středa, 11. březen 2020

Hans Abrahamsen: Hudba je malování na plátno ticha

Napsal(a) 

Hans Abrahamsen, foto Lars Skaaning Hans Abrahamsenfoto: Lars Skaaning

Začínal jako modernista navázaný na severskou tradici. Koncem 80. let se ve vlastní tvorbě na téměř desetiletí odmlčel a zabýval se hudbou jiných autorů a svými staršími skladbami. Mezník nové stylové orientace Hanse Abrahamsena představuje skladba Schnee (2008), po níž se postupně dostal mezi mezinárodně nejuznávanější současné skladatelské autority. V centru pozornosti hudebního provozu stojí jeho skladby Wald (2009), let me tell you (2013), Left, alone (2015) a opera Sněhová královna (2018), letos v lednu měl v Berlíně premiéru jeho Hornový koncert (2019).

Vaše opera Sněhová královna spatřila světlo světa ve dvojí jevištní podobě vzápětí po sobě – v Kodani a v Mnichově. Která z těch produkcí je bližší vašemu záměru v libretu i v hudebním pojetí, a která se vám líbila víc? To je těžká otázka, protože světová premiéra byla v Kodani a kodaňská produkce byla tedy první. S oběma režiséry – v Kodani i v Mnichově – jsem se setkal a probíral jsem s nimi své představy o té opeře, o scénách, které jsem do ní zahrnul, a o různých souvislostech. A Francisco Negrin v Kodani to pak, s využitím mých myšlenek, pojednal po svém. Interpretoval příběh jako konfrontaci mládí, dospívání a stáří. Můžete být mladý a nevinný a pak zestárnout, dospět, ale pořád si tu nevinnost zachovat. A pro mě bylo úžasné poprvé v životě vidět – protože je to moje první opera – jak moje hudba ožívá jako hudba operní. A s Franciscovou vizí, s tím, o co mu šlo, jsem se naprosto ztotožnil. V Mnichově to bylo něco jiného. Andreas Kriegenburg založil svou interpretaci na milostném vztahu mezi mužem a ženou, oba jsou dospělí, on se z nějakého důvodu uzavře do sebe, nekomunikuje se světem a ona za ním přichází. Lokací je psychiatrická léčebna, i když vypadá tak trochu jako pohádková země. A zatímco tam ta žena dochází, můžeme současně vidět děj jakoby z minulosti, oba jsou ještě děti, jsou pohromadě s babičkou, chlapce pak uchvátí Sněhová královna, a to vede později v jeho životě k tomu, že přestane mluvit a uzavře se do sebe. V této inscenaci je spousta paralelních dějů. Ona potkává různé bytosti – soba, dvě vrány, prince a princeznu – a nakonec, když přijde do hradu Sněhové královny, jsme svědky mystéria: je to ona, kdo leží na pitevním stole na patologii a najednou je to všechno jakoby sen v Gerdině nitru. Takže mnichovská inscenace byla ve srovnání s kodaňskou mnohem mysterióznější. Víc snová, surrealističtější. A také velmi poetická, přestože se odehrává v léčebně pro duševně choré.

Ve vašem skladatelském portfoliu dosud převažovaly instrumentální žánry. V čem spočívá obtíž začleňování lidského hlasu do materiálu současného hudebního tvůrce? Dobrá otázka, protože i instrumentální hudba může svým způsobem zpívat, hovořit a evokovat obrazy v našich myslích, když ji posloucháme. A dokonce i nezpívaná hudba může být narativní. A naopak vokální party mohou být svým způsobem velmi instrumentální, velmi abstraktní. Když začleníte do hudby – do opery – zpívaná slova, nastartuje se v naší mysli při poslechu té hudby najednou něco nového. A pak dojde k zajímavé věci, slova zpívaná pěvci se stávají hudbou a hudba se stává slovy a obojí se prolne. Ale když jsem psal operu, to nejdůležitější pro mě byla hudba.

Bude další opera? Možná, uvidíme. Jako operní skladatel jsem začal poměrně pozdě. Ale Janáček také začal hodně pozdě, takže třeba za šest let, až mi bude sedmdesát tři nebo čtyři, napíšu další operu. Člověk nikdy neví.

Mluvíte o té své „fermatě“ (takto Hans Abrahamsen nazývá období, kdy se jako skladatel odmlčel)? Ano. Ale to bylo moc prospěšné, protože jsem se během těchto let vzdal komponování. Svým způsobem to bylo osvobození. Tak to chodí. Když tlačíte na pilu, tak prosazujete sebe, ale když to odevzdáte, tak k vám ta hudba sama přijde. A to se tenkrát stalo. Ale je to samozřejmě vždycky risk – vzdát se něčeho – protože se třeba nic nestane. Každopádně pro mě to byl důležitý životní mezník.

Napadá mě, že něčím podobným si prošel i třeba Edgard Varese. Nebo Arvo Pärt. Také měli období ticha. Mimochodem, ticho – ticho v hudbě. Vy máte ve své hudbě často dlouhé tiché plochy… Hudba je svým způsobem malba na plátno ticha. Odhlédneme-li od absolutního ticha, přináší nám hudba okamžiky, kdy se ona sama zastaví a vy slyšíte ticho za ní. Někdy může být tak pomalá a tichá, že i my ztichneme ve své mysli. Mluvím o pomalém tempu, kdy se puls hudby tak zvolní, že se prakticky zastaví. Ale hudba může být také velmi rychlá, a i tehdy může vést ke ztišení vaší mysli, když ji posloucháte. To je očistná schopnost hudby. A to hledám.

29. ledna měl v Berlíně světovou premiéru váš Hornový koncert. Co máte v plánu svou hudbou hledat dál? Chtěl bych pracovat na orchestrální skladbě. Hornový koncert je takovým jakoby pendantem skladby Left, alone pro klavír levou rukou a orchestr. Tyto dvě skladby patří k sobě a já k nim chci přidat ještě jednu, orchestrální, aby to byl triptych.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII III/2020 (koupit).

Wanda Dobrovská

Vystudovala hudební vědu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, svému oboru se věnovala na Akademii věd a také jako redaktorka hudební edice nakladatelství H&H (Nová nauka o harmonii od Aloise Háby). Specializuje se na soudobou hudbu, moderuje záznamy a přenosy koncertů, připravuje hudebně-publicistické pořady, píše články pro Harmonii nebo do Týdeníku Rozhlas. Připravuje a moderuje hudební bloky pro vysílání digitální stanice D-dur.

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.