Hudba může být výmluvnější než slova – exkluzivní rozhovor s Milošem Formanem

Legendární filmový režisér Miloš Forman , scénárista i divadelní režisér, na sebe strhnul pozornost v 60. letech filmy Konkurs, Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky a Hoří má panenko . Když si dnes Forman znovu prohlíží své první filmy, má dojem, že v nich tehdy usiloval o přesnost pozorování. Připouští si i podvědomý vliv vysoce stylizovaného režijního stylu Alfréda Radoka, jehož umění podle Formanových slov „spočívalo v brilantním spojení slova, hudby, výpravy, tance a nejmodernější jevištní techniky“ (Miloš Forman, Jan Novák – Co já vím? aneb Co mám dělat, když je to pravda?, autobiografie, nakl. Jiří Krechler – bookman, Praha 2007). Během svého legálního pobytu v USA natočil film Taking Off , po kterém velice rychle a mistrovsky pochopil, jakou filmovou řeč potřebuje Amerika, aby v ní obstál a dobyl Hollywood, po kterém toužil. Jeho druhý americký film Přelet nad kukaččím hnízdem (1975) byl oceněn pěti Oscary, z nichž Forman získal svého prvního Oscara za režii a v USA si významně upevnil režijní post. Jako jeden z mála režisérů podepisoval smlouvy, které mu zabezpečily sestříhat film podle svých představ. V roce 1977 dostal americké občanství. Natočil řadu úspěšných filmů, ve kterých hlavní postavy jsou často v pozici outsiderů: Vlasy, Ragtime, Amadeus (celkem 8 Oscarů a jeho druhého Oscara za režii), Valmont, Lid versus Larry Flynt, Muž na měsíci a Goyovy přízraky . Miloš Forman, ověnčený mnoha prestižními cenami, hovoří stále krásně česky a má stále chuť točit. Na svých filmech nejvíce miluje přípravné fáze na scénáři a práci ve střižně. HARMONII na počátku léta poskytl rozhovor o svém nejslavnějším hudebním filmu Amadeus a filmové hudbě.

Hudba ve vašich filmech nikdy nesloužila pouhému podbarvení atmosféry. Z raných filmů je cítit hledání precizní práce s výběrem hudby a jejím střihem. Jak se vyvíjel váš vztah k práci s filmovou hudbou?

Začalo to na FAMU. Měli jsme na škole možnost vidět hodně filmů z nejrůznějších zemí světa. Většina z nich nebyla zakoupena pro domácí distribuci a tudíž neměla titulky. Přesto mnohé z těchto filmů, jimž jsme nerozuměli ani slovo, na nás hluboce zapůsobily. – My jim rozuměli! – Obraz a hudba byly natolik výmluvné, že daly nahlédnout neomylně nejen do nálady scén, ale i pochopit děj. Hudba může být paradoxně výmluvnější než slova.

Pod vlivem filmu Amadeus si mnozí lidé myslí, že se skladatel Antonio Salieri podepsal na smrti Wolfganga Amadea Mozarta. V dějinách hudby se neupozorňuje na jejich vyostřený vztah. Proč jste se rozhodl pro tuto verzi?

Na smrti Mozarta se nepřímo podílelo mnoho lidí, které Mozart provokoval svým talentem a způsobem života, který vedl. Zpravidla to u nich začínalo obdivem k jeho hudbě, který se pozvolna měnil nejprve v žárlivost, poté v závislost a konečně v nenávist. Jak blízko se Salieriho obdiv k Mozartovi přiblížil k nenávisti, nevíme. Je velice nepravděpodobné, že by Salieri Mozarta „fyzicky zabil“, i když například Puškin byl o tom přesvědčen. Napsal o tom hru.

Z deníku, do kterého hluchému Beethovenovi psali jeho přátelé novinky z vídeňského života, se dozvídáme, že se Salieri na sklonku života dokonce Mozartovi za vraždu omlouval. Ale v té době již nikdo choromyslného Salieriho nebral vážně.

A hra, jakož i film „Amadeus“, je pouze jednou z fiktivních verzí, které o Mozartově smrti kolovaly ve vídeňských kuloárech. Ani ve hře, ani ve filmu není však Salieri označen jako vrah. Salieri v posledních scénách dokonce tvrdí, že to ne on, ale sám Bůh Mozarta zabil, aby geniálnímu skladateli zabránil v dokončení skladby, kterou mu chtěl Salieri odcizit a vydávat za svou.

Podle jakých kritérií si vybíráte hudbu, skladatele a střihače obrazů?

Měla by se jim líbit hudba, kterou mám rád. Ale není to podmínka. Podmínkou je, že jim chutná ve stejných restauracích jako mně. Což platí i při výběru střihačů.

Ve vrcholných momentech filmů Taking Off a Lid vs. Larry Flynt užíváte Dvořákovu Stabat Mater. Se Smetanovou Prodanou nevěstou ve filmu Muž na měsíci pracujete s ironií. Hudba ve vašich filmech má často kritický podtext, sociální dimenzi, vtip, nostalgii nebo propojuje dějové motivy v příběhu s časovým a významovým obloukem. Hovoří vám producenti do výběru hudby a do jaké míry vy sám určujete volbu skladeb s ohledem na práci vašeho hudebního spolupracovníka?

Producenti mi zpravidla do výběru hudby k filmu nemluví. Že se občas vracím ke skladatelům, jejichž hudba mě dojímala v dětství a v dospívání, pokládám za touhu prožít znovu své první lásky.

Pracovalo se vám lehčeji s rockovým muzikálem Hair a filmem Amadeus než se současnými skladateli, ke kterým patřili Jack Nitzsche (Přelet nad kukaččím hnízdem), Randy Newman (Ragtime), Christopher Palmer (Valmont), Varhan Orchestrovič Bauer (Goyovy přízraky), se kterými jste mohl o svých představách hovořit?

Za daleko nejideálnější považuji spolupráci se synem Leopolda Mozarta na filmu „Amadeus“. Napsal hudbu a nepřišel kibicovat ani na nahrávání, ani do střižny, a dokonce nepřišel na premiéru.

Při spolupráci se žijícími skladateli trpím. Nikoli proto, že by mi chtěli mluvit do toho, jak budu jejich hudbu ve filmu používat. Trpím, jelikož se já neodvážím kibicovat do hudby jim.

Sdílet článek: