úterý, 3. březen 2015

Hana Blažíková: V Bachově hudbě je obrovské množství emocí - těžký smutek, beznaděj, naděje i radost

Napsal(a) 

Hana Blažíková, foto Vojtěch Havlík Hana Blažíkováfoto: Vojtěch Havlík

Narozeniny Johanna Sebastiana Bacha jsou ve velké rodině Eurorádia datem vhodným pro soustředěnou oslavu staré hudby - uměleckého druhu, oboru a fenoménu. Ve vysílání Českého rozhlasu Vltava se letos kolem 21. března, kdy slaví Den staré hudby, seskupuje řada exkluzívních hudebních programů a mezi nimi i dva nebo tři, v nichž figuruje jméno sopranistky Hany Blažíkové: interpretky s nezaměnitelným hlasem, přední specializované tuzemské vokální umělkyně, jejíž akční rádius je čím dál víc výrazně mezinárodní. Zpívá se soubory Václava Lukse, Jany Semerádové, Marka Štryncla, Roberta Huga nebo Adama Viktory, ale třeba také s Philippem Herreweghem. Je členkou souboru Tiburtina Ensemble, objevuje se sólově, ale také s gotickou harfičkou… A někdy v jiných souřadnicích, tedy někde úplně jinde, dokonce s baskytarou. Nabídky na projekty, v nichž by se míchala rocková a klasická hudba, však odmítá.

Klasika a to druhé, čemu se v hudbě také věnujete, mají nějakou spojitost, nebo přepínáte mezi dvěma jinými světy?  Narážíte na to, že se také věnuji rockové hudbě. Hudbu vnímám jako jednolitý celek, nerozlišuji kvalitativně mezi hudbou takzvaně klasickou a hudbou třeba jazzovou, rockovou a podobně. V hudbě mě vždy zajímalo jen to, jestli mě něčím osloví - a styl je pro mě podružný. Také často provozuji hudbu středověkou - a dá se i ta nazývat klasickou…? Samozřejmě ale každý styl vyžaduje trochu jiný přístup, to také na sobě pociťuji, když se mezi těmito světy pohybuji. Nejde jen o způsob zpěvu nebo hraní, ale i o trochu jiné vnímání. Je třeba poznat, co je v kterém stylu důležité a co tam naopak nemá své místo. 

Jaké historické časové rozpětí vnímáte jako „starou hudbu”?  Sama přesně nevím, co by měl tento pojem označovat - je to všechna hudba do smrti Bacha? A proč? Trochu to pokulhává. Zní to jako označení něčeho, co již nežije, je dávno překonané a sedá na to prach. Ale od Bacha hluboko do minulosti se táhne dlouhá řada naprosto odlišných hudebních stylů a struktur, velmi různorodý hudební jazyk, který označením „stará hudba“ smažeme v jednu nevýraznou masu! Pro mě osobně je „starou hudbou“  ještě hudba středověku a rané renesance, protože je založena na jiných principech a zní našemu uchu jinak a překvapivě. A to už vůbec nemluvím třeba o pokusech o vzkříšení hudby antické, ta přece nemá s hudbou baroka už vůbec nic společného.

Lidé kolem staré hudby - interpreti a posluchači - bývali tak trochu alternativní komunitou, býval to i výraz životního stylu…  V době, kdy jsem na scénu staré hudby u nás přišla já, už byl tento životní styl zřejmě pasé. S žádnou alternativní komunitou jsem se – bohužel - nesetkala, i když je pravda, že jsem vyslechla mnoho historek z počátků této éry. V dnešní době už není hradba mezi klasickými hudebníky a „starohudebníky” tak vysoká, mnohdy se oba světy prolínají, oba se od sebe také navzájem učí. Samozřejmě například v Praze je jen několik ansámblů, všichni se mezi sebou známe a i přátelíme a komunita to rozhodně není velká. Ale jako lidé jsme rozdílní, vedeme různé životy a ke staré hudbě nás přivedly často velmi odlišné důvody.

S Barborou Kabátkovou (Sojkovou), foto Vojtěch Havlík S Barborou Kabátkovou (Sojkovou)foto: Vojtěch Havlík
Před čtvrtstoletím po otevření hranic bylo jasné, že jsme ve staré hudbě kvůli nedostatku informací a kontaktů hodně pozadu. Dohnali jsme už zpoždění?  Myslím, že od devadesátých let si už spousta hudebníků pocházejících z Čech a Moravy vydobyla ve světě velké renomé. Troufla bych si říct, že rozdíl byl už téměř smazán. Co ale u nás stále chybí, je vzdělávací instituce, kde by hudebníci mohli předklasickou hudbu studovat. Pokud se chcete staré hudbě věnovat podrobněji, musíte zamířit na některou ze škol do zahraničí - a spousta vystudovaných muzikantů tam poté i zůstává...

K souborům staré hudby patří mezinárodní obsazení, působení v několika současně...  Ano, je u nás možná až nedostatek zpěváků zabývajících se na úrovni barokní a starší hudbou. Někdy můžete mít i pocit, že stále do kola slyšíte ty samé lidi. Co se ale dá dělat, když většina mladých zpěváků o tuto hudbu nejeví zájem. Všichni chtějí být operními hvězdami a řada z nich snad ani netuší, že existuje nějaká hudba před Mozartem… Ale když se vydáte za hranice, zjistíte, že tam je zájem mladých zpěváků o tuto hudbu veliký a s tím samozřejmě narůstá i konkurence. Konkurence je zdravá a žene člověka vpřed, nutí ho na sobě pracovat. Snažím se nikdy nebrat jako samozřejmost, že zpívám s určitými lidmi a ansámbly, vždyť na světě je tak obrovské množství dobrých zpěvaček! Problém malého množství specializovaných hudebníků u nás také dělá vrásky dirigentům, často dochází ke kolizi termínů a pak je to bolavé pro obě strany. Rozhodně si ale nemyslím, že by to znamenalo, že tyto ansámbly hrají stejně - zde je zásadní role dirigenta či vedoucího souboru – a každý z nich je natolik odlišný, že je to slyšet i na výsledku. Co se týče mezinárodního obsazení, tak to je ve světě naprosto běžné. U nás se stále ještě hodně držíme domácích zpěváků i hudebníků, cizinec v českých ansámblech bývá výjimkou. Domnívám se, že to je hlavně tím, že pozvat si cizince stojí poměrně víc peněz - a co si budeme povídat: kultura na tom u nás není zrovna nejlépe, aby šlo nad podobnými výdaji vždy mávnout rukou.

Je poslouchání staré hudby v některých zemích spojeno s elitářstvím? Nebo s módou? Myslím, že v dnešní době už ne. Stará hudba už si dokázala najít své publikum, a ti, kterým se doopravdy nelíbila a kteří ji poslouchali jen z nějaké módy, už dávno odpadli. Pravda je, že najednou máme pocit, že třeba barokní hudby je všude kolem nás plno, v mnoha evropských zemích se hrají barokní opery naprosto rovnocenně vedle oper romantických. Zpěváci se už striktně nedělí na ty, kteří se věnují pouze jednomu druhu hudby. Jen u hudebníků to je díky dobovým nástrojům trochu složitější… A barokní „hity“ zná téměř každý. Ale já myslím, že to je hlavně proto, že tato hudba konečně ukázala, že není méněcennou starší sestrou hudby pozdější, ale že je pořád živoucí a že má dnešnímu člověku co sdělit.

Hana Blažíková, foto Petra Hajská Hana Blažíkováfoto: Petra Hajská

Jak vnímáte Bacha - je jeho hudba „něco víc“, nebo jedna z mnoha? Obojí. Bach v kontextu své doby byl samozřejmě také  „jeden z mnoha“, svou hudbu neskládal proto, aby světu dokazoval, jak je výjimečný - i když věřím, že si byl své výjimečnosti dobře vědom - ale jako oslavu Boha. A hlavně také z méně poetických důvodů: jako zdroj obživy, pro peníze. V tom se nelišil od většiny skladatelů své doby. V čem se ale zjevně lišil, byl hudební jazyk. Ten si vytvořil tak svébytný, že si ho téměř nelze splést s nikým jiným. Teď budu mluvit z pozice zpěvačky, vyjadřovat se k Bachovým instrumentálním dílům bych si netroufla. Pro mě osobně je jednoznačně Bachova hudba „něco víc“, měla jsem tu čest zpívat desítky jeho kantát a všechna jeho větší vokálněinstrumentální díla a ke všem jsem si vytvořila hluboký vztah. Není to jen obdiv k naprosto dokonalé řemeslné práci, užití kontrapunktu a harmonie, ale hlavně pocit, že v jeho hudbě je navíc obsaženo obrovské množství emocí - těžký smutek, beznaděj, ale právě i naděje a radost. A všechny tyhle emoce jsou skutečné, nejde jen o pouhé naplnění afektové teorie. Spojení slova a hudby u Bacha často vytváří tak dokonalý celek, jaký si nezadá s pozdějšími skladateli písní – se Schubertem, Schumannem a dalšími.

Letos vysíláme vaše bachovské nahrávky s Philippem Herreweghem, uměleckým vedoucím Collegia Vocale Gent. Jak se s ním pracuje? Je v něčem jedinečný? Spolupracuji s ním pravidelně už deset let a musím říct, že práce s ním je velmi obohacující a jedinečná. Jsem velmi vděčná, že jsem se s ním osobně setkala a že jsem mohla poznat jeho hudební myšlení. Naučila jsem se od něj mnoho věcí: opravdu vnímat to, co zpívám, vědět, co tím chci vyjádřit, a chápat hudbu skrze text. Také je na něm vidět, že hudbu doopravdy hluboce prožívá a že je své práci maximálně oddaný.

Jak to děláte, že vám to zpívá tak, jak vám to zpívá?  Co si budeme povídat, za vším stojí především práce na sobě a láska k tomu, co dělám. A věčně se sebou nejsem spokojená. Snažím se nepodlehnout falešné iluzi úspěchu. To mě neustále táhne ke cvičení. Také se snažím zůstat věrná svému ideálu hudby a zpěvu, vycházím z toho, že zpěv by měl působit hlavně přirozeně. Nikdy bych se nechtěla vzdát přirozeně znějícího hlasu a možnosti zpívat i jiné styly než klasiku!

 

Hana Blažíková zpívala v pražském dětském sboru Radost a věnovala se hře na housle. Po hudebním gymnáziu byla přijata na Pražskou konzervatoř, kde v roce 2002 absolvovala ve třídě pěveckého pedagoga Jiřího Kotouče. Studovala také hudební vědu.

(Převzato z čtvrtletníku Vltava, 1/2015, jenž vydává Český rozhlas)

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.