pátek, 27. srpen 2010

Houslař, řemeslo jako žádné jiné

Napsal(a) 

Houslař, řemeslo jako žádné jiné Houslař, řemeslo jako žádné jiné

V době globalizace a všeobecné normalizace vymírají řemesla jedno po druhém. Naštestí existují taková, která se nedají nahradit strojem nebo počítačem a kde ruční práce zůstává od začátku až do konce alfou a omegou finálního úspěchu. K takovým „povoláním“ určitě patří houslař. V české hudební tradici hráli houslaři vždy významnou roli. František, Otakar, Přemysl a Jan Špidlenové si předávali nezbytné zkušenosti nejen v rodině z otce na syna, ale byli u nich na stážích i mladí zahraniční adepti tohoto výjimečného řemesla. Jedním z nich byl i belgický houslař Thomas Meuwissen . Uplynula řada let a z učenlivého mladíka se stal uznávaný houslař. Na dveře jeho ateliéru v krásném secesním domě v Bruselu klepají i známí zahraniční virtuosové.

Thomas Meuwissen studoval houslařství v anglické Newark School of Violin Making a zdokonaloval se dále u Přemysla Špidlena v Praze a Frédérica Chaudièreho v jihofrancouzském Montpellier. Od roku 1989 vyrábí moderní housle a kopie barokních nástrojů, violy a violoncella, mezi nimi přesné kopie italských mistrů. Thomas Meuwissen získal řadu cen v houslařských soutěžích ve Francii, Itálii, Velké Británii, Německu a Spojených státech. V Belgii, která se dá zeměpisnou rozlohou a hlavně počtem obyvatelstva dobře porovnávat s Českou republikou, je v současné době asi čtyřicet houslařů. Takové číslo může nezasvěceného čtenáře překvapit, ale nenechme se mýlit, velká většina z nich pouze opravuje školní nástroje, restauruje starší nástroje a zabývá se jejich nákupem a prodejem. Skutečných houslařů, kteří vyrábějí nové instrumenty je jen několik, k nim patří i Thomas Meuwissen.

Houslař, řemeslo jako žádné jiné Houslař, řemeslo jako žádné jiné
„Kromě mého starého Itala hraji velmi často na výborně znějící housle od Thomase Meuwissena. Jak moji kolegové, tak i posluchači oceňují krásný flexibilní zvuk nástroje. Hrál jsem a vyzkoušel jsem i jeho jiné housle a mohu jen potvrdit, že všechny jsou vyrobeny rukou mistra.“ To jsou pochvalná slova Igora Oistracha. Meuwissenovy houslařské začátky jsou spojené s uměleckou rodinou bratrů Kuijkenových. Věhlasný interpret barokní hudby, houslista a dirigent La Petite Bande Sigiswald Kuijken řekl o Meuwissenovi: „Dodnes na mě dělá velký dojem Thomasova skutečná láska a oddanost k tomuto řemeslu. Během let se jeho velký talent rozvinul a jeho práce zanechává stopy seriózního mentálního přístupu a silného osobního pouta. Takto si představuji pravé fachmanství.“ Vše začalo kontakty s výtvarným umělcem Oswaldem Kuijkenem, bratrem hudebníků Sigiswalda a Wielanda, kteří byli jeho sousedé. Tehdy si oblíbil řemeslo jako takové a Oswald ho nabádal, aby se věnoval houslařství.

Stejně důležitá v tvojí další kariéře byla podpora bruselské konzervatoře. Určitě. Vojenskou povinnost jsem si odbyl na konzervatoři, kde jsem dostal za úkol udělat nástroje pro smyčcové kvarteto. Konzervatoř mi pak nabídla ‚rezidenci‘, to znamená, že jsem měl k dispozici ateliér, ošetřoval jsem nástroje konzervatoře a upravoval nástroje studentů a profesorů. To byla pro mne důležitá podpora a také velká zkušenost, přál bych ji každému mladému houslaři. Titul „rezidenční houslař“ jsem si ponechal, protože mám dodnes úzké kontakty s konzervatoří.

Houslař, řemeslo jako žádné jiné Houslař, řemeslo jako žádné jiné

Jaké to bylo v rodině Špidlenů? V roce 1995 jsem měl to štěstí získat zkušenost u Přemysla Špidlena v Praze. Vím, že rodina Špidlenů patří již čtyři generace ke slavným houslařským dynastiím a moc jsem si té pozvánky cenil. Měl jsem možnost několik měsíců poznávat restaurátorské techniky a analýzy starých nástrojů. Také jsem stavěl housle za dohledu Přemysla Špidlena podle jeho metody a podle rodinného modelu: housle od Stradivariho z jeho zlaté periody. Ateliér byl v srdci Prahy, takže jsem chodil často na koncerty a byl jsem příjemně překvapen čilým kulturním životem města. Upoutal mě také vztah mezi otcem Přemyslem a synem Janem a jak se předává tradice z generace na generaci. Také na mne udělala dojem atmosféra kolegiality a harmonie k dosažení dokonalosti. Ta pražská zkušenost a dovednost má dodnes trvalý vliv na moji práci, jak co se týče houslařské techniky, tak i na poli uměleckém a lidském.

Se stavbou každého nového nástroje je to jako s akustikou nové koncertní síně, nikdo neví, jak bude přesně znít. Bohužel. Tajemství dobře znějícího nástroje nenajdeme v žadném receptu nebo encyklopedii. Instrument je velmi komplexní akustický systém, kde mají různé parametry důležité místo. Esenciální je samozřejmě volba dřeva, forma, fundamentální historická znalost starých nástrojů a způsob jejich stavby, zejména pak zvuková deska, její ztvárnění a tloušťka. Dále je to také konečná úprava, síla ochranného laku a vrchního nátěru. Poslední důležitou součástí je osobní seřízení nástroje pro toho kterého houslistu. A když je vše hotovo, musí houslař společně s houslistou nástroj optimalizovat a dále se o něj starat.

V poslední houslové soutěži královny Alžběty v Bruselu hráli tři finalisté na Stradivariho housle a vítězi byly na tři roky zapůjčeny slavné Stradivari „Huggins“. Nelze přehlédnout, že téměř všechny slavné nástroje byly vyrobeny v 18. století v Itálii. Ano, tak to skutečně vypadá, ale realita je trochu jiná. Velcí houslisté chtějí hrát na drahé známé nástroje, to je pravda, ale v posledních desetiletích volí interpreti, jako například Christian Tetzlaff, také moderní nástroje. Na velké soutěže jako je bruselská propůjčují kandidátům sběratelé nebo vlastníci staré italské nástroje a tak vzniká mylný dojem, že všichni hrají na housle od Stradivariho. To má ovšem více společného s marketingem než s akustickou kvalitou nástroje.

Houslař, řemeslo jako žádné jiné Houslař, řemeslo jako žádné jiné

Na tvoje nástroje hrají známí houslisté... Shodou okolností jedni z nejznámějších byli členy poroty bruselské soutěže. Igor Oistrach hraje již léta na můj nástroj a Vadim Repin (kdysi nejmladší vítěz v Bruselu) mě požádal, abych mu postavil kopii Guarneriho houslí, na které také hraje. Dále jsem vyrobil violu pro Diederika Suyse, sólistu orchestru pařížské opery, a violoncella pro Valentina Erbena z Alban Berg Quartet, Harro Ruijsenaarse, bývalého sólistu z amsterodamského Concertgebouw orchestru a profesora v Den Haagu a Göteborgu, a Marii Kliegelovou, profesorku z Kolína nad Rýnem.

Jak je důležitá prezentace mladého houslisty s dobrým nástrojem na nějaké soutěži? Velmi důležitá, je to vlastně hlas hudebníka. Pro soutěž ve velkém sále musí mít nástroj enormní nosnost a bohatou paletu barev. Významné jsou rovněž dobrá rovnováha a plynulý přechod z jedné struny na druhou. Dále musí zvuk nástroje odpovídat typu hudebníka, to je cosi velmi osobního. To vše silně ovlivnuje konečný zvukový výsledek.

Všiml jsem si, že se ve tvém ateliéru vyrábí nástroj po nástroji... Ano, tak jsem to také vždycky chtěl. Mám jen jednoho asistenta a tak to také zůstane. Nechci být žádným supervizorem nebo podnikovým vedoucím, který se nejvíc zabývá administrativou. Já chci dělat nástroje, řemeslo je něco, co mě nejvíc vzrušuje.

(Více informací naleznete na www.meuwissen-violins.com . Kontakt: tel.: 0032 25 116 674, e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. )

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.