sobota, 16. březen 2002

Hravě i zamyšleně - Nikolaj Děmiděnko

Napsal(a) 

Klavírista ruského původu Nikolaj Děmiděnko se v předvánoční Praze představil hned ve dvou polohách. Jednak se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK , jednak sólovým recitálem v pražském Rudolfinu. Ve Smetanově síni Obecního domu zazněla nejprve pod vedením dirigenta Alexandra Borejka Mozartova Symfonie D dur "Pařížská" . Zdá se, že Mozartovy symfonie slouží především jako určitá dramaturgická jistota, objeví-li se na programu více divácky nejistých skladeb. Bohužel je to často na úkor Mozartovy hudby, která i zde sloužila spíše jako odrazový můstek či předehra pro další díla. Ravelův Koncert pro klavír G dur byl ale již o něčem jiném. Klavírista i orchestr rozehráli ve výborné souhře koncert do nejrůznějších barev a naplnily jej humorem, energií i švihem, zkrátka asi vším, co si člověk představí pod pojmem francouzská hudba. Za zmínku rozhodně stojí skvostně provedená druhá věta, v níž interpreti dosáhli kompaktnosti a Děmiděnko až neuvěřitelně plastického zvuku. Barevný večer pokračoval Messiaenovým jemným Úsměvem a zakončen skvěle extatickou Skrjabinovou Poémou extáze .

V recitálu přešel Děmiděnko z hravé do rozvážné polohy. První polovinu večera tvořily sonáty Domenica Scarlattiho, zkomponované původně pro cembalo. Pianista sice skladby technicky zvládl a vtiskl jim svůj pohled, ale zdálo se, že jeho vnitřní poloha tkví přece jen trochu jinde (navíc bohatě zdobené sonáty stojí pianistu spoustu úsilí, jehož u cembala vzhledem k odlišnému tvoření tónu není potřeba). Vrcholem večera bylo bezesporu Beethovenových 32 variací na Diabelliho valčík op. 120 . Hned od prvních tónů bylo jasné, že je Děmiděnko s dílem vnitřně srostlý, že si jej mnohem víc vychutnává a hraje s naprostým nadhledem. Posluchačsky náročný večer rozhodně stál za to, jako ostatně každá příležitost setkat se, byť třeba jen na dálku, s výraznou a originální osobností.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.