čtvrtek, 16. duben 2015

Hříchy Dagmar Peckové

Napsal(a) 

Dagmar Pecková, foto Petr Kurečka/SU Dagmar Peckováfoto: Petr Kurečka/SU
Máří Magdalena, Herodiada, Dalila, Médea, Elektra nebo Salome. To jsou ženské hrdinky, jejichž hříchy a vášně se mezzosopranistka Dagmar Pecková rozhodla vtěsnat do několika desítek minut na album nazvané Hříšnice, které na konci března vydala u Supraphonu. Na nahrávce se podílel dirigent Aleksandar Marković a Slovenská filharmonie, ale podle prvních plánů mělo být všechno jinak. Se ženami o ženách, tak zněla původní vize, která ztroskotala a musela být napravena.

Jak jste repertoár na desku vybírala? Myslím, že album má celkem netradiční a nápaditou dramaturgii. Jsou na ní zachycené osudy žen, které se nějakým způsobem provinily a v češtině jsem to nazvala příznačně Hříšnice. Celou dramaturgii jsem postupně vytvářela sama a musím říct, že jsem si užívala chvíle, kdy jsem se probírala partiturami a hledala mezi řádky ženskou zlobu a vášeň, která je nejčastěji svěřována právě mezzosopránovým partům. Zajímal mě hlavně psychologický proces jednotlivých postav, během kterého se ze zdánlivě vyrovnané ženy stane vražedkyně. Jak je možné, že Médea byla schopná zabít svoje vlastní děti? Co dovedlo Klytaimnéstru do tak děsivého stavu, ve kterém ubila sekerou Agamemnona, a co následovalo potom? Jaké děsy posedly Herodias, když dokázala zařídit smrt Jana Křtitele? To jsou přece naprosto zarážející a zrůdné činy, na které jsme si už v opeře sice zvykli, ale když se něco takového stane teď a přečtete si o podobném zločinu v denním tisku, nechce se tomu věřit.

K čemu jste došla? K tomu, že my ženy vlastně vraždíme z lásky! (smích) Vážně, myslím si, že muž většinou vraždí kvůli nějakému hmotnému zisku, pro peníze, v rámci nějakých špinavých obchodů a podobně. Prostě mafián s černými brýlemi, který si naplánuje byznys a jde přes mrtvoly. To je moje představa. Ženou ale zmítají emoce, zabíjí pro lásku. Proto, že ji ztratila, proto aby ji získala, nebo dokonce lásce navzdory. Například zmíněná Cherubiniho Médea. Než zabije svoje děti, vyznává jim lásku, říká jim, jak moc je miluje, a pak vezme kudlu a podřízne je. Myslím, že takový zkrat se dokáže odehrát pouze v ženské mysli, a takový nával vášně poskytuje ideální materiál pro skladatele, potažmo libretistu, a hlavně pro mě! Když jsem se touto myšlenkou začala zaobírat, měla jsem na mysli hlavně biblické a antické postavy, u nichž je hřích z vášně velice častým motivem.

S motivem hříchu by v ideálním případě byl spojen i motiv odpuštění. Jak je to u vašich hrdinek? Bídně! Jak už jsem říkala, mezzosopránové role většinou nemají moc šťastné vyhlídky… Jediná postava, která dojde odpuštění, je Máří Magdalena. Je jí podána pomocná ruka a díky tomu svou krizi překlene, temnota, která byla v její hlavě a duši se přemění na světlo. Starý zákon odpuštění příliš nezná, z něj přece pochází ono známé „Oko za oko, zub za zub.“ Nutno říct, že pro operní romantismus, ve kterém se převážně repertoár desky pohybuje, ani motiv odpuštění příliš zajímavý není. Čím větší prostor pro hudební vyjádření zhoubných vášní skladatelé měli, tím byli spokojenější.

Jedna z největších hříšnic pozdního romantismu, Straussova Salome, nepatří do vašeho repertoáru. Vy jste ale na desku jednu Salome přece jen zařadila… Ano! Vždycky jsem Salome Richarda Strausse zbožňovala a mrzelo mě, že si ji nikdy nebudu moct zazpívat. Našla jsem si ale náhradní variantu, Salome francouzského skladatele Antoine Mariotta, Straussova současníka. Mariotte svou Salome zkomponoval o dva roky dřív než Strauss, ale nedokázal ji hned dostat na jeviště. Strauss Salome premiéroval v roce 1905, Mariotte až 1908 a Strauss ho dokonce zažaloval za krádež! Oba dva skladatelé použili jako předlohu hru Oscara Wilda, takže libreta si jsou velice podobná. Zařadila jsem na album závěrečnou scénu, která se hudebně podobá spíš Puccinimu a námětově tu máme samozřejmě hříšnici k pohledání. Salome laská hlavu Jana Křtitele, miluje ji, spílá jí a Herodes ji nechá rozdrtit vojenskými štíty přesně tak, jak to Jan Křtitel předpoví. Přece jen jsem ale chtěla, aby se na desce objevila i Straussova Salome, a jsem ráda, že jsme na ni zařadili nakonec i Tanec sedmi závojů, což je podle mého jedna z nejgeniálnějších orchestrálních skladeb, která kdy byla složena. Salome nemusí zazpívat ani slovo, a přesto z té hudby velice dobře poznáte, jaká je, o co jí jde a jak toho hodlá dosáhnout. Dalším orchestrálním kusem, který na desce zazní, je Bacchanale ze Saint-Saënsova Samsona a Dalily. V tom surovém pohanském tanci filištínských je zároveň i záludnost Dalily, která mimochodem jako jediná z mých hrdinek hřešila z vy­počítavosti. Vždycky jsem si myslela, že jednala z vlasteneckých pohnutek, ale ona za zradu Samsona dostala zaplaceno. Stává se tady víceméně odpornou, protože jedná pro peníze, a to už ta postava dostává úplně jiné grády.

Dokážete se s jednáním některé z těch postav sžít? Dokážete je pochopit? Ano, myslím si, že ano. Nejbližší z nich je mi asi Klytaimnéstra. Ne že bych měla někdy chuť umlátit manžela sekerou, ale to, jakým způsobem v sobě zpracovává vnitřní tyranii… Udělala by cokoli pro to, aby ta strašná duševní bolest a deprese, a já vím, o čem mluvím, aby ta bolest utichla.

Dagmar Pecková, foto Petr Kurečka/SU Dagmar Peckováfoto: Petr Kurečka/SU

Jak vznikla myšlenka na takový koncept alba? Asi jsem se probírala vlastními hříchy.

Co jsou vaše hříchy? Nejde ani tolik o hříchy samotné, jako spíš o to, že se člověk dostane do určité životní fáze, kdy je vidí tak nějak zřetelněji. Když je mladý, je mu svět otevřený, všechno je možné, pak se dostane do středních let, kdy tvoří nějaké hodnoty, něco buduje, ať už je to rodina, dům nebo kariéra, a po tomto období se dostane do určité životní etapy, kde se nejde vyhnout jakémusi bilancování. A to všechno se postupně odehrálo i ve mně. Všechny ty nahromaděné noční můry a tlaky, pod kterými člověk něčeho dosáhne, se zhmotní do určitého bodu, přes který už nelze dál. Dojdete do stadia, kdy zjistíte, že jste sama sobě největší překážkou, a kdy si musíte ta svoje životní klopýtání uvědomit a především si odpustit. Smířit se s tím, co jste všechno natropila a být v souladu sama se sebou. A teprve potom může přijít nějaká „druhá šance“, což byl naštěstí i můj případ. Dostala jsem možnost kariérového restartu, což s sebou přineslo i natočení této desky s tak úžasným orchestrem, jako je Slovenská filharmonie.

Kterou měla původně dirigovat žena, pokud se nemýlím… Já jsem původně chtěla desku s ženami o ženách, ale pak jsem zjistila, že pracovat se ženami je šíleně těžké (smích). Požádala jsem o spolupráci britskou dirigentku Julii Jones, ale nebylo to dobré rozhodnutí.

Proč? Už jste s ní spolupracovala někdy předtím? Ano, bez problémů jsme se na natáčení domluvily, ale měla potom nějaké osobní i profesní komplikace. V září jsme měli natáčet a já jsem se v červnu dozvěděla, že Julia odřekla! Navíc jsem v té době musela měnit produkci, která měla být původně taky kompletně v ženském složení. Ani tady to ale nevyšlo, bylo třeba tým obměnit a já to docela oplakala, protože jsem si říkala, že půlka vtipu je v háji. Ale nakonec se projektu ujala produkce v mužském složení a najednou šlo všechno hladce! Začali jsme hledat nového dirigenta a já si vzpomněla na Alexandra Markoviće, se kterým jsem už také spolupracovala. Doporučil mi ho i producent Supraphonu Matouš Vlčinský. Alexandr naštěstí mou nabídku přijal a byl nadšený. Říkal: „Dej mi materiály, i kdybych to měl studovat po nocích, udělám to.“ Nebyl pro něj problém upravit si kvůli tomu kalendář, na první zkoušku přišel obrovsky připravený, věděl, o co se jedná, jak se ty postavy vyvíjejí. Měla jsem obrovskou radost z toho, jak pracoval s orchestrem, myslím, že to nemohlo dopadnout líp. Až jsem si potom říkala, sakra, proč mě to nenapadlo hned? Zase jsem jednou měla úplně mylnou představu o tom, jak funguje ženský svět (smích).

Možná je to i symbol toho, že se ženský svět bez mužů neobejde. Jistě, všechno potřebuje protiváhu. A nebýt mužů, neměly bychom proč hřešit!

Dagmar Pecková, foto Petr Kurečka/SU Dagmar Peckováfoto: Petr Kurečka/SU

Album jste představila na slavnostním koncertě v Rudolfinu. Uvedete stejný repertoár i na dalších koncertech? Ano, ale bohužel se tady opakuje stejná situace jako s programem Začínáme končit, který jsme připravili se Štefanem Margitou. Uspořádali jsme turné po celé České republice i Slovensku a nabídli jsme program i Pražskému jaru, které ale nechce „oblíznutý koblih“, chce něco jiného. Tenor a mezzosoprán ale přece jen nemá tolik možností, abychom mohli vytvořit několik variant programu. Výsledkem bývá paskvil – program lehce upravíte, změníte jméno, ale v podstatě se jedná o totéž. Všichni chtějí exkluzivitu, ale na tu je u nás příliš malý rybník a hlavně se za ni platí.

Je zásadní rozdíl mezi jednáním o koncertech tady a v Německu? Složitější se to stalo všude, protože rozhoduje spousta jiných věcí, jen ne muzika.

Co rozhoduje? Já nevím, finance, vkus, popularita… A byrokracie. Když si vezmete, kolik dirigentů v poslední době odešlo ze svých postů, ať už je to Vídeň, nebo Praha. Většinou jsou to ti, kteří chtěli dělat hudbu poctivě, ale naráželi tak dlouho, až je to přestalo bavit.

Bavíme se o novém albu, ale budou mít vaši posluchači možnost vidět vás v nejbližší době i na operním pódiu? Se mnou je to těžké, nejsem repertoárový typ a do běž­ného českého repertoáru se mi po před­chozích zkušenostech už moc nechce. Moc ráda bych na jevišti zpívala už zmíněnou Klytaimnéstru, ale hlavně by mě lákaly nějaké nápaditější projekty typu Erwartung. Doufám, že něco podobného přijde. Změnila jsem dost věcí a snad se to někde projeví.

Co konkrétně jste změnila? Oba agenty, jak za Čechy, tak za cizinu, a věřím, že začnou pracovat jinak než ti předchozí.

Pracovali špatně? Především ztratili víru. A to je špatně. Nemůžete pracovat pro někoho, o kom nejste přesvědčena. Obzvlášť v téhle branži, kde je to všechno o vůli a tahu na branku. Agent musí být trochu drzý, trochu agresivní a musí mít jasnou vizi. A pokud není vnitřně přesvědčený o tom, co dělá, pak samozřejmě nemůže být ani schopný přesvědčit direktory divadel. Já jsem se vrátila zpátky k paní profesorce Denygrové, která mě pěvecky vychovala a od níž jsem nevděčně odešla k jinému kantorovi, který mě totálně zblbnul a zkazil. Snažila jsem se svoje chyby napravit a nějakým způsobem se znovu najít, ale teď musí začít fungovat i lidi kolem mě.

Nějaký čas jste měla jako hlasového poradce i Ivana Kusnjera… Ano, ale zjistila jsem, že u výuky zpěvu je nezbytné mentální napojení a totální pochopení toho, co vám chce dotyčný předat, a to s Ivanem bohužel nefungovalo. Já vůbec netušila, co po mně chce, nikam to nevedlo, což samozřejmě nebyla jeho chyba. Díky tomu jsem si spíš uvědomila, že odchod od Denygrové byla blbost. Nic jsem tenkrát nevysvětlila a prostě jsem odešla. Když jsme se po dlouhé době potkaly, řekla mi: „Kdybys někdy potřebovala pomoct, klidně přijď. U mě máš vždycky dveře otevřené a ty to víš.“ Teď k ní jezdím zase asi tři roky a utvrdila jsem se v tom, že je to grande dame d’opéra. Jenom ona mi dokázala vysvětlit, že je nutné zpívat nejen krkem, ale vaším já. Ukázala mi poměr mezi hlasem a duší.

Daří se vám totéž na vašich masterclass? Dává mi to pod nohy, ale snažím se. Svůj první kurz jsem vedla v roce 2004 na Schleswig-Holstein festivalu, kde jsem byla rezidenční umělec, zpívala jsem tam Ježibabu v Rusalce, Stabat mater s Liborem Peškem, měla jsem tam svůj recitál a k tomu navíc masterclassy, což byl poměrně velký zápřah, ale jela jsem na takové akční vlně, takže jsem si to všechno stihla i užít, aniž bych se nějak hroutila. Rozhodla jsem se, že budu dělat výhradně písňové masterclassy, protože na píseň se tady zapomíná. Je to klenot, útvar sám o sobě. Když se z novy stane trpaslík, vznikne soustředěná hmota a přesně to je píseň. Energetický náboj, který se musí umět zpracovat. Nedělám s holkami na kurzech techniku, protože za týden se nic nenaučí, maximálně bych jim nabourala to, co umí. Řešíme spolu výraz a frázování, skrze které jim můžu s lecjakým technickým problémem pomoct. Často se soustředí na jeden tón, na nějakou konkrétní složku nebo pasáž, ale zapomínají na celek, na obsah písně a na slovo. A to se snažím napravit.

Lákalo by vás učit na akademii? Lákalo, ale víte, co je za problém? Já sama ji nemám, protože v době, kdy jsem dokončila konzervatoř, se na akademii vychovávali sboroví zpěváci. Naštěstí jsem v té době poznala paní Denygrovou a mohla studovat u ní, ale budiž mi pomstou, že teď kvůli tomu nemám šanci učit na akademii. Každý hřích vás prostě jednou dostihne. (smích)

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se několik dobrodružných let učila, jak hudbu slyšet a jak o ní psát.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.