pondělí, 18. září 2017

Hana, Poppea a umění, které nemá zušlechťovat

Napsal(a) 

 , foto Vojtěch Havlík foto: Vojtěch Havlík

Před půl stoletím založil mladý britský student historie a dirigování sbor, se kterým chtěl zpívat hlavně svého milovaného Claudia Monteverdiho. Letos stojí John Eliot Gardiner se svým Monteverdi Choir za největšími oslavami výročí 450 let od Monteverdiho narození. Mezi pečlivě vybíranými sólisty, kteří pod Gardinerovým vedením během téměř celého letošního roku provádějí všechny tři Monteverdiho opery na scénách od Benátek až po New York, je i Hana Blažíková. Toho času Poppea, La Musica, Eurydice, Minerva i Fortuna zároveň.

Jak si vás Gardiner našel? Poslal mi pozvání k předzpívání, jímž museli projít všichni zpěváci, kteří jsou součástí té produkce. Slyšel mě totiž na koncertě v Toskánsku, kde jsem zpívala s Philipem Herreweghem Gesualdovy madrigaly, což byl zrovna jeden z mých nejtěžších koncertů vůbec.

V čem? Je to naprosto extrémní, pro mě jako pro první soprán hodně vysoko, velmi expresivní ve výrazu, harmonicky bláznivá, ale zároveň nádherná hudba.

A kdybyste porovnala madrigaly Gesualdovy, Monteverdiho a třeba Lassovy? Lasso je z toho nejčistší styl, ještě hodně zakotvený v renesanční polyfonii, ale taky dokáže být hodně expresivní ve výraze. Gesualdo je úplná bláznivost. Ale je to fantastické. Velmi experimentoval, nenechal se svázat žádnými konvencemi. A Monteverdi naproti tomu reprezentuje přechod z renesance do baroka a potom jako kdyby ve svém díle anticipoval celý průběh baroka…

A pěvecky nejpříjemnější je pro vás kdo? To vůbec nedokážu říct. Gesualdo byl jeden z nejtěžších, ale zároveň nejuspokojivějších koncertů. Když máte vedle sebe dobré partnery, je to nádherný zážitek. Zatímco Lassus je pro mě velice intimní, hodně jsme s Herreweghem zpívali Lagrime di San Pietro, což je taky překrásná věc, nicméně to je jeden z cyklů, který je pro mě větší zážitek zpívat než ho poslouchat. Najdu si v něm spoustu nuancí, které posluchač nemá šanci postřehnout, protože se jedná ve svém celku o poměrně nepřehlednou strukturu.

Tedy zpátky k mailu od Gardinera. Ano, napsal mi, jestli nechci přijet na předzpívání a moje první reakce byla „To tedy nechci!“

Proč? Protože jsem si moc dobře uvědo­movala, jaký by to byl tlak. Už jenom jet na to předzpívání. A hned mi přišly pokyny: „Připravte si Euridice, Musicu, Minervu, Poppeu…“

A Poppea je teď vaší parádní rolí. Zpívala jste ji někdy předtím? Nikdy. Ale velmi zábavná historka je, že jsem se asi měsíc před tím, než mi přišel tenhle mail, dívala na nějaký záznam na Youtube a říkala jsem si „To by ještě bylo něco, co bych chtěla v životě udělat. Zazpívat si Poppeu. U nás se to moc nehraje, Orfeo se hrál před deseti lety ve Stavovském… Škoda, škoda…“ A do měsíce mi napsal Gardiner. Říkám si, „To je bláznivé, nemůže se to nikdy podařit.“

 , foto Vojtěch Havlík foto: Vojtěch Havlík

Jak si Gardiner zkouší lidi při předzpívání? Jela jsem tam s obavami, protože různé dirigenty předchází různá pověst. Gardiner je perfekcionista, dokáže říct, když se mu něco nelíbí a nebere si servítky. Ale byl na mě strašně milý, pracoval se mnou asi hodinu, zkoušel různé výrazy, po hodině vypadal hrozně spokojeně, tak jsem si říkala, „Ajajaj, z toho možná něco bude!“

Co konkrétně s vámi zkoušel? Bylo to mnohdy zábavné, začínali jsme Poppeou a když jsem dozpívala první scénu, řekl mi: „Zkusíme do toho dostat víc vzduchu, představte si třeba, že jste Marylin Monroe a zpíváte Happy Birthday, Mr. President…“ Něco jsme zkoušeli rychleji, něco pomaleji... A myslím, že se mu líbilo, že mám smysl pro přesný rytmus a že jsem dokázala reagovat na jeho podněty, návrhy. Asi po měsíci přišel mail, že si mě vybral, musela jsem kvůli tomu zrušit několik produkcí, které jsem mela nasmlouvané, což bylo trochu nepříjemné, ale říkala jsem si, že to musím udělat, že to je příležitost, která už se mi možná nikdy nenaskytne, zazpívat si všechny tři Monteverdiho opery. Udělala bych to už jen kvůli Orfeovi! Ale všechny tři…

V jednom rozhovoru jste řekla, že Herreweghe vás naučil pracovat s textem. V čem pro vás byl objevný Gardiner? Ano, oba dva mě vlastně naučili vnímat hudbu skrze text i když každý jinak. Herreweghe vychází spíš z celkového smyslu toho zpívaného kusu, snaží se, aby byl slyšet v hudbě vývoj věty, fráze, aby bylo jasné, odkud zpěvák směřuje a kam. Což není vždycky úplně jednoduché. Hodně mi pomohl s vnímáním německých textů u Bacha, ale i latinských, italských. Vždycky říká: „My nepotřebujeme zkoušet, potřebujeme si jen přečíst text a zjistit, kde je myšlenka, kterou chceme vyjádřit.“ Což samozřejmě obnáší to, že každý svůj part dokonale ovládá. Takže s ním je to vždycky spíš intelektuální práce. Kdežto pro Gardinera je prioritní, aby všemu bylo rozumět, hodně klade nároky na výslovnost, na čistotu a jasnost toho, co zpěvák zpívá. On nesnese pěvecké šumlování, jakmile změníte trochu barvu nebo délku vokálu, okamžitě vás zastaví. V tomhle je velmi přísný. Musím říct, že jsem se tam teď hodně naučila zpívat italsky, trochu jiným způsobem než dosud. Vždycky jsem se setkávala s tím, že italština je o vokálech, ale italský kouč nám při zkouškách vštěpoval, že je to přesně naopak: „Když budete dobře zpívat konsonanty, vůbec se o vokály nemusíte starat. Celá italština jsou jenom konsonanty! Dramatické, perkusivní, je v nich všechno.“ A má pravdu, jsem tím teď hodně poznamenaná a zpívám takhle všechno, i latinu. (smích) Ale myslím, že to není ke škodě věci.

Je to v podstatě technická záležitost, asi se vám teď zpívá snáz. Přesně tak, myslím, že jsem to potřebovala dřív, vždycky jsem na text myslela jako na takové nutné zlo, hlavně v italštině nebo latině. Němčina, to je jiný příběh, je nádherná, barevná sama o sobě, vždycky jsem si ten jazyk užívala, ale u italštiny jsem nevěděla, jak do toho takzvaně šlápnout. Až teď mám pocit, že se mi to osvětlilo a zautomatizovalo.

Dokážete říct, která z těch rolí vám nejlíp sedne? Teď je to pro mě poměrně těžká otázka. Já zbožňuji Orfea a miluji zpívat Musiku a Euridice. Poppea pro mě byla od začátku trochu hádanka, ale myslím, že už jí pomalu začínám rozumět. Každý vám řekne, že Poppea je zlá, intrikánská, hnusná ženská, ale já jsem ji tak vůbec nemohla vnímat, protože ta hudba je tak nádherná, že mi vůbec nedovolila ji vnímat jako negativní bytost. Nicméně myslím, že jsem teď našla novou polohu a že se mi daří zpodobit obě tváře Poppey, nebýt jen tou něžnou ženou, která zamilovaně zpívá Neronovi, ačkoliv možná že ho tak nemiluje, protože chce být jenom královna… A zároveň nebýt jen intrikánkou. Když si to uvědomíte, v celé opeře má vlastně jen dva zákeřné momenty, poprvé když nepřímo zaviní Senekovu smrt a podruhé v duetu se svým mužem Ottonem, kterému říká: „Víš co, jdi se bodnout, protože já teď dobudu království!“ Kromě těchto dvou míst celou dobu zpívá nádhernou milostnou hudbu. A jak mám vyjádřit zkaženost Poppey skrze něžnou hudbu? A další otázka je, jestli to tak Monteverdi vůbec zamýšlel. Je to velice zvláštní opera v tom, že má za hlavní hrdiny dva negativní charaktery…

A přesto je člověk musí zbožňovat. Přesně tak. Nelze k nim přistupovat tak, že jsou jenom negativní. Co bychom na tom potom hráli? A mělo by to vůbec smysl?

Monteverdi: Orfeus (Kangmin Justin Kim, Furio Zanasi, Hana Blažíková, John Eliot Gardiner, Krystian Adam, Monteverdi Choir, English Baroque Soloists), foto Silvia Lelli Monteverdi: Orfeus (Kangmin Justin Kim, Furio Zanasi, Hana Blažíková, John Eliot Gardiner, Krystian Adam, Monteverdi Choir, English Baroque Soloists)foto: Silvia Lelli

Někde jsem se dočetla, že Gardiner přirovnává Nerona k Trumpovi… Vážně? Asi tím chtěl vyjádřit, co si o Trumpovi myslí, ale já bych se do těchhle polemik úplně nepouštěla.

Máte potřebu hledat v hudbě, nebo umění vůbec nějakou morální, politickou, transcendentální rovinu? Vůbec ne. Já se snažím hudbu vnímat naopak od těchhle věcí naprosto oproštěně. Co se mi například líbí na rockové muzice? Je to i určitá temnota, agrese, stejně jako mám ráda něhu a vášeň v barokní hudbě… A když zpívám středověkou polyfonii? To je zase nějakým způsobem oproštění od těla, od světa. Očištění. Všechny aspekty hudby mám ráda a nemyslím, že by nějaká hudba byla morálnější než jiná. Spíš hledám v hudbě pravdivost, vyjádření veškeré škály lidských emocí. Ať už se jedná o Pur ti miro, pur ti godo, nebo o hudbu Marylina Mansona, které jsem byla velkou fanynkou.

A co názory, že některá hudba zušlechťuje a jiná zase probouzí v lidech negativní stránky? Podle mě jsou v každém člověku všechny ty emoce už obsažené. Já si vůbec nemyslím, že by umění mělo nějakým způsobem zušlechťovat lidi. Umění tady není od toho.

A od čeho tady je? Umění je od toho, aby jeho tvůrce na základě emoce, kterou momentálně cítí, tvořil pravdivě. Možná se teď trochu dostáváme do 19. století a do debaty, co je pravda a co je umění, jestli má být hudba krásná a dokonalá, nebo jestli má být pravdivá.

Ale emoce, na základně kterých umělec tvoří, se zase přímo dotýkají posluchačů, diváků… A ten efekt, který má umění na naše nitro, od něj přece nemůžu oddělit. To určitě, já spíš bojuji proti názoru, že když někdo poslouchá heavy metal, dělá to z něj horšího člověka. Když byly útoky v Americe na středních školách a zjistilo se, že ty děti poslouchaly Marylina Mansona, všichni začali protestovat proti němu, jako kdyby to spáchal on. To je přesouvání viny a není to správně. Podle mě nelze umění vinit za tyhle události. A jakmile začneme myslet na to, že by měly být nějaké normy, že by mělo být nějakým způsobem korigováno, že by nemělo být povolováno umění, které zobrazuje násilí nebo erotiku, tak už se dostáváme k fašismu. To nejde. Umění nelze korigovat a každý ať si hledá, co ho oslovuje, co v danou chvíli potřebuje slyšet. Jednou chci slyšet Michnu a jednou si potřebuji pustit Nirvanu. A nemyslím si, že jedno je morálnější než druhé...

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 9/2017 (koupit)

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.