Hana Kubisová je jednou ze zakládajících členek Pražské komorní filharmonie, dnes PKF – Prague Philhamonia. Byla účastníkem zázraku zrodu nového orchestru, kdy hráči se zkušeností z Mahlerova orchestru mladých chtěli spolu dál hrát a rozhodli se založit nový ansámbl. Členka skupiny prvních houslí, komorní hráčka a pedagožka se v rozhovoru zamýšlí nejen nad jedinečností PKF a jejího prvního šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka, ale se stejným zaujetím hovoří i o své pedagogické práci, významu Kruhů přátel hudby a o tom, proč nechce zdůrazňovat své dobročinné aktivity.
Jaká je po pětadvaceti letech kondice orchestru? Mám pocit, jako by se z PKF stále dělal ten dřívější mladistvý orchestr. Myslím si, že to není ta nejlepší prezentace. Přece jen dvacet pět let už představuje hodně zkušeností a celá jedna generace hráčů dospěla. Když jsme byli Bělohlávkovi „filharmoníčci“ – jak nám říkal, a my jsme to neměli rádi –, bylo nám kolem dvaceti. Ale už jsme spolu čtvrtstoletí a za tu dobu se orchestr stal uznávaným tělesem s mezinárodním renomé. Ta úžasná energie, poctivost a obrovské nasazení každého z hráčů mě stále ohromují.
Spolupráce s Jiřím Bělohlávkem… Když jsme s Jiřím Bělohlávkem zkoušeli, bylo to častokrát po krátkých úsecích, dvou třech taktech, kdy jsme hledali ten nejlepší možný způsob, jak určité místo zahrát. Hledal tu správnou barvu a frázi, kterou zamýšlel, jedno místo jsme opakovali tolikrát, dokud nebyl spokojen a interpretace neodpovídala jeho představě. Dodnes se PKF odlišuje od ostatních orchestrů svou dokonalou souhrou. Jiří Bělohlávek dbal například velmi na to, abychom si všímali jeden druhého, abychom vnímali, co se kolem nás v orchestru děje.
Dovedl také výstižně vyjádřit slovy, co po hráčích chce… A to tak osobitě, že jsme si ty výrazy častokrát zapisovali. „Placírujte, prosím,“ tedy správně to umístěte. „Hrajte larmoajantně, profeticky,“ to byly výrazy, kvůli nimž jsme chodili na zkoušky se slovníkem. „Ten tupý, hnusný zvuk, to vás vůbec není hodno.“ Nebo: „Mějte pocit horké vany.“ Zejména noty Beethovenových symfonií se těmito poznámkami jen hemží.
Další vývoj PKF po odchodu Jiřího Bělohlávka do Londýna k BBC Symphony Orchestra? Nejprve nastoupil Kaspar Zehnder. To byla velmi zajímavá zkušenost s úplně jiným stylem tvorby, ovšem pobyl s námi jen krátce. Byl to náš vrstevník, takže jsme si rozuměli a hezky se nám spolu pracovalo. Poté se u nás mihnul charismatický Michel Swierczewski, který dělal neotřelé dramaturgie. Ten mi utkvěl v paměti svou živelností. A pak nastalo období Jakuba Hrůši, který pokračoval v linii Jiřího Bělohlávka, zejména v té preciznosti. Vždycky byl perfektně připraven, dokonale znal partituru, měl jasnou představu o celku. Vybavuji si, jak ještě jako student chodil na naše zkoušky s Jiřím Bělohlávkem, dělal si poznámky do partitury, chtěl zažít naši společnou práci v praxi. Všem mladým dirigentům a studentům na AMU, se kterými máme tu čest spolupracovat, bych doporučovala, aby dělali totéž. Jakub Hrůša na naše zkoušky neúnavně docházel, vstřebával nejen Bělohlávkovu práci s orchestrem, ale i jeho vyjadřování, aby co nejlépe vystihl podstatu toho, co nám chtěl sdělit.
V tomto ohledu je Emmanuel Villaume jiná osobnost… Zcela. Náš současný dirigent působí jako vichr. Proti Bělohlávkově minucióznosti tu je operní dirigent plný emocí a my si s tím musíme poradit… Ale práce s ním je velmi zajímavá. Emoce, barvy, jeho přístup k hráčům, dává nám prostor… Je také velmi upřímný a otevřený. Loňský rok pro něj vůbec nebyl snadný, postihla ho řada osobních ztrát, a on je schopen o tom mluvit, svěřit se s tím. Neuzavírá se do sebe, dokáže popsat své emoce, je neobyčejně vřelý. Mám pocit, že po dlouhé době tu je někdo, kdo má orchestr skutečně rád. A bojuje za něj. Instinktivně se v současné době cítím v orchestru radostněji.
Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 6/2019 (koupit)
