středa, 1. září 2004

Hledání společného jazyka

Napsal(a) 

Preludium

Expozice nové hudby je mezinárodní festival navazující na dvě legendární "Expozice experimentální hudby", které uspořádala brněnská "Tvůrčí skupina A" v letech 1969 a 1970. Tehdy šlo především o pokusnou prezentaci domácí tvorby překračující hranice běžných koncertů a revoltu proti strnulosti byrokraticky regulovaného hudebního života. Festival byl obnoven - už pod novým názvem Expozice nové hudby - až v samém závěru osmdesátých let a přináší každoročně tematické sondy do světa "jiné hudby". Je svátkem pro ty, kdo rádi hledají v muzice něco zajímavého.

Dramaturgie festivalu (Jaroslav Šťastný ) se brání stereotypům a "snadným řešením". Snaží se prozkoumávat nejrůznější aspekty současné hudební tvorby a poukazuje na skryté souvislosti mezi současnou hudbou a ostatními obory lidské činnosti. Klade si za cíl seznamovat naše posluchače se soudobým hudebním děním, s jeho historickými kořeny a konfrontovat je s domácí produkcí. Je to ojedinělá akce svého druhu u nás, jak rozsahem, tak tematickým zaměřením, která se snaží pomáhat posluchačům v orientaci ohledáváním určitých symptomatických trendů a poskytuje publiku srovnání rozdílných tvůrčích přístupů. Festival chce svým zaměřením vytvářet určitou protiváhu zkomercializované kultuře i muzejnímu pojetí konvenčního koncertního života.

Téma

Letošní 17. ročník Expozice nové hudby se konal v nově opraveném Domě pánů z Kunštátu ve dnech 19. - 23. 5. v Brně. Pod názvem My a svět: Hledání společného jazyka přinesl konfrontaci domácí a zahraniční tvorby, českou hudbu v podání světových interpretů, světovou v podání našich.

První vlaštovkou předznamenávající festival byl pořad Malého divadla hudby, který pořádá Knihovna Jiřího Mahena v Brně (17. 5.). Už jmenovaný dramaturg festivalu - mimochodem vystupující pod uměleckým jménem Peter Graham - na tomto večeru přiblížil některé interprety a skladatele, kteří na festivalu posléze vystoupili. Jako host byl přítomen německý skladatel, autor zvukové instalace "7:6 " Hauke Harder.

"Jimi Hendrix houslí" Gunda Gottschalk , jak uvádějí festivalové Programoviny, se první večer (19. 5.) představila svými virtuózními Wassermonde . Pokusíme-li se srovnávat, vytane nám na mysli naše Iva Bittová. Toto přirovnání funguje však pouze na úrovni hlasového projevu. Umění Němky spočívá více na neuvěřitelné hráčské technice. Kdybychom poslouchali pouze její hudbu, vznikl by dojem, že používá elektronické zpracování zvuku. Není tomu tak. Například: tlakem smyčce vyluzuje různé škrábání a vrčení, které místy připomíná rockovou kytaru nebo scratchování na LP desce. První polovina koncertu vyvrcholila asi čtvrthodinovou plochou na violu, ve které Gunda Gottschalk při neustálé rychlé arpeggiové hře přelaďovala postupně všechny struny, čímž vznikl vždy jiný souzvuk. Její výkon vyvolal jenom obdivné kroucení hlavou. Dramaturgie festivalu správně zareagovala na náš vstup do světa a každému interpretovi "předepsala" uvedení něčeho českého. V druhé části večera zazněly Personal Variations on Moravian Folk Tunes , při kterých houslistka procházela sálem a z vylosovaných úryvků lidových písní vytvářela osobité variace, které se podle jejího pohybu sálem vzájemně mísily a proměňovaly.

Intermezzo

Přidružená akce ComPosition nabízela oproti "vážně" orientované tvorbě hudbu zaměřenou více na improvizaci s elektronikou nebo na experiment jako takový. Chceme-li se vyhnout tomuto mechanickému výčtu: Cremaster & Carpets, Curtains (Španělsko/ČR); Phill Niblock a Mária Kormanová : Movements of People Working (USA/Slovensko); Electro-Retro : P. Bakla, T. Pálka, O. Adámek, M. Ištvan, R. Berger, J. Ďuriš, K. Šimandl a M. Haase, podívejme se blíže na vystoupení holandského tria Jaap Blonk & Braaxtaal v Domě umění města Brna (22. 5.). Tak zvaná fónická poezie v sobě zahrnuje celé spektrum (ne)možných lidských zvuků a projevů. Ty byly nadto ještě různými způsoby živě elektronicky zpracovávány. Jaap Blonk vládne obrovským repertoárem výrazových prostředků, ještě větším smyslem pro humor a nejčistší Onderlandštinou. Oporou a pozadím mu byli hráči na el. bicí Theo Bodewes - ne všechny bicí nástroje musí vydávat zvuk bicích nástrojů - a hráč na syntetizér Rob Daenen .

V protikladu k expresivní Gundě Gottschalk vystoupili 20. 5. s oproštěným hudebním výrazem Petr Kotík a jeho S.E.M. Ensemble (New York), Kvarteto Sv. Vavřince a DAMA DAMA se skladbami Petra Kotíka , Mortona Feldmana a Christiana Wolffa . Kotíkovo There is Singularly Nothing (1971/2004) a Feldmanovo Why Patterns? (1979) používají pro nás stále ještě nezvyklou hudební estetiku. Tato estetika je oproštěná od naší evropské, hudební tradice, a proto je nutné se ještě skladby tohoto typu naučit poslouchat. Hudba vzniká překrýváním a skládáním drobných úseků (patternů) přes sebe, přičemž její ambitus je velmi úzký. Často bohužel u posluchačů vzniká dojem monotónnosti a "vznešené" nudy, protože zvuk jako by stojí a "nic" se neděje. Festival opět ukázal, že slovo "nové" není v jeho názvu jen kvůli nové hudbě, ale i kvůli novému vnímání.

Jisté oživení přinesla Wolffova skladba Percussionists , ve které účinkovali Petr Kotík na flétnu, Dan Dlouhý a Chris Nappi na bicí nástroje. Večer byl zakončen premiérou nové verze Kotíkova Děvína (2000/ 2004) pro čtyři ženské hlasy a bicí na slova Vladislava Vančury Obrazy z dějin národa českého , v němž velmi těžký, volně tonální, zpěvní part provedlo milé Kvarteto Sv. Vavřince (Dana Šimíčková, Taťána Roskovcová, Petra Kohoutová a Marta Marinová).

Intermezzo

Na ožehavé otázky současného hudebního vývoje upozornil studentský seminář Česká hudba po roce 1989 (20. - 21. 5.). Přítomní byli mimo jiné skladatelé a publicisté Marek Kopelent, Alois Piňos, Peter Graham, Miroslav Pudlák, Martin Marek, Michal Rataj, Miroslav Srnka, Petr Bakla, hudební publicista Jaroslav Pašmik, skladatel a děkan hudební fakulty JAMU Ivo Medek, vedoucí Ústavu hudební vědy FF MU v Brně Mikuláš Bek. Pro zamyšlení uveďme alespoň některé okruhy otázek, které spolu s dalšími účastníky nastínila šéfredaktorka HIS Voice Tereza Havelková : Proč má stát soudobou (vážnou) hudbu podporovat?, Proč nemáme rozpočtové těleso, které by se soustavně zabývalo interpretací takové hudby?, Proč je (nejen) hudební přehled studentů našich hudebních škol tak žalostný?, Je naše hudba světová? a tak podobně. Každý z těchto okruhů samozřejmě vyvolal mnoho dalších otázek (co je to světovost?), které zůstaly, a doufejme, že ne na dlouho, nezodpovězeny. Je však třeba si uvědomit, že tyto otázky jsou na místě a že reflektují současný neutěšený stav u nás. Ať je nám to příjemné, nebo ne, hudba se neustále vyvíjí a smrtí Antonína Dvořáka nebo nanejvýš Bohuslava Martinů tento vývoj neskončil. Je třeba ji prosazovat. Panuje v nás neodůvodněný pocit malosti, který nám nedovoluje podívat se světu přímo do tváře. A proto si myslíme, že zahraniční je vždy lepší než to domácí. Omyl. Debaty pokračovaly ještě po zbytek celého festivalu, což jen dokazovalo závažnost stavu. Dík za radikální řez do této problematiky patří organizátorovi semináře Viktorovi Pantůčkovi z Ústavu hudební vědy FF MU v Brně.

Ensemble Konvergence je spolek čtyř mladých skladatelů, studentů či čerstvých absolventů pražské HAMU - Ondřeje Štochla , Tomáše Pálky , Romana Pallase a Jana Rybáře , který vznikl na jaře 2002, a jeho činností je pořádání komorních koncertů soudobé hudby. Repertoár tvoří skladby věhlasných skladatelů, avšak v Čechách téměř nehraných - G. Crumb, M. Feldman, I. Xenakis, T. Murail ad. Podporují také skladatele, kteří své renomé teprve získávají a konečně hrají i své vlastní skladby. Koncerty koncipují tak, aby hudba na nich uvedená měla jakéhosi společného jmenovatele. Třetí festivalový večer (21. 5.) byl prodchnut meditativní až duchovní hudbou. Prostorová Prosba Tomáše Pálky pro smyčce, trombón, bicí nástroje, elektroakustickou stopu a hlasy citlivě a bez velkých rafinovaností zhudebňuje text stejnojmenné básně Zdeňka Volfa. Že Ensemble Konvergence není jen obyčejný spolek nadšenců pro soudobou hudbu, ale i výborných instrumentalistů, předvedl ve Feldmanově The Viola in My Life II (Ondřej Štochl - viola, řídil Jan Rybář ) a v závěrečných Black Angels George Crumba . Kvartet z roku 1970 je inspirován válkou ve Vietnamu. Hudba mluví jasným jazykem zvláště v tak výborné interpretaci - Viktor Mazáček , Irena Štochlová - housle, Ondřej Štochl - viola, Kristýna Bělohlávková - violoncello.

V sobotu večer (22. 5.) se představil fenomenální pětadvacetiletý(!) virtuos na basklarinet, Angličan Gareth Davis . Skladba Birds pro CD a live elektroniku Luigi Ceccarelliho svojí rytmickou pulzací připomíná kombinaci mezi Saxosonnerií od Serge de Laubiera, která zazněla na ENH před čtyřmi lety, a překrýváním melodií New York Counterpoint Stevea Reicha. Opravdu, basklarinet a saxofon jsou od sebe v určitých polohách k nerozeznání. Jejich hutný a průrazný zvuk lze dobře použít pro rychlé i hlasité pasáže. Motto festivalu My a svět bylo opět naplněno uvedením českých skladatelů. V konfrontaci se světovou tvorbou se nemáme za co stydět. Skladby Turn It Over... Arnošta Parsche a podobně i niterné až meditativní Chrámové sólo Pavla Zemka (pro B klarinet) jasně ukázaly, že máme skladatele, kteří mají světu co říci. Určité rozpaky vznikly z uvedení starších skladeb Monology (Alois Piňos ) a Invence I (Leoš Faltus ). Druhá jmenovaná je sice první českou skladbou pro basklarinet vůbec (1959), avšak uvádět ji ke konci dvouhodinového koncertu jednoho nástroje působí až kontraproduktivně. Výkon sólisty byl jednoduše obdivuhodný: přefukovat tak mohutný nástroj, jakým basklarinet je, a ještě "táhnout" celý večer sám, to si od sólisty vyžádalo velkou fyzickou zdatnost a od publika uznání a obdiv.

Britský Arditti Quartet patří k absolutní špičce mezi komorními soubory, které interpretují hudbu 20. a 21. století. Brno mělo tu čest jej přivítat během pěti let již potřetí. V roce 1999 na ENH a pak letos v lednu na festivalu Janáčkovo Brno s 1. a 3. Bartókovým a oběma Janáčkovými kvartety. Úvodní Ligetiho Streichquartett Nr. 2 patří ke kmenovému repertoáru hudby minulého století. Ať kvarteto hraje skladbu z roku 1968, Ligetiho případ, anebo premiéru (večer byly hned tři a všechny české), vždy hraje s maximálním nasazením a nevídanou přesností - často nelze pouhým poslechem rozeznat, zda hraje jeden hráč anebo dva unisono. Nebylo by jinak možné uvést tak extrémně náročný String Quartet No. 3 Briana Ferneyhougha . Jeho hudba se na první poslech může jevit zmateně až chaoticky, avšak vše má své místo a do nejmenších detailů vypracovaná partitura není samoúčelem, ale promyšleným komplexem rafinované konverzace nástrojů.

G.P.

"Nejsme na módní přehlídce v Paříži, proto ve hře budeme pokračovat až za chvíli." Takto, volně přeloženo, oznámil primárius kvarteta Irvine Arditti přítomným fotografům, že jejich hlasité chování není na místě. Konečně se našla osobnost, která si nenechala líbit toto nevhodné chování.

První premiérou večera byl třetí Smyčcový kvartet Mirka Srnky . Svěží hudba deroucí se s lehkostí mládí kupředu byla skvělým vyvážením předchozího Ferneyhoughova díla. Je nutné uvést, že české skladby měly charakter děl příležitostných - byly psány přímo pro tento koncert. Další premiéru měl Martin Marek a jeho schizofrenický kvartet Dromos . Schizofrenický nikoli nevědomě, ale záměrně. "For a Buck" - Variace na motiv Toma Waitse byla ironickou hrou mezi styly Martina Smolky . Je rozhodně na místě, když dramaturgie festivalu dá tímto způsobem vzniknout hudbě, která je pak interpretována na té nejvyšší úrovni. Tím se dostanou autoři a jejich hudba do povědomí publika, které je tolik důležité.

Hudební terminologie Iannise Xenakise (1922-2001) pracuje s pojmy převzatými převážně z matematiky a fyziky: množina, hustota, masa, neuspořádanost... Jejich pomocí dochází k vizi hudby, která je založená na abstraktních pojmech, vyjádřitelných algebraickými vzorci. Xenakis razil vlastní pojem stochastická hudba - hudba využívající náhodných procesů, avšak směrovaných určitým cílem. Takto uvedený kompoziční postup by sváděl k představě hudby odcizené lidskému vnímání a redukující ji na pouhý sled intervalů. Opak je pravdou. Tertras (1983) je kvartet nabitý emocemi, energií valícího se vulkánu, který se zastaví až na úplném konci a z kterého se ještě dva dny točí hlava. Možná právě tato odpoutanost dává posluchači větší prostor pro vnesení vlastních představ. Závěr festivalu, jak má být.

Repríza a Coda

Na již výše zmíněné přidružené akci ComPosition měl být závěrečný den představen projekt Pavla Klusáka My Country Remixed. Z vážných technických důvodů se tak nestalo a jako rychlá náhrada zaskočil Martin Smolka , aby prostřednictvím několika videoukázek představil svoji operu Nagano . Češtější zakončení festivalu jsme si ani nemohli přát.

Festival se stále potýká s koncertním prostorem - sál v Domě pánů z Kunštátu se ukázal jako příliš úzký i hlučný (ve dvoře je restaurace). To je jenom potvrzení některých problematických okruhů, na které upozornil studentský seminář: chybějící koncertní sál, který bude sloužit k prezentaci soudobé hudby. V této souvislosti se nám může jenom stýskat po jedinečném továrním prostoru Vaňkovky, který již padl za oběť prapodivné kulturní politice města Brna.

O Expozici nové hudby je stále více slyšet, a to je jenom dobře. Oproti minulým ročníkům se enormně zvýšil zájem médií, i když jejich chování by nemělo rušit produkci, kvůli které tam jsou. Ať tak či onak, každý festival má svoje problémy, které je třeba řešit. Organizátorům a nadšencům pro novou hudbu se daří je zvládat a letos připravili opět mnoho zajímavé hudby, témat i podnětů k zamyšlení. Dík patří především dramaturgovi Jaroslavu Šťastnému, který vždy přistupuje k programu s novými a tvůrčími nápady a hlavně, prosazuje českou hudbu. Toto sebevědomí budeme rozhodně potřebovat, abychom obstáli v konfrontaci se stále se rozšiřujícím světem, do kterého naše země letos v květnu vstoupila.

Postludium

Na takovou událost, jakou byla návštěva Arditti Quarteta, skvěle zareagoval děkan hudební fakulty JAMU s Jaroslavem Šťastným a soubor pozval na improvizovaný workshop. Na něm mohla (nejen) odborná veřejnost být svědkem výkladu, kterak nacvičovat a přistupovat k interpretaci děl 20. století (na příkladech Ligetiho a Xenakise). Téměř týden nové hudby v Brně, jak má být.

P. S. Onderlandština pochází ze země Onderland (angl. Underland), kterou si vymyslel Jaap Blonk a nerozumí jí ani rodilí Holanďané.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.