se týká hudebního života? Pozorujete velké rozdíly? Pokud mám takhle uvažovat, pak musím diferencovat mezi provozováním hudby, tedy uměleckou stránkou věci, a organizováním a řízením hudebního dění.

Věřím, že všichni muzikanti na celém světě chtějí mít co nejlepší výsledky. Dnes je obecná úroveň hudebníků vyšší, než bývala před nějakými padesáti lety. Řekl bych, že všechny orchestry hrají lépe než před půlstoletím. Je důkladnější příprava, nástroje jsou propracovanější... Možná u houslí to není tak výrazné, ale dechové nástroje se určitě vyvinuly k větší dokonalosti. Muzikanti mnohem lépe vědí, jak na to jít, aby hráli ještě lépe. A také začínají mít praxi v dřívějším věku než kdysi. Bývalo běžné začít hrát v šesti, sedmi letech. Dnes bych řekl, že se začíná hrát už v tom nejranějším věku. A platí to zvláště o dětech v Asii – ty nejnadanější snad začínají už jako batolata...!

Hudba není sport, foto Václav Jirásek/ČF Hudba není sportfoto: Václav Jirásek/ČF
Jsou tedy americké orchestry technicky dobře připraveny? Velmi, ale opravdu velmi dobře. A to má – za druhé – co do činění s řízením a s ekonomikou. Každá zkouška stojí peníze, redukují se tedy jejich počty. Hudebníci pracují čím dál intenzivněji. Pro dirigenta to znamená, že může s orchestrem, k němuž přijede hostovat, začít ihned opravdu pracovat. Je to ta nejvyšší profesionalita. A zajímavé a podstatné je, že v Americe orchestry zdaleka nejsou jen v těch největších městech, ale i v menších – a i v nich pracují úžasná tělesa.

A v Evropě...? Řekl bych, že v Evropě věnujeme přípravě programů trochu víc času. A také máme obrovskou tradici, velké množství, dokonce spoustu různých tradic, které hrají v interpretačním umění nezanedbatelnou roli. Globalizace je v naší době normální věcí, ale výzvou v provozování hudby je udržet identitu každého orchestru, jedinečnost, vlastní zvuk. Ostatně, kdyby všechny orchestry hrály stejně, tak by přece nemělo cenu pořádat zájezdy, jezdit na turné... Naštěstí různé charaktery zůstávají. Tato krajina hudby je v Evropě svou rozmanitostí velmi zajímavá, máme různé typy, máme osobitost – a je to evropské specifikum!

Dotýkají se vaší práce v Pittsburghu finanční problémy dnešní doby? Většina orchestrů v Evropě je podporována a držena státem. Ve Spojených státech tomu tak není, převažuje soukromé sponzorství. Instituce mají velká foundraisingová oddělení, orchestry fungují jako neziskové a jde o to, aby to tak zůstalo. Ve městech, na která dolehla finanční krize, je ale čím dál těžší inspirovat soukromé sponzory, aby podporovali umění.

A evropský model podpory umění? Nutnost podporovat umění a kulturu, to je skoro státní příkaz. Jsem naprosto přesvědčen, že společnost bez kultury je mrtvá společnost. A to se nesmí dopustit. V Evropě s naší historií...! Máme povinnost ji připomínat, navazovat na ni. Nebyli bychom bez ní tím, čím jsme. Americké dějiny jsou oproti tomu mladé a krátké a Evropa je – hlavně co se týče kultury – dosud mateřskou zemí Ameriky.

Jak podle vás vlastně vzniká a udržuje se osobitost orchestrů? Závisí na různosti prostředí, ale také na hudebních ředitelích, kteří velmi často přispívají ke zvuku hodně výrazně. To je důvod, proč vůbec jsou. V Pittsburghu skutečně není třeba se tolik starat o techniku, je samozřejmostí. Hráči mohou číst z listu a hrát. Takže výzvou a úkolem zůstává vytvářet s nimi skutečně hudbu, pracovat na interpretaci. A podle mé zkušenosti, kterou z Ameriky mám, muzikanti po tom, aby mohli opravdu muzicírovat, touží. Nijak by je netěšilo jen přijít na zkoušku, odsedět to tam, skladbu přehrát a zase jít domů. O to nestojí. Chtějí zažít i při zkoušce nějaké dobrodružství, prožít něco nového. A já cítím jako nezastupitelný úkol hudebního ředitele tohle hudebníkům poskytnout.

V Pittsburghu jste vázán do roku 2016. Budete chtít pokračovat? Záleží na mnoha okolnostech, přicházejí nabídky, je to ještě za čtyři roky, takže těžko říci. Budu tam v té době už osm let...

Je to dostatečně dlouhá doba? Záleží, jak se na to díváte. Osm let je dobrá doba, kdybyste chtěl jít hlouběji, asi by se dalo zůstat ještě déle, ale je pravda, že většina hudebních ředitelů v dnešní době u orchestrů nezůstává nijak moc dlouho.

Měl jste post také ve Stuttgartu... Jak pokračujete? Jak víte, ukončil jsem tam své působení v minulé sezoně. Vést vážně a odpovědně operní dům, vést naplno americký orchestr... a pak ještě být hlavní hostující dirigent České filharmonie? Bylo toho moc. A nezapomeňte, že mám rodinu... To prostě nešlo. Byl jsem připraven se do tamní práce vrhnout s velkou silou. Ale prolétával jsem jedním týdnem za druhým, bylo to někdy opravdu hodně vyčerpávající a neměl jsem už ani čas hostovat u jiných orchestrů. Mrzelo mě, že jsem jen musel říkat ne a ne...

Hudba není sport, foto archiv ČF Hudba není sportfoto: archiv ČF
Ale vracíte se tam? Do Stuttgartu se budu nadále vracet, zatím ke koncertům. Opera, tedy příprava nové inscenace – a já nechci přebírat starší inscenace – zabere nejméně půldruhého měsíce nebo dva. A na to jsem bohužel neměl a ani nenacházím čas.

Takže teď před sebou nemáte žádný operní úkol? Koncentruji se výhradně na koncerty. A vynahrazuji orchestrům, které mě zvaly k hostování, svá minulá odmítnutí.

Jak se sám vidíte – jako typ všestranného dirigenta, nebo naopak jako umělce, který se spíše soustřeďuje jen na některé oblasti, styly, autory...? Myslím, že čím dál víc krystalizují dvě hlavní linie mých zájmů. Jednak je to hudba z rakousko-česko-uherského prostředí a prostoru. Reprezentují ho úžasní autoři. To je můj hlavní repertoár. Jsou to vídeňští klasikové – Haydn, Mozart, Beethoven a s nimi i Schubert, jsou to Dvořák, Brahms, Bruckner... a samozřejmě i Mahler. Začínám se orchestrům jevit jako někdo, kdo se soustřeďuje na tento repertoár, mnohé mě o něj žádají. Nedávno jsem byl v Chicagu, kde si sami vybrali Dvořákovu Osmou. Vědí, že zdaleka ne všichni dirigenti chtějí nebo mohou tento repertoár nabídnout. Opravdu si nemyslím, že jsem nějaký specialista, ale myslím, že mohu nabídnout pohled opírající se hluboce o tradici. Byl jsem tak ostatně vzděláván. Když diriguji tyto známé kusy, je pro mě důležité a zajímavé, když je mohu nově nasvítit. Pochopitelně mě potěšilo, když jsem s Českou filharmonií uvedl Novosvětskou a muzikanti pak za mnou přišli a říkali: hraji ji už čtyřicet let, ale vy jste přinesl zase něco nového. Ale nemohl jsem jim říci nic jiného, než to, co jsem cítil – totiž že právě ten v něčem nový pohled byl přece důvodem, proč jsem tam v té chvíli byl, proč jsem dirigoval.

A druhá sféra? Duchovní hudba. Čím dál víc mě zajímá. Máte skvělé sbory – Pražský filharmonický i sbor brněnský. Chtěl bych je co nejvíc využívat.

Jak přesně máte vymezený pojem duchovní hudba? Mnoho skladeb má spirituální obsah, i když nemají duchovno přímo v názvu. Například Brucknerovy symfonie. A stejně tak pro svůj cit pro přírodu a folklorní elementy má v sobě mnoho spirituálního i Dvořákova hudba. A právě i tohle vše musíme při našem hraní nacházet a ozřejmovat! Tak tohle mě čím dál víc baví. Jediné, co nenávidím, je být znuděn rutinou. To asi opravdu není a nebude můj styl.

Jaké jsou tedy preference pro vaši budoucnost u České filharmonie? Bude mít skvělého hudebního ředitele. Jiří Bělohlávek má hluboký kontakt se svou kulturou. S ním se naskýtá velká příležitost tvořit velmi silnou identitu filharmonie. Jsem si jist, že se hlavnímu repertoáru věnuje s velkou péčí. Já se svým limitovaným počtem tří týdnů budu dělat, co mi síly budou stačit. Nemělo by ovšem smysl přinášet věci, v nichž se necítím jistě a pohodlně. Očekávají ode mě něco, co budou cítit jako něco zvláštního.

Chystáte Haydna, Mozarta, Brahmse, Brucknera, Berlioze, Rachmaninova nebo Braunfelse. Budete se také vracet k Mahlerově tvorbě? Určitě také. Přelom století považuji za velice zajímavé období a Mahler je mimochodem mnohem modernější než většina skladatelů té doby. Myslím, že zvuk, mentalita a cítění tohoto orchestru mají k jeho poselství velmi blízko.

Minule jste dirigoval v Praze Dvořákovu Stabat mater – vzpomínáte? Je úžasné právě s tímhle orchestrem na takových skladbách pracovat. Filharmonici jim rozumějí, není potřeba začínat od nuly. Pro mě je hrozně důležité mít možnost takové známé kusy detailně zkoumat – a uvažovat, proč Dvořák tohle psal a proč zrovna takhle... Ve Stabat mater je mnohé, co lze přiřadit k jeho vlastním životním zkušenostem... Lze najít poměrně přesné spojitosti s Marií, Ježíšovou matkou stojící pod křížem, a s Dvořákem samotným. Odpojit se od těchto zdrojů nelze. Pokud ano, nikdy nedosáhnete dobré interpretace. Tohle jsou věci, které chci vracet ke každému skladateli.

Máte čas sledovat a poslouchat jiné dirigenty, hodnotit, co dělají? Jít na jejich koncert? Bohužel. Je to smutné, ale nemám tolik času.

To bude asi bolest všech dirigentů, že? Přesně tak. Podívejte – v nějakém týdnu hostujete u jednoho tělesa. A v té době tam druhý dirigent není. No a pak odjedete k jinému orchestru... Ale tak jako tak – posuzovat druhé dirigenty, toho jsem dalek. Lidé jsou často v pokušení říkat: tenhle dirigent je lepší než tamten. A tady ten je horší než tenhle... A dokonce je tendence známkovat, jako když se dělá rating zemí – áčkový dirigent, béčkový... Tahle tendence byla přítomna vždy. Já se s tím neztotožňuji. Nelíbí se mi to. Hudba není jako sport.

Hudba není sport, foto Václav Jirásek/ČF Hudba není sportfoto: Václav Jirásek/ČF
Jak to myslíte? Když ve fotbale vyhrajete pět nula, pak máte asi lepší tým. To je jasné – a jde o reálná čísla. Ale dirigent? Když se na pódiu něco zvláštního stane a je to mimořádně působivé – čím to je? Můžete dlouze uvažovat a snažit se věc popsat, ale rozhodně na konci koncertu nemůžete říci, že někdo vyhrál pět nula....! Našimi skutečnými idoly ať jsou skladatelé. My dirigenti především máme partituru rozeznít. Ano, jeden to zrovna dělá hodně dobře, druhý méně, ale příště to může být naopak. A tak bych nikdy neřekl, že nějaký dirigent je dobrý a nějaký špatný. Všichni jsme lidé. A o někom můžeme říci, že mu to právě hodně dobře jde, že je koncentrován, že se mu daří. Jde o to, snažit se co nejlépe promlouvat hudbou k posluchačům. A když jim něco sdělíte, přinesete, když je zasáhnete, v tom okamžiku jste dobrý dirigent...!

A jak je to s hodnocením a známkováním orchestrů? Říkává se – to a to těleso patří mezi deset nejlepších na světě...? Jak na tohle pohlížíte? Takové škatulkování a řazení je jedna z vůbec nejhloupějších věcí, jaké jsem kdy slyšel. Znovu zdůrazňuji – mezi sportem a hudbou jsou rozdíly. Když je někdo nejlepší, nejrychlejší, tak proto, že uběhl sto metrů za tolik a tolik sekund. Ale v hudbě? Kritici jsou na nějakém koncertě, nadšeně o něm referují... ale ve stejnou dobu se někde jinde, třeba na druhém konci světa, konal úplně stejně fantastický koncert. A nikdo o něm neví... Jak potom ale chcete férově porovnávat? Souhlasím, když je filharmonie výjimečná, protože má svůj vynikající zvuk. Ale kolikátá je? Může být třeba číslo jedna, když se nějaký fantastický koncert mimořádně povede. Stejně tak Vídeňští nebo Berlínští filharmonikové. Ale jsou to všechno lidé. Někdy to může být takové a jindy jiné... Lidé řeknou: nikdy jsem tuhle symfonii ještě takhle neslyšel. A o to jde. Jiné poměřování orchestrů bychom dělat neměli. Hudba si o to neříká.

Jak je pro vás důležité angažmá v Praze? Hudebníci České filharmonie mi leží hluboko v srdci, jsou to výborní muzikanti a dělat s nimi je něco mimořádného. Jde tedy o jednu z nejdůležitějších věcí, které chci dělat – pracovat s hudebníky, které mám rád. A stejně důležité je i to, že filharmonie nastoupila novou cestu. Má nový skvělý management, má i skvělého nového hudebního ředitele. Začíná nová éra. Právě to mě přimělo souhlasit s nabídkou z Prahy. Měl jsem i mnoho nabídek být hudebním ředitelem. Hodně jsem o tom uvažoval. V tomto okamžiku ale nechci druhé šéfovské místo... Takže – být s těmito muzikanty a moci spolupracovat s novým vedením, vytvořit tým, to mě činí opravdu šťastným. Česká filharmonie je prominentní orchestr, vyslanec České republiky. A české hudby!

Dovedete si představit, že byste třeba někdy v budoucnu byl šéfdirigentem? Pokud by někdy přišel takový čas, který by tuto možnost otvíral, museli bychom situaci všichni hodně promýšlet. Teď je na cokoli podobného brzy... Jsem hlavně rád, že teď nastává v Praze tak dobrá situace, jsem šťasten, že mohu být součástí této konstelace.

Ptal jsem se na počátku na dirigentskou taktovku. Nechápou ji někteří dirigenti také jako symbol určité moci? Taktovka je protažením prstů. To je jediný důvod její existence. Symbolem moci není. To je hloupost. Není ani nástrojem. Tím je v hudbě lidské srdce.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.