Klavírista ruského původu Nikolaj Děmiděnko se v předvánoční Praze představil hned ve dvou polohách. Jednak se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK , jednak sólovým recitálem v pražském Rudolfinu. Ve Smetanově síni Obecního domu zazněla nejprve pod vedením dirigenta Alexandra Borejka Mozartova Symfonie D dur „Pařížská“ . Zdá se, že Mozartovy symfonie slouží především jako určitá dramaturgická jistota, objeví-li se na programu více divácky nejistých skladeb. Bohužel je to často na úkor Mozartovy hudby, která i zde sloužila spíše jako odrazový můstek či předehra pro další díla. Ravelův Koncert pro klavír G dur byl ale již o něčem jiném. Klavírista i orchestr rozehráli ve výborné souhře koncert do nejrůznějších barev a naplnily jej humorem, energií i švihem, zkrátka asi vším, co si člověk představí pod pojmem francouzská hudba. Za zmínku rozhodně stojí skvostně provedená druhá věta, v níž interpreti dosáhli kompaktnosti a Děmiděnko až neuvěřitelně plastického zvuku. Barevný večer pokračoval Messiaenovým jemným Úsměvem a zakončen skvěle extatickou Skrjabinovou Poémou extáze .
V recitálu přešel Děmiděnko z hravé do rozvážné polohy. První polovinu večera tvořily sonáty Domenica Scarlattiho, zkomponované původně pro cembalo. Pianista sice skladby technicky zvládl a vtiskl jim svůj pohled, ale zdálo se, že jeho vnitřní poloha tkví přece jen trochu jinde (navíc bohatě zdobené sonáty stojí pianistu spoustu úsilí, jehož u cembala vzhledem k odlišnému tvoření tónu není potřeba). Vrcholem večera bylo bezesporu Beethovenových 32 variací na Diabelliho valčík op. 120 . Hned od prvních tónů bylo jasné, že je Děmiděnko s dílem vnitřně srostlý, že si jej mnohem víc vychutnává a hraje s naprostým nadhledem. Posluchačsky náročný večer rozhodně stál za to, jako ostatně každá příležitost setkat se, byť třeba jen na dálku, s výraznou a originální osobností.