pondělí, 4. květen 2009

Havlíčku Borovský, oroduj za nás!

Napsal(a) 

Kdo je vlastně kritik? Jaký je úkol (...) kritiků...?“ To jsou hezké otázky, které si v prosincové HARMONII položil Jaroslav Krček, když ve své glose polemizoval s kritikami uveřejněnými po premiéře nového nastudování Prodané nevěsty; v Národním divadle ho režírovala jeho dcera.

Při hledání odpovědí si s dovolením vypůjčím jednu pasáž z Krčkova textu, kde hájí provedení sextetu z Prodané nevěsty proti jedné z kritiček, která ho označila za katastrofální: „Je opravdu těžké, aby šest pěveckých individualit v sobě potlačilo svou osobitost a zpívalo sextet sborovým způsobem. Když najdete hlasy, které spolu ladí intonačně, ale i výrazově a způsobem tvoření tónu, nezískáte zase jejich charakter v rolích, které tvoří. Sextet je prostě oříšek. Kritik ani nemusí chodit na představení, a napíše-li, že nebyl sextet ideální, skoro vždy se trefí.“ Myslím, že je to charakteristická ukázka jistého způsobu uvažování, se kterým se v Čechách setkáváme poměrně často. Jako by se jinými slovy říkalo: milí přátelé, sextet v Prodance, to je vám tak těžká věc, že se vlastně nikdy nedá zazpívat dobře. Tak proč nějací kritikové namísto aplausu našim umělcům, že se do takového „oříšku“ vůbec pustili, namísto fandění a přimhouření kritického oka (protože jsme přece jen lidé!), namísto toho píšou recenze, ve kterých všechno rozsekají na kusy! – Dovedete si představit, že by někdo doporučoval kritikovi, který píše o milánské Scale nebo newyorské MET, aby určitá místa nekritizoval, protože jsou moc těžká?

Dostáváme se ke klíčové otázce kritiky: jak moc být vlastně náročný a přísný? Brát kupříkladu naše umělce shovívavě a laskavě (jsou přece naši!), jako takové milé ochotníky? S vědomím, že na skutečnou špičku si budeme muset zajet jinam? Anebo se vydat cestou přísného posuzování s maximálními nároky a ve jménu nejvyšší kvality?

V historii české kritiky to není nové téma. Jedna z jejích nejzajímavějších kapitol začala právě díky podobnému tázání. V červenci 1845 uveřejnil Karel Havlíček, který se tehdy rád podepisoval jako Havel Borovský, kritiku novely Poslední Čech zasloužilého vlastence J. K. Tyla. V době, kdy bylo zvykem každé dílko vznikající české literatury způsobně vychválit, přišel třiadvacetiletý (!) Havlíček se zdrcující kritikou, protože: „Bystré, požehnané vzrůstání naší literatury nám ukládá povinnost, abychom si již přece zošklivili obyčejnou až posud kritiku, která uznává každou rýmovačku za báseň, každé vypravování, v němž se někdo žení nebo oženit nemůže, za novelu, a vůbec každou tištěnou věc nazývá ihned milým, potěšitelným kvítkem na poli naší literatury.“ Havlíčkovo rozhodnutí bylo tedy pro maximální nároky, ne pro nějaké specificky české posuzování. A jeho kritiky, přesně, jadrně a nelítostně formulované, fascinují i po více než 160 letech. Když je člověk čte, vodítko pro dnešní kritiky se zdá být jasné: nazývejte věci trefně a z nejhlubšího přesvědčení, nebojte se jít proti autoritám, je-li to třeba, a mějte nejvyšší nároky – bez nich se totiž špičkové věci nikdy neurodí. Jedním dechem ale dodejme, že takové poslání mají na poli kritiky dělat jen ti poctiví a připravení. Pokud píše hudební kritiky někdo, kdo po pěti tiskovkách dovrávorá večer na koncert nebo do divadla, první půlhodinu proklimbá, o přestávce sebere pár drbů, které načančá informacemi z Wikipedie, a má hotovo – tak je to špatně!

I poctivý a připravený kritik musí ovšem počítat s podobnou reakcí, kterou zažíval už Havlíček. Nejenže mu nikdo nepoděkuje, ale málokdo vůbec vezme jeho hlas vážně. Existuje totiž mnoho rozmanitých způsobů, jak kritiku odehnat jako protivného ováda: nejúčinnější je poukázat na údajnou osobní nevraživost, taky docela funguje argument, že si kritik řeší svoje osobní problémy, že chodí divně oblékaný, je zarostlý, anebo že je to ženská. Česká společnost prostě neumí s kritikou pracovat a zatím jí nedochází, že si tím vlastně škodí.

– A tuhle znáte? V jedné zemi sepsal renomovaný muzikolog podrobnou analýzu hudebního vysílání jedné rozhlasové stanice. Na jejích vlnách odhalil mnoho odborných lapsů, ležérnosti i jazykových nedostatků. A protože nechtěl působit veřejný poprask, materiál odeslal jen vedení stanice. Její šéf mu poděkoval za poznámky k jazyku, ty odborné (mnohem vážnější) velkoryse přešel a materiál ve vlastní úpravě prezentoval kolegům jako postřehy anonymního důchodce. Nebude jim přece kazit náladu. – Ještě že něco takového se u nás v Čechách opravdu, ale opravdu nemůže stát.

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.