středa, 2. listopad 2016

Hans Abrahamsen na festivalu Contempuls

Napsal(a) 

Hans Abrahamsen, foto Lars Skaaning Hans Abrahamsenfoto: Lars Skaaning

Když se dánský skladatel Hans Abrahamsen (* 1952) na konci 80. let minulého století dostal do tvůrčí krize a na celých deset let přestal psát novou hudbu, sotva si dovedl představit, jaký úspěch mu přinese nové tisíciletí. Skládá svrchovaně osobitou hudbu a dočkal se obrovského uznání od kritiků, posluchačů i samotných hudebníků. O uhrančivé monumentální skladbě Schnee napsané pro freiburský ensemble recherche se už krátce po premiéře v roce 2008 začalo mluvit jako o „novodobé klasi­ce“. Písňový cyklus Let me tell you komponovaný na objednávku Berlínských filharmoniků pro sopranistku Barbaru Hannigan v roce 2013 se dočkal mnoha provedení v Evropě i Spojených státech. Abrahamsen za něj obdržel cenu Královské filharmonické společnosti, Grawemeyerovu cenu, nahrávka labelu Winter & Winter získala prestižní cenu časopisu Gramophone a jeho provedení Birminghamským orchestrem a jeho mladou litevskou šéfdirigentkou Mirgou Gražinytė-Tylou v londýnské Royal Albert Hall patřilo k jednomu z vrcholů letošních BBC Proms. Nicméně Abrahamsen píše dál. Letošní rok přinesl premiéru koncertu pro klavír levou rukou Left, alone pro Alexandera Tharauda a skladatel v sou­časnosti pracuje na doposud největším projektu – své první opeře podle Sněhové královny Hanse Christiana Andersena. Abrahamsenova hudba bude i jedním z fokusů letošního ročníku pražského festivalu soudobé hudby Contempuls (11. – 25. 11.). V holešovické La Fabrice v listopadu právě ensemble recherche zahraje hodinovou kompozici Schnee, závěrečný koncert souboru Prague Modern pod vedením francouzského dirigenta a fagotisty Pascala Galloise přinese také provedení skladby Wald. A sám Hans Abrahamsen vůbec poprvé navštíví Prahu.

Jen zběžný pohled na soupis děl dánského autora poodhalí zdroj jeho inspirace. Skladby s poetickými názvy jako Nacht und Trompeten (Noc a trumpety), Herbstlied (Podzimní píseň), Wald (Les) nebo Schnee (Sníh) prozrazují skladatelův důvěrný vztah k německé hudební kultuře. Nicméně je tu ještě méně zjevná, zato téměř obsesivní fascinace sněhem a obrazy zimní krajiny, která se jako skrytá nit táhne od počátku Abrahamsenovou hudbou. Objevuje se už v klíčové kompozici raného období nazvané Winternacht (Zimní noc), která koncem 70. let minulého století zviditelnila mladého dánského autora na mezinárodní scéně. Její název si Abrahamsen vypůjčil od rakouského básníka Georga Trakla, kterému věnoval krajní části skladby. Další dvě dedikoval Igoru Stravinskému a nizozemskému grafikovi M. C. Escherovi. Jakoby touto volbou demonstroval, v jakém duchu se hudba ponese: Trak­lova nalomená expresionistická poetika se setkává se symetrickými, precizně vyhotovenými Escherovými labyrinty optických klamů a klasicky transparentním zacházením s hudebním materiálem Igora Stravinského. Když BBC vyzvala známého hudebního kritika, spisovatele a libretistu Paula Griffithse ke spolupráci na projektu Hear and Now Fifty, v rámci kterého přední osobnosti vybírají a komentují zásadní hudební díla uplynulých padesáti let, zvolil právě Winternacht. Abrahamsenovo jméno se tak ocitlo v sousedství Johna Cage, Luigiho Nona, Gÿorgy Ligetiho nebo Steva Reicha.

City of Birmingham Symphony Orchestra (zleva: Paul Griffiths, Mirga Gražinité-Tyla, Hans Abrahams, Barbara Hannigan), foto Chris Christodoulou/BBC City of Birmingham Symphony Orchestra (zleva: Paul Griffiths, Mirga Gražinité-Tyla, Hans Abrahams, Barbara Hannigan)foto: Chris Christodoulou/BBC

A právě Griffithsův text Abrahamsen zhudebnil ve své nejúspěšnější skladbě poslední doby, písňovém cyklu pro Barbaru Hannigan Let me tell you (Povím vám). Vybral si fragmenty z Griffithsova stejnojmenného románu napsaného exkluzivně ze slov, které Shakespeare svěřil Ofélii v Hamletovi. Ofélie svými vlastními slovy vypráví jiný příběh, než který jí určil alžbětinský básník. A i zde, v poslední sedmé písni, kterou cyklus vrcholí ve snové atmosféře téměř statického času, je v hlavní roli sníh: „…Půjdu ve sněhu. Vezmu si s sebou svou naději. Podívám se vzhůru, jako bych mohla vidět, jak padá sníh, jako bych na něm mohla udržet zrak a vidět, jak se snáší na zem. Ale nemohu. Sněhové vločky jsou jedna jako druhá a na jedné z nich zrak udržet nemohu. Nechám toho a půjdu. Půjdu dál.“ Aniž by hudba sklouzávala k popisnosti, je obtížné si nevšimnout, že melodické fráze provázející text velmi pomalu klesají, jako by napodobovaly zvolna se snášející sníh, a nesmírně jemné rytmické šustění bicích nástrojů připomíná kroky ve sněhu. Podobné postupy Abrahamsen objevil ve své zatím nejdelší skladbě Schnee. A bylo to právě při práci na ní, kdy začal myslet na Andersenovu pohádku Sněhová královna, podle které teď píše svou zatím poslední „sněhovou“ skladbu, operu, jejíž premiéra je plánovaná v Dánské královské opeře na rok 2019.

Popsat Abrahamsenovu hudbu a její vysoce osobitý styl, který zrál několik desítek let, není snadné. Skladatel někdy bývá ozna­čován za představitele tzv. Nové jednoduchosti, směru s kořeny v 60. a 70. letech minulého století vzniklého coby reakce na Darmstadtskou školu a složitost serialismu. Příkladem takové „nově jednoduché“ hudby, jejímž ústředním tématem je do jisté míry jednoduchost samotná, je dechové kvinteto Walden z roku 1978 inspirované stejnojmennou knihou amerického filozofa Henryho Davida Thoreaua. Rodák z města Concord v americkém státě Massachusetts se v polovině 19. století rozhodl odejít z lidské společnosti a postavil si srub v lese u jezera Walden. „Tady zkoušel žít dva roky, aby byl blíže přírodě a zjistil, jestli by bylo možné žít prostě, bez zbytečných potřeb vytvořených společností,“ říká o něm Abrahamsen. „Kniha je plná poezie, ale současně je kritická a jedovatá vůči společnosti. Ve své skladbě Walden jsem se pokusil dosáhnout prostoty prací s nejjednodušším hudebním materiálem, aniž by se vytratila poezie.“ Jeho skladba je skutečně oproštěná od jakýchkoliv efektů a zbytečných not, a že není tak zcela banální, se může vyjevit až po opakovaném poslechu.

Hans Abrahamsen, foto Lars Skaaning Hans Abrahamsenfoto: Lars Skaaning

Jak výrazně se Abrahamsenova hudba od 70. let proměnila, nejlépe doloží o více než 30 let pozdější Wald. Jde o variační skladbu na dechový kvintet Walden, respektive na kvartový signál lesního rohu a následnou odpověď ostatních nástrojů z jeho úvodu. Hudba je teď mnohem problematičtější. Čtrnáctičlenný instrumentální soubor je rozesazen na pódiu v sérii půlkruhů a harmonie zabarvená mikrointervaly neklidně pulzuje, aby se příležitostně téměř docela zastavila nebo před koncem vypěnila do nervózního vzepětí. „V letech 1848–1849 složil Robert Schumann Lesní scény,“ říká skladatel „nádhernou sbírku krátkých klavírních skladeb s překrásnými názvy jako Květiny v samotě, Pták prorokem nebo Myslivec na čekané, jen několik let před tím, než Thoreau napsal svou knihu Walden. Les byl pro ně kouzelným, romantickým místem, které člověku dává duchovní moudrost, ale také místem, ze kterého lovem získává potravu. Pro mě les takovým magickým místem zůstává. Ve skladbě Wald jsou scény, ve kterých hejna ptáků vzrušeně vzlétají, když zaslechnou roh lovců, jde zde také tušení lovu a cválajících koní.“ Není to poprvé, kdy Abrahamsen mluví v podobných poetických obrazech, nicméně jeho hudba nikdy není prvoplánově popisná.

Mohlo by se zdát, že cesta k jednoduchosti skladatele dovedla na scestí. Když v 80. letech pracoval na cyklu malých klavírních Studií, které představují tu nejoproštěnější hudbu, jako kdy napsal, zasekl se a nemohl práci dokončit. Následovala dlouhá řada let, během nichž neskládal. Jak sám říká, už přestával věřit, že ještě bude psát. Místo toho se věnoval tvůrčím úpravám hudby jiných autorů – Carla Nielsena, Maurice Ravela, Erica Satieho a také Johanna Sebastiana Bacha. „V 90. letech mě jeden přítel poprosil, abych mu na kazetu přehrál Bachovo Umění fugy v podání souboru Musica Antiqua Köln Reinharda Goebela. Nechal jsem tedy Umění fugy přehrávat, sedl jsem si, dělal něco jiného a při tom nahrávku poslouchal. A na konci byla hudba, která vůbec nezněla jako Bach. Spíš jako africká tradiční hudba nebo jako americký minimalismus, Stravinského Petruška nebo jako Arvo Pärt. Byly to Bachovy kánony, které nejsou součástí žádných větších děl. Obstaral jsem si jejich noty, podíval jsem se na tu nádhernou hudbu a pomyslel jsem si, co by se asi stalo, kdyby se ty kánony opakovaly mnohokrát, jako v minimalismu, kdyby zněly mnohem déle než jen třeba minutu. Bylo by to jako dívat se do proudící vody.“ Když Abrahamsen tyto drobné kánony poprvé uslyšel a následně v duchu své původní představy instrumentoval, netušil, že se o řadu let později otisknou do jeho velké skladby Schnee.

Prague Modern Prague Modern

Schnee je hodinový cyklus deseti kánonů pro devět nástrojů. Kánony jsou řazeny do dvojic, přičemž každou dvojici tvoří sobě navzájem velmi podobné kánony a přinášejí tak dva pohledy na stejný materiál. V průběhu skladby se délka kánonů postupně zkracuje – kánony v první dvojici mají po devíti minutách a provedení závěrečného pátého páru trvá pouhé dvě minuty. Sled deseti kánonů je přerušen celkem třemi intermezzy, během kterých hudebníci přelaďují své nástroje. Postupně tedy jako by se smršťoval čas – dvojice kánonů jsou čím dál kratší – a mění se ladění – do hry vstupují mikrointervaly. Úvodní téma Schnee přitom vzniklo vlastně náhodou. Skladatel si pohrával s tématem Bachova Umění fugy a dokomponoval k němu protihlas. Následně Bachovo téma „zahodil“ a onen protihlas – teď už jen k imaginárnímu subjektu – se stal novým, samostatných tématem. Podnětů z nejrůznějších stran najdeme ve Schnee mnoho – krom Bacha třeba Debussyho klavírní preludium Stopy ve sněhu nenápadně citované ve třetím páru kánonů nebo Jízdu na saníchNěmeckých tanců Wolfganga Amadea Mozarta, ze které si Abrahamsen vypůjčil rolničky ve čtvrté dvojici kánonů. A hudbou neustále prostupuje skladatelova posedlost symetrií deformované časem a prostorem jako v grafikách M. C. Eschera, jimiž se nechal inspirovat už ve skladbě Winternacht.

Při zpětném pohledu je zřejmé, že i po desetileté tvůrčí odmlce se Abrahamsen od své původní tvorby nedistancoval, ale spíše se na ni podíval novým pohledem. Neustále se drží svých témat, svých starých obsesí. Nicméně navzdory šíři inspiračních zdrojů je jeho současná tvorba mnohem soustřednější, méně kolážovitá a rozprostírá před nás, jako ve skladbě Schnee, hypnotické a převážně tiché zvukové krajiny plné jemné imaginace zkoumající vztah mezi statičností a dynamičností, mezi novou hudbou a hudbou minulosti, mezi intuicí a pečlivě propočítanými proporcemi.

Pascal Gallois Pascal Gallois

Skladbu Schnee premiéroval ensemble recherche, freiburský soubor specializovaný na soudobou hudbu, na festivalu v ně­meckém Wittenu. A právě v podání tohoto ansámblu můžete Schnee slyšet v rámci letošního festivalu Contempuls. Hans Abrahamsen ale nebude jediným dánským skladate­lem, jehož hudba v La Fabrice v Holešovicích zazní. Na zahajovacím koncertu festivalu uvede PKF – Prague Philharmonia s klavíristou Janem Bartošem Druhý klavírní koncert Benta Sørensena, ukázka z komorní tvorby Abrahamsenova mladšího generačního souputníka se objeví také na programu mladého českého souboru Ensemble Terrible. Z Kodaně se do Prahy chystá i letos pětačtyřicetiletý Jexper Holmen, jehož hodinovou skladbu Oort Cloud zahrají skandinávští hudebníci, kteří ji před sedmi lety poprvé uvedli v anglickém Huddersfieldu – akordeonisté Frode AndersenFrode Haltli a saxofonista Torben Snekkestad, českému publiku známí mimo jiné z nahrávek německého labelu ECM. Festival Contempuls tak letos umožní jedinečné setkání nejen s Hansem Abrahamsenem, ale i s dánskou soudobou hudbu, která po právu dobývá svět.

(Autor je dramaturg festivalu Contempuls a Symfonického orchestru Českého rozhlasu.)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.