Hlas zraje jako víno

Pozorujete za tu dobu také proměny svého hlasu? Pochopitelně že ano, mění se, všecko se mění. Pokud má zpěvák dobrou techniku a na svůj hlas netlačí, tak pak je ovšem hlas stále lepší a lepší… – samozřejmě až k určitému bodu, do určitého věku. To máte stejné jako s dobrým vínem: je lepší a lepší – ale pak se stane, že jednoho dne ho najednou pít nemůžete. A úplně stejné je to s hlasem. Je to tedy zároveň maličko varující… Pokud se týká mě samotné, mého zpívání, tak myslím, že jsem v bodě své kariéry, kdy se to „víno“ ještě dá velmi dobře pít.

A v čem konkrétně, v kterých rolích se váš hlas dostává do jiných poloh? Nezpívám už nejvyšší „es“. Rozhodla jsem se s nimi skončit. Není to tak dlouho, pár měsíců. Dosud hodně zpívám Traviatu a Normu , ale nedávno jsem zpívala také Hraběnku ve Straussově Capricciu . To bylo něco dost nového, poměrně značně jiného. Často už jsem samozřejmě zpívala od Richarda Strausse Čtyři poslední písně , ale to je pochopitelně velký rozdíl od nastudování celé opery. Uvědomte si navíc, že jsem celý dosavadní život zpívala především hudbu z raného 19. století, kde se často pravidelně počítá. Straussova hudba je komplikovanější. Takže Capriccio pro mě bylo výzvou. Setkávám se s výzvami dramatickými nebo vokálními, Richard Strauss byl výzvou především intelektuální. Nový pro mě byl nejen textem a jazykem, vždyť já jsem zpívala dosud hlavně francouzsky a italsky, ale zcela jiný je i jeho hudební jazyk.

Takže směřujete k dramatičtějšímu projevu? Možná se budu víc věnovat německé hudební oblasti, ale vždycky lyricky. Velmi silně cítím, že můj hlas je lyrický nástroj. Je ještě hodně hudby, kterou bych mohla zpívat, ale také je spousta hudby, kterou zpívat prostě nemohu.

Máte svůj hlas ráda? Líbí se vám? Líbí se mi víc než před nějakými deseti patnácti lety. Když jsem byla hodně mladá, měla jsem určitou představu. A můj projev tomu moc neodpovídal.

Posuzovala jste ho z nahrávek? Můj hlas se vůbec dost těžko nahrává. To je pro mě dobré i špatné. Musím říci, že lidé mají raději můj hlas živě, ne z desek. Ale co lidé, kteří mě neznají jinak než jen z desek…?

Co vlastně slyšíte uvnitř? Samozřejmě je jasné, že když zpívám, tak vy slyšíte něco jiného než já. Ale to nemyslím. Nemyslím zvuk, který já slyším, když zpívám, hovořím o představě, kterou mám v hlavě, nějaký ideál. A teď už konečně se mé vnitřní představě to, co se skutečně ozývá, přibližuje. Když tomu tak nebylo, tak jsem dost nenáviděla to, co se linulo ven. Teď se můj zpěv tomu ideálu blíží.

Zpívala jste na většině významných míst. Je nějaké, kde jste ještě nebyla? Nikdy jsem nebyla v Rusku. Ráda bych tam zpívala. Už jsem byla na většině důležitých hudebních míst. Je to ovšem také věc nalezení nové hudby, která by mě inspirovala.

Nemáte žádnou touhu, kde si ještě zazpívat? I když to nepřipadá asi v úvahu, tak to řeknu: nezpívala jsem dosud v Bayreuthu. Ale protože se povídá „nikdy neříkej nikdy“, tak kdoví.

Jmenovala byste některého z dirigentů, s nimiž jste se setkala, na prvním místě? Největší zkušeností mého života byla rozhodně setkání s Leonardem Bernsteinem. To bylo naprosto výjimečné. Z dosud žijících mohu jmenovat práci s mnohými – s Jamesem Levinem, Lorinem Maazelem, Seijim Ozawou… Ale Bernstein! Setkali jsme se mnohokrát v různých dobách a opravdu jsme pravidelně a detailně spolupracovali, ne jako s jinými. Bernstein byl také skladatel, takže bylo fascinující pracovat s ním jako s autorem – uvědomte si, že jsem jinak zpívala hlavně Rossiniho a Belliniho, s nimiž jsem spolupracovat živě nemohla, takže to byla pro mě s Bernsteinem nová zkušenost i z tohoto důvodu.

Kterých svých nahrávek si ceníte nejvíc? Například Rossiniho scény, které jsme natočili se skvělým mladým dirigentem Danielem Gattim pro Deccu. Dále Candide nebo Rossiniho Mohamed II. nebo Lovci Perel od Bizeta… Přiznám se, že své nahrávky moc ráda nemám. Je jich málo, které bych chtěla poslouchat.

Máte nějaké další plány na desky? V tomto okamžiku ne.

Co říkáte situaci v nahrávacím průmyslu? Jde to dopředu špatně, pomalu. Je jen pár lidí, které teď společnosti tlačí. Já sama jsem ale udělala už dost nahrávek, netrápí mě proto ani tak moc, že mě teď nic nečeká.

Belliniho Normu byste natočit nechtěla? Operu, kterou jsem dělala na scéně tolikrát a tak ráda, bych samozřejmě nahrála ráda, ale nemyslím, že by to někdo chtěl v tomhle okamžiku natočit. Neprodali by to.

JUNE ANDERSON

Narodila se 30. prosince 1952 v Bostonu. Umělkyně s dramatickým koloraturním sopránem poprvé veřejně vystoupila jako sedmnáctiletá, kdy byla nejmladší finalistkou národní soutěže pořádané Metropolitní operou. Debutovala po studiích v roce 1978 v New York City Opera jako Královna noci v nastudování Mozartovy Kouzelné flétny . Následovala během let Lyrická opera v Chicagu, milánská La Scala, londýnská Covent Garden, v roce 1987 Vídeňská státní opera, pařížská Opera Bastille… a ne tak dávno Teatro Colón v Buenos Aires. V newyorské Metropolitní opeře vystoupila poprvé jako Gilda v Rigolettu po boku Luciana Pavarottiho v roce 1989. Účinkovala mimo jiné v operách Dcera pluku, Lucia di Lamermoor, Semiramis, I Capuleti, Robert ďábel, Puritáni, Traviata, Norma … V její diskografii figurují Mojžíš v Egyptě , Mohamed II. , Jezerní paní , Postilion z Lonjumeau , nahrávka muzikálu Candide , za kterou získala cenu Grammy. Z Bernsteinovy tvorby natočila také kantátu Bílý dům .

Sdílet článek: