pátek, 14. září 2018

Houslista z kostelní akademie

Napsal(a) 

Tomo Keller, foto Martin Divíšek Tomo Kellerfoto: Martin Divíšek

Houslista, ale také dirigent Tomo Keller je živoucím dokladem pečlivosti, která vznikne sloučením německé akurátnosti a japonské preciznosti. Právě z takto složené mezinárodní rodiny totiž pochází. Dotkli jsme se toho hned na úvod setkání, které Dvořákova Praha připravila tentokrát před koncertem. A umožnila partnerům festivalu, aby se zblízka nechali oslovit charismatem hudební osobnosti i prostředí, v němž se tzv. pre-talk v podvečer 12. září uskutečnil. Vždyť Západní salonek Rudolfina je svého druhu kultovním místem, z něhož k protější siluetě pražského Hradu – v zapadajícím slunci až kýčovitě pohádkové – vzhlíželi v minulosti různí lidé s různými úmysly, vznešenými i podlými. To je však na jiné téma než hovor s příjemným protagonistou…

Pocházím ze Stuttgartu,“ upřesnil Keller, „ale už v útlém dětství jsem se s rodiči, oba jsou klavíristé, přestěhoval do severoněmeckého hanzovního města Lübeck. Poté jsme se všichni, tedy i můj starší bratr, přesunuli do Vídně, kde táta s mámou žijí dodnes, zatímco já jsem po studiích zamířil do světa a nyní je už delší dobu mým domovem Londýn.“ Jak se vám tam žije? „Velice příjemně. Londýn je vzrušující metropolí. Na moji klidnou povahu někdy až moc, protože v samém srdci města, v City, se na malém prostoru tísní mnoho lidí. Bydlím však na okraji Londýna, takže se mě tenhle ryčný kvas týká jen ve chvílích, kdy do centra musím.“ Ostatně, právě tam – v hemživém prostoru Trafalgarského náměstí – se tyčí majestátní kostel, podle něhož získal svůj název orchestr, který dnes na Dvořákově Praze dirigujete. Jak k tomu došlo? „Ještě jednou se musím vrátit do dětství,“ odvíjí Tomo nit vzpomínek.

Kdysi mi rodiče darovali cédéčko, na kterém hrálo seskupení s matoucím názvem. Academy of Saint Martin in the Fields.“ Čili, doslova, Akademie svatého Martina v polích. „Přesně. Jenže co to má znamenat? Proč si tak říkají? Tehdy jsem o tom dumal marně. A ve snu by mě nenapadlo, že v dotyčném orchestru budu jednou nejen hrát, ale dokonce ho i dirigovat. Když jsem byl pozván ke spolupráci, konečně jsem se dozvěděl celý příběh, který se s pojmenováním pojí. Před mnoha desetiletími, tehdy pod vedením legendárního Sira Nevilla Marrinera, vznikl ambiciózní soubor.  A svůj první koncert, respektive několik počátečních, uskutečnil shodou okolností právě v tomto kostele. Jeho vikář to umožnil, ale trval na tom, že název svatostánku musí být v té souvislosti výrazně zohledňován. Načež si muzikanti sedli, dali hlavy dohromady a řekli si: Jak my se vlastně budeme jmenovat? Komorní orchestr XY? Jak nudné… Použijme název kostela! A protože už v minulosti existovaly v Londýně kluby, zaměřené třeba na literaturu nebo hudbu a přezdívané akademie, oživme tuto tradici. Stalo se. A název byl na světě.“

, foto Martin Divíšek foto: Martin Divíšek

Kromě jedné skladby od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho se na jevišti Dvořákovy síně soustředíte pouze na ukázky z díla Wolfganga Amadea. Jde o takzvaný večer Mostly Mozart. Čím vlastně jeho – ale nejen jeho – hudba stará skoro dvě a půl století oslovuje nás, lidi jednadvacátého věku? „Odpověď může být jednoduchá. Protože je nadčasově dobrá, ba vynikající. Ale k tomu je vhodné připojit komentář. Život kolem nás se sice naprosto změnil v rovině technologií, vynálezů a vymožeností. Ale tady,“ a Tomo si s úsměvem položí ruku na srdce, „jsme se nezměnili. Jsme pořád stejní. A pokud je něco geniálně krásné, dotýká se nás to zrovna tak jako našich předků.“

Proč jste vlastně v dětství zvolil housle, když rodiče byli, jak uvádíte, klavíristé? A nikdy jste toho později nelitoval? „Ne. K houslím jsem jako chlapeček přilnul z prostého důvodu. Hrál na ně můj starší bratr a já se po něm opičil. Chtěl jsem ho ve všem napodobit a předehnat. Samozřejmě, že na prahu puberty jsem tak jako každý, kdo je normální, nenáviděl cvičení. Měl jsem ale kliku v tom, že rodiče si víc hleděli mého brášky. Na něj vyplýtvali svou energii i zlost a já měl většinou svatý klid. Už tehdy jsem se navíc zaměřil na způsob cvičení, který dodržuji dodnes. Žádné drilování od rána do večera, které musí být po několika hodinách bezmyšlenkovité a vlastně bezcenné. Velmi intenzivně a soustředěně hraji dvakrát pětačtyřicet minut denně. Víc ani minutu, pokud možno. Jiná věc je, že o hudbě, o interpretaci přemýšlím, kudy chodím.“

Tomo Keller, foto Martin Divíšek Tomo Kellerfoto: Martin Divíšek

Jsme-li u vaší chůze, nedá mi, abych se nezeptal, zdali do kostela svatého Martina v polích chodíte alespoň občas, i když tam nehrajete a tudíž nemusíte. „Ale ano. Jak možná víte, není to striktní chrám víry, kam by nesměl nikdo jiný než věřící při mších. Naopak. Svatý Martin je otevřený svému okolí. Zve kolemjdoucí, ať už turisty nebo zaměstnance z blízkých kanceláří, v poledne na krátké koncerty. Většinou zní jazz a vstupné se neplatí. Večery bývají naopak vyhrazeny klasické muzice. A kromě toho je v podzemí kostela takzvané Crypt Café čili Kavárna v kryptě, kde si můžete dát dobrou kávu, koupit pohlednice, poklábosit s přáteli. Proto se tam i já občas vydávám.“

Na Dvořákově festivalu nehrajete žádnou Dvořákovu skladbu… „…což je mrzuté a moc se za to omlouvám…“ …ale předpokládám, že tvořit hudbu v síni po něm pojmenované vás nenechává zcela chladným. „To si pište, že ne. Ostatně, další z desek, které mi rodiče kdysi podstrčili, byl právě Dvořákův houslový koncert v podání Josefa Suka, který jsem si okamžitě a navždy zamiloval. Hraju jej dodnes – a pokud jsou pořadatelé koncertů po světě vstřícní, co se týká výběru repertoáru, hned jim tuto skladbu nabízím. Takže jsem s Antonínem Dvořákem vlastně pořád v kontaktu.“

Jiří Vejvoda

V mládí uměl dřív noty než písmenka, ale na FF UK vystudoval lingvistiku (Jak říká Cimrman, dřel jsem jazyky a výsledek se dostavil, zkazil jsem si oči...) K publicistice a moderování se propracoval od poloviny 80. let. Pro ČT uváděl např. Hudební arény, od roku 1994 nepřetržitě Novoroční koncerty z Vídně a další přenosy hudebních událostí ze světa. V Českém rozhlase byl spoluautorem a moderátorem Hovorů v Lánech s prezidentem Václavem Havlem či cyklu talk show Káva u Kische. A pro Rádio Classic Praha psal a uváděl cyklus výletů do operních domů či koncertních sálů světa Planetární předplatné. Uplatnil se i jako mediální manažer: řídil MTF Zlatá Praha, byl šéfproducentem uměleckých pořadů a soutěží Českého rozhlasu a ředitelem Českého rozhlasu 2-Praha. Nyní působí jako místopředseda a tiskový mluvčí Rady Českého rozhlasu. Na kontě má tucet původních knížek či překladů od sbírky zpívajících básníků Víc než jen hlas po přehled rozhlasů všech kontinentů Co vysílá svět. A od poloviny 90. let moderoval stovky koncertů či společenských událostí (MHF Český Krumkov, MHF Janáčkův máj, MHF Dvořákova Praha, setkání prezidentů V 4, udělení nejvyšších státních vyznamenání Nihcolasi Wintonovi atd).

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.