Hudba a slovo jako olej a voda? – Deset let Mezinárodního festivalu koncertního melodramu

Prohlížíme-li v současné době televizní programy, narazíme na označení „melodram“ velice často. Melodram, o jehož propagaci a zušlechťování pečuje Společnost Zdeňka Fibicha, však nemá se sladkobolnými příběhy typu Města andělů režiséra Brada Silberlinga nebo francouzským televizním seriálem o Napoleonovi nic společného. V našem případě se jedná o specifické spojení slova a hudby, o jehož oprávněnosti hudební i divadelní estetikové pochybovali (a dodnes pochybují), které však stále žije a má své interprety, své publikum, i řadu historických a přibývající počet nových autorů. Desátý ročník Mezinárodního festivalu koncertního melodramu, spojeného s interpretační a tvůrčí soutěží, proto opravňuje k malé bilanci.

České země mají významné místo v historii koncertního melodramu i scénického melodramatu – obojí je spojeno především se jménem Zdeňka Fibicha, v jehož tvorbě je zastoupeno obojí. Avšak již dávno před ním měl v Čechách melodram své příznivce: Hudba a slovo jako olej a voda? - Deset let Mezinárodního festivalu koncertního melodramu

divadelní společnosti 18. století, jejichž soubory neměly specializovaný repertoár a jejich členové si museli umět poradit s každým žánrem od činohry přes singspiel a operu až k baletu, uváděly také melodramy – v Praze se hrál průkopnický Pygmalion Jeana Jacquese Rousseaua roku 1772 německy a o tři roky později také francouzsky (o autorech hudby ovšem nic přesného nevíme), ze stejné doby jsou zaznamenána představení melodramů v Brně. A z oné doby pocházejí také Rousseauem inspirované melodramy dvorního kapelníka v Gotě Jana Jiřího Bendy: Ariadna na Naxu , Medea , Pygmalion (s Rousseauovým textem) a Almansor a Nadina . S proměnou estetiky hudebního a činoherního divadla ustoupil scénický melodram poněkud do pozadí, nikdy však zcela nezmizel; melodramatické scény najdeme v singspielech i operách. S nástupem romantismu a vývojem koncertní písně hledali skladatelé také další možnosti spojení básnictví a hudby, a tak došla ocenění koncertní podoba melodramu. Takové komponovali například Franz Liszt či Robert Schumann. Na adresu Schumannovu napsal estetik Eduard Hanslick, že ač v melodramech „hudba od mluveného slova zdráhavě se odlučuje jako olej od vody, a jedno umění druhému překáží, místo aby je množilo, mohli jsme se tentokrát přece potěšiti dojmem alespoň poměrně čistým.“ U nás publikoval rozsáhlejší úvahu o melodramu roku 1885 Otakar Hostinský a zasáhl jí zároveň do dobového sporu o programní hudbu. „Melodrama má naproti hudbě programní tu nepopiratelnou výhodu, že zamezena je při něm všechna subjektivní libovůle výkladů posluchačových, že tudíž uskutečnění uměleckých záměrů skladatelových s této stránky je zabezpečeno.“ Nicméně zůstal vůči melodramu skeptický zejména (jak píše) „z akustických důvodů“-, dnes bychom spíše řekli z důvodů nemožnosti dokonalé synchronizace mluveného slova a hudebního rytmu. Hostinského námitky však vyprovokovaly Zdeňka Fibicha k dosud nepřekonanému uměleckému činu – scénické trilogii Hippodamie , v níž je spojeno jevištní herecké umění s orchestrálním doprovodem. Deset let úsilí Společnosti Zdeňka Fibicha Hanslickovo tvrzení o neslučitelnosti „oleje a vody“ vyvrací; umění se nechová podle fyzikálních zákonů, nýbrž svých vlastních.

Společnost Zdeňka Fibicha věnuje pochopitelně pozornost především koncertnímu melodramu, a to nejen z důvodů finančních. Koncertní melodram je kultivovaná miniaturizovaná dramatická forma, jejímž prostřednictvím získávají mladí interpreti z řad amatérů i příštích profesionálů cit jak pro poezii, tak pro hudbu, nutné školení jevi-

štní řeči, jež je současným herectvím velice zanedbávána, a interpretační kázeň. V programech festivalu vystupují zkušení profesionálové s bohatými zkušenostmi s básnickým slovem, s nimiž mohou soutěžící bezprostředně konfrontovat i konzultovat své vlastní výkony. Po deseti ročnících lze říci, že stoupá jak zájem interpretů, tak autorů, kteří vidí ve festivalu i v soutěži příležitost k uplatnění a rozšíření žánrového spektra své tvorby. Náš festival i soutěž přitáhly také pozornost zahraničí: ve Vídni byl roku 2004 založen Mezinárodní spolek melodramu, který se hlásí k odkazu Zdeňka Fibicha, v Německu vzniklo umělecké duo „Melodramen“, uvádějící českou soudobou tvorbu v německém překladu, kontakty jsou rovněž s Francií… Každý ročník přináší několik světových nebo českých premiér.Hudba a slovo jako olej a voda? - Deset let Mezinárodního festivalu koncertního melodramu

Desátý ročník mezinárodního festivalu koncertního melodramu pod záštitou ministra kultury ČR, hejtmana Středočeského kraje, primátora hl. m. Prahy, strarosty Městské části Prahy a České komise pro UNESCO byl zahájen 5. října 2007 v Památníku Antonína Dvořáka na Vysoké. Letos poprvé se podařilo část festivalu umístit mimo Prahu, aby mělo také publikum mimo hlavní město možnost se s tímto druhem v živém provedení seznámit. Dalšími pořadatelskými místy se staly Kralupy, Poděbrady a Plzeň. Každý z koncertů měl specifickou dramaturgickou linii – například Díla evropského romantismu, Počátky českého koncertního melodramu, Zahraniční tradice, Humor v melodramu. Každoročně se ke spojení slova a hudby v podobě melodramu hlásí současní skladatelé, a tak i v tomto ročníku se objevil večer s názvem Nová česká tvorba. Vrcholem letošního festivalu byly bezesporu orchestrální večery. Koncerty 18. a 19. 10. se uskutečnily ve spolupráci s Českou filharmonií a byl na nich proveden melodram Viktora Ullmanna Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka (viz recenzi „Triumf melodramu“ v HARMONII 12/2007). Dne 11. listopadu se konal večer Světové tvorby 20. století s díly Arnolda Schönberga Óda na Napoleona v podání mladého herce Petra Stacha a Pierrot Lunaire s japonskou interpretkou Nao Higano, orchestr českých a slovenských hráčů řídil dirigent Jiří Petrdlík. V českých premiérách na festivalu zazněl melodram Francise Poulenca Příběh Babára, malého slůněte v interpretaci Báry Štěpánové, dále Kantáta o matce a dítěti Daria Milhauda, kterou přednesla Yvetta Blanarovičová. Celkovým vyvrcholením festivalu pak byl koncert Plzeňské filharmonie s dirigentem Jiřím Malátem 3. prosince, na němž vedle melodramu Zdeňka Fibicha Hakon v přednesu Petra Kostky zazněl v české premiéře melodram Edvarda Griega Bergliot s Carmen Mayerovou a ve světové premiéře novinka Josefa Marka Král David komentuje knihy Mojžíšovy , která byla současně 100. světovou premiérou v historii festivalu. S recitátorem Dalimilem Klapkou se na ní podíleli tenorista Jaromír Nosek a basista Luděk Vele.

Sdílet článek: