Houslista a pedagog Alexander Shonert se narodil na Sibiři. Od roku 1999 žije a pracuje v Praze. V roce 2014 vystoupil s dvouhodinovým recitálem před naplněným stojícím sálem v jedné z nejprestižnějších koncertních síní v USA, v National Gallery of Art ve Washingtonu DC. Je autorem knih Advanced Violin Technique Vol. I a How to Master Firm Staccato Up and Down in 3 Lessons. Učí hrát na housle žáky z celého světa. Tvrdí však, že ve skutečnosti vyučuje duchovní praktiky a při výuce se cítí jako lékař. Jeho metoda totiž začíná v žákově mysli. Alexander Shonert jej nejprve naučí s pomocí technik z tai chi uvolnit psychiku a poté i tělo. Díky tomu pak zvládnou například obtížné řadové staccato. Prestižní britský časopis The Strad o něm napsal: „Je obdivuhodné, že je ochoten využít své vlastní fenomenální hráčské schopnosti, aby předvedl své teorie v praxi a své umění a odbornost sdílel s kolegy a studenty velmi otevřenou formou.“
Jste znám tím, že do své hry vkládáte velké emoce. Do své přípravy zapojujete jógu, tai chi a také otužování. Pomáhá vám to k lepší koncentraci při hře a po koncertě k rychlejší regeneraci? Ano, ale přistupuji k tomu mnohem hlouběji. Pro mne je hra na housle pouze jedním z prostředků k dosažení duchovní dokonalosti. Je to filozofie a životní styl. Co se jógy týče, pokračuji v tradici Yehudi Menuhina, který vnímal jógu jako nedílnou součást svého života a říkal, že jeho nejlepším učitelem hry na housle byl učitel jógy guru B.K.S. Iyengar. Jóga vlastně učí, jak ovládat tělo, duši a myšlenky, což je velice důležité, a já jen učím, jak to aplikovat při hře na housle.
Co v současné době preferujete – koncertování nebo pedagogickou činnost? Těžko říct. Mám rád oboje, ale pedagogické činnosti se věnuji s větší pravidelností.
Na vašich webových stránkách je vidět, jak vyučujete nejen samotnou hru, ale i různé cviky, dýchání a celkový přístup k chápání hudby. Setkal jste se i s nepochopením vašich metod? Bohužel ano, a to hlavně od mých českých kolegů. Ale zase moji kolegové v zahraničí to velice oceňují a já jsem první učitel hry na housle z České republiky, jehož metodice věnoval renomovaný londýnský hudební časopis The Strad samostatný článek.
Jaká hudba je vám nejbližší? Předpokládám, že židovská. Ano, rád hraji židovskou hudbu, ale k mým nejoblíbenějším skladatelům patří Bach a Čajkovskij.
Váš hudební vzor? David Oistrach a Yehudi Menuhin.
V čem je klíč vašeho přístupu? Mám na to cviky. Cviky, které pocházejí z tai chi a jógy a jsou fyzické, ale i mentální. Především je to věc uvolnění. Například zvednu ruku a nechám ji padat. Když ji uvolním ještě víc, padá rychleji. Není v tom žádná síla, jen jsem ruku ještě více uvolnil. Je to jemné.
Tai chi používá sílu soupeře, vy váhu smyčce při tahu dolů. To chápu. Ale co při tazích nahoru? Není to nahoru dolů. Je to jeden pohyb dolů a setrvačnost nahoru. Opět je to jen jiný názor na věc. Spousta lidí cvičí deset hodin denně, jdou nahoru po těžké cestě. Já nabízím cestu z druhé strany hory. Neučím hrát jen na housle. Učím také duchovní praktiky.
Duchovní praktiky při hře? Nejtěžší ze všeho je soustředit se a alespoň minutu nemyslet na nic. Většina lidí to neumí. Máme hodně informací a to nás ničí. Hrát na housle dlouhé tóny a soustředit se na jejich zvuk, to je meditace. Když hrajete na housle, je důležité chytit jejich vibraci. Dobrý houslista s ní umí pracovat jako s energií, každým další tahem ji ještě více rozehraje. Když mám někde nějaký blok, energie nemůže proudit. Stejně jako v tai chi.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 8/2018 (koupit)
