Vloni vzpomněl svět sté výročí úmrtí norského spisovatele Henrika Ibsena (20. 3. 1828 – 23. 5. 1906). Ve skromné glose nebude na škodu vytáhnout ze zásuvky historie jednu z nejzajímavějších epizod obsahující vztah mezi Ibsenem a zázemím české hudební kultury. Bylo by určitě neodpustitelným prohřeškem pominout význam tlukotu hudebního srdce uloženého ve středu Evropy a nepřipomenout si význam jeho motoru.
Když Jan Neruda vítá v únoru 1878 v pražských Národních listech Ibsenovu hru Opory společnosti , je asi málo pravděpodobné, že měl hlubší informace o tom, jak intenzivně byly spojeny počátky norského dramatika, kterého už řadu let doporučoval k představení na pražské scéně, s českou hudbou. V době premiéry Opor společnosti v Praze pobývá Henrik Ibsen už desátý rok v Drážďanech a může se spokojeně ohlédnout zpět na dráhu dvaceti let, které uplynuly od doby, kdy pracoval jako umělecký vedoucí, režisér a dramatik na Národní scéně v Bergenu na západním pobřeží Norska. Tehdy mladičký Ibsen (1852?-?1858) se zavázal smlouvou s divadlem, že bude dodávat nejméně jednou ročně jedno své nové drama. Publikum vyžadovalo dle zvyku hudební doprovod ke hrám, a tak se Ibsen obrátil se žádostí o spolupráci ke skladateli tehdy v Bergenu nejpopulárnějšímu, k Johanu Ferdinandu Schediwemu.
Jan Ferdinand Šedivý (Schedewy Johann, Josef, Giovanni) se narodil 4. 7. 1804 v Hlásné Třebáni u Karlštejna. Vystudoval pražskou konzervatoř a v roce 1826 byl pozván do Bergenu, aby oživil tamější hudební prostředí. V Bergenu, slavném hanzovním městě, v té době oslavovali půlstoletí filharmonické společnosti (Harmonie), a tak český rodák nepřijížděl do města na pusté kulturní planině. Nedlouho po svém příjezdu do Bergenu se Šedivý stal ústřední postavou hudebního života ve městě, mimo jiné byl šéfem orchestru a sboru filharmonické společnosti, a v době příchodu Ibsena v roce 1852 byl jedním z opor zdejšího chrámu a kapliček kultury. Spolu s Ibsenem představil Šedivý bergenskému publiku (a při zájezdech divadla v okolí fjordů) celou řadu představení. Z Ibsenových her jmenujme alespoň Slavnost Solhaugenu a Olaf Liljekrans . Je zajímavé, že nejznámější norský skladatel Edvard Grieg si zanesl jako desetiletý do svého památníku kresbu svého učitele hudby „böhmisch Schedewy“ a věnuje mu řádky naplněné vděčností ve své autobiografii. Nemůže být lepší svědectví o tom, proč se Henrik Ibsen obrátil se žádostí o spolupráci právě k podkarlštejnskému rodákovi.
Jiná kapitola je spjata se jménem Zdeňka Fibicha. Střelka magnetického zájmu skladatele se nejednou zaměřila na Sever. Připomeňme jeho skladby Norská pohádka (1865) a Norská píseň rybářská (1865). Není divu, že v roce 1898 najdeme právě u něho úmysl použít text z Ibsenovy hry Paní z námoří . Fibich se neodvážil napsat Ibsenovi bez doporučení, a tak požádal o podporu dramatikova přítele, literárního kritika a historika Georga Brandesa. Světoznámý dánský filantrop, který mimochodem pomáhal i Henriku Ibsenovi v jeho uměleckých počátcích, nezradil svoji úlohu a Ibsen obdržel současně s Fibichovým dopisem v září roku 1898 i zprávu od Brandesa o Fibichových plánech. Ibsen pak dlouho s odpovědí nečeká a už 10. října Fibichovi oznamuje, že sice nemá nic proti jeho plánu použít Paní z námoří jako operní libreto, ale odkazuje ho k dalšímu jednání ke svému německému agentovi.
Fibichovy horké plány brzy zchladily tantiémové požadavky agentury pana Blocha, který zastupoval Ibsenovy právní záležitosti, a tak byla myšlenka na ibsenovskou operu odložena. Škoda, protože český skladatel dospěl ve svém tvůrčím vývoji k nalezení uměleckého souladu právě s Ibsenovou ideou tužeb a přání – vyslovených i zamlčených v ději Paní z námoří.
Fibichova víra v Ibsenův zvláštní svět však nebyla umenšena ani po tomto nezdaru. Už po roce najdeme jeho stopu dveřmi jiné opery na text hry Henrika Ibsena. Zkušenost s Ibsenovou agenturou Fibicha poučila, a tak „navedl“ svého žáka Karla Moora k využití textu jedné z her, na niž nedosáhla právní ruka agentů. Šlo o Ibsenovu hru z vikingského prostředí Bojovníci na Helgolandu . Tento u nás (ke škodě) málo známý kus zaujal Fibicha jistě vikingskou postavou mravně silné ženy Hjördis. Jde sice o zdánlivě pravý opak Paní z námoří, ale Ibsen se zde v roli obou žen – stejně jako i v roli Nory v Domě loutek – dívá jen z různých úhlů na postavení žen bojujících o své místo ve světě mužů. Na takového Ibsena, v souvislosti s českou kulturou, bychom neměli trestuhodně zapomínat.
